Angelopul

Ačkoliv je film nabušený hereckými osobnostmi, výsledek je až na pár světlých okamžiků velice rozporuplný. To je podle mě především způsobeno špatnou režií. Film je zahleděný do sebe, nevyrovnaný a patetický. Dynamika děje velmi podivně kolísá. Mám Belmonda moc rád a tudíž mi dělá trochu problém konstatovat, že mi přišlo, že je už úplně vyřízenej, a že už skoro přišel o jiskru. Po většinu času totiž jen tupě kouká s podobnou grimasou, s kterou dříve tak brilantně hrál dementy. Toto pak velmi zvýrazňují ostatní herci, kteří naopak spíše přehrávají. Škoda.

Přiznávám, že film má zajímavou depresivní atmosféru a relativně kvalitní technické zpracování. Náplní filmu je však mnohokrat vylouhovaný čaj o braní zákona do svých rukou, spojený s hloupýma jatkama a product placementem jednoho výrobce pistolí. Nejvíc mě štvalo jak film zjednodušuje a lže, a to především když popisuje mladé sociálně vyloučené lidi na ulici jako bezcitné ďábelské polosfetované gangstery, kteří mezi šlapáním, prodejem zbraní, pěstováním konopí, šleháním si heráku, kouřením cracku z hlavně pistole, poslechem techna a sledováním porna jen tak z nudy zabíjejí slušné lidi. U amerického béčka bych se tomu zasmál, tento film si však hraje na kritiku společnosti ne-li hlubší sdělení. Ve skutečnosti však nepátrá po příčinách a jen se podílí na šíření strachu a nenávisti.

Mary a Max je velmi krásný animovaný film, oplývající originálním výtvarným zpracováním, specifickým humorem a dojemným příběhem, který však od dvou třetin začne působit poněkud monotóně. Myslím že by filmu prospělo trochu ho zkrátit, získal by pak větší spád. Působí totiž místy tak trochu nastavovaně.

Americká lidová zábava, která využívá společenských a rasových stereotypů, ušitá na míru americkému plebejskému maloměšťáckému publiku.

Nechápu, co takový pořad dělá ve vysílání veřejnoprávní televize. Moderátorka nepokrtyě prosazuje svůj osobní názor, a podle toho nadržuje jednotlivým stranám, nebo absolutně nezvládá moderovat a diskuze je pak často degradována jen na chaotické pokřikování názorů. Výběr hostů je všchno jenom ne vyrovnaný. To samé platí o prostoru věnovaného jednotlivým stranám. Nevím kam chodí na prosté občany zastávající názor lidu a korunu všemu nasazují názory plebejských posluchačů nějakého soukromého rádia. Architektůra studia je úplně otřesná a jediné co je trochu vtipné, jsou šílené modely, do kterých je Michaela Jílková oděna. Větší sranda by ale byla, kdyby tam mezi hosty pobíhala nahá. Nebo rovnou všichni.

Že se k něčemu takovému propůjčili Visáči.

Dokument je dle očekávání svoji formou velmi podobný předchozí Helvetice a je tedy velmi příjemné se na něj dívat. Bohužel všech jejích kvalit nedosahuje. Tam kde je Helvetica vyčerpávajícím dokumentem, Objectified přináší jen několik náhodných pohledů na danou problematiku. To je ale asi způsobeno tím, že uchopit lépe téma současného průmyslového designu by si asi vyžádalo trochu jiné zpracováni, nebo více než 75min času. Stejně tak si nejsem úplně jistý s výběrem jednotlivých osobností zmíněných v dokumentu a důležitosti jejich vlivu na současný průmyslový design. Na druhou stranu uvedené názory byly zajímavé a vyčerpávající dokument by nebyl asi až tak přijemný a koukatelný.

Jsou filmy, které jsou tak hloupé, až jsou zábavné. Tento však, ačkoliv je nadmíru hloupý, zábavný moc není. Děj je pitomý, plytký, nelogický a postrádá jakoukoliv dynamiku. Podivná kamera a střih působí amatérsky. Trochu "pobaví" vyřešení vyobrazeni výbuchu letadla švenkem kamerou bokem a zatřesením s ní. Hlavní hrdina je sice trochu lúzr, všechny ale přepere, všechno ihned prokoukne a má nehoráznou kliku, Místy jsem nevěděl, jestli se koukám na špionážně-konspirační film, poldu a banditu, nebo nějaké béčko s Chuckem Norrisem. Pardon, ale nešlo to ani dokoukat do konce.

Tento film je jako pohlazení. Humor, tempo, perfektní kamera, hudba, atmosféra... i nějaká ta slza by mohla místy ukápnout, a to díky příběhu, který je silný, citlivý, dojemný, ne však kýčovitý.

Ne úplne každej mladej človek z Kuby v posledních letech zdrhá a ne každej tam vypadá jako kříženec Che Guevary s Kravitzem, ačkoliv by se to po shlédnutí Havana blues mohlo zdát. Z filmu je cítit kritika režimu, ke konci je ale kritický i k druhé straně. Naštěstí hlavni naplní filmu jsou mezilidské vztahy, hrdost, solidarita a přátelství. Film má typický kubánský styl, je tedy strašně ukecaný, ale procítěný, vtipný a milý. Vše dokresluje vynikající hudba, ze které je cítit, že je dělaná od srdce.