Ekdahl

Jsou na tom asi tak dvě dobrý věci a asi tak 150 blbejch - na tomhle filmu i Vachkovi obecně. Ty dobrý: jde to těžce proti srsti běžnýho diváka, je to fest nekonformní, a je za tím svérázná autorská vize, za kterou se jde. Jenže to samo o sobě nestačí. Blbý je hlavně toto: 1) Vachek zkoumá českou společnost, řekněme obec (polis), ovšem in politicis je těžce naivní, nedostává se mu soudnosti. Podobně se to má s neuvěřitelně blábolícím marxistou-trockistou Bondym, jemuž Vachek tak visí na rtech. V téhle naivitě si mohou podat ruce. Vachek např. vychvaluje Dubčeka, což byl podle něj "mystik". Hovno, podělanej aparátčík to byl. 2) Vachkova improvizovaná metoda, kdy člověka, kterej ho zajímá, šoupne do nějakýho "symbolicky" odpovídajícího prostředí, kde se s ním pokouší vést nějaký dialog (např. konfident Jim Čert se ocitá v "pekelných" prostorách Macochy) - ve skutečnosti Vachek ale spíš jen vede autistní blábolivý monolog, na který se zpovídaný nebožák snaží nějak reagovat. Ty Vachkovy řeči se tváří hluboce, bohužel jde však z velké části o čirý blábol, v žádném případě tam nejsou nějaké "filosofické" hlubiny, což potvrdí každý, kdo přišel do styku s nějakými skutečnými filosofickými díly. Podobně je to se slovy např. "mystika" E. Tomáše. To je věru utrpení - zazní např. slovo buddhismus, jenže buddhismus má jemný pojmový aparát, se kterým se pracuje, nestačí mu kolohnátské obecnosti typu "intuice" apod., které zaznívají v tom filmu. Nebo ta únavná "seance" s ministrem Dostálem - to je koncentrace nudy a obskurantismu. - Kladem je výběr protagonistů, kvůli kterému jsem se na to díval, sledovat např. Jirouse nebo Diviše v akci je silný zážitek. Film sám taky: bohužel však v opačném smyslu.

Na Felliniho překvapivě civilní a svižná záležitost (nu, však je to dělané pro televizi), dokument s prvky hranýho filmu a nějakým tím "zcizujícím efektem". Něco mezi Interview a, řekněme, Amarcordem (náladou), nicméně jedná se o méně významnou položku v díle velkého Federika. Prostoupeno nostalgií po světě klaunů maestrova dětství (viz úvodní scéna). Jistou potíž s tm budou mít ti, kteří k tomuto světu nemají žádný vztah.

Trpí to strašným nepoměrem fabule a toho typického felliniovského vizuálně-výtvarného obžerství. To je určitý problém většiny Felliniho filmů, ale tady už to vede, obávám se, k nudě (stejně jako v Osm a půl). - Hrdinka se ocitá v existenciální krizi (manželské, erótické, etc.), gradují traumata z dětství, z klášterní školy (nejspíš), ze vztahu s matkou. Tuto krizi Fellini demonstruje výpravnými symbolickými a obtížně dešifrovatelnými scénami po nějaké bratru dvě hodiny. Poté dochází k jakési katarzi, ovšem zcela bez příčiny... Kdo je zaměřen výrazně vizuálně, užije si to, - skoro nic jinýho než ze řetězu utržená, přepálená (pardon) vizualita tam není, - ostatní diváci však poněkud ostrouhají.

Ty neorealistické prvky (společenský status protagonistky, bohatí v. chudí apod.), stranou, neboť jsou druhořadé: Maestro vypráví o životě jako takovém, ten film je existenciální majstrštyk. Ano, toto je život, resp. podoba jistého jeho klíčového rysu. Přes ty chaplinovské momenty a italskou odlehčenost (hodně dělá hudba) je to pohled mimořádně temný - a ovšem realistický. Lidské srdce plné tužeb v. realita, jež tyto tužby může vyplnit jen ve zcela zanedbatelné míře. Toť základní lidská situace, avšak nikde není tato klíčová, základní věc zřetelnější než ve ztahu muže a ženy. Tolik přání a očekávání, a tak mimořádná a nevyhnutelná frustrace. Kdyby to nebylo tak trudné, bylo by to nekonečně směšné... Co se závěrečné scény, tohoto mystického zášlehu, týče, nemám slov, to je něco nevýslovného. Maestro Federico se z těsné, přetěsné kazajky neorealismu, pro imaginaci jeho kalibru zcela nedostatečné, brzy vymaní: užijme si film, v němž netřeba obtížného dešiforvání hutných symbolů, kde se jde do srdce životního mysteria prostou a přístupnou cestou.

Skvělá, přesvědčivá práce. Tempo drží, nekolísá to, je to dobře sestříhaný, hudba výborná. - Nejděsivější byly asi ty vymyté mozky mladých Číňanů, s vykrmenou krysou Falmerem-Filipem v těsném závěsu. Agresivní čínští červení mravenci-výtači v Praglu taky dobrý. A tuto svoloč sem tahá rezident Zeman a spol., to je skutečně k zblití. Facebookový geek Zuckerberg sice chce dát 99% svých zisků nebo kolik na charitu, ale to mu nebrání v plazení se před těmi sviněmi... Co tam chybělo, byly titulky u vystupujích osob - tím nemyslím ty čínské agenty, ale např. toho českého aktivistu, tam mělo být uvedeno, o koho jde. A pan dokumentarista by mohl trochu zapracovat na anglické výslovnosti. Ale jinak eňo ňůňo, gratuluji.

Má_to_strašně_pomalej_rozjezd. Zhruba od exkurze osazenstva do kotelny už ale dobrý. Dobře je na tomhle filmu vidět, jak je Fellini je obecně vzato směs hluboký reflexe lidskýho života (život jako cesta k smrti/se smrtí, společnost symbolizovaná ironicky nazvanou lodí Gloria, nevědomí symbolizovaný nosorožcem, tragikomický sexus atd.) se snovými, né zrovna snadno dešifrovatelnými prvky. Řekl bych, že jeho filmy jsou do jistý míry jen hrou imaginace: kdyby chtěl člověk ten jeho svět "interpretovat" do posledního detailu, zbláznil by se z toho. Např. ten kabaretní výstup (hra na skleničky) - Fellini má prostě slabost pro kabaret/cirkus/varieté, pro estrádu, tak to tam dá, nic víc za tím asi není. Estráda u něj není symbol čehokoli, je to typická lidská zábava, určité opojení, ale s nemalou dávkou povrchnosti, kolotočářství. Na druhou stranu někdy mluví velmi zřetelně, např. když jeptiška coby představitelka církve řekne o přítomných Srbech "Bůh se o ně postará", zatímco jídlo jim musí odnést někdo jiný. Hašteřiví, různě deformovaní "kumštýři" jsou vylíčeni rovněž celkem jednoznačně - o tom Fellini asi něco věděl. Vcelku vzato je tu ale Mistr celkem smířlivý a tón toho filmu je spíše lyrický, mírný, jemně humorný, chybí tu brutalita (oproti takovému Satyriconu).

Fellini má lepší věci, ale i tak je to filmová extratřída a velkej nářez. Rozjezd trochu slabší, ta kašírka, divadelnost atd. je něco, na co si člověk musí chvíli zvykat, ale učíni-li tak, bude odměněn. Lidství v surreálně syrové, brutální podobě (tyranie, otroctví, vraždy, sebevraždy, programová bezuzdnost, ba i na kanibalismus dojde/!/) v jakési halucinační krajině syrových živlů, větru, slunce, poušťě, moře, prachu... Nekompromisní redukce na tělesnost. Sladký život je proti tomuhle v tomto ohledu procházka růžovým sadem. Fellini nenatočil primárně dobovou historickou fresku - natočil podobenství soudobý společnosti. Jde o redukci lidství na zvířeckost, což je varianta realizovatelná v každé éře. Je duchem i dnešní doby, ovšem v zjemnělý podobě. Mistr nejednoduchým filmovým jazykem vypráví o čiré brutalitě: i dnešek je hédonistický, ovšem v daleko měkčí podobě, z antické brutality se dnešnímu zženštilému Evropanovi zvedá žaludek. Problém s hédonismem není samozřejmě v tom, že by šlo o něco "nemorálního": problém je v tom tom, že je symptomem slábnutí, úpadku a úbytku sil. Síla se vyznačuje jistou askezí - tak tomu bylo také v dobách rozkvětu Říma a jeho vojenské moci. Organizovaná síla má pod smyslovost pod kontrolou. - Uzdu imaginaci tu Maestro popouští i na svá měřítka v nebývalém, ohromujícím stylu (nikoli však přehnaně, řekl bych). Absence výraznějšího děje, zde patrnější než v jiných Felliniho opusech, mi nevadila: každá ta epizoda má svoje silný téma a celkově to skládá přesvědčivej obraz. Velký umění vzchází z nevědomí, snu - tenhle film je toho dokonalým příkladem. Hypnotická záležitost a velkolepý psychedelický trip.

Středostavovská nuda. Táhne se to jak smrad. Kýčovitá hudba. Dramaturgicky nezvládnuté - nutno přetáčet. Realistický sucharský filmový jazyk - naprosto nezajímavý. Coeni jsou silně přeceňovaný, což se tímto potvrzuje. Měl jsem za to, že Spielberg je epitomem dobře udělané komerční zábavy (Čelisti) - jo, bejvávalo. Jak se dá ze špionážního příběhu z Berlína 50. let udělat taková nuda, je mi záhadou.

Není to tak sevřené jako největší Bergmanovy majstrštyky, ale i tak je to vrcholný zážitek. Tvrdá sonda do (sebe)ničivé psychologie člověka. Mistr přikládá skalpel s obvyklou virtuozitou a koncentrací (jsem přesvědčen, že co do koncentrovanosti výrazu nemá Bergman konkurenci). Syrovost, brutalita a izolovanost v nitru člověka zrcadlená ve vnějším dění na ostrově. Ano, toto je život: nic si nenalhávejme. Závěrečná scéna přecházejícího a poklekajícího von Sydowa ve mně zůstane do smrti.

Greengrass je špičkový řemeslník, nepochybně v tomto ohledu soudobá světová extratřída, a dostane-li zajímavou předlohu, bývá to velký nářez se solidním existenciálním rozměrem (Let č. 93). Dostane-li jako předlohu brakové čtivo - což je případ Ludluma - těžko z toho může vzejít něco umělecky hodnotnýho, čím by mělo smysl se blíž zabývat, co by mělo smysl pouštět si k tělu. Čili celou tu bournovskou sérii nutno brát jako oddechovou záležitost, nic víc, je mi líto. Jak v tomto ohledu obstojí čtvrtá položka? Zhruba: první půlka blbý (nuda), druhá dobrý. V druhé půlce ubude žvanění, což je dobré. Zdařilé je nasazení "asseta" a konfrontace s Bournem. Víc se tím zabývat, jak řečeno, nemá mnoho smyslu. Bývalo by lepší nechat to jako zdařilou trilogii a už to nerozmatlávat, ale říkat tohle v dnešní době je jak házet hrášek na zeď. Na každou "poptávku na trhu" nutno reagovat,tak zní zákon trhu - a slabosti, mezi námi řečeno.