xentrixx

Herecký koncert mistra Viktora Preisse zhuštěný do dvou či tří minut. "Pane Postlere, je možné, že vám vyšetřovatel nakonec  přidá ještě příživu." To je jeho věc, mě takový hovadiny nezajímaj."

Ta hláška "tak dědku, už jsem zase tady", ta je prostě kultovní.

Kouzlo tohoto filmu tkví v jedné věci - divák je vzhledem k jeho kulisám a traileru od začátku upnut k očekávané exhibici nějakého národního flagelantství, nípání se v nezhojených ranách bolavé historie a bůhvíkolikáté repríze opruzního  klišé o typické  české připokálenosti. A když už má po jeho zhlédnutí pocit, že se ve svém odhadu nemýlil a odchází z kina, přichází ex-post  zvláštní, surreálný dojezd, díky němuž ho nakonec vnímá v úplně jiných - skoro psychedelických - barvách. Jako po celonoční pařbě, z níž probleskují jen divné flashbacky v podobě lehce deformovaných ksichtů a nesrozumitelných hlášek. A v oparu zvláštního absurdna, jež bývá typické pro kdejaké náhodné noční setkání vzájemně se neznajících a absolutně si nerozumících si lidí. Takže hloubavci a hledači hlubších poselství, dejte si tentokrát pohov a nechte pracovat jen svoje pocity....

Poklusem běžící boxer Barťák v beranici a lepidlem oblažený Paul Smallturf s arzenálem sapíků pod baloňákem, to je prostě tvrdá pecka,  či jak se ve slušných rodinách říká - hardcore.

Nevím, nevím. Roubal naprosto upozaděn, navíc ať se snažím sebevíc, pořád vidím Hynka Čermáka. Kombinaci  fádnosti a zlověstnosti skutečného Roubala totiž přesvědčivě zahrát nelze, toť můj názor. K ostatním se vyjadřovat nebudu, zaujal mě snad jen Jenda Čenský jako bezskrupulózní advokát. Mdlé, bez šťávy. A další počin v čím dál více nudící a obehrané vlně  "devadesátkových" kriminálek.

Vetřelec vs Predátor? Freddy vs Jason? Co vás nemá, ani nápad. Jandák vs Vávra - to je teprve střet Titánů! Křupan proti Buranovi, Chlastoun proti Vožralovi. Kecy nemaj cenu! Čtyři nebo vám rozbiju držku!

Karanténa mě dohnala do zoufalosti. Do stavu, kdy člověk už nechce další zprávy ani ze světa, ani z domova. Kdy nechce nad ničím přemýšlet a brání se pomalu přicházející ruminaci. A kdy ve snaze vypnout na okamžik mozkové závity sáhne po nějaké totální zhůvěřilosti. V onom kruciálním okamžiku se mně v tomto směru nabídly dvě varianty - buď 3 hodiny meditační indické flétny nebo tento všemi do horoucìch pekel proklínaný "opus dei". Na meditace bylo nakonec ještě příliš brzo a tak jsem překročil Rubikon a - trochu se před sebou přece jenom stydíc - zmáčknul plej. Ne, ne - překvapení se fakt nekonalo. Je to opravdu ultrakokotina. Je však tak debilní, až je něčím sympatická. Proto ji neházìm po vzoru všech pode i nade mnou rovnou do odpadu. Mimochodem démon Jaroslav Sypal - ve filmu z něj demence teče jako z vodovodu, v reálu (mrkněte na youtube) jde však o velmi dobrého a zajímavého vypravěče s určitým kouzlem osobnosti. Tož tak...

Ne, ne a ne. NIKDO už NIKDY ve filmu na podobné téma nedokáže oživit ducha tehdejší doby. Opakuji nikdo a nikdy. To se prostě mohlo podařit jen snímkům, jako jsou Proč? nebo Horká kaše (a také Kouř). Tam to na vás skutečně dýchne směsicí piva ve voskovém kelímku, pachu moče, těžkého cigaretového kouře a spálené černé klobásy za čtyři šedesát a dolehne na vás holý všeobjímající mrazivý nihil zašlého města s jeho mastnotou a špínou čpícími stánky a zechcanými a po okraje záchodových mís zesranými veřejnými hajzly, bez prkýnek a bez papíru. Protkaného smrdutými telefonními budkami s urvanými sluchátky. Křižovaného zatuchlými rozkodrcanými tramvajemi a blátivou břečkou zacákanými autobusy, plnými šedivých lidí se zakaboněnými ksichty. A plného rozšklebených, krysinou zavánějících a odpadky přetékajícìch popelnic. Tam ano, tam se to chce z plných plic zařvat NO FUTURE!!. Tady však ne. Tady je to dortíček s piškotkami a načechranou šlehačkou. Proto se už prosím na podobné pokusy o cestu do pravěku příště vykašlete. Díky.

Poznal jsem svého času na jednom pracovišti dvě bývalé képi blanc. Jeden - tehdy už starší muž - se zúčastnil v 70.letech proslulé akce v Kolwezi, druhý v první polovině devadesátých let strávil 5 let ve Francouzské Guyaně. Na onom pracovišti se spolu nepotkali, minuli se asi o půl roku. Ani jeden svým vzezřením bývalého legionáře nepřipomínal, což mě dost překvapilo. Vždycky jsem si totiž někoho takového představoval právě jako hrdinu tohoto snímku - šlachovitého, pofrancouzštilého týpka s pořádnou frkolou, co se nalévá kafem a je z něj cítit pouštní prach a žvejkací tabák. A film samotný? Nevím, něco mně na něm vadilo, nedokážu však přesně popsat, co konkrétního to bylo. Možná ta procovská hogo fogo familie. Ten kluk je však velkej sympaťák, proto nechám "dobrou".

Kdo je Milan Sandhaus, ptal jsem se sám sebe při sledování této ponuré a šedivé krimi. V jiném filmu jsem ho neviděl, možná snad v nějaké vedlejší roli. Svým hlasem a zjevem perfektně dokreslil těžkou, olověnou atmosféru, která se celým snímkem prolíná, stejně jako výborná doprovodná hudba skupiny Jazz Q Martina Kratochvíla. Jinak nic světoborného. Za zmínku snad ještě stojí scéna ze sparťanského stadionu - myslím ono rozsvícení světel - to jsem si hned vzpomněl na Dirty Harryho a jeho honičku za sériovým vrahem.