DarthArt

Jednoznačně nejlepší sbírka popových písníček, která kdy vznikla. Famózní melodie, strhující rytmika a neodolatelný dvojzápřah ženského zpěvu už možná nikdy nikdo nepřekoná a písničky, které v sedmdesátých letech bouraly hitparády, do roku 2015 nezestárly ani o den. Obrazová ztvárnění skladeb se rodila ještě v době před rozmachem pozdějších mónstrózních videoklipů, ale jak vidno, dobře naladění muzikanti a šarmantní holky s přirozeným sex-appealem dokážou strhnout diváka mnohem víc, než současné velkotovárny na hudební zábavu a přehnaně vlezlé zpěvule blížící se k laciné pornografii. ABBĚ nikdo s pozdějších popových projektů nedosáhl ani po kotníky a při srovnání destíky let starých hudebních diamantů Made in Sweden se současnou nadprodukcí á la MTV je úplně jasné, kdo se zrodil jako král, kdo je i dnes králem a kdo zřejmě ještě hodně dlouho králem zůstane!

Ano, Top Gun samozřejmě patří mezi americkou a tím pádem i celosvětovou popcornovou klasiku a jako vysokorozpočtové dílo je i patřičně profesionálně natočen a zprodukován. Já mám ale problém s totálně nesympatickým hlavním hrdinou, který mi víc než jako elitní pilot nejsilnější armády světa připadá jako vekslácký taxikář vozící noční hosty z nějakého domu lásky na předměstí Prahy. Film má být nabitý erotickým jiskřením mezi krásnou mladou blondýnkou a "nejchtěnějším chlapem na světě", na mě ale výsledný feeling působí jako románek z nejburanštější diskotéky - hlavně že jsou tam kožené bundy a motorky, to je přece znak světáctví a všichni se z nás poserou! Pokud by nad "bezpečím světa" měli opravdu bdít takoví pitomí nabubřelci jako Maverick, pak by asi bylo načase konečně postavit ty meziplanetární kosmické lodi a urychleně kolonizovat Mars nebo nějakou pokud možno ještě vzdálenější planetu.

Pár správných chlapů sice není nejlepší film na světě, ale klobouk dolů za to, že někdo dokáže vlastně jednoduchý příběh o tom, jak několik právníků přes dvě hodiny diskutuje, napůl v kanceláři a napůl v soudní síni, převyprávět tak, že nezačne nudit a na konci dokonce vygraduje až do nervy drásajícího vyústění. Tom Cruise tehdy ještě neoplýval převratným hereckým uměním a slavný Jack Nicholson má ve svých scénách prakticky pořád jeden výraz, přesto celé tohle soukolí zapadlo přesně tam kam mělo a stojí za to si ho jednou za dva roky, když ho opakují v televizi, znovu připomenout.

Skvělá „vinetůovka", která vysoko překonává většinu položek z nekonečného pokračování německo-jugoslávských adaptací románů Karla Maye a která je dle mého soudu i nejlepší ze čtveřice, kterou jsme jako odrostlé děti hluboko za komunistů hltaly na filmových plátnech. S originálním románem má sice Poklad na (ve) Stříbrném jezeře společný jen název, nepostrádá ale nic, co má kovbojka svého druhu mít – charismatického grázla, drsné, ale spravedlivé indiány, nezlomné klaďasy i pár vtípků Sama Hawkense, kterým se sice už dnes směju míň než v deseti letech, ale stará láska prostě nerezaví. Krásné a uklidňující exteriéry Plitvických jezer navíc vždycky pohladí na duši a tak není důvod se každé Vánoce do tohohle vybájeného Mayova světa na chvíli vrátit.

Je těžko uvěřitelné, jak moc může upadnout následovník přelomového filmového díla. Howardův svět se z Miliusova manifestu temna a magie neuvěřitelně změnil v ubohou kýčovitou „pohádku" bez valného příběhu, bez napětí, bez čehokoli přitažlivého a výjimečného, co na všechny strany chrlil Barbar Conan. Zbyly jen papundeklové kulisy, pitomé postavy bez charismatu a vyčpěla i druhdy tak geniální hudba Basila Poledourise – prostě všechno je špatně! Ničitel Conan se tak stal vedle nesmyslných Nekonečných příběhů 2 a 3 asi nejhorším filmovým pokračováním, které zničilo pár kilometrů filmového pásu.

Adaptovat dobrou fantasy předlohu tak, aby výsledkem nebyla kýčovitá nuda, je zatraceně těžká věc – a Johnu Miliusovi se to povedlo tak, že se svým Barbarem Conanem aspoň pro mne zhmotnil jeden z nejzásadnějších filmových monolitů vůbec. Do volného zpracování geniálních Howardových povídek se mu podařilo zcela přirozeně narvat úplně všechno – hrozivého a charismatického instinktivního bojovníka (nedá se nic dělat, Conan je Arnieho životní role), krutý a primitivní svět, kde lidská bytost je jen figurkou na šachovnici šílených veleknězů a diktátorů, kde se láska a city omezují na poživačnou touhu, kde se lidské bytosti děsí tmy a nočních přízraků v podobě hadů, zaklínačů a lidožravých čarodějnic. V Miliusově Conanovi naprosto zafungovaly snad všechny postavy – šlachovitý šermíř Subotai, zestárlý král Osirik, kterému z dávné slávy a síly zbyl jen strach ze stáří, i primitivní svalovci z „ochranky" Thulsy Soudce, který je snad nejlepším fantasy záporákem stříbrného plátna. Svého času velmi kontroverzní film, kde to John Milius pravda poměrně přehnal (ale naprosto to splnilo účel) s krví, brutalitou a napumpovanými svaly, připravenými vyvraždit všechny, co se postaví do cesty, tak funguje nejen jako dokonalá adaptace světa Roberta Howarda, ale také jako věrozvěst filmového žánru, jehož perly lze dodnes spočítat na prstech jedné ruky.

Největší filmový zážitek je vždycky takový, kde zafunguje moment překvapení a do diváka napumpuje emoce, ze kterých se sbírá několik dalších dnů. Černá labuť mě dostala přesně tímhle způsobem – křehká krása Natalie Portman, chaotický souboj hlavní hrdinky s jejími nezvladatelnými démony a pro mě naprosto vzdálený, ale fantasticky podaný svět baletu – to všechno mě onoho večera sebralo takovým způsobem, že nedělám nic jiného než že hledám představení Labutího jezera, abych se na něj vypravil, i když ještě před pár dny by mě něco podobného ani ve snu nenapadlo. Většího uznání se tak tvůrcům filmu ode mne asi nemohlo dostat.

Zatímco "konkurent" Karel Šíp zraje jako víno, Jan Kraus podle mne už vytáhl všechny trumfy, které měl a jeho televizní zábava mě posledních pár let poměrně dost nudí. Dějiny jeho pořadu, který je určitě jedním z nejvýraznějších počinů české talk show, pravda, obsahují desítky nezapomenutelných hlášek a neuvěřitelných hostů (za jejich výběr opravdu klobouk dolů), ale tak nějak se mi zdá, že sám Kraus se z vtipného tahouna trochu mění v jedovatého dědka, který se tetelí, až bude moct někoho před kamerou ztrapnit (a navíc s pomocí nejblbějších stereotypů typu "blbá blondýnka" nebo "fóry na hosta, který nemluví česky, nemůže reagovat a jen se ze slušnosti usmívá"). Možná je to jenom můj pocit, nicméně je, takže pokud se mám rozhodnout, jestli zapnu právě Krause nebo jeho už zmíněného žánrového kolegu, mám poměrně jasno!

Dlouholetou talk show Karla Šípa ve srovnání s jinými pořady svého druhu považuji za vrchol v daném žánru, a tak přihazuji i maximálních pět hvězdiček. Šíp je bravurní moderátor, s radostí převádí témata do inteligentního humoru a ještě raději si dělá srandu sám ze sebe, což z jeho pořadu dělá zábavnou, atraktivní a rychle ubíhající hodinku, která většinou dopadá na jedničku s hvězdičkou. Je to fajn pocit, když mistr svého oboru zraje jako víno a je rok od roku lepší a je ještě víc fajn, že se toho jako divák, kterému jeho projev, humor i témata maximálně sednou, můžu u televizní obrazovky pravidleně zúčastnit.

Na nové zpracování Záhady hlavolamu jsem byl ve své době hodně zvědavý, hlavně po podle mne totálně nezvládnutém seriálu z konce šedesátých let. S uspokojením musím konstatovat, že režisér Petr Kotek se naštěstí výrazně více držel děje knížky, nemotal do ní až na malé drobnosti román Stínadla se bouří (což tak podtrhlo nohy již zmíněnému seriálu), výrazně šťastněji pak sáhl po hercích (nejvíc mi sedli oba kandidáti na velké vontství i sviňák Em) a exteriéry taky vůbec nebyly zvoleny špatně. Bohužel se opět úplně nepodařilo dosáhnout magické Foglarovy atmosféry, což ale možná ani nejde a stejně si každý čtenář v hlavě uchovává svoji představu a vždycky by tak byl někdo, komu by vizuální stránka filmu nesedla. Herecké výkony hodnotit nebudu, protože většinu rolí ztvárňují odrostlé děti, od kterých vzhledem k věku není možné čekat nic převratného, a tak se spokojím s tím, že tu pravou Záhadu hlavolamu si sice ponechám sám ve své duši, ale zpracování z roku 1993 neurazí a poměrně zdařile referuje o jednom z největších fenoménů dětské literatury v našich zemích vůbec.