Lish84

Tato inscenace začíná nenápadně, jen jako standartní zpracování klasikova díla (v tomto případě novely Karla Václava Raise). Vladimír Menšík jako Špáta však tak strhne svým výkonem, že navzdory televizní dekoracím a méně kvalitnímu technickému zpracování jsem se zcela ponořil do děje a plně soucítil se Špátovou manželkou. Menšíkův rádoby pán mi byl protivný i směšný, přesto jsem ho alespoň částečně chápal a na konci mi ho bylo i trochu líto. Námět filmu, že "peníze nedělají člověka šťastným", se může zdát jako klišé, ale film tak rozhodně nepůsobí. Díky Menšíkovi i dalším hercům a díky režii, která jen plně slouží příběhu a citlivě vede herce.

Tvůrci se hned od začátku snaží, aby se divák ani chvíli nenudil. Využívají k tomu chytlavé písničky nebo hudební podklad, jeden vtípek střídá druhý, z nichž sice ne každý je povedený, ale žádný není trapný. Každá výpověď čtyř účastníků (Karcoolka, vlk, hromotluk a babička) je vyprávěna v trochu jiném stylu a s jinou hudbou. Tyto drobné změny stylu jsou osvěžující a film pokaždé nakopnou. Akorát poté, co i babička odvypráví to své a zloděj receptů je odhalen, film tempo ztrácí a to nejlepší už má za sebou. Následuje akční finále, v němž třeba Karcoolka používá kung-fu, ale už to není ono a nemá to takovou energii jako předchozí sekvence. Sympatie ve mně Karcoolka vzbudila hlavně tím, že do žánru 3D animáků nepřinesla další příběh o napravení nějaké bytosti nebo o sbližování dvou kámošů, z nichž jeden se přátelit nechce. Kdyby v závěru neztratila dech, nerozpakoval bych se jí dát plné hodnocení.

Ačkoliv se většina filmu odehraje v jedné místnosti, o nezáživnosti se nedá mluvit. Nelze si při sledování nevybavit jiné filmy (případně dokumenty), které to, o čem se tu jen mluví, opravdu znázorňují. Právě z toho film čerpá a v tom je jeho síla. Jinak je však zpracován velmi tradičně, až neinvenčně, takže navzdory některým výborným hereckým výkonům (zejména Kenneth Branagh jako Heydrich) a velmi závažnému tématu mě nemrazilo tolik, jak by snad mělo.

Trio Moučka, Chramostová, Vášová si své role zjevně užívá a humoru rozhodně nedosahuje za cenu "tlačení na pilu". Zvlášť roztomilé je hašteření Marie Vášové a Jaroslava Moučky a především Moučka v této krátké povídce exceluje a snad každou svou větou pobaví. Bečička je ten případ, kdy legrace naštěstí nezůstala ve studiu a beze zbytku se ji nenuceně podařilo přenést na obrazovku.

Nuda. Nic přesněji tento krátký televizní film nevystihuje. Co na tom, že předlohou byla povídka uznávaného klasika Fráni Šrámka, že Blanka Bohdanová zde dostala příležitost naplno předvést své herecké schopnosti, že mladý Vít Olmer působí velmi charismaticky, že v malých roličkách se objeví vynikající čeští herci a že příběh je sice jednoduchý, ale zajímavý. Kámen úrazu je v netradiční formě vyprávění - působí sice srozumitelně, ale nezáživně, a neumožní divákovi se do filmu ponořit. Při sledování jsem se s přibývajícími minutami nudil čím dál víc a navzdory výše zmíněným kvalitám nebudu předstírat opak.

Po předchozím díle, který byl ve stylu "budeme ukazovat jen prsa a Stiflerův zadek", se mi líbilo, že se ukazuje všechno :) Když se tři holky před během Nahé míle svlečou a ukážou nám svá pozadí, nemá to chybu (a to jsem se bál, že svlékat se budou jen komparsisté a herci do toho zase nepůjdou :). Vůbec celá scéna Nahé míle je správně ujetá a hodně vtipná. Stejně jako celý film. Někdy to zavádí trošku trapností, místy trošku patosem, ale ne moc a do prcičkovské série to vneslo svěží závan. Takhle by mělo vypadat správné video pokračování a ne jako předchozí nedomrlý díl Na táboře. Jinak Jimově tátovi přidaly šediny na serióznosti a jeho postava narozdíl od předchozího dílu nepůsobí jako destilování někdejší popularity.

Než jsem v programu na 24.12.2006 zaregistroval tento krátký film, měl jsem za to, že kromě třináctidílného seriálu a čtyř celovečerních filmů už s Jaroslavem Marvanem jako panem radou Vacátkem nic nevzniklo. A tu se z televizních archivů vynořila inscenace, kterou Česká televize snad skoro vůbec nevysílá (možná se trochu mýlím). Ovšem díky faktu, že jsem film předtím neviděl, to byl velmi příjemný vánoční dárek, lahůdka, dezert po vánoční nadílce a já nevím co ještě. Obraz byl sice televizní a film ne tak výpravný (kromě pár exteriérových scén se děj odehrává jen ve dvou interiérech), ale rozhodně není o nic horší než další věci o hříšných lidech města pražského. V něčem snad dokonce ještě lepší: herci si o to víc se svými rolemi vyhráli a mluva hrdinů je tu ještě o něco roztomile vytříbenější - co věta, to hláška (dovolte mi tohle moderní slovo v souvislosti s tímto příběhem z první republiky použít). Štědrý večer pana rady Vacátka je milá filmová povídka, co pohladí.

Milenci a vrazi jsou pro mě bohužel dalším důkazem toho, že režisér Viktor Polesný nedokáže natočit divácky přitažlivý film, ani když dostane ke zpracování atraktivní téma. Tentokrát natočil shluk několika různě se prolínajících příběhů. Některé scény jsou sice zajímavé a působivé (třeba návštěva opilé Zlaty Adamovské na pokoji dělníků), film má dobrou pointu, ale díky mnoha postavám, které se na plátně střídají víceméně nahodile, jsem se pořádně do jejich osudů nedokázal vžít a prožívat je s nimi. Místy jsem se i nudil, účel a smysl mnoha scén jsem nepochopil. Na druhou stranu film aspoň nepůsobí televizně, jak se často režisérům točícím většinou pro TV stává.

I při krátké délce jde o film velmi nudný. Ačkoliv se jedná o dílo Jiřího Hubače, dialogy (či spíše většinou monology) neuvěřitelně šustí papírem a přitom právě na nich film staví. Jsou velice schématické, stejně jako celý děj a díky tomu se mi nedařilo vcítit do hlavních postav.

Už při scéně židobraní jsem si říkal: A tohle má být jako vtipné? Stejnou otázku jsem si pak položil v průběhu filmu ještě několikrát. Tedy aby bylo jasno: vůbec mi nevadí, že jde často o vtipy antisemitistické nebo rasistické. Když je něco vtipné, může to být drzé sebevíc. Ale v samotném faktu, že v Kazachstánu pořádají honičky na Židy, žádný vtip nevidím. Boratovo "vtipkování" v tomto směru mi přišlo strašně primitivní a jakž takž legrační jen občas. Moje zklamání z Borata však pramení hlavně z toho, jak se pořád všude psalo, že jde revoluční film a něco, co tu snad ještě nebylo (tím myslím hlavně recenze filmových kritiků a ne články politických komentátorů). Jenže bylo, akorát ne na plátnech kin, ale na televizních obrazovkách. V Boratovi sice kamera není skrytá, ale jeho vtipy jsou často právě tak "vtipné" jako v pořadech tohoto typu. Takže Boratovi by televizní obrazovka, kde vznikl, bohatě stačila i nadále.