Rosomak

Má to i své dobré části... ale většina filmu je naprosto mizerná. Nevadí ani to, že pracuje s hodně rozvolněnou narací, ale hlavně to, jak se prezentuje a jak ukazuje postavy, prostředí a předměty. Snaží se tu vyvolat v divákovi pocit poetiky (dost vykalkulované) a prvoplánovitě kýčovitými scénami působit na diváka. That´s sucks...

Totální separace - a to jak v příběhu, tak i ve stylu natáčení. Byl to zatím ten nejhutnější zážitek, který jsem letos z filmu měl.

Pro mě asi nejlepší Ceylanův film. Nebrání se jednoduchým symbolikám, s postavami se těžko identifikuje, protože se před divákem uzavírají a nedají za svou maskou nahlédnout (a to ať už se postava skrývá za pláč, kamennou tvář či smích). Jde o těžko proniknutelný film, který nemá zbytečných manýristicky výtvarných záběrů, kterými by diváka prvoplánovitě upoutával a naopak oplývá dlouhými, statickými záběry, výbornou vnitrozáběrovou montáží a značně rozpolceným příběhem. A také nechává diváka neustále aktivního...

Poetika Červeného bálónku mě dostihla teprve až na konci snímku, nicméně si tohoto filmu cením zejména kvůli výbornému zachycení "atmosfér" Paříže a obyčejného života v ulicích, uličkách a zákoutích. Asi budu vypadat jako pěkný barbar, ale občas mi film (v tom nejlepším smyslu) připomínal (tím jak v nás vyvolával naivní dětinskost) krátký film Krteček a koberec a nebo (kvůli výrazné barevnosti) reklamu na televizní obrazovky Sony Bravia. Psát o tomto filmu by bylo zbytečné plýtvání slovy, když už to přede mnou udělal někdo a líp.

Tak jednoduché a přitom tak nádherné... Z každého záběru je vidět Lamorisseova fascinace dokumentovat touhu po volnosti, svobodě a souznění s přírodou.

Ono vlastně filmy Nuri Bilge Ceylana nejde hodnotit samostatně. Jejich kvality se ukazují až v celku, v kontextu s ostatními filmy, které na sebe přímo navazují. Postavy se například nevyvíjejí v rámci jednoho filmu ale v rámci celé série. Bohužel, herec Emin Toprak se už v dalších filmech neobjeví, protože po dokončení snímku zemřel.

Malé město navazuje na krátkometrážní film "Koza". Tentokrát nesleduje život starých lidí ale naopak si bere do svého hledáčku malé děti a dospívající. Skrze jejich oči ukazuje jejich pohled na svět a touhy. Narozdíl od předchozího filmu však ustupuje symbolika do pozadí, což filmu jen prospívá. Co mi naopak na filmu vadilo bylo přespřílišné množství dialogů, které pomalu zabíjely poetiku, vytvářenou obrazem. Zajímavé na snímku ale je, že ač je z roku 1998, působí daleko starším dojmem (téměř jak z nových vln 60.let); a nezpůsobuje to jen černobílý materiál ale také způsob, jakým je film natočen.

Kupodivu je to právě přímočará symboličnost, která film zplošťuje. Začátek byl perfektní svou jednoduchostí, ale postupem času se recepce filmu změní a divák už není nezainteresovaným pozorovatelem, ale pouze konzumentem (tzn. příjemcem, který nevyvíjí žádnou aktivitu) do kterého je horem spodem cpaná ta nejjednodušší myšlenka o všudypřítomné nostalgii a stesku po blízkých, kteří jsou již na onom světě... Po stránce kompoziční a kamerové je to však výborné.

Na Dvacetidevíti palmách se dá vyzdvihnout více věcí. V prvém plánu na sebe upozorňuje hlavně narativní strukturou a také častými sexuálními scénami (což jsou také hlavní dva body, díky kterým bývá diváky zavrhována). Jejich vzájemné spojení je však úspěšnou symbiózou. Explicitní erotické scény snad nešly natočit lépe a to, co v nich obraz nabízí, není rozhodně ukojení. Spíše naopak jsou divákovi ukazovány pečlivě distancované, odtažité, jako estetické objekty, které se nesnaží dráždit divákovo libido. Zcizovacím efektem na diváka působí i způsob vyprávění filmu - rozvolněně a místy i úplně vyprázdněně. O to více šokuje diváka závěr filmu, kde se vlastně v posledních minutách poprvé začne odehrávat nějaká dramatická akce, kterou by šlo nazvat klasickým filmovým vyprávěním. Teprve zde dostanou postavy motivace a jejich charaktery se začnou rozvíjet. Diváka tak z rovnováhy nevyvede ani tak obsah akce, která ho na konci čeká, ale už vlastně jen to, že se něco dramatického děje. Na konci filmu jsem už jen seděl a nedýchal. Samozřejmě by to ale bez té hodiny a třičtvrtě předtím nemohlo vůbec fungovat. Jsem nadšený!

Ruská "Amélie" mě naprosto uhranula. Od pečlivého rozzáběrování a vypucírovaných vizuálů až po zajímavě vystavěný scénář, který se nebojí sentimentální scény náležitě ozvláštnit. Popisky jednotlivých kapitol se mohou zdát zbytečné, ale právě jejich zbytečnost dává divákovi vodítko, jak celý film vnímat...