Nyenor

12. září 1942, v Atlantickém oceánu, tisíc kilometrů od nejbližšího pobřezí v Africe, torpédovala německá ponorka britský parník HMS Laconia. Následovalo drama plné hrdinství i podlosti, na jejímž konci bylo víc obětí než u Titanicu. Tento zapomenutý příběh podle skutečné události má obrovský potenciál, který je ve filmu zužitkován jen částečně, přesto to stojí za to vidět. Trochu se ve snímku vytrácí rozsah a zoufalost celé tragédie, z části kvůli rozpočtu a celkově komornímu pojetí, s důrazem na postavy. Německo-britská produkce je nicméně kvalitní, herci víborní, zejména ti němečtí.

Podle povídky „Jít a nikdy se nevrátit“ od Vasilije Bykova. Působivost trochu sráží nesympatický hlavní hrdina (V. Sičkar), kterého ale výporně doplňuje poněkud tlumený projev půvabné V. Vysockaje. Krajina prosáklá těžkým bahnem dokresluje tíživou atmosféru.  Ještě o stupeň lepší je film na stejný motiv Обреченные на войну (Odsouzen k válce z roku 2008 5*), kde gradace atmosféry v polské chatě připomíná Osm Hrozných od Tarantina.

"We are Czechs! We will never surrender! " Tak velké výkyvy ve kvalitě jsem dlouho neviděl. Zahraniční herci zápasí s českými jmény a mají nuceně ruský přízvuk, ti čeští mají český přízvuk perfektní, ale jména úmyslně komolí, aby to tak nevyčnívalo. První polovina filmu má často nudné, trapné a někdy i debilní scény a dialogy. Expozice je matoucí. Načrtnuté postavy jsou nevěrohodné, Vše se ale láme samotným atentátem, který dokáže atmosféru očekávání a strachu perfektně přenést na diváka. Akce a propuklý chaos mění postavy z pouhých figur na cítící a chybující lidi. Dohra v podobě obrany kostela, kde mě překvapilo skvělé ozvučení a několik historických detailů (a taky některé ne-historické), ale to vem čert, protože krypta je už zpola zatopená a nábojů ubývá. Lze vůbec těm (našim?) chlapům nefandit?