Kivis

Už jsem asi jako každý měl tu čest s pixarovskými animáky, u kterých jsem se smál, až se za břicho popadal, u kterých jsem bulel jako želva, které mě dostaly něčím naprosto nečekaným, které ve mně doznívaly ještě pár dní, které se pro mě staly evergreenem... Duše nespadá ani do jedné z těchto kategorií. Přesto mě dostala. A to svou "jinakostí". Přijít s něčím novým v tomto žánru už je vážně kumšt a tady se to povedlo. Jak technickým zpracováním, tak námětem. Bavil mě i styl humoru založený hodně na takových lehkých, občas sotva postřehnutelných narážkách na kdeco. Nechal jsem se tou jinakostí tak unést, až jsem začal očekávat, že by i rozuzlení mohlo být jiné, netradiční pro tento žánr. No, v tomto ohledu zůstali tvůrci bohužel konzervativní. A i když i tomu závěrečnému řešení nechyběl další vydařený vtípek, u kterého se musíte uculovat, je to pro mě taková malinká kaňka na celkovém i tak silném zážitku.

Nejvíce bodů míří k tvůrcům za volbu ústřední postavy. Že se rozhodli nevyprávět příběh z pohledu Hanče ani Vrbaty, ale Emericha Ratha. O něm jsem v životě neslyšel, přitom je to další z bohužel mnoha případů, kdy politické okolnosti vytlačí úspěšné a poctivé lidi na okraj společnosti. Jinak mi ale film nepřinesl tolik emocí jako jiná životopisná sportovní dramata. Čím to? Myslím, že od každého trochu. Casting, herecké výkony, scénář, hudba, režie. Nic z toho nebyl propadák, ale ani nic oslnivého. Nejvíc mně asi neseděla právě ústřední dvojice Adamczyk-Kaiser. Každý zahrál dobře, ale nějak jsem se nedovedl naladit na to, že je to jedna a táž osoba.

Atmosféra, spád a na závěr výborné a docela překvapivé vypointování. Jeden z pokladů jihoamerické kinematografie. Připomněl jsem si ho po asi 15 letech a pořád to vše funguje.

Díky moc tvůrcům za tento dokument. Těch bláznů a úspěšných jezdců bylo tehdy více, ale fokus na ty dva nejúspěšnější ještě s tak rozdílnými povahami dokumentu jen prospívá. Perfektní volba mluvčích, nechybí fakta, historky ani emoce. Zpestření s Lukášem Peškem je taky výborný nápad. Super, že dokument s tímto námětem vznikl a smekám, že ten potenciál vytěžili autoři na maximum. Nezlobil bych se za delší stopáž. Jako fanoušek bych zvládl klidně celovečerák, ale věřím, že i širší publikum by třeba deset minut navíc sneslo.

Tenhle snímek řadím do kategorie "poctivá filmařina bez přesahu". Jeden krátký naplněný život atraktivně zpracovaný do stominutové podoby. Jen ty "lyricko-epické Bobovy vidiny" ze mě nedostávaly víc emocí, jak asi bylo zamýšleno, ale naopak docela narušovaly flow filmu. Zkrátit to o ně a přidat místo nich ještě jeden, dva klíčové momenty života a bylo by to ještě mnohem lepší. I tak ale pěkný film o chlapíkovi, na kterém jsme dávno po jeho smrti v nultých letech vyrůstali, důstojný pomníček a excelentní herecké výkony.

Silné téma, výborný výkon Bardema a hádka dvou tetraplegiků přes patro. A k tomu létání nad krajinou. To je asi vše, co mi z Hlasu moře ve vzpomínkách utkví. A to není věru málo. Netuším, jak moc se film držel skutečnosti, ale některé postavy mi lezly na nervy až příliš, tak doufám, že mají též předlohu ve skutečnosti a že si je autoři filmu nevymysleli pro okořenění příběhu. Přišlo mi totiž, že příběh spíš rozmělňují, než aby mu dodaly hloubku.

Aneb jak na dvě hodiny zapomenout na všechno okolo, na celý svět a vlastně klidně i na logiku příběhu, který sledujete. S radostí se necháte jen a jen unášet světem fantazie, který podkresluje nádherná hudba, a v němž nemáte nejmenší tušení, co vás čeká za dalším rohem, natož z koho se vyloupne dobrák, z koho padouch, kdo zůstane někde uprostřed a kdo úplně bez kontextu. Atmosférou mi to tak nějak připomíná Alenčinu zemi za zrcadlem, které pro tu fantazii také odpustíte mnohé. Ono to vlastně vůbec nedává smysl. Ale to ani Wonkova čokoláda a jak říká Karlík: "Čokoláda nemusí dávat smysl, a právě proto je tak skvělá." A přesně tenhle pocit mám z téhle dvouhodinové cesty.

Tohle zpracování Dickensovy klasiky mám rád už od dětství. Té televizní kvalitě triků z konce devadesátek se dnes člověk sice trochu pousměje a některé scény působí i přes celkovou rozumnou stopáž uměle natahovaně, ale když si tenhle film pustíte přes svátky, zapálíte svíčku, nalejete vaječňák a uzobáváte cukroví, je vám prostě tak nějak dobře. Kouzelná atmosféra, kterou ještě o úroveň výš pozvedá Patrick Stewart. Ten tady svou mimikou a hereckým umem dělá z fádních scén zajímavé a ze zajímavých nezapomenutelné.

Tohle se vážně povedlo. Pro mě neznámý silný příběh a překvapivé herecké výkony od herců, s kterými jsem také doposud neměl tu čest. Tolik kontroverze si o zfilmování vyloženě říká a je s podivem, že k němu došlo až v roce 2018. Jen jsem si v jednu chvíli říkal, že je trochu škoda, že Trautmannův příběh je vlastně takový typický americký sen, klasické "from zero to hero" a že to vlastně zážitku dost ubírá. Jenže pak přijeli zmrzlináři a film tím chytil druhý dech. Krásná práce. Menší výtka k maskérům. Zatímco hlavní ženská postava krásně přirozeně stárne, její mužský protějšek je nějakých 15 let pořád stejný. I když možná i ve skutečnosti Trautmann stárl pomaleji, když svoji milou přežil o víc než 20 let.

Uf. Co se to stalo? A stalo se to se mnou, nebo se Zelenkou? Jeho tvorba je trošku bizár, který mně v některých případech sedl perfektně, jindy trochu míň, ale vždycky se to o mě přinejmenším docela otřelo. Jenže teď nic. Modelář mě absolutně minul. Extrémně vyumělkovaný, což by nevadilo, kdyby to do sebe ve výsledku celý nějak zapadlo a dostalo to když ne logický, tak třeba metaforický význam. Ale to se taky nestane. Já prostě naprosto nechápu, co tímhle filmem chtěl Zelenka divákovi dát nebo vzkázat. Zrcadlo doby? Možná. Ale proč tak povrchní jako film, kterej dávají na Nově v osm večer uprostřed týdne? Jirka Mádl hraje postavu inspirovanou Katem fajn, ale taky v tom nevidím žádnej větší význam, spíš jen samoúčelnost a atraktivní téma pro promo filmu. Já jdu pod tři hvězdičky jen málokdy, ale tady musím. Modelář je totiž o ničem.