Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Animovaný
  • Krimi

Recenze (774)

plakát

Zabiják (2023) 

My process is purely logistical… It all comes down to preparation, attention to details… Stick to the plan, don't improvise... Nenatočil to Fincher náhodou o sobě? Mám důvodné podezření, protože ve Fassbenderových monolozích se odráží i onen až maniakální perfekcionismus, kterým je režisér proslulý. Natáčení filmu sice nelze stejně jako vraždu nikdy zrealizovat zcela dokonale podle plánu, ale protože jako divák ten plán neznám, tak o tom, co všechno se mistrovi nepovedlo tak, jak chtěl, můžu jen spekulovat. Určitě se mu nepodařilo dosáhnout toho, aby mě Zabiják sejmul jednou ranou tak, jak to dokázal nejeden z jeho předchozích projektilů. Navzdory na první pohled atraktivnímu tématu totiž kromě jedné dynamické bitky nenabízí zrovna strhující zážitek. Na druhou stranu se na něj fakt dobře dívá. A i když má tenhle pohled do duše profesionálního profíka zdánlivě odtažitou a chladnou auru, je prošpikován fincherovsky cynickým humorem i spoustou drobných fórků, které z něj spíš než nervy drásající nebo temný thriller činí jakýsi ironický komentář k dnešní době, kdy je vše tak odosobněné a „zprocesované“, že i vražda je jen obchodní komoditou a nějaký staromódní koncept typu pomsta je už dávno passé. 75 %

plakát

Godzilla II Král monster (2019) 

Blbá Farmigovic Vera dostala nás do průsera jako hovno ještěří, všude je teď příšeří, konkurenti godzillky množí se jak kobylky. Čistokrevná, ničím neředěná demence, proti které působí i filmy Majkla Baye jako filosofické traktáty. Skoro se mi nechce věřit, že jde o pokračování (v rámci možností) realistické a při zemi se držící Godzilly od Edwardse, ale protože se kromě titulní ještěrky vrátila i půlka castingu, je jasné, že při budování monstrversa došlo k brutální lobotomizaci. Přičemž skutečnost, že tohle obludárium ani nestojí pevně na vlastních nohách a působí jen jako jedna kapitola seriálu taky zrovna nepomáhá. King Ghidorah, Rodan, Mothra - souboj o všech monster fotra. Půlhodinka slušných bitek, zbytek je však hrozný blitek, plytká pouta rodinná, u kterých fakt usínám. Minule si dost lidí stěžovalo, že je tam málo godzilly a příliš mnoho postav, z nichž žádná nemá výrazný osobní příběh. Jako by je tvůrci poslechli a rozhodli se ve všem přidat – godzilla a další potvory se tu promenádují jako na módní přehlídce a středobodem filmu je dojemné drama tříčlenné rodiny, u kterého nezůstane jedna mozková buňka živá. Watanabe-mu už hrabe, říká furt jen „Gojira!“ a dost mě tím vysírá. Ostatní jsou taky marní, katastrofa planetární je mi těžce u zadnice, méně někdy bývá více. Finále je explozivní jak přehřátá flaška pivní, ani obřích potvor tanec nespasí však tenhle sranec, těžko budu hledat sílu, trpět u dalšího dílu... 55 %

plakát

Drsný časy (2005) 

Drsný teda taky, ale především intenzivní až běda, dokonce i ve svých zdánlivě vyklidněných chvílích, kdy nelze nevnímat ten permanentní zdivočelý rytmus tepající jako zrádné srdce ukryté pod podlahou. Hlavní vinu na tom nese samozřejmě Bale. Viděl jsem ho snad už milionkrát, ale tohle je jedna z jeho nejpřesvědčivějších kreací vůbec. Jeho kámoš Freddy za ním kupodivu moc nezaostává a v rámci svých možností je dobrá i Eva Longoria. Film vtáhne hned od začátku a značná část jeho kouzla tkví v tom, že nikdy není úplně jasné, jakým směrem se na další křižovatce vydá a kde skončí. Jestli jako pouliční kriminálka, buddy komedie, lovestory, sociální drama nebo opilecko/psychopatická odyssea. Nejspíš nejlepší Ayer vůbec. 77 %

plakát

Kult hákového kříže (1998) 

Jak velice nenápadně signalizuje už sám (originální) název, byl tenhle film svým poselstvím určen daleko víc pro domácí publikum. V USA je totiž díky svobodě projevu desítky let po hrůzách WW2 a holocaustu možné úplně v klidu nosit nacistické symboly a veřejně se hlásit k Hitlerovi, přičemž nejeden přemýšlivý patriot, jehož prapradědeček nejspíš kdysi blbnul se špičatým prostěradlem na hlavě, tuto možnost využívá. Kult se fenoménu amerických nácků dotýká, ale není primárně o něm, je to spíš moralitka snažící se reflektovat problematiku rasového soužití z pohledu rozhněvaných a bez jasné perspektivy žijících mladých mužů z jednoho takového „může to být i vaše“ předměstí LA. Naštěstí to není jen povrchní pohádka o hodných černoších a zlých běloších, ale docela působivé drama s excelujícím Nortonem v hlavní roli. Jeho obrat v druhé půlce filmu může na první pohled působit nepřesvědčivě a vychtěně, ale mně smysl dává. Uvědomění si, že zdroj frustrace není vnější, ale vnitřní, může člověka dost změnit, kór když se jedná o jinak inteligentního chlapce. K té svojí pravdě musí ostatně každý dospět sám, i když pochybuji, že zrovna vězení je k takovému rozjímání ideálním prostorem (byť teoreticky by přesně k tomu sloužit mělo). Škoda jen tragického konce, který je zbytečně tlačený na efekt a vůbec sem nesedí. 75 %

plakát

Godzilla Minus One (2023) 

S Gojirami se za posledních 10 let roztrhlo oceánské dno; tohle je za dané období už pátá hraná verze (druhá japonská), přičemž na příští rok se chystá další. A to ještě nepočítám aktuální tv seriál nebo ze stejné estetiky vycházející Pacific RimJoby. Mínus jednička se liší tím, že se neodehrává v současnosti, ale těsně po válce, a dala by se tak považovat za moderní odkaz na původní klasiku z roku 1954. Asi jsem ještě neviděl blockbuster, natož film s obřím monstrem, který by byl tak očividnou metaforou. A že se Japonci sami se sebou fakt neserou a sebemrskačsky si nakládají za všechna možná i nemožná selhání tolik, až jich je člověku líto. Že do tohoto očistce z poválečných traumat dokázali tvůrci naprosto hladce zabudovat nadupaný akčňák s atomovou ještěrkou demolující Japonsko jako bůh pomsty, mi přijde skoro jako zázrak. A za hlášených 15 mega to je zázrak na druhou. Má to i svoje (typicky šikmooké) mouchy – ty přepálené emoce mě na jednu stranu hodně baví, ale v některých momentech (nekonečné svazácké debaty) už překračují míru a začínají otravovat, ale to je holt kulturní specifikum, které jako gaidžin jen stěží poberu. Ocenil jsem i překvapivý happy end v nemocnici, který by mi jinde nejspíš vadil, ale zde má svoje místo a příběhový oblouk by bez něj nebyl úplný. 78 %

plakát

Vymítač ďábla (1973) 

Noční můra všech rodičů aneb takhle to vypadá, když s vaší donedávna roztomilou holčičkou mlátí puberta! Mluví sprostě, má bordel na ksichtě, chčije na koberec, a když jí něco řeknete, tak si může hlavu ukroutit. Docela by mě zajímalo, jak by  se na Vymítače tvářil nějaký autentický inkvizitor a čarodějnický kladivář ze 17. století. Nejspíš by ho z něj trefil šlak, protože tahle Friedkinova provokace je kurevsky sugestivní. Nebo teda démonicky, abych dodržel dekórum. Dokonce se mi o ní na druhý den zdálo, a když jsem se ráno probudil, poslouchal jsem šramocení někde na chodbě s nepříjemně zneklidňujícím pocitem. Co kdyby to...? Hrozně mi sedla snaha udělat film co nejvíc realisticky, všechna ta vyšetření v nemocnici, hromady doktorů, pokusy s hypnózou, autentické zoufalství matky, která je na pokraji nervového zhroucení, neutěšený sociální život duchovního otce atd. Otec Damien mi navíc silně evokoval nějakou intelektuálnější verzi Rockyho, což je další plus. Zásadní podíl na celkovém dojmu má i nečekaný, skvělý konec. I samotná potvora má svůj šarm. Dneska už se jí samozřejmě nejde úplně bát, ale její vylomeniny jsou pořád dostatečně působivé, takže naprosto chápu, že na začátku sedmdesátek se lidi u téhle hrachovou kaši chrlící Fontány pre Pazuzanu posírali v kině. Na skoro muzejní exponát fakt slušný, Friedkin byl machr. 80 %

plakát

Skrytá identita (2006) 

Překvapivě zapomenutelný film. Na to, jakou měl Marty k ruce hvězdnou sestavu a z Volavky (kterou jsem teda taky úplně zapomněl) vykradenou košatou zápletku, s tím nepředvedl nic extra. Fuckující Marky Mark je cool (jak by svůj tehdejší slovník tento vzorný křesťan asi hodnotil dnes?), Leo jako vyschízovaný agent dokonale přesvědčivý a Vera Farmiga v kalhotkách předvede kvalitní rozštěp, ale to je na dvouapůlhodinové kriminální drama sakra málo. Nic tu není vyloženě špatně, ale celý film působí jen jako naprosto rutinně odvedená práce, pásová výroba se zaručenou kvalitou, ale nulovou přidanou hodnotou. 70 %

plakát

Modrooký samuraj (2023) (seriál) 

Rozmohl se nám tu takový nešvar – usekávat příběhy v polovině. Respektive, (ne)ukončovat je ve chvíli, kdy má přijít vyvrcholení. Za tuhle parádičku si Samurai zasluhuje zkrátit hodnocení tak o tři prsty. Podobně jako někteří další přihazuji i výtku, že v japonštině by to bylo lepší, autentičtější, a navíc mi tu haprují některá nelogická rozhodnutí, jako když má hlavní záporák hrdinu na lopatě a místo, aby ho dorazil, tak se rozhodne utíkat, nebo charakterový obrat milence z božana v ubožáka, aniž by k tomu měl pádný důvod... Ale jinak na animák dost dobrý - násilí je nekompromisní, tvůrci se nevyhýbají sexu (spíš naopak), tematizují rasismus nebo společenské postavení žen a krvavě účtují s romantickými představami o feudálním Japonsku. Zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že mohli zajít ještě dál, zejména pátá epizoda vykročí jiným směrem, odvážnějším, méně čitelným, ale jako by pak už nikdo neměl koule tenhle manévr dokončit, takže se vrátíme ke klasickému schématu dobro vs zlo. Na druhou řadu si počkám, ale jak už jsem napsal – tenhle způsob vyprávění mě spíš sere, než že bych mu hověl. 77 %

plakát

Válka policajtů (2004) 

Už dlouho jsem neviděl film s takhle nahuštěným dějem. Aktuální kriminálky spoléhají spíš na pomalé tempo a plíživou atmosféru, ale tohle je stará akční škola, kde se bez oddechu sprintuje od jedné stěžejní události k další v podstatě až do konce. Někdy je to ku prospěchu věci, někdy na škodu. První cca dvě třetiny jsou díky tomu strhující, ale závěrečný akt, který měl jako u správného revenge flicku směřovat k emocionálnímu vyvrcholení při finální konfrontaci, kvůli tomuhle zrychlenému podání prostě nevyzní. Moc se mi líbil Depardieu v pro něj ne až tak obvyklé poloze, Ramada z Žhavých výstřelů byla žhavá i jako milfka a paní Fantomasovou jsem poznal i po 40 letech. 75 %

plakát

Přízraky v Benátkách (2023) 

V Benátkách nad Jizerou by se strachy posral i Hercule Poirot, takže tvůrci raději zvolili přichcanější variantu s jejich italskou coververzí. Třetí díl je daleko komornější než oba předchozí a klaustrofobické prostředí zavřeného baráku s lijavcem zuřícím za okny ve spolupráci s duchařskými proprietami notně přidávají na atmosféře. Což je nutnost, protože jinak by aktuální dobrodružství legendárního detektiva byla vcelku nuda. Tahle výtka jde na triko především samotné Agátě a jejím poirotovským předlohám, kdy už mě fakt nebaví sledovat pořád dokolečka se opakující schéma vražda - postupný výslech všech podezřelých – finální odhalení před nastoupeným družstvem. Navíc tentokrát na rozdíl od Smrti na Nilu není šance pachatele vydedukovat. Branagh jako Poirot je moc fajn, ale jako režisér mě baví už méně a pokud chce přitáhnout moji pozornost i příště, tak bude muset vytáhnout ty nejtěžší kalibry typu Deset malých černoušků nebo Curtain. 70 %