xentrixx

Tři kunderovsky pojaté páry se vzájemně se prolínajícími osudy a velmi zvláštní aura, kterou jsou prostoupeny filmy I. Pavláskové z přelomu osmdesátých a devadesátých let (tento film a ještě Čas sluhů). Neméně zvláštní, poznávací punc tomu (stejně jako u Sluhů) dodává specifická hudba skupiny Zoo. V morálním marasmu a vnitřní prázdnotě pozdní etapy socialismu se objevuje několik lidí, točících a plácajících se zoufale v bludném kruhu, hledajíc z něj nějaké východisko, pokud možno bezbolestné a morálně přijatelné zároveň. Zůstává však pouze u slov, bahno, v němž trčí až po uši, je sice smradlavé, zároveň však bezpečně teploučké. Pragmatická a rýpavě sarkastická učitelka Jana v podání Lenky Kořínkové žije se sebemrskačským, příliš přemýšlivým a za každou cenu altruistickým Tomášem (Mládenec v tísni Šimon Pánek). Ona hledá naplnění ve vztahu, z kterého on má tendenci spíše utíkat. Lezou si krkem, střetávají se, jejich vztah je však na rozdíl od ostatních dvou alespoň nějak vybalancovaný a má chvílemi romantický rámec. Alkoholik, mluvka a neschopný hochštapler Jaromír (tradičně výtečný K. Roden) se "přisaje" na naivní, submisivní a simplexní puťku Pulici (Jitku Asterovou), aby ji za systematického psychického vysávání a fyzického parazitování každý týden sliboval znovu a znovu nový a lepší společný život. Vzniká mezi nimi jakési patologické citové pouto, z něhož se ani jeden není schopen pro své slabošství vymanit. Extravagantní Viky (skvělá Jiřina Bohdalová), stárnoucí, zhrzená a zahořklá manželka vysokého diplomata (M. Dočolomanský dabovaný L. Frejem) pod mimikry nezávislosti, světáctví a nespoutaného společenského života se marně snaží získat lásku svého muže - chladného (Omen Nomen- ve filmu se postava jmenuje Dr. Chlad), zcela bezcharakterního a bezskrupulózního režimního kariéristy, z něhož se na konci filmu vylíhne zákeřný udavač a estébák. On je možná ze všech hlavních protagonistů tak nakonec jediný, kdo východisko hledat nemusí, neboť jeho poslání a motivace jsou v daném systému jasně definovány - jít přes mrtvoly, přežít a mít se co nejlépe. Bez výčitek, bez tížícího svědomí. Zvláštní postavou je motorkář Gojko, milenec Viky, jehož ztvárnil legendární pražský pankáč Dan Malaniuk (ano, ten který ve filmu Proč? rozbije ve vlaku kytaru a vyhodí ji z okna). Jeho špagety a teplé kohoutkové kafe patří k několika málo vtipným scénám tohoto jinak posmutnělého, nicméně dle mého mínění velmi působivého filmu...

Svrbí mě dát plný počet, ale nakonec zůstanu u čtyř. Je to takové filmové dvojče jiného Kachyňova filmu, Dobré světlo, v němž rovněž hraje hlavní roli K. Heřmánek coby opotřebovaný čtyřicátník, bilancující svůj dosavadní život a snažící se o jakýsi nový impuls či restart , přičemž okolí mu v tom příliš nefandí. A podobně jako v Dobrém světle i zde autoři na hlavní tématickou kostru krize středního věku nabalují další materiál a berou si na paškál bezohlédný kariérismus, prospěchářství, připodělanost a další klasické neduhy v oblasti profesně- lidských vztahů. Dokonce, klobouk dolů, se jim ve své době podaří zkritizovat socialistický systém dodavatelsko - odběratelských vztahů a státního plánování ("kdybych přišel na geniální fór jak v Praze postavit za pětikorunu olympijský stadion, tak to odmítnou, protože by se nesplnil plán"). Architekt Honza, znechucený svým šéfem, unavený rodinným životem a vyprovokovaný k činu mladou kolegyní, se vydá na stokilometrový pochod. Ač si zapomene tašku se sportovním oblečením v telefonní budce a vyrazí jen ve společenském obleku a lakýrkách, bojuje až do konce ze všech sil, rozedrán a štrachající se jako zombie ve finále metr po metru s krvavými puchýři na podlamujících se nohou. Při cestě je konfrontován reálnými postavami - svým podrazáckým a úlisným šéfem (skvělý Oldřich Vlach), jeho protivnou podřízenou-milenkou Vaňkovou, bodrým vitálním staříkem (I.P. Vyskočil), starostlivou manželkou a mladou koketující kolegyní (M. Pleštilovou) - a současně retrospektivními pohledy na všechny menší a větší podrazy, které si díky své nekonfliktnosti musel od svého okolí doposud nechat líbit. Rozbít sklo je někdy pořádná fuška...

"Bolševici zasraní!" Stop, musel jsem se podívat na rok natočení filmu. 1987 ."Za tohle jsme nebojovali." "Prosim vás, bojovali, jste jak můj fotr, sentimentální veteráni, furt žijou v roce 1950." Stop podruhé a opět pohled na rok vzniku. 1987. Že by nakonec glasnosť a perestrojka přece jen dofoukly po dvou letech i do ČSSR, s jejím rigidním a konzervativním gerontobyrem? Bohužel chyba lávky. Mladý inženýrek M. Vašut je sice zezačátku oslněn inovacemi a moderními metodami JZD Podhůra (jak zde již mnozí napsali, v reálu JZD Slušovice), nakonec však přijde tvrdé probuzení. Podnik koketující s kapitalistickými metodami je odosobněným a sterilním akváriem, v němž neempatičtí a bezohlední kolegové roboticky plní pokyny a adorují pouze výkon a bezmezné pracovní nasazení. Kdo na okamžik poleví, je nemilosrdně sesazen na podřadnější pozici. Přátelství je pouze předstírané, milostné vztahy falešné. Inža se nakonec velmi rád vrátí do teplé náruče svého původního závodu, kde je to samý opravdový kamarád, čtoucí si v pracovní době porno, spící, chlastající či oddávající se karbanu. Kde se vyrábí nepotřebné produkty, o které nikdo nestojí, jen aby se splnil plán. Kde lze bez ohlášení vtrhnout k řediteli a uprostřed důležité porady s ním familiárně rozprávět. Kde...i když nakonec vlastně moment - co když to tak vlastně vůbec není? Co když tvůrci filmu nechali šalamounsky navenek zastaralý podnik v tom klání sice "zvítězit", aby vyhověli oficiálnímu zadání, ve skutečnosti se jim však podařilo šikovně mezi řádky škodolibě ukázat na notoricky známé nešvary socialistického hospodářství? Kdo ví, zeptejte se pana Matuly..

Jedním slovem vynikající. Asi nejeden divák si po zhlédnutí uvědomí, co je prapodstatou dobrého divadelního a filmového představení - kvalitní předloha, dobré herectví a práce režiséra. K bohatému zážitku potom opravdu stačí jen pár kostýmů, dva tři interiéry, čtyři pět skvělých herců a nepočetný štáb. Josef Kemr mistrně balancuje na hraně odpudivosti, nakonec je mu však člověk skoro až vděčný za to, jakým způsobem překází podvod vypočítavé a nevěrné hraběnky v podání R. Rázlové.... "Bohatí mají jediné životní přání - být ještě bohatšími "

Kniha i film jsou brilantní. Jak při čtení, tak při sledování excelentního P. Čepka, člověk může v ovzduší skoro nahmatat onen dusivý, černočerný pocit absolutní osamělosti, vnitřní prázdnoty a zoufalé, beznadějné opuštěnosti. A se zatajeným dechem sleduje malý křehký plamínek, který se tam někde hluboko v propasti objevil, a který je pomalu nesměle rozfoukáván, aby byl nakonec již v zárodku zadupán a udušen krutými a nemilosrdnými kopyty dobové reality. Emma Černá, nevšední, nesladká, avšak magneticky přitažlivá žena, svou minimalistickou mimikou diváka dráždí, nutí ho pracovat s fantazií a pokusit se uhodnout, co se vlastně skrývá za tím chvílemi melancholickým a chvílemi škodolibě bezcitným závojem, halícím její tvář. Filmu na zajímavosti dodává rovněž umně vystihnutý kontrast mezi jistou vznešeností a noblesou obou hlavních hrdinů na straně jedné a primitivním, hrubým humpoláctvím na straně druhé (P. Landovský, které mu snad byly v té době podobné role souzeny). Víc k tomu asi nelze napsat.

Nahlíženo dnešní optikou je to těžké agro. Tehdy se však mohl kdejaký teenager přetrhnout, aby sehnal něco od Orlíků (a jeho předchůdce F.A.S.), Sester, Plexisu a dalších. O obstarání si zeleného bombera ani nemluvě. Metalová éra, trvající předchozích, řekněme, 6 - 7 let, pomalu odeznívala, a v tehdejší, čerstvě svobodné ČSR se pomyslné hudební žaludky posluchačů jen pomalu sytily dalšími, do té doby hodně hluboce undergroundovými žánry. A hlad to byl ukrutný. První velkou porcí krmiva, která to, co je vidět v tomto dokumentu, vlastně nastartovala, bylo vydání desky Punk Oi Rebelie (dodnes mně před očima svítí její bílý minimalistický obal). Ta rozjela onu oi/punkovou mánii. Brzy následovaly samostatné desky Orlíku a Sester a s nimi i skinheadský boom. Leckdo se stal pleškou ze dne na den. Bylo to něco nového a neokoukaného, taková trochu kontrakultura proti dřívější kontrakultuře vlasatých upatlaných mániček, bigbíťáků, rockerů a metaláků. Militantní cool look, důraz na fyzickou zdatnost a umění se rvát, pocit síly ve skupině stejně vypadajících soukmenovců a iluzorní nádech (samozvané) elity, to byla silná lákadla, jimž podlehlo dost adolescentů té doby. Mělo to však svá ale - rasismus schovávaný za ochranu společnosti před cikánskou kriminalitou, násilí vůči jiným subkulturám (nejenom vysloveně ideoví protivníci jako anarchisté, ale i v podstatě kdokoliv se skateboardem či naušnicí v uchu - mohu vyprávět) a v některých případech obyčejný pouliční teror proti tomu, kdo se zrovna ocitnul v nesprávné době na nesprávném místě. Ne všichni skinheadi se však k tomu všemu stavěli jednotně, a to je patrné i v tomto unikátním dokumentu. Už jen samotná sestava zúčastněných kapel jakoby kopírovala jejich názorovou roztříštěnost - je tu agresivní Krátký Proces (hlinkovci, vyhranění rasisté), Orlík (nacionalistická kapela, chápající rasimus spíš obranářsky vůči kriminalitě Cikánů, případně jiných etnik), Bráník (otevřeně White Power skupina, již vyzývající k aktivnímu násilí proti ideovým protivníkům a všem barevným), My-Lai (lehce pravicová, spíše však apolitická kapela, v jednom ze svých textů se vymezující proti neonacistům), Valašská liga (pravicová, v té době ještě ne tolik rasisticky vyhraněná kapela), Tři sestry (apolitická hospodská kapela, kterou se skinheady v té době spojoval pouze zpěvák L.F.H., jehož některé výlevy do kamery jsou více než rasismem spíše recesí a hospodským chvástáním) a Hubert Macháně (kapela, která v podstatě se skinheady neměla nic společného, pouze měla ve svém plném názvu slovíčko "oi"). Skupinou, která dále v Bzenci vystoupila, avšak nesouhlasila s pořízením videozáznamu, byl ryze dívčí projekt Jen žádnou paniku (působila v ní manželka D. Landy Miriam). Dokument je kromě různých dobových bizarností (viz reklamní plachta Reflexu, který tehdy skinheadům dost fandil a křupanské outfity některých skins) jedinečný v tom, že zachycuje onu velmi krátkou časovou etapu, během níž se daná scéna začala pomalu ale jistě přiklánět na stranu neonacistů, kteří ji v následujících letech (1992 -1997) bohužel zcela opanovali. "Pánové, omluvte mě, ale já musím urychleně na jedno"...

Konečně jsem je po letech našel na ulozto.cz! Z dávného dětství jsem si pamatoval jen ty bílé kápě a pistolníka Kratinu, který nakonec neskončil vůbec dobře. Plejáda skvělých herců v kulisách detektivky zasazené do prostředí drsného amerického venkova. DJ "ostrý zvuk" Miloš Skalka v roli zpravodaje nic moc, za to M. Tučný jako Mexikánec a jeho foukací harmonika, provázející téměř celý děj filmu, nemají chybu...

Nedělám to rád, ale musím změnit mou původní recenzi k tomuto snímku. Důvodem je přečtení knižní předlohy Dominika Dána "Kapitán smrt." Tvůrcům tímto děkuji za vcelku zdařilé filmové naředění a zjednodušení čtivého, leč neskutečně překombinovaného románu, v němž se mezi sebou proplétají detektivové, kriminálníci, estébáci, gestapáci, církevní hodnostáři, čarodějnice, a potomci templářských rytířů. Do teho jak se někdo zamoce, tak už se z teho nevymoce. 

Vladimíra Körnera mám rád, toto je však galimatyáš, a teď nevím, zda pouze filmový nebo i literární, neboť knižní předlohu jsem nečetl. Pejsek s kočičkou se snažili uvařit dort a do hrnce postupně nasypali sovětsko-finskou válku, baltické Němce, Sudety, Protektorát, holokaust, odsun, řecké uprchlíky, emigraci na Západ a aby toho nebylo málo, tak ještě válku v Kongu. Herci buď postrádají charisma a neumí hrát (Geislerová, Jiráček), nebo naopak mají obojího dost, nemají však dostatek prostoru se plně projevit (K. Dobrý), případně je svazuje nekvalitní scénář (Huba, Cibulková, Dlouhý). Některé postavy postrádají zcela smysl a divák si klade otázku, o koho se vlastně jedná a proč se ve filmu objevuje (O. Vetchý, M. Vašut). Za jednu hvězdu tak nakonec stojí možná pouze I. Bareš, byť je jeho Čevora překarikovaný zloduch, jakási smrdutá tresť seškrábaná ze dna toho nejšpinavějšího čecháčkovského hajzlu. Kvalitu celého díla rovněž snižují nepatřičné a kýčovité scény (volání do vojenského telefonu při útěku lesem, zjevení se mrtvého otce mladé Dorli) a nadbytečné dějové odbočky (zápletka s řeckým mladíkem). A co člověka irituje během celého - neúměrně dlouhého - filmu nejvíce, to je háv přepjatého patosu, do něhož je to všechno zabaleno. Abych ale jenom nehaněl, druhou hvězdu nakonec dávám za špetku napětí, která se v tom celkovém mišmaši úplně neztratila a při trpělivém pojídání si ji lze i trochu vychutnat...

Depresivní, těžké, pochmurné, nasáklé skrznaskrz zmarem a prohnilými charaktery. Atmosférou i scénickou hudbou připomínající jinou detektivku z té doby, Divokou svini. Pokud jde o reálnou předlohu, domnívám se - na rozdíl od mnohých zdejších přispěvatelů - že se nejedná o případ spartakiádního vraha Straky, nýbrž o mediálně téměř neznámý příběh jistého Roberta Čiháka, který v osmdesátých letech ze sadistických pohnutek nožem usmrtil v centru Prahy kolemjdoucí dívku, další vážně poranil a pokud by býval nebyl včas dopaden, mohlo být obětí víc. Tak jako ve filmu byl pachatelem mladistvý učeň, ten skutečný prý dokonce vypadal jako roztomilý kudrnatý čertík. Rovněž si nemyslím, že naturalistické vyobrazování učňovské šikany by výrazně odklánělo detektivní linku, na níž je celý počin postaven. Naopak, vhodným způsobem dokresluje a současně se i kriticky vyjadřuje k reáliím druhé poloviny 80.let, kdy - snad mně dá většina zdejších pamětníků za pravdu - tento nešvar kvetl téměř všude: na školách, na učňácích (internáty by mohly vyprávět), v mládežnických sportovních klubech a samozřejmě v armádě. A většina odpovědných pracovníků a činitelů problém přehlížela či jej mlčky tolerovala.... Pokud jde o hlavní postavy, Roden má jako policajt zvláštní charizma.Ani klaďas ani záporák. Trénuje judo, dá si pivo, nadává na práci, utíká bez rozloučení od milenek a nesnáší svého parťáka. I tak jde houževnatě po stopě, až si pro kořist dojde do temného sklepení. U ostatních rolí nic převratného...nakonec dávám čtyři (i za ten strašidelně znějící syntetizátor v rozhodujících částech filmu).