DiDu

Nějakej producent u nedělního grilování řekl druhému producentovi: "Hele znám chlápka, co umí udělat na počítači různé efekty, třeba že se ti protáhne ksicht nebo rozpadnou prsty na kousky, je to fakt cool hnusný." A ten druhý řekl: "Hele, tak to dáme Bessonovi, ten už z toho ňákej film udělá. A kdyby to měl být propadák, tak tam strčíme pár hvězd, ať se ty prachy alespoň vrátí." Proč se z chytré holky nakonec stane asfalt jsem fakt nepochopila.

Já to nedokoukala. Na film jsem se těšila. Prvních pár minut jsem si říkala, že to docela přirozeně plyne a že tentokrát asi Plodkovou přežiju, ale byl to omyl. Po tom, co pilot zkolaboval jsem byla fakt hodně zvědavá, co udělají, aby to přežili. Neudělali nic. Jakési kouzlo je transformovalo na pláž s totální ztrátou paměti. Plodková se jistojistě praštila hodně do hlavy, což bych chápala jako scenáristický záměr, aby se vysvětlila naprostá absence traumatu a pudu sebezáchovy. Ovšem další nesnesitelná půlhodina řvaní a hádek mě naprosto znechutila. Při prvním náznaku ostychu dvou lidí, kteří sice spolu žijí 20 let, ale chovají se tak debilně, jako by se vůbec neznali, jsem to vzdala. Proč bych měla něčím takovým zaměstnávat mozek a ztrácet čas? Když už tam nešlo o přežití, ale zábavu a romantiku, měl to scenárista říct rovnou a odpustit si ten vztahový hnus. Ráda bych se zasmála, ale prostě nebylo čemu.

No, mě spíš připadalo, že ta holka potřebovala psychiatra. Docela se divím, že nikdo příčiny její radikální změny nezkoumal, když to zasáhlo tolik lidí. Támhle leze ombudsman na komín na prahu smrtelného rizika, aby pochopil, co se stalo, ale tady v tom ta holka zůstane úplně sama, ty pseudopodporovatele nepočítám.

V tomto seriálu: Ombudsman = základ, na který se roubují příběhy, aniž by do nich skutečně zasahoval. Panský kočí = nositel zakázaných myšlenek, které mohou nahlas říkat jen blázni, moderní Saturnin.

Tak tohle už nedávám. Syn se právě dozvěděl, že jeho otec je někdo úplně jiný, než celý život myslel, ale scenárista mu jaksi zapomněl napsat jakoukoliv emocionální reakci, natož pak přirozenou. Polívka si s tím poradil sám, protože je pan herec, palec nahoru, ale jinak je mi těch herců fakt líto. Kdyby se autoři zaměřili pořádně jen na pár postav a pivo, udělali by líp. Tohle má primácký rukopis, až to bolí. Fakt jsem se snažila.

Co to mělo být? Ráda dávám šanci českým filmům, ale někdy se to prostě nedá do konce ani vydržet. Trpěla jsem, měla jsem celou dobu dojem, že se dívám na epizodu z amerického seriálu Austin & Ally, který jsem sledovala nedávno s vnučkou. Ovšem ten je skvost v disneyovské produkci a bavil mě. Tenhle Pan profesor, to je skoro katastrofa.

Důstojné pokračování příběhu o delfínce Winter, které už nemá tak mnoho co přímočaře vyprávět, ale asi od půlky (kdy se objeví na scéně Hope) je stejně napínavé jako jednička a stále si zachovává i hezkou dávku humoru a emocí. Možná že ve trojce se dočkáme i nějaké love story, až děti ještě trochu vyrostou, protože sblížení maminky a tatínka se asi nedočkáme. Zatímco jednička byla plnohodnotným záživným filmovým příběhem, dvojka si klade jediný cíl a sice propagovat. Svědčí o tom například i účast mediálně známé profesionální surfařky Bethany Hamilton, která při útoku žraloka přišla o celou ruku a po svém úrazu se nejen že vrátila k surfování, ale také se věnuje práci s postiženými dětmi a díky své nezlomné povaze se stala inspirující osobností pro mnoho lidí po celém světě. (Její příběh byl rovněž zfilmován "Soul Surfer" a stojí za zhlédnutí).

Odskočila jsem si pro dávku - dle recenze - "předvánočního bulení" během meganákupů a musím říct, že jsem byla zklamaná akorát tím, že recenze lhala a že se žádný velký patos a útok na city nekonal. Teda mě se to moc líbilo! Nevím, proč vůbec někdo kritizuje, že si nějaký film vezme za námět úmrtí dítěte, vždyť takové věci se dějí. Podle mého žádné moralistické řeči nejsou taky na místě, vždyť ten chlap měl být už dávno v blázinci a ne vést firmu. Náhodou to bylo chytré a pro diváka velmi zábavné a všechny postavy se chovají charakterně v mezích svých rolí. Pár velkých filmových zkratek, abychom se dověděli úplně všechno. A proč se pozastavujete nad jazykem postav? Vždyť to byli herci odkojení Shakespearem, toužící po velkém spektáklu. Scénář byl podle mě promyšlený a filmově dost věrohodný, jak děj, tak i hezky kolorované postavy. Velmi mě potěšila bolestná a přesto romantická pointa, která mě, nekecám, překvapila.

Jean Marais byl úžasný, svým založením šťastný, krásný a veselý člověk, kterého měl každý rád a film, který jsem už před lety viděla, jsem si nechtěla nechat zase ujít. Při sledování tohoto filmu jsem ovšem opětovně trpěla a hlavně jsem opětovně obdivovala Maraise, jak s nadhledem odpovídá na dementní otázky čtené z papíru. Nejen, že tvůrci Interview se nedokázali žádným způsobem nadchnout pro tuto práci, ale navíc se prokázali naprostou neschopností spontánně a pohotově reagovat na vývoj rozhovoru. Poslední asi tak minuta filmu mě doslova mučila svou trapností, kdy mu Žák pokládá otázky jak vystřižené z personálního dotazníku a završuje to otázkou "a kdo vy vlastně jste?". Naprostá demence moderátora je přesto odměněna originálně, Jean Marais si nenechá pokazit náladu a zůstává nad věcí. Chápu záměr autorů, ale snad nebylo tak těžké poslouchat, že na všechny tyto vykonstruované otázky už Marais přirozeně odpovídal v průběhu celého rozhovoru, a vymyslet na konec něco duchaplnějšího. Jedna ukázka za všechny: "Kterého malíře máte nejraději?" Marais: "Vermeera". "A co třeba Piccasso?". Marais: "Picassa si vážím, ale nejraději mám Vermeera a vy jste se ptal, kterého malíře mám nejraději." A nenásleduje jediná otázka k Vermeerovi, protože Žák měl prostě připraveno, že budou mluvit o Piccassovi. To to je na zabití.

Teda já jsem se pobavila. Několikrát jsem se i upřímně zasmála. Byla to trochu parodická komedie v mírně americkém stylu a neměla jsem dojem, že si tvůrci chtěli hrát na něco jiného. Obsazení se mi taky líbilo, prostě moc příjemné a šarmantní, postavy trochu karikované ke koncentrované zábavě.