xentrixx

Punkerská hospoda U Pepíčka kousek od Bohemky, klub 007 a S.P.S., tehdejší postrach Prahy Michal Procházka a další plešky v akci, Ben Červenka s Jankovičem, Lipčík a Kočandrle, Bráník a Red Silas. Praha byla v té době doslova elektrizována vlnou punku, anarchismu a skinheadství. Je to skoro třicet let, zaváté prachem času...

Jako malý jsem měl ten seriál moc rád, hlavně kvůli hercům generace Langmajera, Potměšila, Suchánka, Šediváka a dalších. Všechny role výborně zahrané, mladými (Vaculík a výše jmenovaní) i starými (Somr, Husák, Němec, Hálek). Nejde o žádnou režimní agitku, naopak, je docela s podivem, že to u cenzury prošlo, když ústředním motivem seriálu je problém šikany učňů a boj mladého idealisty se zkostnatělým systémem a jeho nepružnými představiteli. V seriálu se kromě výše jmenovaných ještě objevují jako mladistvá ucha ti, jež by už dnes nikdo podle jejich tehdejší podoby nepoznal - vlasatý Daniel Landa, Michal Dlouhý a hlavně David Novotný (šikanovaný drobný Michal se zrzavým afrem). Ale postava, která mě zaujala asi nejvíc, byla - zcela pochopitelně - vychovatelka v podání Markéty Fišerové, uhrančivá krasavice s nádhernýma očima. To, že dal mistr Brázda nakonec přednost jiné, bylo nepochopitelné a srdcervoucí. Z nostalgie za čtyři...

Kopáč, Kuna Černý - jména tisíckrát propíraná všemi možnými a nemožnými médii a dokonce dvěma knihami. Bylo by s podivem, kdyby silný potenciál jejich příběhu nevyužil nějaký filmař. Po deseti letech od vyšetřování kauzy se díla nakonec chopil jedněmi uznávaný, jinými zatracovaný J. Svoboda. Co k filmu vlastně říct? Je to v mnoha ohledech taková Královna Koloběžka První - nezklamal ani nenadchnul, v některých částech striktně vycházel ze skutečných událostí, v jiných notně fabuloval (celá zápletka se záhadným brejlounem - zřejmě Petrem Machem - v pozadí, nitky kauzy vedoucí až do tehdejších nejvyšších pater politiky), chvílemi se držel dobových reálií, chvílemi zase ne (mobil, tzv. čerňáky u policajtů zkraje 90. let), prostě stále něco mezi. Vynechal navíc jeden pokus vraždy, kdy L. Černý zmáčkl spoušť za zády nic netušícího policisty Jána Mató, kterého předtím s Kopáčem vylákali na schůzku, aby ho usmrtili a následně získali jeho byt. Výstřel z důvodu technické závady nevyšel a Černý vše pohotově zakamufloval jako nemístný žert ( Mató svému smutnému osudu nakonec stejně neušel, o asi deset let později ho v pražském metru zavraždil ožralej Rusák nožem připevněným na tyči). Nakonec bych filmu asi nic zásadního nevytknul kromě jedné věci - způsob ztvárnění hlavního mozku celého zabijáckého tria Karla Kopáče (ve filmu Karel Hrubeš). To on byl ve skutečnosti tím, kdo vše inicioval. On "podrazil" a nechal zbaběle a chladnokrevně zastřelit svého parťáka z gymu Tyran v Podolí Aleše Katovského, který mu dal práci. On vylákal Jugoslávce Lepoviciho na schůzku, kde ho Černý zastřelil (ve filmu pojato fiktivně jako vražda ze žárlivosti), zkrátka on byl tím, kdo to celé spustil a udržoval v chodu. Ve filmu je však jako původce veškerého zla prezentován Ludvík Křížek (ve skutečnosti L. Černý) a "zlej Karel", jak se Kopáčovi v pražské galérce přezdívalo, je vykreslen jako charismatický a reflexe a možná snad i lítosti schopný sympaťák (díky obsazení role Michalem Dlouhým). Divák mu tak díky tomu skoro drží palce, netušíc, že předobrazem této postavy byla ve skutečnosti primitivní, povrchní a pouze právo silnějšího uznávající lopata, která se nesmířila s těžkým úrazem a rozhodla se pomstít všem okolo ve stylu " po mně potopa". Prostě za tři.

S namoženou bránicí po x-tém zhlédnutí Návštěvníků přehrál jsem si se zvědavostí tuto komedii, očekávaje od obou herců obdobnou porci zábavy. Repete se bohužel nekonalo. Než se dostane ke slovu Clavier, je to nudná podívaná, plná omšelých gagů a kameňáckých scének. Ani on však celkově negativní dojem příliš nezmírní. Jedna hvězda je tak za něj, druhá za dobrou gradaci napětí před okamžikem, kdy Žralok uzří pravdu. Toť vše.

Asi se teď dopouštím menší hereze, ale přidávám se v hodnocení tohoto počinu k těm několika málo "dvojkařům" pode mnou. Ne že bych neměl v oblibě francouzskou kinematografii osmdesátých let, ba právě naopak, miluji ji. Na tohoto kočkopsa však přesně pasuje přísloví o tom, že "pouze kutna mnicha nedělá", a to v daném případě i kdyby byla ta nejfrancouzštější na světě. Zaprvé mně vadí základní nit celého příběhu, kdy je divákovi prostřednictvím sympatického hlavního protagonisty sugestivně podsouváno, že chování obou do morku kostí prohnilých poldů je vlastně za určitých okolností přijatelné, že je to jen otázka praktického a zkušenostního přístupu k věci. Taťkovsky a dobrácky působícímu Noiretovi totiž chtě nechtě odpustíte vše - od okrádání zadržených přes vybírání "desátků", až po oloupení velkého drogového dealera. Ano, nic není černobílé - policajt v terénu nemůže postupovat otrocky podle předpisů a občasné kamarádenšofty s informátory a nejrůznější přimhouření oka jsou nutným zlem, bez něhož se v podstatě neobejde. Existují však poměrně zřetelně narýsované hranice, jejichž překročení je naprosté tabu. Strýček Fido Noiret je nicméně bez jakýchkoliv skrupulí nonšalantně boří stylem, že mu v tom snad ve finále dokonce nelze nefandit. A to dle mého mínění není dobře (podobný pocit jsem měl u Sametových vrahů). Zadruhé mně film zprotivila levná a zcela nepřirozená lovestory mezi dvěma nesympatickými lidmi, končící kýčovitým růžovým happy endem. Do filmu vůbec nepasovala a v mých očích ho srazila o nějaké dvě hvězdy níž. A zatřetí - jak už tu někdo níže poznamenal - není to ani krimi, ani komedie, ani drama. Napětí je téměř na nule, smích jakbysmet, hloubku postav hledáte marně. Alors, mesdames et messieurs, je suis désolé, cette fois seulement deux....

Podle mého je stínadelská atmosféra do hraného filmu nepřenosná, proto jen za čtyři. I tak autoři seriálu odvedli dobrou práci. Pro zdejší kritiky hereckých představitelů slavné pětky, hlavně M. Dušína, z něhož zde někteří dělají bytost skoro frankensteinovskou - dokážete si představit tu obtíž se sháněním pětice kluků, jejichž literární předobrazy mají dokonale vysoustruhované cherubínské tváře a anticky souměrná těla? Myslím, že by to nezvládly ani dnešní modelingové a castingové agentury, natož v československých poměrech narychlo vytvořená výběrová komise na konci šedesátých let. Zaplaťbůh, že se seriál stihnul vůbec realizovat, o rok později by byl útrum. Za drobný nedostatek spíš považuji úvodní hudbu, která je typicky "šedesátkovská" a narušuje knihami a komiksem vytvořenou iluzi první republiky..

Tohle se povedlo. Ať už jde o výběr herců, jejich výkony či skvělou hudbu. Výborně vykreslená houstnoucí atmosféra, gradující napětí i otevřený konec. Po kouscích servírovaná konfrontace mezi J. Langmajerem a D. Švehlíkem, dramatický střet prvně jmenovaného s vedoucím terapeutem v podání M. Trnavského, výstupy J. Dulavy a J. Budaře...v tom chvalozpěvu by se prostě dalo ještě pokračovat o pěkných pár řádků dál, až by to byla nuda. Drobnou skvrnkou na kráse je snad jenom trochu klišovitá scéna s koulováním krucifixu a iritující pokus "znásilnit" známou schellingerovku falešným hláskem malého dítěte. Takže "cuidado con Karel, come como un cerdo, cuando lo veo comer, se me quita el hambre..."

Odkojen Mementem čekal jsem možná trochu víc, ale zklamaný nejsem. Koncept hraného dokumentu, proloženého komentáři a výměnou vzpomínek pamětníků z opačných stran barikády je zajímavý, přičemž značnou šťávu tomu dodává povídání Dana Horyny, jenž má dar výborného vypravěče a sálá z něj výrazné charisma. Co mě v této souvislosti také dost zaujalo, to byl fakt, že se ta desetiletí "smažení" na slovním vyjadřování obou veteránů vůbec nepodepsala, v jejich mluvě jsem nezaregistroval jedinou indicii naznačující drogovou minulost. Dokumentární část je zkrátka vydařená. S hranými scénami už je to poněkud slabší - taneční scénická hudba, která zní v některých pasážích, působí ve snaze divákovi přiblížit atmosféru máničkovských sedmdesátých let dost neautenticky, což platí i pro kosmeticky dokonale upravenou vizáž většiny herců. Až na to všudypřítomné kouření má člověk spíš pocit, že sleduje partu snobských rádobybohémů v nějaké posh hipstersko - mileniálovské kavárničce, než typickou, hustě začouzenou a zasmraděnou čtyřku Raj, plnou umaštěných a odrbaných individuí a figurek, z nichž se tehdejší toxíci převážně rekrutovali. Stejně tak nepřesvědčivě působí ztvárnění policajta Fífy, to je vyloženě jako pěst na oko. Ten kluk, co ho hrál, by se se svým intelektuálsky rozevlátým a bohémským image a tvářičkou dekadentního básníka možná hodil do filmu o K. H. Máchovi, ale rozhodně ne do role normalizačního esenbáka, jakkoliv se tento snažil být ke "svému" feťákovi lidský a fér. Takže za nepřesné kulisy, postrádající odpovídající syrovost (autoři se mohli nechat inspirovat Pavučinou) nechávám jen tři - no dal bych ještě půl bodu navíc, kdyby to šlo .

Proč? To byla otázka, která mě napadla po dosledování tohoto snímku, které se mně mimochodem povedlo až na třetí pokus, dvakrát jsem u něj usnul. Nesympatické postavy, toporné herecké výkony, výjimkou byl pouze J. Plesl, který onoho "pacienta" zahrál opravdu věrohodně a tu jednu hvězdu dávám pouze za jeho výkon. Jinak obecně mám pocit, že jsou tyto sociální sondy v posledních letech produkovány českou kinematografií jako na běžícím pásu (Mamas and Papas, Teorie tygra, Díra v Hanušovicích a všechny ty různé Ženy a Muži v nejrůznějších situacích, no dalo by se pokračovat dál). Stejná šablona, stejní herci, stejná klišé, vše okoukané a předvídatelné. Vždy jsem měl rád psychologické filmy z oblasti mezilidských vztahů, ale po zhlédnutí většiny počinů z nedávné doby, které se takto pouze tváří, bych snad nyní raději opravdu nějakou akčnější epiku, třeba na téma čsl.legionářů a jejich sibiřské anabáze, které u nás doposud filmově nikdo nezpracoval (což je docela ostudné).

Zvláštní, nepříliš snadno stravitelný, nicméně zajímavý snímek z přelomového roku 68, jejž lze interpretovat několikerým způsobem. Pro někoho snaha o objektivní reflexi dvou nejpohnutějších dekád historie ČSR, pro jiného podobenství o vyrovnaném a pokorném snášení křivd a utrpení, pro dalšího příběh o konfrontaci dvou povah a diametrálně odlišných pohledů na svět, formovaných rozdílnými životními zkušenostmi. Celkový pesimistický tón, vyjádření deziluze z poúnorového vývoje a nabourání do té doby nedotknutelného narativu o statečném českém povstalci a velkorysosti Rudé armády film pochopitelně po srpnu 68 poslaly do nejhlubší zásuvky normalizačního trezoru. Herecké výkony velmi dobré, Petr Čepek jako slabošský, nihilistický a zhýčkaný intelektuál sekunduje prožitým utrpením ošlehané, nikoliv však zatrpklé Jiřině Třebické (jen tak pro zajímavost okem mužského diváka - nejsem s jistotou schopen říct, zda byla či nebyla v té době přitažlivá- a právě to ji činí zajímavou).