J.e.r.e.c

Důstojný doják. 75 %

Lidé mají rádi doktory. Ať už se jmenují House nebo Štrosmajer, odjakživa nás fascinují borci, co se ve světle sterilních zářivek nemocničních pokojů a operačních sálů stávají pány našeho osudu. Borci, co nám dokáží vyndat z hlavy náboj pinzetou a ještě přitom flirtovat s asistující doktorkou a stírat méně schopného kolegu. A když jsou ještě k tomu Divní jako pan Cumberbatch... Konečně u marveláckého filmu nemám pocit, že jde o kaši, kterou někdo nastavoval ještě předtím, než se začala vařit. Konečně film, který nevypadá jako 56. díl superhrdinské Ulice, kde je vlastně úplně jedno kdo, s kým, jak a proč, protože příběh za dva díly upadne v zapomnění a svět bude zachraňovat další hrdina v pořadí. Tím nechci napsat, že by zrovna tenhle origin byl madsvíjak originální a vybočující ze zaběhlých schémat. Právě naopak - je v mnoha ohledech ještě stejnější, než předchozí marvelovky. Na rozdíl od nich má ale něco, co bych opatrně nazval „duší“. Jako kdyby stačilo opravdu málo: poladit pár detailů, víc si pohrát s postavami a vizuálem (fraktálové hrátky s prostorem vypadají parádně), a najednou je tady svébytné dobrodružství s poněkud atypickým hlavním hrdinou (byť podobnost s Plechovým mužíkem jistě není náhodná, v porovnání s ním je Strange příjemnej asi jako okurka v prdeli) a vypečenou partičkou těch vedlejších. A to platí i pro záporáka Madse Mikkelsena (kterého není zase tak málo, jak se někde píše). Pokud by Marvel dokázal přijít s jedním takovým filmem ročně, bohatě by mi to stačilo. Jejich plány jsou ale podle všeho úplně jiné a tento snímek je vlastně jenom součást PR kampaně nové postavy, předtím, než ji hodí do mlýnku na maso (a především na peníze) s označením Avengers. 78 %

Hype, který mě vytáhl do kina, zase jednou lhal. V porovnání se sračkovitou jedničkou je to samozřejmě skvělé, a v porovnání s čímkoliv od Marvelu (potažmo čímkoliv komiksovým) sympaticky brutální, ale o žádný převratný zážitek (minimálně) roku se ani omylem nejedná. Bohužel jsem viděl trailer, takže se za celou stopáž nestalo vůbec (ale fakt vůbec!) nic, co by mě jakkoliv překvapilo. Zápletka je ošoupaná jako Wolverinovy rifle, westernový vizuál nikterak nevybočuje z průměru, morální dilemata, natož nějaká složitější psychologie veškerá žádná... Máme tu jen další z řady příběhů postavených na omletém klišé o tvrďákovi, který „ví co je dobrý, ví co je špatný, neví jak to ví, ale ví to málo platný“. Nejlepší na celém filmu jsou bezpochyby herci a jejich výkony, ty jediné snad posouvají Logana do červených čísel. Vidět kapitána Pickarda jako hnijícího dědka, který nepozná pravou ruku od levé a bez cizí pomoci si ani nevymění bažanta, to je hodně hardcore, ale podobných pasáží tu není ani dost na to, aby mě alespoň na chvíli emocionálně semlely, natož aby tvořily skvělý film. Nejsem zažraný fanoušek ani X-menů, ani Wolverina, takže žonglování s jejich komiksovou mytologií na mě skoro nezabíralo, stejně jako snaha tlačit slzy dojetí a nostalgie. Spíš jsem se v duchu pobavil představou Jackmana odevzdávajícího vzorek spermatu, zamčený někde na hajzlíku a s časopisem Playmutant v umatlaných adamantiových drápech. Sice to vypadá na definitivní rozloučení, ale u výnosných komiksových filmů si tímhle člověk nemůže být nikdy jist. Nedivil bych se, kdyby za pár let přišlo pokračovaní se Zdeňkem Svěrákem a Klárou Issovou v hlavních rolích. 72 %

To, co předchozích dvanáct dílů tak parádně budovalo, ten nešťastný třináctý poslal jednou ranou do márnice. Co to má bejt? Místo skvělé atmosferické gangsterky najednou koukám na nějaké „Panství Downtown“? (Nebo, alespoň takhle nějak si ho představuju, páč jsem ho nikdy neviděl.) Kulisy se změnily ze špinavých ulic Birminghamu a doupat Londýna na putinovsky rozlehlé sídlo uprostřed zelených luk a z gaunerů z ulice se stala šlechta. Ne, samozřejmě, nestala, byť to tak na první pohled může působit. Ale pohled tygra těm parchantům pořád nechybí, a když je potřeba, stále dokáží vytasit drápy! Přestože zklamání ze značné stylové změny časem vyprchá, dojem, že tohle prostě není ono, až do konce nezmizí. I přesto, že úchylní ruští aristokraté dělají, co můžou, a snad poprvé od Shelbyovců přebírají štafetu největších magorů na place... 75 %

2.série je asi o pár prolitých kapek krve slabší, než ta první, ale dohromady tvoří neodolatelně přitažlivý celek, který nová várka epizod šperkuje několika skvostnými detaily, jako je třeba postava židovského gangstera a psychopata (jak jinak, že) ztvárněná Tomem Hardym. Prve jsem úplně zapomněl zmínit muziku, což je na pěstí do držky, protože skvělý moderně rockový hudební doprovod je klíčovým prvkem celé téhle parádičky. Pecka! 86 %

Co všechno jsou ty hollywoodské hvězdy schopny udělat, aby dostaly Oskara? Channing Tatum musel kvůli roli strčit hlavu do vosího hnízda a předstírat demenci (to druhé asi moc práce nedalo) a Mark Ruffalo se pro změnu nechal naočkovat gorilími hormony. Změna se podařila; oba vypadají jako borečci, jejichž součet IQ se sotva vyšplhá k počtu pracujících cikánů v ČR. Nejvíc to ale odnesl Steve Carell, jenž si nechal urobit kompletní facelift, včetně pořádného raťafáku, který pak musel splácet z prodeje hadraplánu. Všichni se ale zase za odměnu mohli obléct do krásně upnutých řecko-římských trikotů a v různých kombinacích se navzájem teplit na žíněnce... Foxcatcher je klasickým případem filmu, který vysloveně jde po Oskarech: dramatický příběh na základech skutečných událostí, herci, kteří vypadají a hrají dost jinak, než jak je známe (Carell není vůbec k poznání), a nad tím vším se vznášející aura osudového bijáku. Který je ovšem ve své podstatě komorní a docela obratně kličkuje mezi klasickými úskalími a klišé podobných „velkých příběhů“. Oceňuji, že děj není zanesen nějakou přiblblou romancí a podprahově nám netlačí, jak je Amerika boží. Jde o čisté psychologické drama ze sportovního prostředí. I když, drama... Od začátku si říkáte, že se něco stane, ale ono se vlastně velice dlouho nic moc neděje. Chybí konflikt, ale atmosféra jeho „předvečeru“ je dostatečně hustá na to, aby vás to vtáhlo i bez nějakých opravdu zásadních událostí či jejich zvratů. Finální twist ovšem pak má o to silnější dopad. 75 %

„You bring us hope!“ Gareth Edwards mi přinesl naději. Naději, že po průseru v podobě EP VII (ani po roce nemám o nic větší chuť ji vidět znovu) ještě nemám nad Hvězdnými válkami (dále SW) lámat světelný meč, protože tenhle svět, vesmír, Galaxie, mi má i na filmovém plátně pořád sakra co nabídnout. Tady je prakticky všechno, co mi minule chybělo, a naopak nic z toho, co mě tak sralo. Za prvé: Není to reboot, update, ani remake, je to nový příběh! Originál, který sice není moc originální, ale jako našlapané dobrodružství, perfektně integrované do světa původní trilogie, funguje líp, než jsem se vůbec odvážil doufat. A kdykoliv si vzpomenu na ex-manžele Solovy, tak o to víc oceňuji, že tento film není zaplevelen nesnesitelnou devótností vůči původním hrdinům, ani jejich patetickým blábolením. Za druhé: Postavy jsou super! Bavila mě ústřední dvojka, i když mi chvíli trvalo, než jsem k nim našel cestu. Ale v průběhu filmu si počínají tak, že jsem jim prostě musel začít fandit. Vedlejší postavy se dají přinejhorším přežít (pilot), jsou fajn (mám rád Donnieho Yena), a v případě s arnoldovským cynismem hláškujícího droida dokonce zastíní vše, co zatím tenhle filmový vesmír v rámci svého humoru přinesl. Bravo, K-2SO! A protože imperiálové, včetně těch dávno mrtvých, se nedají zahanbit, je tenhle průlet báječně vypadající Galaxií (Star Destroyer na obloze Jedhy! Příbytek ty-víš-koho na Mustafaru!!) na cestě k finálnímu ohňostroji doslova balzámem na duši fanouška pochroumané Abramsovým failem. Výtkám vůči logice či dokonce plochosti charakterů se musím smát. Při podobných nárocích by se minimálně původní trilogie nedala vůbec sledovat. Navíc tu jsou docela progresivní, v SW nevídané prvky - třeba Rebelie, která byla až doposud plná pravdoláskařů a sluníčkářů, zde poprvé vycení zuby a ukáže také svojí Temnou stranu. A když už je řeč o vlku... vlk nasadil respirátor, helmu, aktivoval světelný meč a předvedl to nejlepší, co v něm je. Dvě scény mu stačily, aby si podmanil celý film a mě dostal na kolena. A donutil Prvnímu Darebákovi vpálit plný kotel! (Pokud si jako správní masochisté zajdete na dabovanou verzi, tak vás bude Darth Vašut jistě strašit i ze sna. Já na to Sílu neměl.) Viděno v IMAXu, v originále a v (nevadícím) 3D. 100 %

Tam, kam se mě tak marně snažil dostat Nolan se svou mezihvězdnou odysseou, mě Vileneuve vystřelil jako legendární verneovské dělo z cesty na Měsíc. Až nahoru ke hvězdám! A není náhoda, že se to podařilo právě jemu, už předchozí dva filmy ukázaly velký talent a naznačily potenciál, který právě tímto dílem došel svého naplnění. Arrival je námětem oldschoolová sci-fi, která stála pár dolarů, a přitom úžasně vypadá a hrají v ní výborní herci. Amy Adams je skvělá, mimozemšťani jsou nádherní a „procedurální“ zpracování průběhu jejich „invaze“ nemá chybu. Mohl bych jmenovat x dalších pozitiv, zatímco nad byť jediným negativem dumám stejně marně, jako vědci celého světa nad původem vetřelčích lodí. Že příběh ve své závěrečné cca třetině nabere odlišný kurz, mi vůbec nevadí. Jak by mi taky mohlo vadit to nejlepší na celém filmu? V momentě, kdy dojde k „odhalení“, jsem byl emocionálně zažehlen do země způsobem, jaký jsem v kině nezažil snad od Avatara. A tady je to navíc dokonce (relativně) originální! Básnit o deakinsovské kameře (byť za ní tentokrát stál někdo jiný) a Jóhansonově atmosferické hudbě-nehudbě mi přijde v souvislosti s tímhle týmem už jako nošení marťanů do Lidového domu. Nejlepší film roku. Zatím bez konkurence a do konce prosince... to by se musel Darebák Jedna hodně vytáhnout! 90 %

Eastwood pokračuje ve stavění pomníků americkým hrdinům z Lidlu. Teda z lidu. A jeho filmy jsou čím dál civilnější, normálnější a... nudnější? Ne, to by bylo příliš povrchní shrnutí... a navíc to není pravda. Sully je oldschoolově poctivé drama, kde se veškeré napětí buduje prostřednictvím dialogů a především hereckých výkonů. Byť to zpočátku vypadá, že Clint prostě zfilmoval článek z wikipedie. On si ale podobně jako u Amerického snipera pomohl v podstatě vymyšlenou podzápletkou s „padouchem“ a to napětí tam dostal. A funguje to tak dobře, že po celou dobu jsem byl jako na trní a ve finále mě dokonce pohnul až téměř k slzám. P.S. Jako obvykle v podobných případech doporučuji, abyste si před projekcí nezjišťovali žádná fakta o skutečném případu. 75 %

Nesnesitelná lehkost bití podle Mela Gibsona. Zfilmovaný mokrý Kim Ir- všech sadistů, satanistů a jehovistů. Nejsem ani jedno z toho, přesto mi po jeho skončení stékaly po tváři krvavě rudé slzy a dodnes tu vzpomínku (tak 10 let?) chovám jako jeden ze svých největších diváckých zážitků. Možná to bylo díky míře očekávání, kterou ohlasy srazily téměř k nule, možná – paradoxně - díky tomu, že o křesťanství si myslím své behemothské a Ježíš Kristus mě příliš nebere ani jako filosof nebo historická postava, natož jako pohádková bytost. Gibson mě ale za moji pýchu zle vytrestal a přibil devítipalcovými rezavými hřebíky na kříž. Mel mi dal na prdel! Přitom toho maximálního emocionálního účinku dosáhl trikem prostším, než je proměna vody ve víno. Trikem, který mi připomněl jednu z mých nejoblíbenějších desek City od Strapping Young Lad, kde vám do hlavy permanentně buší obří ocelová kladiva, a přesně v momentě, když už si říkáte, že je to moc, přilétne odkudsi božská melodie nebo refrén, který vám láskyplně pofouká rány, a vy jste pak připraveni absolvovat další kolo všech těch zvěrstev. Gibson používá naprosto stejný systém, když nekonečný masakr, během kterého se lidská bytost postupně mění ve čvachtající cáry čehosi, jako byla Věc na prahu od Lovecrafta, je v několika momentech přerušen flashbacky, které působí, jako kdyby se najednou otevřela temná mračna a vy jste pocítili dotek božského paprsku klidu a vyrovnanosti... Tohle mi naprosto stačilo, abych se během sledování pašijí roztékal jako marmeláda po těle Jima Caviezela a v duchu si říkal: „Pro Kristovy rány! Oh my fucking god!! Zbav nás utrpení!!! Zabili Ježíše, parchanti!!!! 666 %