meatball

Hektolitry krve, žádnej bulšit, dobrej Penn a krutej Pitt. Asphalt City se může v klidu zařadit k těm nejsyrovějším "městským" snímkům posledních dekád. Kdyby se tvůrci bývali vysrali na dlouhý hluchý místa, určený asi pro rozjímání nad zmarem, přidali scénáristům, a především vyrazili z castingu Sheridana, kterej to neskutečně kurví, mohla to bejt bomba.

Pokračování Nudy pokračuje v pokračování pokračování. Bublina je ještě ohromnější a spektakulárnější než minule. Poházené halabala je v ní všechno, a víc. Nebudu vám proto dál kurvit honitbu a třetí si rád odpustím.

Sedmdesátiletej Denzl se skoro dvě hodiny šourá o holi, čuchá k rybám, prostírá ubrousky a předstírá, že umí italsky. Bokem jedním flusem vyvede taliány z hnoje na světlo a dědkovi ve starejch dobrejch U. S. of A. ušetří going homeless. A Dakota jenom čumí.

Dal jsem půl hodiny. Krkolomný, hloupoučký dialogy trhaj uši a absurdní propriety, který mají budit zdání budoucnosti jsou směšný – je libo digitální ukazatel nábojů v zásobníku obšlehlej od Scotta či digitální analogovej metronom? Děj je na úrovni libovolnýho dílu Komisaře Rexe. Příšerná ostuda. Jákl má solidního následovníka. À propos, neodpustím si komentovat některá zdejší hodnocení ve stylu sice se válíme ve zvratcích, ale jsou naše, takže super. Taková logika vede leda do pekel.

Druhá řada je na hraně. Sice to ještě není úplnej průser, pár vtipnejch momentů nabídne, ale téma bylo vyčerpaný už prve.

Jo jo, není nad vůni čerstvých koňských koblih při východu slunce. K snídani sežeru hada a vyseru se za saloonem. Pak počkám, až do toho šlápne Čejen, a mám jasno. Demagog Sheridan se opět neomylně trefil do vkusu průměrného prosťáčka, který stejně jako hrdinové jeho nekonečné texaské agitky umí sotva číst a psát. My ostatní tušíme, že tehdá ještě nebyly zubní implantáty, všichni furt smrděli jak letní tramvajová špička a na plac si nepřijeli hrát klimatizovaným karavanem.

Pavědecká patlanina nejhrubšího zrna.

Nečekal bych, že ještě někdo dovede obstojně navázat na ty lepší, spíš devadesátkový než osmdesátkový, akčně-zábavný fláky. Liman začíná bejt jak Howard, neválí vždycky, ale když jo, tak to stojí za to. Jen to obsazení McGregora je nepřekvapivě šlápnutím do lejna.

Dunkirk se zřejmě stane nejméně zajímavým Nolanovým dílem. První problém jsou někteří protagonisté. Takový Fionn Whitehead vypadá jako kokot, chová se jako kokot, takže je to kokot. Ale i bez něj je z čeho vybírat. Jiné sady ksichtů je obtížné rozeznat jednu od druhé. Dál rejža bohužel neodolal a integroval své oblíbené hrátky s nelineárním vyprávěním. Dunkirku tím udělal medvědí službu. Celek je lineární, dějové linky jsou však vzájemně jemně posunuté a v ďábelském rytmu se střídají. Hlavních postav je sice ve skutečnosti jen pár, ale v hordách komparsistů se ztrácejí. Výsledkem je monumentální chaos.  Abych jen nekritizoval, část se Spitfirem je ve všech směrech fantastická, Kennethu Brannaghovi tahle spolupráce zjevně svědčí (a to tam ten chlap celou dobu stojí na místě!), a skopčáci se kromě éroplánů ve filmu mihnou snad jen na konci.

Mistři nebes trpí nachlup stejnými neduhy jako předchůdci. Patos. Velkohubost. Neprofesionální jednání důstojníků. Přelidnění prázdnými postavami, z nichž některé z hlavních vyčuraně pojdou hned a jiné bohužel nikdy. Chaotická snaha o obsažení celého mnohaletého konfliktu. Ryan fungoval, protože šlo o jednoduchý, konkrétní příběh skupinky lidí, zasazený do relativně úzce vymezeného prostoru a času. Měl jsem o ně strach. Zajímalo mě, koho asi cestou potkají a co se s nimi stane. Velkolepost filmu to všechno doplňovala, ale nevytvářela.