tap

Temnější Dupieux, tentokrát více nohama na zemi než jindy, není to pravda, ale mohla by! Přidal bych ještě jednu linku, trable s japonskou intimní elektronikou, menopauzou a protivným monsieur Jacquesem na drátě, to mi nestačí! Chci cítit mravenčení v kostech!

To, co v nás před 20 lety dokázal probudit Michel Gondry, přebírá i v Kouření Quentin Dupieux. Tetnokát za pomocí jemné retro DIY nostalgie, surrealistiského dada scénáře a slušné porce přiblblého humoru, ze kterého ovšem dokáže Oizo uvařit galaktickou polévku jak stehno. Po Incroyable mais vrai další z naprostých ujetin, kde se může stát všechno a vy u toho jen spokojeně přikyvujete s úsměvem blbečka v kýblu. Za nevyužitý potenciál dua Marsais/Ludig dávám ale o hvězdu méně, než bych chtěl.

Nejednoznačný snímek s podmanivou atmosférou a skvělou Julianne Moore, která v existenciálně vyprázdněné roli, nalezne zalíbení v domnělé(?) přecitlivělosti na pohodlný přepychový život konce 20. století, kterou se rozhodne zalepit newage bullshitem a chlácholivou samotou.

Menzelovy nostalgické memberberries, genius loci Kratochvíle a hvězdné obsazení staré školy z filmu dělají příjemně stravitelný sobotní oběd. Sbohem, hlupci z rozumu předstírající vášně starých časů 

Pátou hvězdu dávám za nadstandard v českých poměrech, nepodbízivý počin si před téma, které by k podbízivosti snadno dokázalo strhnout. Pivní vesnická zaprděnost vs útok na soukromí cizího člověka vs cyklyčnost životních přešlapů.

syrový nefiltrovaný pohled do světa rafinované výrostkovské šikany bez násilí, o to však snad i víc nervy drásající. studená, nezúčastněná, apatická kamera a zase vypovídá o přístupu přísedících diváků, kolemjdoucích, svědků, nabízejících osmiletým dětem vizitku s telefonním číslem, kam se obrátit v nouzi

Tahle filmová fuga, úprk před lavinou, která se zastaví jen zdánlivě a naopak nabírá na síle ve své vlastní vzpomínce, opakování a nabalování motivů vrcholící ve sborové strettě v autobuse se člověku zažere pod kůži aniž by se nějak moc musel věnovat dekonstrukci a analýze filmu. Nesmírně poutavě natočené, podprahově uhrančivé psychologické vertigo, které vás vcucne a vyplivne až někde v zatáčce.

Metadetektivka v čele s Benoitem Blancem, postavou, jejíž genezi věnovali autoři scénáře asi 3 minuty mozkového vypětí. Craig tady předvádí jakéhosi Poirota, co ví vše od začátku s potrhlostí Columba, kterou ale znázorňuje jen jeho přehrávaný akcent (Shut up with that kecntucky-fried Foghorn Leghorn drawl!) a pitoreskní grimasy. Atraktivitu snímku na sobě nese samožrejmě Ana de Armas se svou rolí nevinné ošetřovatelky, která pro dobro věci maří policejní vyšetřování, ani ostatní herci ve vedlejších rolích vypečené rodinky nebyli marní. Jakkoliv se film snaží o podvratnost a přesah do současnosti (život přistěhovalce v trumpovské realitě), nakonec dostáváme jen klasickou whodunit žánrovku, která v neděli odpoledne v televizi neurazí ale ani nepotěší.

Filmová prvotina B. J. Novaka. Sám si střihnul neskutečně plastovou a nesympatickou roli sebestředného a odtažitého novináře/podcastera/mileniála z NY, co se veze na vlně bulvárního true crime contentu a pro svůj úspěch míjí smysl, význam i kontext. A. Kutcher dospěl v rebootovanou verzi Cizince z Lebowského, co uprostřed Texasu ždíme mladé talenty ve svém nahrávacím studiu a z jejich potu a slz pak sází moudra jako "everything is everything". Film si bere do úst řadu současných témat (život v sociálních bublinách, konspirace, 15 minut slávy jako životní cíl, americana 21. století) a řadu z nich bohužel nezvládá zpracovat jinak, než úplně doslovně, vložit nezodpovězené otázky do úst postav je tady trochu málo, když se celou dobu snímek snaží budovat atmosféru tajemné temnoty na pozadí. I tak se jedná o příjemnou pomalou jízdu na korbě náklaďáku za americkým snem o povolání slavné...celebrity.

Sejde se influencerka, ruský kapitalista (I sell shit) a americký socialista na jachtě a... Povedená satira, která nestřílí ani tak do bohatých idiotů, ale do globálního sociálního spektra, kterému nastavuje zrcadlo jeho pokrytecví, falešné empatie a rovnostářství. Poslední akt by nemusel tak dlouho rozehrávat Pána much, ale jako sociální sonda do roku 2022 film funguje na výbornou.