J.e.r.e.c

1755: Bramborová odyssea. Historická (10 %) fikce (90 %), které rozdá karty k přímočaré partii dvou zabejčených dobytků, ale pak s nimi hraje až nečekaně podvratně. Člověk si při sledování říká, že přesně ví, kam to bude celé směřovat a jak to dopadne, ale téměř všechny linie vyprávění se vyvíjejí proti očekávání. I samotný leitmotiv podobných příběhů, tedy nezlomné odhodlání protagonisty dosáhnout přese všechna protivenství a nástrahy osudu svého, je zde líčen spíš v negativním světle a nutí diváka k zamyšlení a změně perspektivy. Film je však ve své nejednoznačnosti značně vybíravý a touto nedůsledností hatí jinak originální koncept. Takže šlechta je tu vylíčena jako banda morálně zkažených intrikánů v čele se záporákem, který je tak strašlivě zlý, že jen zásluhou přirozeně působícího Bennebjerga nevypadá jako úplná karikatura. Tradičně sveřepý Mikkelsen je nakonec jedinou prokreslenější postavou, protože jeho tři ženské souputnice se tvůrci ani neodvážili jakkoliv problematizovat, byť minimálně v případě šlechtičny se to vyloženě nabízelo. Jako televizní film na ospalé nedělní odpoledne je Bastard určitě fajn, ale zdejší vysoké hodnocení (84 %) a s ním spojený hype je asi stejně mimo, jako nápad pěstovat brambory na vřesovišti. 72 %

Chtěl jsem film vychválit, jak originálně uchopil něco tak rutinního, jako je kriminálka postavená na pátrání po vrahovi v maloměstské komunitě, ale ouha, Insomnia je remake jen o pár let starší seveřárny. To mi sice při sledování nijak nepřekáželo (ani jsem to nevěděl), ale nemůžu tvůrcům dávat kredit za autorský vklad někoho jiného. Kromě vymazlené zápletky stojí za zmínku vynikající výkon Robina Williamse (usínající Pacino předvádí víceméně svoji klasiku), který si naplno užívá roli, v jaké jste ho ještě neviděli. Škoda jen přiblble akčního konce, který výsledný dojem lehce srazí. 75 %

Roztomilá barevná per-verze Wese Andersona šmrncnutého Karlem Zemanem a nejlegračnější film o šukání. Willem Dafoe je Bůh, Mark Ruffalo exceluje jako hysterický zhýralec a pokud Emma Stone nedostane Oscara, tak můžou akademii rovnou rozpustit. V kyselině. 82 %

Je to asi stejně „inspired by a true story“ jako Gladiátor, ale z toho se snad nestřílí, ne? Zásobník sprostých slov tak vyprázdní leda divák, jenž čeká pomalou a inteligentní žánrovku ve stylu true crime, protože dostane přímočarou a místy řádně přepálenou akční gangsterku. Které dle očekávání šéfují Brolin s buldočí bradou a Goslingův sexy kukuč. Sean Penn jako hlavní lotr se sice snaží, ale kvůli podivnému líčení a změně hlasu působí krapet karikaturně. Příběh se točí kolem (možná až příliš) standardních mafiánských propriet, ale jakmile Fleischer šlápne na plyn a rozehraje Snyderem zavánějící tanečky s ručními kulomety, dostává celé to blbnutí slušnou šťávu. Už jsem na csfd četl stovky stížností, že ten či onen film je příliš tmavý, ale teď to úplně poprvé napíšu i já: ten film je příliš tmavý! 71 %

Buddy thriller postavený na jednoduché, ale do mrtě vytěžené zápletky, a zabalený do špičkové filmařiny. Záběrování, střih, dialogy, práce s napětím, soundtrack. Super Mannovo řemeslo v záři neonových světel neklidně tepajícho velkoměsta je radost sledovat. Cruise by měl hrát záporáky častěji, tahle poloha mu zatraceně sekne. Nemluvě o šedivém přelivu! 78 %

Špinavý ulice mi v mnoha ohledech připomínají nedávno viděnou Francouzskou spojku, jenom z perspektivy zločinců. Nebo spíš wannabe zločinců, protože tihle kriminální mlíčňáci jsou víc partičkou násosků a chuligánů než opravdových gangsterů, jak by se sami chtěli vidět. Všechno je ještě syrovější, chaotičtější, místy skoro ve stylu nějaké hospodské found footage, ale taky bezdějovější (logicky, páč tihle pouliční povaleči nemají nic na práci), s ještě silnějším důrazem na vtažení diváka přímo doprostřed dění, takže kamera aktéry pronásleduje, i když jdou na hajzl. Harvey Keitel je tu za až nečekaného sympaťáka, za to DeNiro je ve své první velké roli ukázkově na přesdržku. Zachycením autentické atmosféry podsvětí sedmdesátkového New Yorku Scorsese ukázal záblesky talentu, ale jinak se při zametání špinavých ulic teprve rozehříval. 70 %

Když Amíci v roce 1956 natočili Vojnu a Mír, tedy tu nejvýsostnější ruskou látku, nemohl to Sovětský svaz nechat bez odezvy. Rozjely se mohutné přípravy na filmové hvězdné války a o necelou dekádu později Sověti vrátili úder touhle sedmihodinovou mega-epikou, která je tak rozmáchlá, že kdyby se rozmáchla ještě víc, praští někoho za sebou do hlavy jako v grotesce s Laurelem a Hardym. V rámci světové kinematografie se jedná o bezprecedentní záležitost, které nemohl konkurovat ani tehdejší Hollywood. Totalitní režim vytáhl z rukávu herce a nepříliš zkušeného režiséra Sergeje Bondarčuka a dal mu k dispozici desítky tisíc statistů z řad armády, stovky lokací, koní a miliony rublů, díky kterým se film objemem svojí produkce zapsal do Guinessovky. Struktura filmu se skládá ze dvou základních stavebních kamenů – melodramatických a bitevních scén. A přestože jádro příběhu spočívá v první složce, asi nemá cenu zastírat, že snímek se proslavil zejména tou druhou. Bondarčuk byl jednak megaloman a jednak puntičkář a na rozdíl od pánů Scottů, Gibsonů a jim podobných kladl důraz na historickou akurátnost, takže si pohlídal, aby dělová koule vystřelená francouzským dělostřelectvem v 297. minutě dopadla mezi formaci seřazených ruských vojáků přesně tak, jak se to stalo ve skutečnosti. Jakkoliv sympatická, je tahle snaha o věrnou rekonstrukci z hlediska běžného diváka vlastně zbytečná – válečná vřava je až příliš nepřehledná, než aby se z ní dala vyčíst nějaká strategie, takže i kdyby všechny oddíly manévrovaly zcela náhodně a smyšleně, výsledný dojem bude úplně stejný. Jako opulentní audiovizuální orgie s tisícovkami pochodujících a bojujících jednotek to však zabírá dokonale. V osobní rovině jde o ruskou romantiku se vším všudy – hlavními hrdiny jsou příslušníci šlechty, kteří mají ve třiceti pocit, že jejich život skončil, protože jim nevyšla jedna láska, které přikládají absurdní závažnost, přestože ji ani neumí dát pořádně najevo. Nikdy nepoznali nedostatek, natož hlad, bídu, nemoce... Ta odstřiženost aristokratů, kteří si žijí na svých obláčcích ze zlata a mramoru, od normálních lidí, přímo vybízí k sociální satiře, ale nic takového tu není ani v náznaku. Lehká ironie jen spojena snad jen s postavou Pierra Bezuchova, zmateného outsidera a romantického humanisty-snílka, který se však titánům jako Puškin, Byron nebo Shelley vůbec nepodobá. (Možná je to i tím, že vypadá jako Miroslav Horníček s brýlemi.) Extrémní stopáž je rozdělena na čtyři části, přičemž každý následující díl je lepší než ten předešlý. Nejdelší první uvede do děje a kombinací bitevních scén se společenskými kratochvílemi je vlastně zmenšeninou celého projektu, druhý je prost všech válečných hrůz a zaměřuje se výhradně na život city zmítané ruské smetánky, třetí je naopak z většiny věnován přípravě a pak i samotné bitvě u Borodina a vše zakončuje nejpůsobivější poslední část s hořící Moskvou a vyhnáním mrznoucích Frantíků z matičky Rusi. Vojna a Mír byla natočena uprostřed hlubokého socialismu, ale není to na ní vůbec vidět. Snad jen v pár pasážích ke konci se Rusové chovají ke zbytkům nepřátelské armády až příliš civilizovaně, ale tohle je prý u Tolstého předlohy ještě výraznější, a jakákoliv bolševická indoktrinace zcela absentuje, což považuji za naprostý zázrak. Všechny části jsou na youtube. 77 %

Ferrari pokračuje v trochu zvláštním trendu životopisných filmů, které se soustředí spíš na jiné aspekty života slavných osobností, než na to, čím se proslavily. I Mann se místo kanceláří, návrhářských stolů, konstrukčních hal a závodních okruhů, kde se rodila nejlegendárnější automobilová značka všech dob, víc soustředí na Enzův problematický osobní život. Nemůžu říct, že by to bylo vyloženě špatně, postavy i jejich konflikty jsou znázorněny dostatečně plasticky, aby mě do filmu vtáhly, ale zároveň se vkrádá otázka, jestli režisér slavné jméno nevyužil jen jako vějičku, aby pod jeho záštitou rozehrál čistě fiktivní soukromé drama. Abych jen nemudroval, závodění je tu taky (byť jde víceméně jen o jeden závod), a když už na něj dojde, je natočené strhujícím způsobem, který si nic nezadá s Rivaly nebo Le Mans '66. Nejsem si jist, že do hlavní role byl tou úplně nejlepší volbou právě Driver, protože na šedesátníka fakt nevypadá, i když on i maskéři dělali, co mohli. Mann si ho nejspíš vybral proto, aby svým charakterním herectvím Enza, který byl podle všeho daleko sebestřednější kokot, výrazně polidštil. Škoda jen, že to není v italštině, hodně by to přidalo na autenticitě. 75 %

Další podivnost od PTA, kterou podobně jako Mastera nejsem schopen ohodnotit. Je to dobrej film, blbej film nebo jakej je to vlastně film? Zhulenecká detektivka, kde se neustále objevují nové postavy, aby odtáhly zápletku nečekaným směrem, a u které po půl hodině od zhlédnutí nedokážu říct, proč tam někoho zabili. Obecně je tu problematická jakákoliv běžná kauzalita a dialogy víc než skutečný rozhovor občas připomínají volné asociace myšlenek, které se protagonistům honí hlavou. Je to očividně autorský záměr a má asi přiblížit náhled do duše člověka, který je neustále něčím sjetý a přitom se snaží vyřešit komplikovaný případ. Phoenixovi to navzdory dementnímu výrazu a houmlesáckému vzhledu docela pálí a skrze drogový rauš se postupně probíjí k cíli, kterým je... už kurva fakt nevím. Nakonec tam myslím někoho vysvobodil. Sledování komplikuje i těžká angličtina (nepamatuju, kdy naposledy jsem si musel u anglicky mluveného filmu dát české titulky) a celkově se jedná o velice obtížně vstřebatelnou látku, která má diváka úplně v píči. Nemůžu ale říct, že je to nějaká nudná artová onanie, naopak, bavil jsem se velmi dobře. Jednak tou wtf podivností a jednak spoustou drobných vtípků, hlášek, narážek, přirážek a vyrážek, které mě donutily k hlasitému smíchu. Opravdu nevšední podívaná, navíc plná hollywoodských hvězd.

Jako malý kluk jsem miloval dravé ptáky a orla skalního úplně nejvíc. Knížka „Čing, hrdý orel Tádžikistánu“ s ilustracemi nepřekonatelného Zdeňka Buriana byla moje bible. Kdybych viděl Brothers of the Wind tenkrát, nejspíš bych jim dal 1000 %. Dneska už to tak horké není, ale stejně se mi to dost líbilo a na konci jsem byl dojat. Film je tak akorát naivní, aby zprostředkoval náhled do dětské duše, ale zároveň mě jako dospělého neiritoval přehnanou infantilností. Navíc občasný drsnější tón nezastírá, že matka příroda se s nikým nemazlí. Režisér na něm údajně pracoval 8 let, což lze vzhledem k množství úžasných (polo)dokumentárních záběrů chápat, milovníci monumentálních horských scenérií a divokých zvířat si tu každopádně přijdou na své. 72 %