DarthArt

Trochu skrytý cestovatelský pořad na ne moc frekventované TV stanici, který ale přináší nadmíru zajímavé debaty s lidmi, co navštívili místa v rámci svých nadšeneckých misí nebo outdoorových výletů. Jednak většina hostů velice zajímavě povídá, jednak je to většinou o místech, na která nemám šanci se nikdy podívat. Solidní časový rozsah navíc dává možnost se do tématu pořádně obout a není to jen zkratkovitá reportáž o obecně známých faktech a nejprofláklejších atrakcích. Takže velká spokojenost a i když Travel Journal nezapínám pravidelně, skoro pokaždé, když se k němu dostanu, jsem velice spokojen.

POZOR, V TEXTU SE OBJEVUJÍ SPOILERY, ALE JINAK TO NEJDE!!! I když jsem po shlédnutí Tróje (a po předchozích referencích kámošů jaká to je sračka) měl posměvačné řeči, jací jsou ti Američani blbci, že si ani nedokážou pořádně přečíst Illiadu (nebo geniální převyprávění od Eduarda Petišky) a napálil bych filmu jen o něco málo víc než odpad, dneska se na něj dívám z úplně jiného úhlu a je cosi, co mě žene dát mu dříve neuvěřitelné čtyři hvězdičky. To COSI je úplně jiný pohled na klasické řecké hrdiny, které Petersenův film staví do, řekněme, reálnější podoby. Zatímco v tisíce let starých pověstech jsou hrdinové odvážní a všeobecně uznávaní bojovníci, co pokosí nepřátele a zničení Tróje je něčím "obdivuhodným", ve filmu z roku 2004 je najednou "božský" Achilleus bezohledným vrahem, který si honí ego povražděním každého, kdo se k němu nechová jako k "nadčlověku", Agamemnón je stejně bezohledný seschlý samovládce, který si zvyšuje sebevědomí chováním se k ženám jako k dobytku a Odysseus je lstivý parchant, který dumá, jak podvodem obelhat protivníky, aby jim poté mohl se svými kumpány vrazit meč do zad. Na druhé straně je Paris, který kvůli své erekci zažene vlastní zemi do zkázy, nešťastný král Priamos, který se slzami v očích může jen sledovat, jak se jeho domov mění v mrtvou poušť, a sympatický Hektor, který se snaží napravit bratříčkovo hazardérství se životy ostatních a samozřejmě na to doplatí. Trója se tak z hrdinského eposu, kde slavní rekové "hrdinně" pustoší a zabíjejí, stává dokladem o nechutnosti sebežroutství, neovladatelném mamonu a válce vůbec, která je vždycky všechno jiné než hrdinská. Vždyť to přece ta naše slavná civilizace už tolikrát zažila !

Není mi moc jasné, proč se vlastně natáčejí remaky klasických perel filmového plátna. Buď jsou tvůrci tak fixovaní na svoje filmové lásky, že chtějí taky přispět svojí troškou do mlýna a zapsat se tak do jejich historie, nebo v tom jedou prachsprostě jenom prachy a očekávání, že slavné jméno přiláká k pokladnám hodně lidí. Každopádně je ve větším množství případů (ne ve všech!) výsledkem totální průser a u fanouška právě třeba Souboje titánů z osmdesátých let zbyde po shlédnutí "kopie" jen pocit trapnosti a naštvanosti sama na sebe, že se nechali nachytat na tak průhledný trik. Kromě toho se většina těchto "nových verzí" nese stále ve stejném střihu (kýčovitý vizuál typu Van Helsing, stokrát omleté příšery bez výrazu, ale s hodně chapadly a drápy, nesmyslně rychlé bitky, kde teče spousta krve, ale dojem žádný, nebo stejně tisíckrát omletá monstrózní hudba, kterou jakoby chrlil počítač nastavený na "hodně cool styl", i když to naposledy fungovalo před patnácti-dvaceti lety). No jo no, pár doláčů se vydělá, rozdělej se drobný a ze zbytku se začne připravovat další zprznění nějaké filmové klasiky.... ----- TAK JO, MĚJTE SE, ODCHÁZÍM PŘEMALOVAT VAN GOGHOVY SLUNEČNICE, TŘEBA TO TAKY HODÍ PÁR KAČEK !

DVD Waltari jsem onehdá pořídil v někém výprodeji asi za padesát korun (druzí za stejnou sumu byli Bad Religion). Protože BR tady na CSFD kolonku nemají, zkusím oba koncerty nějak srovnat. Bad Reiligion jsem naživo nikdy neviděl (darebáci byli u nás snad jen dvakrát), ale koncert je parádní jízda s pro punk netypickou pozitivní atmosférou a inteligencí vysoko nad průměrem. U Waltari je to s mozkem velice podobné, naživo jsem ale naopak viděl asi pětkrát a jestli můžu někomu, koho rock tak moc nezajímá a chtěl by jednou nasát strhující energii pořádného koncertu, doporučit jednu kapelu, tak na 1000 % právě Waltari. O to víc líto mi je, že DVD Rare Species Alive neumí přenést tu neskutečnou energii a dobrou náladu do televize, na stěnu nebo co já vím, kde se kdo na DVD-čka kouká. Písničky jsou samozřejmě senzační, od tutovek One Day a Broken Bizzare, které donutí tančit a poskakovat i brnění na hradě, přes neuvěřitelné coververze Madonny a Beatles (ta zvlášť!) až po kultovní klasiku So FIne, ale celé to působí jako záznam z hodně dobré zkoušky nebo z nahrávání ve studiu. Netuším, jestli je vůbec možné smršť koncertů Waltari přetáhnout do jedniček a nul (nebo toho systému, co se dnes používá), ale je jasné, že až "Suomi" pojedou zase na dostřel od nás, budu první pod pódiem, protože to, co mám ve vzpomínkách, se dá zažít jedině s živým Kärtsym u mikrofonu!

Tenhle nadmíru zdařilý "první" unplugged rockový koncert (nevím jestli byl opravdu první, ale pořád to tak nějak vnímám) snad definitivně přesvědčil všechny rádobyznalé kritiky a muzikanty, kteří se ošklíbali nad Nirvanou, protože "Cobain neumí hrát". Já mám pocit, že když někdo natočí pět desek, z toho jednu takovouhle akustickou šlehu, tak asi umí hrát. Poměřovat kvalitu muziky podle gymnastiky, kterou kytarista zvládne po hmatníku, je z mého pohledu úplně mimo mísu a k čemu je kytarovým hrdinům, že zahrajou flažolety i jazykem od bot, když výsledkem jejich celoživotního snažení je "uíííííí---tudududu-tududuud--uííí-uííí-uííí" (po dobu zhruba 280 minut) a člověk si nezapamatuje jedinou melodii z jejich desek, která by vlastně za něco stála. Nirvana i se svým "neuměním hrát" natočila nezapomenutelný záznam, a když už se muselo stát, že se Kurt zařadil do "Klubu 26", a Unplugged in New York" byla jeho posledním výkřikem, pak je senzační, že se rozloučil právě takovouhle peckou.

Slavná písnička a neskutečně okoukaný videoklip, který - po stotisící viděný - už místo husí kůže způsobuje vyrážku, i když je to i s odstupem doby relativně slušná práce. Daleko víc mě baví Smells poslouchat z nějakého podzemního záznamu, kde jsou Nirvana živý lidi a ne postavičky roztáčené hudební fabrikou. Samotný ten klip za tohle ale asi nemůže.

Každému, kdo se tetelí nad Smells Like Teen Spirit, když ho někde na podnikatelském večírku nebo na chlastací zábavě odezpívá ta či ona karaoke-kapela, a říká "Ten je hustej!", doporučuju podívat se na Smells na tomhle záznamu, kde Kurt paroduje sebe sama, bourá základy vlastní písničky, aby z ní udělal psychotický chaos a místo "vymazlenýho sólíčka" vazbí a bordeluje po hmatníku. Jeho kámoši ve zbrani si to užívají - Chris Novoselic skáče a směje se a Dave Grohl řeže do bubnů jako tři Rambové. Navíc tam ještě po celou dobu poskakuje jakýsi fanoušek, který ale mezi tyhle sympatické cvoky parádně zapadá. Takhle nějak se nese celý koncert a je jen škoda, že se na něj člověk může koukat jen z obrazovky. Ale tak už to holt na světě chodí.

Senzační klip ztvárňující bezútěšnost, kterou Kurt Cobain už tehdy asi nosil v hlavě. Běsi, kterým se snažil uniknout, ho tehdy bohužel dostali, ale pokud by po jeho hudebních aktivitách na světě zbyl byť jen tenhle jediný klip a písnička, stálo by to všechno za to. Mimochodem, netýnejdžerovské album In Utero, ke kterému tahle skladba patří, řadím mezi vůbec to nejlepší, co jsem v životě slyšel.

Kdysi dávno viděná videokazeta posbíraná z kdovíjakých záznamů mnohdy i pofiderní kvality, ale věc, která Nirvanu ukazuje přesně v její filozofii. Trochu pankáčskou, trochu vyděšenou ze světa, lehce seriózní a masivně fakující papundeklový svět "velkého světa", kde se úplně náhodou ocitla. Vzpomínám, jak mi v nějakých šestnácti-sedmnácti bylo zle z toho, jak moje oblíbené "undergroundové bratry" najednou začaly opěvovat holčičky z diskoték, které samozřejmě znaly jedinou písničku - "Helou Helou", aby si naštěstí o týden později našly nové modly v podobě naondulovaných "boyz" nebo nějakých "hustých raperů". Live! Tonight! Sold Out! zdá se mi nejlíp vystihuje pravou podstatu Nirvany (pokud tedy moje představa podstaty Nirvany je ta reálná) a spolu s koncertem z Readingu ji strkám to toho šuplíku pod přehrávačem, do kterého sahám nejčastěji. ------ MAXIMÁLNÍ OKAMŽIKY: 1) Výborný je klip, kde kapela účinkuje v jakémsi nesmyslném TV-show, kde nejprve vyjíždí z nějaké otevírací koule, aby ji posléze začala demolovat svými nástroji. 2) Ještě lepší je záznam (mám dojem že Love Buzz), kde Kurt skočí mezi lidi do publika a při návratu nahoru dostane přes držku od gorily, co ho má hlídat :)

Muzikálové pojetí geniálních skladeb ABBY na mě nefunguje ani trošičku. Jasně, ty písničky jsou tak skvělé, že deset minut po začátku si člověk začně zpívat spolu s televizí (tedy jak kdo, v mém případě jsou to spíše nepodařené skřeky na motivy původních melodií:), ale celkový slepenec proložený pitomoučkým příběhem o holce, co se chce vdávat a žije na rozjásaném řeckém ostrůvku, mě vede spíš k tomu, abych si pustil některou z ABBÍCH desek s originálním (a stomilionkrát lepším) zpěvem a ne k tomu, abych se k Mamma Mia někdy vracel. Pár dnů si už pouštím jednu pecku ABBY za druhou, je mi dobře a mám dobrou náladu, takže bylo shlédnutí filmu vlastně velmi pozitivní. Jen s tím hodnocením to asi nebudu moc přehánět.