Eurydike74

Poslední dobou mám takovou zvláštní úchylku, že mě často napadne poměřovat filmovou produkci "našeho", tj. západního euroamerického civilizačního okruhu očima islámských bojovníků proti ďáblu Západu (kteří jsou teda moje noční můra). Snímek Muži, ženy a děti ukazuje přesně takový obrázek naší civilizace, jaký musí vyvolávat pocit, že jsme fakt určeni k zániku. A není to internet, mobily, sociální sítě ani pornografie, která za to může (i když tohle všechno dobře tematizuje samotu uprostřed lidí.) Můžeme si zato sami, protože jsme se ve svém úsilí o naprostou svobodu zapomněli zeptat, co s ní pak budeme dělat. Žádná úcta k ničemu, co by stálo za řeč, žádná naděje, žádný přesah, Bůh není a pomoc odnikud zvenčí nepřijde, jak to s depresivně doslovnou precizností shrnuje dosti zvláštní "kosmický" komentář filmu. Takhle vypadá svět podle Reitmana, který ale na rozdíl ode mě důsledně nikoho nesoudí. Těžko říci, proč je v žánrovém vymezení psáno vedle dramatu i "komedie", protože to je ve skutečnosti dost smutnej až místy drásavej biják. Mohla by to snad být černá komedie, kdyby tempo nebylo tak pomalé a Reitman nepřistupoval ke všem svým postavám s tak opatrnou jemností a očividným pochopením. Což u tohoto filmu paradoxně vyvolává až nepříjemné pocity. P.S. Za mě nejpůsobivější scéna s anorektickým zamilovaným děvčetem, které po nalejvárně "zkušenější" spolužačky ("Vždyť už ste ve druháku!") přijde o panenství tak zoufale neromanticky, jak by si to žádná nepřála, a přitom ani nechápe, jaká parodie na lásku se tu právě odehrála. Až jsem se otřásla. Protože vím, že to přesně takhle často chodilo a chodí. Takže nakonec docela silnej film, akorát mi z něj nebylo dobře.

Nevím, kdy jsem se naposled tolikrát zasmála, jako u tohoto Polanskeho přepisu divadelní hry. Všechny čtyři postavy jsou výborně obsazené a hrají výtečně odpozorované typy, aniž by sklouzly ke karikatuře. Nejblíž má k tomu snad jen hostitelka v podání Jodie Foster, která od začátku herecky trochu moc tlačí na pilu, takže se už postupem času dostává do hysterické křeče. Jinak je ovšem se svou jedovatou afektovanou pseudozdvořilostí tak (uvěřitelně!) nesnesitelná, že jsem jí měla už v první polovině filmu chuť strčit hlavu do záchoda. Jediné, co trochu kazí jinak kompaktní a dobře uhraný prostor a zbytečně poukazuje k divadelní předloze (limitované prostorem jeviště), jsou nevěrohodné záminky, proč se dvojice „násilníkových“ rodičů znovu a znovu od výtahu vrací do bytu, ačkoli nikdo normální by už po takové dávce důmyslného a manipulativního ponižování nestrčil dovnitř ani nos. A vlastně jsou to i docela smutné poznámky k naší době, ve které se na namočený mobil, vyhozeného křečka nebo poblitou monografii reaguje jako na tragédii, zatímco o tragédiích skutečných se jen akademicky či ironicky žvaní.