J.e.r.e.c

Nekompromisně brutální násilí odkazuje k mým milovaným Raidům a sedla mi i videoherní stylizace. Kvalita bitek směrem ke konci uspokojivě roste a final fight je ultimátní řezničina s tím nejlepším možným bossem. To je všechno fajn, nelze však přehlížet zápory, které koukatelnost výrazně snižují. Nějaká ta rutinní rodinná traumata útočící prostřednictvím směšných emocí jsem vykryl vcelku snadno a dokončit levely s místy nanervylezoucím stupidním humorem (hlavně tím rádobysofistikovaným/pseudointelektuálním blábolením) se s trochou tréninku dalo taky. Ale co tam u všech vytrhaných aort dělá ta otravná holčička? Na děti v akčních filmech mám alergii a tenhle spratek na mě zaútočil ze zálohy tak nečekaně, že mi prostřední třetinu filmu pěkně znechutil. Osekat tyhle neduhy a z BKW se mohla stát kultovní krvavá řežba, takhle ji hážu do krabice s nápisem PsP (píčovina s potenciálem). 65 %

Fascinující příběh, který se překlopil do fascinujícího filmu. Historii Jesseho Jamese jsem neznal (škoda spoileroidního názvu) a sama o sobě by vystačila hned na několik hutných westernů, ale Dominik svoje dílo pojal jako paranoidní drama zabalené do těžce poetického (místy až malickovského) hávu protkaného dialogy s brutální angličtinou (že bych si musel dát české titulky místo anglických se mi stane tak 2x do roka). Koukám, že jsem asi jeden z mála, kdo byl od začátku na Fordově straně. Ne snad, že by to byl zrovna ryzí sympaťák, ale jeho postava je tragikomickým outsiderem, kterého ostatní buď přehlížejí, nebo z něj mají legraci, s čímž se dá ztotožnit přeci jen snáz, než s do sebe zahleděným krutým gaunerem Jessem. Jenomže to jsou jen nějaká základní východiska, která se v průběhu filmu mění stejně jako jeho (anti)hrdinové a výsledkem je pak v rámci žánru naprosto unikátní snímek a jedna z hrstky westernových klasik, co za posledních 20-30 let vznikla. 80 %

Černý jestřáb má za sebou už skoro čtvrtstoletí existence, ale za tu dobu mu pírka ani trochu nezešedivěla a vůbec se nedivím, že se dodnes bere jako měřítko pro moderní válečné filmy. Žánrové klasiky typu Ryan většinou mají dvě tři větší akční scény a k tomu pár přestřelek, mezi kterými si vojáci povídají a sypou ze sebe moudra nebo emoce. Tady nic takového (snad až na úplný závěr) není, Jestřáb je extrémně intenzivní a nonstop akční jízda prakticky od první do poslední minuty, a to i když se zrovna nestřílí. Nedávno na mě trochu podobně zapůsobil Lone Survivor, jenže tady se pohybujeme na mnohonásobně širší škále, která místo speciální vojenské operace (v původním významu) o pár lidech připomíná skutečnou válku. Vtažení do víru boje je absolutní. Je to celé jeden obrovský chaos svištících kulek, řevu, výbuchů, zvířeného prachu, padajících helikoptér a běsnícího davu. Jistě se dá polemizovat nad jednostranným pohledem, který nám servíruje hollywoodský trhák o tom, jak se hrdinní bílí Američané pokoušejí zachránit před tlupou černých opic, které neumí nic jiného, než dělat bordel a zabíjet (S chutí bych si dal somálskou verzi s opačným vyzněním), jenže právě tohle zkreslení umožní našinci ponořit se až po uši do kůže vojáků v naprosto cizím a nepřátelském světě s pocitem maximálního ohrožení na každém kroku. Filmu se také vyčítá, že je to válečná propaganda, jejímž cílem bylo povzbudit americký patriotismus po 9/11. I tohle tvrzení je přinejmenším sporné, protože se zde nijak nezastírá, že celá akce skončila jako obrovský průser, který v důsledku vedl k odchodu amerických vojenských sil ze Somálska. A byť možná nechtěně, tak se tu zpochybňuje celý ten koncept „no one left behind“, kdy se kvůli čtyřem členům posádky havarovaného vrtulníku (z nichž dva už jsou mrtví) spustí rozsáhlá záchranná akce, která v důsledku stojí obrovské množství životů na obou stranách a vede k destrukci půlky města. 75 %

Paradoxem Motýlka je, že působí rozvlekle a místy snad až nudně, přestože se v něm pořád něco děje. Jednoznačně nejpůsobivější jsou pasáže na samotce, kde k nepoznání zbídačený McQueen po cele honí šváby a do břečkovité polévky si mačká housenky. Ve druhé polovině příběh dostane trochu větší grády a vězeňské drama se překlopí do dobrodružného filmu skoro ve stylu nějaké méně odlehčené belmondovky. Jenomže ta délka je fakt ubíjející, a i když Motýlek prakticky nevyletí z obrazu, stejně jsem se toho o něm ani o Degovi (Hoffman mi asi kvůli těm brejlím připomínal Jeana Rena z Magické hlubiny) nedozvěděl dost na to, aby mě jejich postavy začaly doopravdy zajímat. Po cvičném zhlédnutí trailerů na novou verzi musím říct, že vypadá o dost zábavnější a energičtější. 70 %

Váhání mezi třemi a čtyřmi hvězdami nakonec zaokrouhluji nahoru, protože vymáčknout celovečerní film z plastové panenky bez jakékoliv skutečné backstory je fakt... umění. Stejně jako to, že v celé (pop)kultuře našli asi jediný významný případ, kdy mužská postava slouží pouze jako příslušenství k té ženské, a dokázali to docela rafinovaně a hlavně vtipně využít. Že tahle blbůstka vydělala miliardu a půl a stala se nejúspěšnějším filmem roku 2023 je už jen lichi na růžovém dortu. Plus jsem se na mnoha místech smál a bavila mě ta přepálená barvičková stylizace a přehnaně infantilní chování prakticky všech postav, včetně sboru uniformních kravaťáků Willa Ferrella, o kterých jsem si původně myslel, že budou záporáci, jenže ono je to ve své pozitivitě tak inkluzivní, že tu vlastně žádní zlí lidé nejsou. Má to i svoje ekvivalenty celulitidy a plochých nohou - měli se vyvarovat některých až příliš na sílu tlačených mouder, přičemž poslední zhruba čtvrthodina je fakt k nepřežití, postava puberťačky je úplně zbytečná (její vztah s mámou má asi pětiminutový vývoj a pak už nic), stejně jako ta bába, co Barbie vymyslela a pár dalších věcí. Kdyby tohle vyhodili, zkrátili stopáž na hodinku a půl a vymysleli hitovější písničky, měli by komediální klasiku. Takhle je výsledkem ucházející spotřební zábava, jejíž top momenty si přehraju na youtube, ale podruhé si ji nepustím. P.S. Někde jsem tu zahlédl komentář, že různí lidé vidí v Barbie velmi různé věci. Já tam vidím Ztracený ráj od Johna Miltona. Gosling a ostatní Kenové mi připomínají Satana a padlé anděly, které Milton také všelijak očerňuje a zostouzí, ale vy si přesto nemůžete pomoci a fandíte jim... protože ten Barbie world je ve své dokonalosti tak nesnesitelný, že si o pořádnou revoltu hlasitě koleduje! 71 %

Může být polofiktivní seriál o natáčení jednoho z nejslavnějších filmů všech dob lepší než samotný film? To se vsaďte! A i když si toho Kmotra budu muset konečně dát na pořádné televizi a v originálním znění, pochybuji, že se to změní! Produkce The Offer zcela jistě probíhala daleko klidněji než ta kmotrovská a ve výsledku si všechno sedlo takřka dokonale; scénářem s hromadou silných motivů a chytlavých zápletek počínaje, přes výtečné herce (Matthew Goode!) pokračuje a pohlcující retro atmosférou konče. Celým seriálem prostupuje podobně nakažlivá energie, jakou mezi sebou mají Puzzo s Coppolou, a když na konci přijde velké emocionální zúčtování, naplno jsem pocítil, jak moc si přeju, aby to všechno dobře dopadlo, a jak moc mi záleží na všech těch postavách a jejich osudech. A to včetně Giovanniho Ribisiho, který zpočátku vypadá jako přehrávající klaun, ale jehož postava (respektive divákův vztah k ní) projde jedním z nejlepších seriálových přerodů vůbec. Tohle je nabídka, které nemůže konkurovat ani Dušek se svým kvalitním sexem! 90 %

S blížícím se koncem mě to čím dál víc ztrácelo, jako kdyby příběhu chyběla gradace a dostavovala se spíš vězeňská únava. Vedlejší linky často vyšumí do ztracena (gangsterský kápo, bachař, vlastně i dvojka vyšetřovatelů) a úplně chybí nějaká emocionální katarze, tohle chtělo lepší dramaturgii (nejsilnější epizody jsou uprostřed). Hodně jsem se těšil na Egertona, ale pod tou horou svalů je fakt prkennej, jako kdyby měl divně nažehlenej ksicht a nepůsobí moc přesvědčivě. Ray Liotta hraje týpka v posledním tažení extrémně autenticky (taky přežil natáčení jen o pár měsíců) a Hauser se svým teplým hláskem konipáskem samozřejmě steals the show, ale žánrové milníky jsou sakra daleko. Mírné zklamání, byť stále kvalitka. 75 %

Co by člověk v době dnešních sterilních digiomalovánek dal za podobně temný a syrový komiks plný praktických triků? Vrána je devadesátková nekroromance jak vyšitá, a i když se Proyas teprve rozehříval na Dark City, jeho typická výtvarná stylizace dává Vráně jasně identifikovatelný ksicht. K tomu přihodil sympatické vedlejší postavy, ať už holčičku-skejťačku nebo správňáckého poldu, a bandu zapamatovatelných záporáků (u Wincotta jsem na vážkách, jestli mi sem jeho draculovská kreace sedí, nebo mě spíš sere). Nemrtvý Erik Draven vizuálně dost připomíná Jokera, ale povahou je to vlastně hodný hoch, kterého holt jenom nelze zabít. Na rozdíl od Brandona Lee, jemuž se natáčení stalo osudným. To má bohužel s Ledgerem společné. Navzdory všem pozitivům dávám jen tři hvězdy, protože výsledný dojem strašně rychle vyprchá. 70 %

Závěrečný díl je z celé trilogie asi nejlepší, byť rozhodně ne bez výhrad. Poprvé tu však fungují ty malé osobní příběhy a dramata a dynamiku přidávají i první rozepře a částečný rozkol v řadách samotných husitů. Postavy zemana z Hvozdna, jeho dcery a kněze Bydlinského jsou snad první nečernobílé charaktery celé ságy, a přestože o nějaké hlubší psychologii mluvit nelze, konečně působí jako lidé z masa a kostí. Naproti tomu Bydlinského kámoši z řad fanatických adamitů se podobají spíš feťákům z Majora Zemana. Objevují se tu i scény, kdy si člověk říká, jestli to bratři husité s tím násilím už krapet nepřehánějí - Převošt je sice samolibý kokot, ale fakt si zasloužil i se svým sluhou upálit? Těch náznaků problematizujících „revoluční hnutí“ je tu víc (možná i v důsledku uvolnění společenských poměrů) a člověk si nevyhnutelně povzdechne, o kolik lepší celá trilogie mohla být, kdyby Vávra nemusel točit podle ideologických příruček a se stalinistickými vykladači historie za zadkem. Výrazně se zlepšila také bitevní choreografie, byť střetnutí u Tábora je opět spíš pestrobarevným chaosem, ale finální bitva na Vítkově konečně poskytne ten velkolepý válečný spektákl, na který jsem celou dobu čekal. K syrovosti Statečného srdce to má pochopitelně na míle daleko, postavy umírají v patetických pózách a všechno to mlácení cepy a sudlicemi je očividně jenom jako, ale v rámci naší tehdejší kinematografie to bylo asi maximum možného. Na druhou stranu, završit trilogii zrovna ve chvíli, kdy husiti začínají diktovat nejen na domácí, ale i na evropské scéně, zanechává pocit nedořečenosti. Chtělo to minimálně pentalogii, která by končila bitvou u Lipan, historického materiálu bylo přehršel. Z dnešního pohledu se tohle skoro sedmdesát let staré drama zachycující jedno z nejhektičtějších období našich dějin hodnotí celkem složitě. Přestože záporů (přepjaté herectví, černobílé charaktery, komunistická propaganda) je zde „objektivně“ daleko víc než kladů (výprava a kostýmy), podobných (velko)filmů z našich končin je tak málo, že alespoň ze zajímavosti stojí husitská trilogie pořád za vidění. Otázkou je, koho kromě nenapravitelných nostalgiků a posluchačů Orlíku může neironicky bavit či dokonce strhnout.

Očekávaný nářez se nedostavil – drtivou část stopáže tvoří politikaření, Žižkovo mručení pod nalepenou jitrnicí a Želivského kázání. O jediné větší vzrůšo se tak postará defenestrace, i ta ale mohla být o mnoho působivější. Herecké výkony jsou divadelně strnulé a přehrávané a Höger jako Václav IV. je ve svém sebelítostivém patosu skoro směšný. To vše zastřešuje budovatelské nadšení soudruhů husitů, přičemž podivný (pseudo)milostný trojúhelník jako srdce příběhu tepe tak unyle, že než se film dokodrcá k Sudoměři, člověk už pomalu usíná. Přípravy na legendární bitvu konečně přinesou nějaké napětí, jenže když dojde na samotnou řež, tak je to jen nepřehledný antiklimatický bordel. Nepochybuji, že se Vávra snažil držet historických pramenů (bitva se odehrává přesně tam, kde ve skutečnosti, snad i ve stejný den, vypustili kvůli tomu část rybníka atd.), výprava a kostýmy rytířů na válečných koních jsou úžasné, ale to nestačí. Udělat funkční choreografii středověké bitvy o desítkách jezdců a stovkách komparsistů není žádná prdel a u nás očividně s něčím podobným nebyly žádné zkušenosti, takže to podle toho taky dopadlo. Tak snad do třetice...