Alsafi

V žánru animované drama jsem nováček, jenž má na kontě zatím jen pár filmů z oboru (pozn. red. a povětšinou vlajkových lodí) (pozn. red. 2.0 nicméně se nejspíš krystalizuje můj nový oblíbený druh filmu na dlouhé večery a noci). V této nepříliš komplikované situaci měl být The Breadwinner dalším v pořadí, který umocní mou nově nabytou zálibu v animácích, jež nejsou ani tak pro děti, jako spíše pro nás, odrostlejší děti. Nedostalo se mi však toho, co bylo slibováno. Příběh sám o sobě sice silný, animace ucházející, soucit s hlavní hrdinkou u všech diváků téměř jistý. Ale něco tomu chybělo. Takové to TO, které vás pohltí a nepustí. Kdy hltáte každou vteřinu filmu, zapomínáte ujídat brambůrky a jiné pochutiny (pozn. red. 3.0 mít dietologa, nebyl by šťastný), nevíte, kdo reálně jste a kde jste, nevíte nic, kromě toho, že musíte dosledovat film, ať se děje, co se děje. Ať už je venku přílet mimozemšťanů nebo třeba předčasné volby. A právě výše uvedené mi v příběhu o Parvaně chybělo. TO, které by v podstatě dobré, ale samostatné komponenty filmu, proměnilo v jeden fungující celek, který by vyvolal již výše uvedené pocity.

Ne vždy si přeji být během sledování filmu doma v posteli s kusem čokolády. Dost často bych raději byla přímo v dějišti toho, co se odehrává na plátně mého notebooku. Ale když už přijde film, kdy bych teplo domova nevyměnila ani za zlaté prase (nebo zlatou letenku do Nepálu), tak se jmenuje Everest.

Jen málo filmů či seriálů dokáže čarovat tak jako Hříšní lidé města pražského. Stačí mávnout kouzelným proutkem a nejenom Marvan, Vinklář či Filipovský nás přenesou přímo do temné a zločinci prolezlé Prahy 30. let. S velkou oblibou se jimi nechávám unést a na chvíli zapomínám na svou dobu. Proháním se pak spolu s muži zákona potemnělými uličkami a lovím všemožné zloděje i vrahy. Navštěvuji podivné krčmy a zapadlé domy. Na stanici rozumuji nad fakty nebo jen tak nasávám atmosféru města. A po skončení, cestou k lednici pro něco na zub, si pak kolikrát já připadám jako návštěvník z doby dávno minulé.