Angelopul

BULLITTŮV PŔÍPAD, známější snímek režiséra Petera Yatese je fajn film, ale človék si z něj po delší době vybaví jen tu slavnou automobilovou honičku. Příběh za moc nestál. Tímto zásadním nedostatkem naštěstí netrpí tato o pět let mladší žánrová lahůdka od stejného režiséra. A tak se zde velmi stylové podání nachází v symbióze se skvěle napsanou zápletkou s perfektně vykreslenými postavami a vytříbenými dialogy. Zásluhu na tom bude mít asi zmiňovaná kvalitní literární předloha. Po shlédnutí je Vám pak jasné, že se zde Tarantino, Ritchie a spol. více než inspirovali.

Tento rok byl ve znamení zajímavých stylových crossoverů. Jedním z nich byl film HANNA, který kombinoval béčkový příběh s výborně stylizovaným vizuálem a jedinečnou atmosférou. Tento film má s HANNOU několik společných rysů. Také je to film druhé kategorie s úplně primitivní zápletkou, také má zajimavé zpracování a atmosféru o kterou se zde stejně jako v HANNĚ velkou mírou zasloužil perfektní soundtrack. A stejně jako u HANNY velkou slabinou filmu je dle mého názoru právě ta béčkovost, ač záměrná. I když tady to nebije tolik do očí, jako v zmiňované HANNĚ. Pod maskou z melancholické a pulsující atmosféry která mi něčím vzdáleně připoměla ZBĚSILOST V SRDCI Davida Lynche se schovává bohužel jen tuctovej béčkovej americkej krvák.

Jako zjevení působil tento dokument na obrazovce v poslední době jinak bohužel názorové ploché České televize. Ve světle toho, že se zabývá skutečnými současnými problémy a přínáší komentáře naši intektuální elity, se dá filmu odpustit i jeho rutinní a podprůměrné zpracování.

V poslední době je v módě ledasco, co není prvoplánovitý kasovní trhák označovat nálepkou indie. Což je případ i tohoto filmu. Ale co je ještě nezávislého na klišoidním, rutinním a moralizujícím filmu s předvídatelnou zápletkou a product placementem? Že se v něm nemlátěj v 3déčku roboti?

Velmi lehké a příjemné osvěžení na 46.MFFKV. Mladý nadějný režisér Sameh Zoabi líčí humornou formou život lidí v arabské vesnici uprostřed Izraele. Jeho humor ledasčím přípomene například snímky Fatiha Akina, je založen na intearkci v rodině a na absurditě situací. Zároveň nenásilně popisuje společenskou situaci v Izraeli. Narozdíl od Honzy dAve si nemyslím že by film byl štvavý, spíše bych řekl, že si pouze autor zachovává názor, s choulostivým tématem velmi dobře zachází, například se nebrání dělat si legraci z předpojatosti a umíněnosti arabských starousedlíků. Výsledek pak působí uvěřitelně a objektivně. Rozhodně pak nelíčí "utrpení arabů ve státě Izrael", spíše bych řekl že v druhém plánu dokumentárně popisuje situaci z pohledu člověka který zde vyrostl. Tím pak plní jedno z poslání kinematografie, kterým je podle některých filmových teoretiků přinášet obraz o stavu světa. Tento film je však dle mého názoru především o humoru a mezildských vztazích. Myslím že o Samehu Zoabim ještě uslyšíme.

O publiku na karlovarském filmovém festivalu se říká, že je velmi vřelé a odvázané. Projevuje se to například při již obligátním potlesku při odnášení mikrofónu před začátkem promítání, nebo při spontánních aplaudech v průběhu projekcí. Letos mi však tato vlastnost publika ne vždy úplně sedla. Příkladem je nekritický úspěch fimu Sunflower Hour a ovace, které vyvolala jeho projekce, z kterých byli překvapeni i samotní tvůrci. Těžko totiž říct, zdali takový film, tedy spíše taková lehká provokace natočená bez velkých ambic a za pakatel, kvalitou připomínající studentské cvičení si vůbec zaslouží projekci na mezinárodním filmovém festivalu. A ačkoliv jsem se několikrát zasmál, tak celkové se mi nelíbil ani jednoduchý a sprostý pubertální humor, podobný humoru například v seriálu Southpark. Mimo mísu je pak u takto amatérského a nízkorozpočtového snímku poukazovat na nevyrovnanost hereckých výkonů či slabé zpracování. Možná že kdybych byl náctiletej, nebo bych film viděl na nějakém festivalu studentských filmů, tak bych byl tomuto snímku nakloněnější.

Fatih Akin je můj nejoblíbenější současný německý režisér. Jeho stěžejním tématem jsou život a trampoty přistěhovalců v Německu. V Solinu toto téma bravurně kombinuje s poctou italské poválečné kinematografii. Za pomocí úžasného filmového jazyka, který stojí na brilantní schopnosti Fatiha vyjadřovat se obrazem a na jeho dramatickém nadání, přináší rafinovaný příběh dvou bratrů v Německu žijících Italů. Solino vypráví o jejich vzájemném vztahu, vztahu k rodině, k ženám, filmu, o jejich dospívání a životě v cizí zemi. Způsob jakým k nám pak Fatih Akin skrze plátno v případě Solina hovoří mi evokuje např. Feliniho AMARCORD. Příběh je nám vyprávěn s neuvěřitelnou lehkostí, úžasným humorem, zároveň však vypráví i o strastech a to mu spolu s dobře napsanými postavami dává na uvěřitelnosti a autentičnosti. Fatihu Akinovi se podařilo natočit opravdu krásný film, který však není kýčem. Mám tento film moc rád a dle mého názoru patří k vrcholu současné evropské kinematografie.

Pod zajímavým a dynamickým obrazovým výrazivem se v případě tohoto filmu bohužel skrývá banální a lehce klišoidní milostné - rodinné drama, kterému velmi rychle dochází dech. Naštěstí je tu britský humor a britská retro stylizace, která filmu dodává další rozměr. Filmu by určitě ale prospěl hlubší a rafinovanější příběh. Tak snad příště.

Vejdělek si hraje na Kusturicu, Polívka s Labudou na cikány a je to hódně hódně ubohý pičo. Až je trapně na to koukat.

Docela koukatelná americká detektivka ze sedmdesátejch, i když teda zmiňované FRANCOUZSKÉ SPOJCE dle mého názoru nesahá ani po kotníky. Jedním z důvodů může být povrchní vykreslení ústředních postav, nebo přímočarý a předvídatelný děj. Jen jsem se místama divil, jak je možné, že takoví přísňáci jako jsou členové hyperelitní jednotky 7ups jsou tak leví a tolikrát to za film tak školácky zvrtaj.