J.e.r.e.c

Nekompromisně brutální násilí odkazuje k mým milovaným Raidům a sedla mi i videoherní stylizace. Kvalita bitek směrem ke konci uspokojivě roste a final fight je ultimátní řezničina s tím nejlepším možným bossem. To je všechno fajn, nelze však přehlížet zápory, které koukatelnost výrazně snižují. Nějaká ta rutinní rodinná traumata útočící prostřednictvím směšných emocí jsem vykryl vcelku snadno a dokončit levely s místy nanervylezoucím stupidním humorem (hlavně tím rádobysofistikovaným/pseudointelektuálním blábolením) se s trochou tréninku dalo taky. Ale co tam u všech vytrhaných aort dělá ta otravná holčička? Na děti v akčních filmech mám alergii a tenhle spratek na mě zaútočil ze zálohy tak nečekaně, že mi prostřední třetinu filmu pěkně znechutil. Osekat tyhle neduhy a z BKW se mohla stát kultovní krvavá řežba, takhle ji hážu do krabice s nápisem PsP (píčovina s potenciálem). 65 %

Fascinující příběh, který se překlopil do fascinujícího filmu. Historii Jesseho Jamese jsem neznal (škoda spoileroidního názvu) a sama o sobě by vystačila hned na několik hutných westernů, ale Dominik svoje dílo pojal jako paranoidní drama zabalené do těžce poetického (místy až malickovského) hávu protkaného dialogy s brutální angličtinou (že bych si musel dát české titulky místo anglických se mi stane tak 2x do roka). Koukám, že jsem asi jeden z mála, kdo byl od začátku na Fordově straně. Ne snad, že by to byl zrovna ryzí sympaťák, ale jeho postava je tragikomickým outsiderem, kterého ostatní buď přehlížejí, nebo z něj mají legraci, s čímž se dá ztotožnit přeci jen snáz, než s do sebe zahleděným krutým gaunerem Jessem. Jenomže to jsou jen nějaká základní východiska, která se v průběhu filmu mění stejně jako jeho (anti)hrdinové a výsledkem je pak v rámci žánru naprosto unikátní snímek a jedna z hrstky westernových klasik, co za posledních 20-30 let vznikla. 80 %

Černý jestřáb má za sebou už skoro čtvrtstoletí existence, ale za tu dobu mu pírka ani trochu nezešedivěla a vůbec se nedivím, že se dodnes bere jako měřítko pro moderní válečné filmy. Žánrové klasiky typu Ryan většinou mají dvě tři větší akční scény a k tomu pár přestřelek, mezi kterými si vojáci povídají a sypou ze sebe moudra nebo emoce. Tady nic takového (snad až na úplný závěr) není, Jestřáb je extrémně intenzivní a nonstop akční jízda prakticky od první do poslední minuty, a to i když se zrovna nestřílí. Nedávno na mě trochu podobně zapůsobil Lone Survivor, jenže tady se pohybujeme na mnohonásobně širší škále, která místo speciální vojenské operace (v původním významu) o pár lidech připomíná skutečnou válku. Vtažení do víru boje je absolutní. Je to celé jeden obrovský chaos svištících kulek, řevu, výbuchů, zvířeného prachu, padajících helikoptér a běsnícího davu. Jistě se dá polemizovat nad jednostranným pohledem, který nám servíruje hollywoodský trhák o tom, jak se hrdinní bílí Američané pokoušejí zachránit před tlupou černých opic, které neumí nic jiného, než dělat bordel a zabíjet (S chutí bych si dal somálskou verzi s opačným vyzněním), jenže právě tohle zkreslení umožní našinci ponořit se až po uši do kůže vojáků v naprosto cizím a nepřátelském světě s pocitem maximálního ohrožení na každém kroku. Filmu se také vyčítá, že je to válečná propaganda, jejímž cílem bylo povzbudit americký patriotismus po 9/11. I tohle tvrzení je přinejmenším sporné, protože se zde nijak nezastírá, že celá akce skončila jako obrovský průser, který v důsledku vedl k odchodu amerických vojenských sil ze Somálska. A byť možná nechtěně, tak se tu zpochybňuje celý ten koncept „no one left behind“, kdy se kvůli čtyřem členům posádky havarovaného vrtulníku (z nichž dva už jsou mrtví) spustí rozsáhlá záchranná akce, která v důsledku stojí obrovské množství životů na obou stranách a vede k destrukci půlky města. 75 %