Exkvizitor

Jo, asi by se to dalo označit jako náboženská propaganda - ovšem prakticky pouze v tom smyslu, že jde o příběh o ženě, která uviděla v Lurdech pannu Marii a byla prohlášena za svatou. Scénář (předpokládám, že přímo pod vlivem románu Franze Werfela, který sloužil jako literární předloha) se jinak téměř důsledně snaží zůstat do poslední chvíle "neutrální" a poskytnout argumenty pro obě strany barikády. A je to pravda velmi chytrý scénář, zejména co se dialogů týče. Nejvíce mě zaujaly jeho satirické části, které zesměšňují nerozhodnost oficiálních státních i církevních míst, pokud jde o to, jak naložit s náhle se objevivším zázrakem (popř. "zázrakem"). Herecké výkony jsou sympatické, nejvíce asi zaujme (i díky tomu, jak je napsaná jeho postava) charismatický Vincent Price v roli císařského prokurátora. Hudba je silně sentimentální, střih a kamera nevybočují z dobových hollywoodských standardů "klasického stylu". (Což je tak báječně nicneříkající věta, že si jí budu muset zapamatovat.)

Nerad se uchyluji k superlativům, ale toto je bezpochyby jedno z NEJpříšernějších hraných celovečerních kinematografikých děl, jaké jsem měl možnost zhlédnout. Složitost a invenčnost zápletky, důvtip dialogů, souvislost střihu, práce s kamerou, propracovanost kostýmů a rekvizit, přesvědčivost hereckých výkonů i velikost režijní vize se pohybují na úrovni bezejmenného pornofilmu druhé poloviny 90. let. Rozumím samozřejmě tomu, že film Zpívej, kovboji! je v skromných představách tvůrců zřejmě určen nenáročnému dětskému publiku (i když nechápu, jak do této koncepce spadají postavy smyslných žen vystavujících opakovaně svá vnadná poprsí do kamery) - ale právě důvěřivé dětské publikum si zaslouží ochranu před takovým trapným a laciným škvárem. Kromě toho, dítě nerovná se idiot.

Pominu-li silnou tradici polského "kina morálního neklidu", zdá se mi, že zde nalézám zejména významnou inspiraci některými ruskými uměleckými díly kritizujícími společenské poměry. Počínaje - z hlediska tématu - literárními velikány 19. století, kupříkladu A. P. Čechovem a jeho povídkami jako Pavilon č. 6 (viz. také vynikající česká filmová adaptace pod jménem Archa bláznů) či Švédská zápalka (i v níž přijíždí policejní jednotka vyšetřovat zločin na odlehlý statek, kde místo vyšetřování chlastají vodku), až - zhlediska tématu i zpracování - k moderním filmovým dílům lidí jako Tarkovskij (symbolismus, rozklad jako téma a statické záběry postavené na vnitrozáběrové režii ve Stalkerovi), Zvjagincev (Návrat) a nejsilněji snad v poslední době Balabanov a jeho Gruz 200 - což je film Temnému domu podobný v mnoha ohledech: Děj zasazen do poměrů reálného socialismu 80. let 20. století naturalisticky zobrazuje všeobecně panující beznaděj, pokrytectví, zvůli, kariérismus, zvrácenost, násilí, sex a chlast. Inspirační zdroje, když už jsem u nich, se však jistě dají hledat i mimo Rusko - kupříkladu v některých násilím prodchnutých filmech bratří Coenů (Zbytečná krutost, Fargo) nebo v nedávném dánském Ukrutně šťastni (v poměrech malého městečka všichni lžou, smilní, vraždí a kradou, všichni o všech všechno vědí, ale nikdo nic neřekne). - P.S. Diskuse s režisérem po filmu odhalila, že Temný dům oplývá náboženskými symboly (které mé necvičené oko ateisty-ignoranta neobjevilo). Konec filmu, včetně skvělého posledního celkového záběru z jeřábu prý symbolizuje oltářní triptych: Život, smrt, (znovu)zrození.

Dívat se na Žida Süße je podivuhodně perverzní zážitek. Při jeho sledování si člověk vzpomene na Orwellovy "dvě minuty hněvu" z románu 1984, tedy na onen každodenní ceremoniál v zemi Oceánia, kdy obyvatelé jsou přinuceni sledovat film, který zobrazuje (imaginární) nepřátele státu, jak páchají zločinné, podvratné skutky - což u diváků zmíněného filmu vede k záchvatům slepé zuřivosti a nepříčetné touze domnělé, avšak nedosažitelné (protože neexistující) nepřátele rozdrtit. Z popisů chování dobového publika několika kin po návštěvě Harlanova Žida Süße (který údajně vidělo přes 20 milionů lidí) je zjevné, že i tento snímek splnil svůj účel: Odvrátil na chvíli pozornost obyvatelstva od skutečných a drásavých problémů válečných časů (a jejich původců) a vytvořil dojem, že za veškerým neštěstím stojí jakási tajemná, nesrozumitelná, zlá síla - židovské spiknutí. Pocit perverze spojený se sledováním tohoto filmu v dnešních dnech spočívá v jeho kompletní převrácenosti vůči aktuálním panujícím standardům politických hodnot - aniž by byly kompletně převráceny standardy scénaristicko-dramaturgické. Žid Süß totiž vypráví perfektně stereotypní příběh známý z mnoha současných mainstreamových produkcí: Dva krásní zamilovaní mladí lidé a všichni ostatní počestní občané musí čelit nástrahám perfidního padoucha, který se neštítí ani největší odpornosti. Drobná obměna vůči současným klišé spočívá v tom, že dva krásní zamilovaní mladí lidé a všichni počestní občané jsou spolek zuřivých rasistů, a vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí je spojeno s (naznačenou) fyzickou likvidací všech židovských obyvatel města. Tedy přesně v duchu citátu z díla šiřitele reformované křesťanské lásky Martina Luthera, který ve filmu také zazní: "Věz, ty bohabojný křesťane, že hned po Ďáblovi nemáš horšího nepřítele, než je pravý žid. V nejlepším případě by měl člověk zapálit jejich školy a synagogy..."

Nejen vynikající suchý (a často velmi cynický) anglický humor sluší této klasické erotické komedii, která zahájila jedno ze slavných období britské kinematografie. Vedle propracované výpravy a opakovaně nápaditého užití montáže (zejména co se match cuts a paralelních střihů týče) filmu zřetelně dominuje gargantuovská postava Charlese Laughtona. Jeho bohémský, nenažraný, ješitný, živelný, dětinský a mohutně se smějící Jindřich VIII. - je k nakousnutí.

"Everything's wrong," říká Ann Sheridan uprostřed tohoto filmu - a má úplnou pravdu. Do dnešního večera jsem se domníval, že romantické screwball komedie Howarda Hawkse s Cary Grantem v hlavní roli nemohou být jiné, než geniální. Mýlil jsem se. "I Was a Male War Bride" není pouze ne-geniální, ale přímo zoufale nudný film. Jelikož: 1) Mezi Cary Grantem a Ann Sheridanovou není žádné reálné eroticko-komické jiskření (na úrovni herecko-režijní ani na úrovni scénáře). Ann se to snaží všemožně zastřít, Cary Grant nikoli - z jeho tváře nemizí po celý film otrávený výraz, otráveně se dokonce i pohybuje (kde jsou jeho kotouly a skoky z jiných filmů?), jindy živý tón jeho hlasu se nebezpečně přibližuje standardům pohřebních řečníků. 2) Scénář je slabý. Nejenom, že dialogy nejsou nabité slovními hříčkami a dvojsmysly - což je v tomto filmovém žánru neodpustitelné - ale ke všemu i všechny fyzické gagy jsou dokonale prostoduché, triviální a předem předvídatelné. Totiž: Ano, najde se zde i pár dobrých komických kreací (Cary Grant se snaží usnout v hotelu na židli atd.), ale jsou totálně zaplaveny vlnou hluchých míst. 3) Režii absolutně chybí tempo.

Příběh je stupidní a postavy nezajímavé. Ale výprava scény, kostýmy, písně, choreografie, Donald O'Connor a Marylin Monroe jsou zde jednoznačně na úrovni. Autor písní Irving Berlin pro film oprášil některé ze svých největších hitů z dob dávno minulých (které jsme mohli na plátně vychutnávat už třeba v Alexandrově ragtime bandu - včetně jeho stejnojmenného titulního songu, který je v Není nad showbyznys dohnán do dokonalosti v téměř desetiminutovém nápaditém čísle). Marylin M., která v tomto snímku hraje další sexbombu (tentokrát ovšem překvapivě ne úplně hloupou) pak zde skvěle předvádí některé z největších Berlinových šlágrů z 20. let, včetně "Lazy" nebo "After You Get What You Want, You Don't Want It".

Velmi nezvyklý a současně velmi půvabný film. Jde o jakousi podivnou směsici fiktivního příběhu, hudebního dokumentu a vojenské propagandy. V zásadě zápletka pojednává o tomto: Několik mladých (fiktivních) vojáků dostane opušťák v New Yorku těsně před odvelením do zámoří. Vydají se do reálně (tedy i mimo fikční svět) fungujícího podniku Stage Door Canteen, jakéhosi vlasteneckého válečného kabaretu, kde dostanou zdarma najíst a každému je přidělena - ovšem za dodržení několika přísných pravidel, které zejména znemožňují intimní kontakt - jako společnost krásná (fiktivní) dívka. Vojáci prožívají v průběhu filmu s dívkami své romance - a přitom jsou svědky mnoha scének a hudebních čísel, které se odehrávají na jevišti podniku, a v nichž slavní interpreti reprezentují sami sebe. Tyto scénky a hudební čísla jsou přitom vynikající kvality - a vypíchl bych alespoň vystoupení orchestrů Counta Basieho a Bennyho Goodmana, scénku skvělého mně neznámého kominka-břichomluvce či píseň Ethel Mermanové. Všemi hudebními i nehudebními čísly, jakož i (převážně velmi zdařilými a břitkými) dialogy fiktivních postav se přitom vine jednoznačný silně vlastenecký (a často krvežíznivý) podtón. Jsme tak svědky žertovné písně o střílení do Japonců, písně o budoucím triumfálním pochodu Američanů Berlínem nebo dojemně naivní manifestace solidarity se spojenci ze Sovětského svazu a Číny. - Stage Door Canteen rozhodně není film, který by fascinoval hereckými projevy (řada je jich naopak dosti chabých), vynalézavou montáží či jízdami kamery. Ale nese určité, velmi silné a krásné nostalgické kouzlo dávno zašlých jazzových časů, plných autentického patriotismu, obdivuhodného sebeobětování a solidarity.

Pozoruhodná adaptace s několika výtečnými nápady - z nichž nejvíce asi upoutá práce s barvou: Ta je v tomto jinak černobílém snímku průvodkyní temných sil, když se objevuje pouze při záběrech na neblahý Dorianův portrét, na nějž se všechny postavy i kamera zdráhají pohlédnout. Skvělí jsou také herci (zejména představitel cynického lorda Wottona Hurd Hatfield) či užívání hudebních motivů - jako je melodie spjatá s nevinnou naivně šťastnou písní o žlutém ptáčku či naopak s nádhernou, ale mírně zlověstnou Chopinovou předehrou, která pro Doriana symbolizuje strach ze ztráty mládí a nevinnosti.

Natočeno ve stejném stylu a ve výsledku stejně geniální jako první Formanovy filmy vzniklé v Československu. Rejs pak připomíná zejména Hoří, má panenko: Stejně jako ve Formanově filmu, i zde se postavy chystají zorganizovat společenskou událost - místo soutěže krásy na hasičském bále jde o oslavu narozenin na výletní lodi - a tento proces odhaluje obdobné (mírně alegoricky motivované) charakterové vady zúčasněných: tvůrčí a rozhodovací impotenci, trapnost, znuděnost, užívání prázdných floskulí, manipulativní sklony... A stejně jako u Formana je to hrozná sranda.