Exkvizitor

Pozitiva: Jako vždy fascinující herectví Juliete Binoche a v některých momentech opravdu zdařilá práce převážně "artově" statické kamery. Negativa: Scénář je obdobně slaboduchý jako většina chovanců ústavu, o kterém pojednává. Začneme-li u těch chovanců: Působní naprosto nevěrohodně, že by v "blázinci pro lepší lidi", kam byla zjevně paní Claudelová svou rodinou umístěna, byla jediným normálně vypadajícím a chovajícím se jedincem právě hlavní hrdinka. Zcela všichni ostatní chovanci jsou hloupě a stereotypně vykresleni jako fyzicky odpudiví a mentálně retardovaní jedinci, a to zřejmě jenom proto, aby vynikla "ušlechtilost" hlavní hrdinky v kontrastu se zlým světem, kterému musí čelit. Nic hmatatelného se nedozvíme o hrdinčině psychiatrické diagnóze: Film naznačuje cosi v tom duchu, že jako velká umělkyně a zhrzelá milenka geniálního sochaře prostě "zešílela" (eventuálně ji možná z neznámých důvodů v ústavu "uvěznila" její rodina - což je další krásný stereotyp). Všechny (nemnohé) postavy ve filmu jsou umělé, neživotné a deklamující nesmyslné, patrně rádoby filozofické/teologické monology. Nejodpudivnější postavou je bratr hlavní hrdinky, spisovatel Paul Claudel, kterému scénář přisuzuje pusté žvanění o bohu, které má zřejmě nějakým způsobem souviset s osudem jeho sestry. Obávám se, že navzdory potenciálně velmi zajímavému tématu i některým naznačeným kladům jde ve výsledku o zbytečný a falešný film.

Příliš mnoho tónů. Neboli: Myslím, že hlavní potíž tohoto filmu spočívá v tom, že se snaží po vzoru velkých společenských románů (z nichž jeden byl jeho předlohou) zobrazovat značné množství dějových linií i postav najednou, aniž bere v potaz fakt, že celovečerní film - byť trvající skoro 3 hodiny - si musí vystačit se značně skrovnější plochou. Výsledkem je pak určitá plochost a nedotaženost mnohých charakterů a zápletek ve filmu naznačených; ústřední postavy rumunského důstojníka Balogy a českého důstojníka Klapky (kterého hraje sám režisér) jsou však podány scénaristicky i herecky dosti přesvědčivě, byť s jistou romantickou manýrou, která v dnešní naturalismu nakloněné produkci působí poněkud nevěrohodně. Perfektní je černobílá pohyblivá kamera, které jdou k duhu rozsáhlejší exteriéry rozbahněných zákopů i intimní scény důvěrných dialogů. Vynikající je rovněž hudba.

Linie se zmraženou manželkou ve sklepě je nakonec zcela druhotná, neřkuli nadbytečná, a člověk se jenom domýšlí, zda nebyla do filmu cíleně vložena jenom jako lákadlo pro senzacechtivého diváka. Film (s výjimkou lehce překvapivého závěru) je více, než čím jiným, "komedií, která pohladí po duši", jak rádi píšou distributoři o obdobně laděných filmech české provenience. Film lze také charakterizovat jako shluk různých situačních gagů bez klasicky vystavěné "dramatické" dějové linie, přičemž hlavním zdrojem těchto skečů (slovních i fyzických) je postava syna hlavního hrdiny, která dominuje jedné z částí snímku. K méně zdařilým složkám filmu patří vizuální efekty, které však naštěstí tvoří jen nepatrný zlomek celku.

Postavy v tomto politickém filmu o mučení působí bohužel dosti karikaturním dojmem - buď jde o jasné klaďasy (hlavní hrdina), jasné zloduchy (Funebrák a další šéfové) nebo o komické postavičky (stále usínající strážce tlusťoch, jiný strážce, co má permanentní potíže s holkou atd.). S absencí hlubší psychologie postav tak bohužel bere věrohodnost děje za své. To vše prolnuto s kýčovitými snovými výjevy z hrdinovy idylické minulosti a neustálou slzopudnou hudbou, která podkresluje i scény fyzického násilí, dává v kontrastu vzpomenout na zdařilejší filmy s obdobným tématem - včetně Costa-Gavrasova Doznání.

Little less action, little more conversation.

Jeden z oněch pozdně perestrojkových filmů vzniklých na samém sklonku existence SSSR (který se definitivně rozpadl o Vánocích 1991). Film s velmi prostoduchou a uměle vyhlížející zápletkou se snaží v rámci příběhu o jednom podvodníkovi a jeho (nepříliš scénáristicky zajímavých) pletkách s policií a mafií kritizovat sovětské zřízení - činí tak však naprosto krotce a bezzubě. Unylost příběhu je jenom podtržená velmi únavnou elektronickou hudbou a typicky ruskou stopáží; dobově příznačně je pak film protkán nevinnou erotickou linkou (dokonce se dočkáme i jedné nahé scény v přítmí). Zkrátka: To co se povedlo Malé Věře o 3 roky dříve, a co by tento film zřejmě rád zopakoval, se mu zoufale nedaří.

Rozbředlá konjunkturalistická slátanina, která pouze ilustruje omšelé stereotypy, a to ještě blbě.

5 hvězdiček za téma, 3 hvězdičky za zpracování. Je s podivem, že závažnému námětu okrádání důchodců na předváděcích akcích se nevěnoval v celovečerním dokumentu nikdo dříve; prvenství Silvie Dymákové je jednoznačně nutné ocenit. Toto ocenění bohužel není z mé strany bezvýhradní (a omlouvám se tímto, že budu dále psát o domnělých negativech - pozitiva jsou myslím dostatečně shrnuta v komentářích jiných). Fakt, že z filmu čiší estetika televizní publicistiky ve stylu Černých ovcí a Občanského juda, nebo skutečnost, že zpracování se nevyvarovalo ani jistých čistě technologických vad (např. příšerný zvuk mluveného komentáře), mi kupodivu vadí nejméně. Co se mi opravdu nelíbilo, bylo jednak nedůsledné a nesystematické scénaristické uchopení celé věci, kterému by jistě prospěla ruka zkušeného dramaturga: Film působí tak, že byli zcela náhodně (?) osloveni účastníci některých předváděcích akcí, kteří bez ladu a skladu vyprávějí své zážitky. Stejně nahodile působí záběry z vlastních předváděček, ale též komentáře oslovených odborníků, které některé z vybraných záběrů rámují. Dojem nekoncepčnosti je dotvořen vágností poselství, které film tlumočí. Osamělí důchodci, které se nikdo nepokouší chránit, a bezskrupulózní prodejci šuntů, kterým všechno projde, jsou po mém soudu výsostně politický problém. Kdybych byl oficiální dogmatik minulého režimu, řekl bych, že film nese (ve skutečnosti dokonce jenom nesměle naznačuje) v tomto ohledu zbabělé reformistické "sociálně demokratické" sdělení, že stačí zreformovat nějaký ten zákon a všechno bude fajn. Dokument se ani nepokusí hlouběji přemýšlet nad tím, zda problém nespočívá v samotném společenském systému, ve kterém žijeme (a to přesto, že v něm zazní na jednom místě jakási sarkastická, leč dále nerozvinutá zmínka o tom, že "jsme v kapitalismu a jde tedy o peníze"). Fakt, že důchodci se jezdí dobrovolně ruinovat na předvádečky je (ústy přizvané expertky) vysvětlen prostě tak, že jde o jakousi formu závislosti, "něco jako třeba závislost na alkoholu". Ale kde se tato závislost vzala? Jde o chorobu, na kterou stačí předepsat nějaké tabletky? Nebo postačí trestní represe pachatelů, aby nemoc sama zmizela? Jaktože právě "v nejlepším období existence naší země" (Klaus), poté, co byla na hlavu poražena komunistická "říše zla" (Raegan), se děje něco takového? O minulé diktatuře se tvrdilo, že je nereformovatelná, protože zreformovat ji skutečně by znamenalo zrušit základy, na nichž je postavena, tedy ji vlastně zlikvidovat. Jak ale odstranit ziskuchtivé "šmejdy" z našeho systému, když právě oni jsou ve svých rozličných podobách pilíři této společnosti?

Intimní drama v duchu Ibsena nebo O'Neilla o jedné dysfunkční rodině dle Tolstého hesla "každá šťastná rodina je šťastná stejně, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém". Bohužel nešťastná rodina v tomto filmu není nešťastná nijak zvlášť zajímavým způsobem a s výjimkou několika scén - jako je ta, která se točí kolem německé verze Aznavourovy písně "Tu t'laisses aller" - je třeba na otázku "Co zbývá?" odpovědět: Nic, co bychom už neviděli jinde.

Neinvenční náboženská agitka. Skutečnost, že v celém filmu za celou dobu jeho trvání není ukázána hlavní postava by mohla působit téměř jako modernistický narativní experiment (i při vědomí náboženské motivace, kterou film hned v úvodu sám přizná titulkem), kdyby i tento aspekt nebyl pojat naprosto neumětelsky a doslova mechanicky: Viz výrazně nápaditější řešení totožného problému v Ben-Hurovi s jeho neviditelným Ježíšem (i parodie téhož v Životě Briana). Esteticky (výpravou, inscenací herců apod.) pak film celkově působí velmi zastarale a neživotně: zhruba jako kdyby Vávra natočil o dvacet let později znovu Jana Husa bez jediné změny s výjimkou užití širokoúhlého formátu.