Rosomak

Podle knižní předlohy režisérovy ženy Agnety Ulfsäterové-Troellové vznikl film o životních osudech početné rodiny, zasazené do Švédska na počátku dvacátého století. Otec je alkoholik a sukničkář, matka zase pomalu propadá kouzlu fotografie. Jejich vášně jim sice pomáhají vyrovnat se s tvrdou životní situací, pomalu však mezi nimi staví těžko překonatelné bariéry. Styl, jaký Jan Troell používá, je pak naprostým opakem. Neklade na diváka žádné nároky a v sépiově zabarvených záběrech předkládá akademicky čistým jazykem prvoplánové obrazy, jež se až příliš snadno zalíbí.

Pomalu rozehraná meditace, okořeněná táhlými ambientními zvuky, sleduje vztah matky a dcery, odehrávající se na blíže nespecifikované samotě. Dívka pomalu roste a uvědomuje si, že je pro matku spíše přítěží. I přesto, že spolu mají mnoho ostrých konfliktů, film se těmto dramatickým scénám snaží co nejvíce vyhnout. Právě proto se většina zásadních akcí odehrává mimo záběr kamery, divák si je musí domýšlet a vidí až jejich následky. Snímek navíc vyzývá k více interpretacím, které mohou otevírat jeho další rozměry a proměnit poměrně jednoduchý snímek v intelektuální atrakci.

Paříži, miluji tě je něco jako pohlednice. Občas kýčovitá, využívající klišé a zažité stereotypy, které se člověku asociují. Proto jsou také nejsilnějšími částmi ty filmy, které se snaží tak trochu tuto koncepci nabourat, ozvláštnit jí něčím novým nebo naprosto samotnou Paříž upozadit (Gus Van Sant, bratři Coenovi, Natali, Tykwer, Cuarón či Assayas). Ostatní filmy se dost propadají do nevýrazné šedi. Paříži, miluji tě je prostě velkou reklamou na Paříž, která často drží pozornost diváka jen díky přestylizovaným obrazům...

Zvukový orgazmus. A nejen to. Přestože je film hodně nevyvážený (má hodně dobré i hodně špatné scény) a hodně eklektický (jak v dobrém tak i špatném slovy smyslu) strašně dobře jsem se u něj bavil. Například úvodní expozice je udělaná strašně suprově: pěkně systematicky nám v pár minutách představí sestavu autobotů a to ve velkém stylu (postupně dle hierarchie). V některých scénách je záběrování naprosto super vyřešené, kamera se často přibližuje blíže k robotům a budí tak až neuvěřitelný dojem fyzičnosti (scéna v lese je bezkonkurenční - spojení digitálních robotů a reálně odpalovaných stromů s trochou poletující hlíny působí neuvěřitelně svěže, dynamicky, akčně a autenticky). Na druhou stranu jsou zde ale také části, které film neuvěřitelně retardují (např. rozhovor v hangáru Optima - generála - a asistenta prezidenta je plný neuvěřitelně dementního patosu). Bay se utrhl ze řetězu ale mě to vlastně vůbec nevadí...

Jeden z nejgeniálnějších filmů Orsona Wellese. Způsob jakým je natočen se nevidí ani v současných filmech... Dlouhé záběry, kontrastní stínohra, dynamické rakurzy kamery a naprosto pohlcující atmosféra. Prostě láska na první pohled. (Stačí kouknout jen na první záběr.)

Raimi se očividně hlásí ke starším hororům a je to vidět jak na stylu jakým natáčí, tak i na vystavění příběhu. Místo dusivé atmosféry a exploatačních scén využívá hororových prvků čistě jako atrakce, které si s divákem prvoplánovitě pohrávají...a o to jde.

Hodnocení tohoto snímku je v mnohém sporné. Jak hodnotit film a nehodnotit pouze jeho téma? Jak hodnotit krásné záběry, které díky své prvoplánovitosti koketují s označením kýče? Jak přijímat zjednodušené teze, jež vypravěč klade a na nichž celý film stojí? Projekt je to úctyhodný. To bez diskuzí. Jako popularizování závažných myšlenek o globalizaci, globálním oteplování a ničení přírody to funguje výborně. Po umělecké a v mnohém i dramaturgické stránce jde však o hrozně rozkolísaný projekt. Oproti jiným podobně zaměřeným filmům (např. Redgiova Qatsi trilogie) tedy hodnotím Home jako hodně dobrý průměr, který si neklade žádné umělecké ambice ale zaslouží si určitě vaší pozornost. (P.S. Hudba nejednou připomene melodie Philipa Glasse.) Více v recenzi na indiefilm.cz.

Film natolik odlišný od ostatních Fliegaufových snímků, že se bez nějakého interpretačního klíče neodvažuji vůbec hodnotit...

Kameramanský orgasmus, jehož dramaturgie je řízená především vizuálními podněty. Fliegauf se snaží dostat diváka do "jiného stavu percepce" k čemuž mu pomáhá i neustále rytmyzování zvukové složky filmu a samozřejmě ambientních tónů.

Recenze na indiefilm.cz.