J.e.r.e.c

Závěrečný díl je z celé trilogie asi nejlepší, byť rozhodně ne bez výhrad. Poprvé tu však fungují ty malé osobní příběhy a dramata a dynamiku přidávají i první rozepře a částečný rozkol v řadách samotných husitů. Postavy zemana z Hvozdna, jeho dcery a kněze Bydlinského jsou snad první nečernobílé charaktery celé ságy, a přestože o nějaké hlubší psychologii mluvit nelze, konečně působí jako lidé z masa a kostí. Naproti tomu Bydlinského kámoši z řad fanatických adamitů se podobají spíš feťákům z Majora Zemana. Objevují se tu i scény, kdy si člověk říká, jestli to bratři husité s tím násilím už krapet nepřehánějí - Převošt je sice samolibý kokot, ale fakt si zasloužil i se svým sluhou upálit? Těch náznaků problematizujících „revoluční hnutí“ je tu víc (možná i v důsledku uvolnění společenských poměrů) a člověk si nevyhnutelně povzdechne, o kolik lepší celá trilogie mohla být, kdyby Vávra nemusel točit podle ideologických příruček a se stalinistickými vykladači historie za zadkem. Výrazně se zlepšila také bitevní choreografie, byť střetnutí u Tábora je opět spíš pestrobarevným chaosem, ale finální bitva na Vítkově konečně poskytne ten velkolepý válečný spektákl, na který jsem celou dobu čekal. K syrovosti Statečného srdce to má pochopitelně na míle daleko, postavy umírají v patetických pózách a všechno to mlácení cepy a sudlicemi je očividně jenom jako, ale v rámci naší tehdejší kinematografie to bylo asi maximum možného. Na druhou stranu, završit trilogii zrovna ve chvíli, kdy husiti začínají diktovat nejen na domácí, ale i na evropské scéně, zanechává pocit nedořečenosti. Chtělo to minimálně pentalogii, která by končila bitvou u Lipan, historického materiálu bylo přehršel. Z dnešního pohledu se tohle skoro sedmdesát let staré drama zachycující jedno z nejhektičtějších období našich dějin hodnotí celkem složitě. Přestože záporů (přepjaté herectví, černobílé charaktery, komunistická propaganda) je zde „objektivně“ daleko víc než kladů (výprava a kostýmy), podobných (velko)filmů z našich končin je tak málo, že alespoň ze zajímavosti stojí husitská trilogie pořád za vidění. Otázkou je, koho kromě nenapravitelných nostalgiků a posluchačů Orlíku může neironicky bavit či dokonce strhnout.

Očekávaný nářez se nedostavil – drtivou část stopáže tvoří politikaření, Žižkovo mručení pod nalepenou jitrnicí a Želivského kázání. O jediné větší vzrůšo se tak postará defenestrace, i ta ale mohla být o mnoho působivější. Herecké výkony jsou divadelně strnulé a přehrávané a Höger jako Václav IV. je ve svém sebelítostivém patosu skoro směšný. To vše zastřešuje budovatelské nadšení soudruhů husitů, přičemž podivný (pseudo)milostný trojúhelník jako srdce příběhu tepe tak unyle, že než se film dokodrcá k Sudoměři, člověk už pomalu usíná. Přípravy na legendární bitvu konečně přinesou nějaké napětí, jenže když dojde na samotnou řež, tak je to jen nepřehledný antiklimatický bordel. Nepochybuji, že se Vávra snažil držet historických pramenů (bitva se odehrává přesně tam, kde ve skutečnosti, snad i ve stejný den, vypustili kvůli tomu část rybníka atd.), výprava a kostýmy rytířů na válečných koních jsou úžasné, ale to nestačí. Udělat funkční choreografii středověké bitvy o desítkách jezdců a stovkách komparsistů není žádná prdel a u nás očividně s něčím podobným nebyly žádné zkušenosti, takže to podle toho taky dopadlo. Tak snad do třetice...

Neznaje zdrojový materiál (a do větší hloubky ani dějiny husitství), nedokážu posoudit, co pochází z Jiráska, co z učebnic historie a co z propagandistických příruček KSČ. Katolickou církev mám rád asi jako osinu v prdeli, takže mistru Honzovi brojícímu proti rozežraným prelátům bych měl fandit, potíž tkví v tom, že nikdo z jeho oponentů nepřekročí hranici pohádkově zlé nebo zkažené karikatury. Alespoň že František Smolík si se svojí rolí vyhrál natolik, že od něj zcela nepokrytě opisoval Ian McDiarmid při ztvárnění Palpatina v prequelech Star Wars. Skvělé jsou dobové kostýmy hrající všemi barvami a vlastně se mi líbily i malované kulisy středověké Prahy, které filmu dodávají specifickou atmosféru. Doufám, že další díly už budou větší nářez.

Dvojka je daleko dějově pustší a emocionálně nepřístupnější než jednička. Chybí tu wow efekt z dechberoucího a přitom minimalistického designu, chybí tu úžas a radost z poznávání nového světa a asi nejvíc tu chybí jednoznačně sympatické postavy jako Halleck nebo Idaho a koneckonců i vévoda Leto. Zůstal jenom Paul. A když i ten naplnil svůj osud a proměnil se z pouštní myšky v proroka náboženských fanatiků, přetnul se mnou film i to poslední pouto a já zůstal uprostřed války ve vyprahlých pouštích Arrakisu úplně sám. Je fascinující, jak nepřívětivě a nedivácky může blockbuster za 200 mega působit. Audiovizuálně je Duna moderní filmová symfonie, ale svým vyzněním nemá nic společného s hrdinskými eposy o boji hrdinů proti zlu jako Hvězdné války, Pán prstenů nebo Avatar, motivace zdejších postav jsou morálně tak nejasné a pochybné, že jakákoliv idea dobra se ztrácí jako zrnko písku poletující mezi dunami. Nakonec jsem tak paradoxně nejvíc přilnul k představiteli nezpochybnitelného zla, Feydu-Rauthovi (Butler si připisuje po Elvisovi další monstrózní zářez!), který si pro sebe krade každou scénu a já jsem se vždy nemohl dočkat, až se objeví znovu. Villeneuve Herbertovu knihu na několika místech dost zásadně významově posunul a představil nám svou vizi nepřátelského vesmíru plného bezohledných lidí řídících se jen chladnou logikou vlastních zájmů a z ní plynoucích intrik, a opět stvořil něco, co jsem ještě nikdy neviděl. Jenom mě to tentokrát nechytlo za srdce. IMAX. 85 %

Ten Jákl je fakt koumák - natočil biják o Žižkovi, který nemá se skutečným Žižkou lautr nic společného. To už mu klidně mohl dát do výbavy i ten lahký gulomet, udělat z filmu husitpunkovou variaci ve stylu Mad Maxe a mohl doručit alespoň zábavný spektákl. Takhle si jen zbůhdarma zaparazitoval na jednom z nejslavnějších jmen naší historie, nejspíš v naději, že zase zbourá pokladny kin, jak se mu to podařilo s thrillerem o dalším národním hrdinovi Jiřím Kajínkovi. Tentokrát ale šlápnul vedle a z doma utržených grošů se mu vrátila sotva desetina toho, co vrazil do rozpočtu (o tragických tržbách v USA ani nemluvě). Řezník, kupec a sedlák v jedné osobě díky kontaktům v Hollyřáholci dotáhl celkem slušnou smečku zahraničních hvězd, jejichž charisma „Medieval“ táhne, a když už dojde na bitky, nechybí na naše poměry nevídaná dávka brutality, ale to je bohužel všechno, co se dá na megafilmu za půl miliardy pochválit. Zbytek tvoří zamračené komorní (nechápu, proč za ty pytle peněz absentuje alespoň trochu velkolepé měřítko!) jakože drama o únosu a následném vyjednávání, které je proloženo pobíháním po lesích a jeskyních a obaleno nepřehledným pletichařením mocných. A ta uslzená, na sílu vmontovaná romance je vyloženě na ránu palcátem. V Kajínkovi Jákl kopíroval Baye a moc mu to nešlo. U Ghoula to zkoušel s Blair Witch (neviděl jsem) a teď přišlo na řadu Statečné srdce. A když vlastenecký patos ve jménu boje za svobodu působí lehce směšně i u Gibsona, jak to asi mohlo dopadnout v jeho béčkové kopírce z ČR? Jan Žižka není vyloženě průser, ale k vymodlenému hitu má dál než Daniel Landa k Palackému a z paměti mizí rychleji než křižáci prchající před husitskou hvězdnou pěchotou. 65 %

Málo. Na takhle hvězdnou sestavu dokonce ukrutně málo. Bezzákoníky nakonec paradoxně nejvíc táhne LaBeouf v poloze ne nepodobné té, kterou mě sral v Transformers. Hardy si mručí pod vousy to svoje, Clarke tady tak chlastá, Jessica se zde promenáduje víceméně pouze proto, aby ten svět gangsterů páchnoucí potem a alkoholovými výpary trochu ozdobila, Mia to samé, Oldmana sice obsadili, ale pak úplně zapomněli, že v tom hraje taky, a z Pearce zůstala jen karikatura někoho, kdo našim hrdinům mohl být silným protihráčem. Fakt by mě zajímala zdrojová knížka, co se tam doopravdy dělo, protože film do určité míry vyznívá jako glorifikace reálných zločinců a násilníků, přičemž tak činí prostřednictvím toho nejjednoduššího triku, že divákovi podstrčí jako antagonistu někoho ještě horšího. 71 %

Metoda Markovič je nejspíš první ryze český seriál, který se dá bez jakékoliv nadsázky nebo nadržování srovnat i s naprostou špičkou zahraniční produkce. Oproti pravěce natočeným Devadesátkám je daleko modernější (přestože se odehrává na začátku osmdesátek) a využívá všechny možné filmařské fígle a postupy. (Rozmanité úhly kamery, detailní záběry obličeje/částí těla, veselé i zlověstné montáže, kombinace dokumentárních a hraných záběrů, hrané záběry točené jako dokumentární atd.) Označení „český Mindhunter“ sedí tematicky i co do kvality, ale Markovič se nesnaží nikoho kopírovat a jde si svoji cestou, která si zachovává ryze československý panelákový feeling prodchnutý smrádkem reálného socialismu. Sám hlavní hrdina navíc není žádný existenciálně zmítaný pravý detektiv nebo asociální mistr dedukce, ale lehce pupkatý taťka dvou, který působí spíš jako řadový úředníček z berňáku než lovec vrahů a deviantů. První tři epizody jsou takřka geniální, pak jde laťka kvality lehounce dolů, ale pořád je až úchylně vysoko. Metál si zaslouží všichni, kdo na tom pracovali, ale nejvíc pochopitelně vyčnívají herci v čele s Petrem Lněničkou a excelujícím Petrem Uhlíkem, který v roli Ládi předvádí pravděpodobně nejlepší herecký výkon, jaký jsem kdy viděl. 90 %

Natěšen ukázkami na chystanou mega ságu o dobývání Západu Horizon, ze zvědavosti jsem oprášil jeden starší Costnerův kousek a... málem jsem u něj usnul. Dámy s koltem nízko u pasu prominou, ale Open Range je fakt nuda k posrání! Film se clintvíproč soustředí na ty méně atraktivní aspekty kovbojského života jako třeba transport krav přes velké pláně nebo bivakování pod širákem a zabíjení času při dvoudenním lijavci, ale když má konečně zažehnout nějaké drama, je tenze tak slaboučká, že ji sfoukne i prérijní vánek. Může za to jak nevýrazný záporák, jehož ice-time je sotva 5 minut, se svými necharismatickými pohunky, tak i Costner s Duvallem, kteří se celým dějem prokecají, pročumějí a provečeří. Většinu času tak vyplňuje tlachání dvou či tří postav a než zazní první výstřel, je půlka filmu pryč. A to Costner jenom přepálí ceduli v hospodě, takže na skutečnou střelbu dojde až při finálním fightu. Krutý Kevin ale ubohému divákovi nedopřeje ani to, aby si docela výživnou přestřelkou spravil chuť a její ocas nemilosrdně spláchne romantickou limonádou. Jeho letošní návrat k westernu musí dopadnout lépe. Mnohem lépe. 63 %

Hniss v botách je pro mě snad první podobně vyhajpovaný (85 %) animák, který dostojí své pověsti. Sice nehodnotím až tak vysoko, ale kočičárna je to epesní. Dobrodružná, vtipná, akční i dojemná. Nabízí se srovnání s jinou podobně vyšlechtěnou produkcí z poslední doby, totiž s druhým Spidermanem. Audiovizuálně je sice neoddiskutovatelným králem animovaných zvířat Spidey, ale Pičour je daleko silnější v kramflecích zase tam, kde to arachnid totálně vymňoukl – totiž v mezilidských/kočičích/zvířecích interakcích, které se točí kolem rodiny, přátelství, zkoušky charakteru a podobně. Navíc dokáže i z přitroublé čivavy, která by se velice snadno mohla stát jen otravným running jokerem, vyčarovat sympaticky tragikomického srdcaře, kterej to všechno tmelí. Jestli bych měl mňaumomocí něco vytknout, tak romantická linka mezi Angorasem a lehce unaveně znějící Šelmou Hájkovou moc nejiskří a má spíš náboj nezávazného kočkování než osudové přitažlivosti. A mohli přihodit ještě alespoň jeden šlágr kalibru „Favorite Fearless Hero“. 74 %

Příjemná i dojemná posmutnělá komedie o na první pohled nesnesitelných, ale v jádru hodných lidech, která přicestovala časem z minulého století. A to nejen díky precizní retro stylizaci zasazené do roku 1970, ale i pojetím a celkovým vyzněním, protože podobné filmy se už dnes zkrátka netočí. Pro mě navíc o to zajímavější, že si čirou náhodou aktuálně opakuji „Co chytneš v žitě“, a ať se propadnu, jestli se tvůrci nenechali Holdenem Caulfieldem inspirovat... 75 %