Exkvizitor

Baví mě Bessonovy výtvory. Specifikem tohoto je mimořádně povedená audiovizuální poezie popisující lásku k moři tak silnou, že je až silnější než touha žít. Nejlepším hercem je zde podle mě Reno, který se opět zabydlel v typu sobě oblíbeném - drsném chlapíkovi se svérázným smyslem pro humor. A pak už jsou to samé krásné záběry nad i pod hladinou, meditativní hudba, delfíni a příběh o přátelsví a citech různých odstínů a typů.

Opravdu se mi líbil tento osobitý snímek, jakési podobenství o maskách, které nosíme, rolích, které jsme nuceni hrát, o pozérství, požítkářství, nutnosti sebereflexe... Obě hlavní představitelky jsou úchvatné - kolik dalších dokáže zahrát psychologicky tak složitou roli jako měla zde Liv Ullmannová za použití jediného slova během celého filmu? Kolik dalších dokáže naplnit hluboce lidským rozměrem postavu tak zdánlivě plochou, jakou hraje Bibi Anderssonová? - Můžeme se o tom přít, ba to i přesvědčivě popírat - ale Bergman byl nepochybně génius.

Sympatická crazy komedie s poměrně neotřelým námětem a slušným zpracováním. Na rozdíl od drtivé většiny ostatních německých snímků je tento skutečně vtipný i pro středoevropana, takže nelogika scénáře není vlastně na škodu. A myšlenka, že i umírání může být sranda, je přece krásná. Koneckonců, z určitého úhlu pohledu umíráme všichni už od narození - poselství tohoto divácky nenáročného snímku je proto aktuálnější než by se mohlo na první pohled zdát.

Hry Tennesseeaho Williamse jsou vždy zejména o pokrytectví a rozvratu tradičního modelu rodiny, nejinak je pak tomu u tohoto kusu. O všech zúčasněných se dá bez nadsázky říci, že podávají životní výkony - režisér Richard Brooks již nic lepšího (a slavnějšího) nenatočil a herci jsou zde rovněž na vrcholu umělecké i profesionální kariéry (aspoň u Taylorové určitě). Z každého políčka filmu je sice divákovi zjevné, že sleduje "jen" umně zfilmovanou divadelní hru, na druhou stranu danému tématu, má-li si zachovat patřičnou psychologicou hloubku, tato forma sedí, takže proč ne. Pokud bych chtěl být kritický, pak musím říci, že snad jen úplný konec se nedrží realismu zbytku hry - je to však přece jen konec dostatečně otevřený, který nemusí znamenat, že naznačené řešení dojde svého naplnění. A i kdyby došlo - staly se už různé věci na této planetě. Kočka na rozpálené plechové střeše je každopádně špičkou ve svém žánru.

Je to film zručně řemeslně natočený, ale na druhou stranu nijak zvlášť vybočující z klasického schématu příběhu o přátelství na pozadí války (jejíž přítomnost je zde opravdu podružná a projeví se pořádně až v poslední třetině filmu). Jinak obvzlášť se nehodící mi přišla hudba upomínající na zlatá syntetyzérová osmdesátá - která ovšem nevím co má dělat v dramatu odehrávajícím se v roce 1915. Přes všechny výhrady je ale Gallipoli zřetelně nadprůměrný snímek.

Po Čínské čtvrti a Blade Runnerovi pro mě rozhodně nejlepší moderní film-noir. Vizuální stránka je úchvatná, mysteriózno je správně mysteriózní a herci se naprosto hodí k postavám které hrají. Takže celou dobu to u mě vypadalo na 5 hvězdiček, ale ten všemi zde opěvovaný konec mě naopak trochu zklamal, protože: a) jsem to tušil, ale zdálo se mi, že tak jednoduché řešení celé hádanky být nemůže (a taky mi to pak přijde poněkud nelogické v některých momentech), b) podobnou pointu už jsem prostě viděl/četl/slyšel v mnoha příbězích. Proto dávám "jen" hvězdičky čtyři, ale jsou to hodně silné hvězdičky!

"Bůh stvořil anděly kvůli nádheře, zvířata pro jejich nevinnost a rostliny pro jejich jednoduchost. Ale člověka stvořil, aby mu sloužil svým rozumem s celou složitostí své mysli." - Kdyby všichni právníci byli jako Thomas More nebo Gándhí, naše planeta by pravděpodobně mohla směle kandidovat na titul nejlepšího místa ve vesmíru. Člověk, který dokáže doslova za každého počasí nezradit své svědomí vždycky byl trochu osmým divem světa - proto je téma tohoto skvělého filmu na motivy (prý rovněž skvělé) divadelní hry tak nadčasové. Čechům zabila politika Jana Husa, Angličanům Thomase Mora - a potom další hromady takových, často bezejmenných. Protože jak říká jeden policista v jisté knize Raymonda Chandlera: "Tahle práce je jako politika. Potřebujeme ty nejlepší lidi - ale musíme pracovat s tím co máme." - Jenže pokusit se to změnit je povinností každého z nás, dodávám (s nadutostí sobě vlastní) já. Jako to zkusil Thomas More.

Glenn Miller je věčně zadlužený muzikant, který hledá svojí melodii, miluje jednu báječnou dívku, skoro pořád mu všechno vychází a každý ho má rád. A tento film je přesně jako jeho hudba (kterou nakonec najde): nic neřeší, nemá dramatickou zápletku, která by stála za řeč a místy je až na hranici kýče - a přesto je v něm (a v ní) nějaké voodoo, které donutí (minimálně všechny milovníky dobrého swingu) podupávat při něm (a při ní) celou dobu do rytmu. James Stewart tu hraje přímo prototyp james-stewartovské role (trochu rošťák, trochu snílek, ale hlavně správňák každým coulem), June Allyson jako paní Millerová je prostě kouzelná a - a zbytek už je jenom krásná hudba, hudba... a mimochodem třeba taky Louis Armstrong, který celkem solidně ztvárnil Louise Armstronga. Víte kde slavná "Pennsylvania 6-5000" přišla ke svému jménu? Že ne? Tak se podívejte na tenhle pohodový biják a nechte se unášet na vlnách melodií, které už vaší babičku přiváděly do extáze. Sing sing sing!

No já nevím. Určitě JE to nejslabší coenovka, kterou jsem viděl a místo aby gagů a nápadů byl vodopád, je to tentokrát jen letní deštík. Ale pořád je to osvěžující letní deštík, v kterém je přinejmenším ozvěna coenovského stylu (jejich oblíbená gospelová ozvěna v tomto případě). Není to veledílo, má to svá hluchá místa - jistě. Ale taky je to velice příjemný oddechový celovečerák. Zkrátka z toho mám ambivalentní pocity a kdyby to šlo, dal bych 3,5 hvězdičky. Ale protože to nejde, zaokrouhluji dle aritmetického pravidla směrem nahoru.

Garden State je velmi milá černá komedie s atmosférou filmů Wese Andersona, jen krapet normálnější. Takovýhle počin si představím pod pojmem "kvalitní nezávislý film" - totiž ona nezávislost se má projevovat jenom v technickém minimalismu se kterým je film pořízen a veškeré takto uspořené peníze se mají vrazit do dobrých herců, scénáře a vůbec. V tomto ohledu se režisér rozhodl šetřit zjevně maximálně, protože celé dílko vyprodukoval z větší části sám (i když do Roberta Rodrigueze mu ještě něco schází). Garden State je sice nijak originální, leč příjemný a inteligentní film o tom jak se má člověk naučit žít sám se sebou.