Birter

Kauzy prince Andrewa jako další hřebíček do rakve britské královské rodiny rozhodně stály za zfilmování, už jen z očividně plodné tématiky bubliny atavistické moci, z níž lidé jako Andrew vyrostli a získali díky ní představu, co si mohou dovolit. Tento film však mnohem víc jede ve vyznačených trajektoriích lepších žurnalistických thrillerů, než že by subžánr měl něčím obohatit. Častá hluchá místa vyplňuje patosem s prvoplánovou symbolikou a o zábavu se pak více postará očekávání diváka a přesné herecké výkony Gillian Andreson a Rufuse Sewella. Za ně hvězdu navíc. Jinak je to průměr.

Opustit na Halloweena anglický venkov s jeho podzimní teskností a zajet do opulentních Benátek sužovaných symbolickou bouří by mělo v nové sérii adaptací Agathy Christie mít nějaké větší opodstatnění než jen touhu po efektu, nicméně je však hábit současného průměrného hororu, kterým je Branaghova série kořeněna, opravdu jen tím. Jinak skvělý scénárista Michael Green pro tento počin zalistoval ve ''Slovníku frází a klišé oprávněných pro užití v ještě otřepanějších scénách'' a Poirota ztrapnil jeho okamžitým návratem do akce v zamčeném strašidelném domě. Několik zajímavých a inovativních zápletek sice nakonec zjemnilo mé odsouzení, ale přesto se mi ve výsledku zastesklo po Rianovi Johnsonovi a to je, po jeho Glass Onion, co říct.

Barbie je trochu jako kdybych zadal dětem slohovou práci na téma ''pestrobarevný zábavný femwashing film, který si ze sebe umí udělat legraci, ale s jasně politicky určenou mírou, který by dokázal vytřískat peníze z jakéhokoliv kulturního symbolu i když třeba není vhodným námětem pro filmovou produkci'' a malá Grétka mi odevzdala esej za níž by si zasloužila jedna podtrž. Když pak ale slohovku pročítáte a chechtáte se vtipům o koňopatriarchátu, růžová žvýkačka, kterou při tom žvýkáte začíná ztrácet chuť. Začíná se vám stýskat po seriálu Dobré místo, vracejí se vám myšlenky na Řezáčův Nástup a na kampaň Danuše Nerudové, opakujete si slavnou scénu z Life of Brian ''Yes, we are all individuals!'' a žvýkačka, kterou teď opatrně odložíte do popelníku, do něhož naštěstí za chvíli budete típat cigáro, neboť děláte cosplay Oppenheimera, se najednou ukazuje hodně černá. A protože máte smysl pro humor, tak vás tenhle sarkasmus o inherentní shnilé podstatě vší maskulinity nevyvede z míry, neboť apelativní agenda Barbie je natolik průzračně ideologická, že jakékoliv reakcionářství je jen laxnost. A tak na tu žvýkačku koukáte a říkáte si: Děkujme, že konečně někdo natočil dílo, jež lze považovat za mluvčího dnešního bulvárního pozitivistického mainstreamu. Slohovka Grety Gerwig bude tak možná jednou historickým dokumentem o tom jak si neandrtálci v roce 2023 představovali slovo pokrok.

Pro skvělou zápletku a šmrncovní vizuál jsem Hail, Ceasar fandil od začátku do konce, i když coenovské poetice příliš nerozumím. Tentokrát mi však bohužel přišlo, že nejde jen o ''jiný šálek kávy'', ale o nezdařený film působící jako by byl natočen ze scénáře z jehož každé třetí stránky producenti udělali vlašťovky a poslali z okna. Ironická rovina nadnesená už vypravěčovým patetickým tónem předávající nám epos, kterým je nadsazená satira na filmový průmysl a kapitalismus, nedokáže dostát svému záměru, neboť se opírá o nesouvisející scény z natáčení filmů, neopodstatněná camea a laciný humor (dvojčata, tautonymum režiséra), které zpomalují naši pozornost a z hlavní dějové linky dělají jen nějaký další vtip. Nenudil jsem se u toho, neboť Josh Brolin je opravdu dobrý a spousta z prvků Hail, Ceasar jsou zajímavé a víc, ale ne každé produkční selhání lze svést na sebeparodii.

Co zpočátku vypadá jako vÉlmi slabý odvar Mladého papeže se nakonec zmůže i trochu na víc než katolickou progresivní propagandu. Přesto se ani neblíží Sorrentinově hloubce. Dialogy jsou spíše papírové, divácky přizpůsobené a tudíž často nevěrohodné a oba papeži jsou strašně ploché postavy. Profanizace (papež kouřící máčka etc.), kterou Sorrentino mistrně, leč pravděpodobně omylem, podvrátil ducha katolické církve a pluralitu názorů zachytil individualisticky, je v tomto filmu (fanta, Komisař Rex, fotčus) mnohem podobnější vynucené snaze držet krok se světem - ''Nebojte se tmářství. Jsou to lidé z masa a kostí jako my.'' Nicméně Jonathan Pryce je tak zatraceně dobrý herec, že i ta nejpřepísklejší stigmata mu zobeme z ruky. Navíc jeho flashback do dob argentinské diktatury je historicky poučný a nabízí konečně nový rozměr. Film má navíc skvělý švih a ač jsem se se svou předpojatostí snažil každou konverzaci rozebrat na sémy ideologie, často mě překvapilo jak jsem si je užíval. No jo... ekumenismus musí holt platit i při sledování filmů.

Je-li tento dokument přepálená neofreudovská analýza, zajímavý příspěvek v diskusi študáků někde na FAMU, akademická chytristika, černohumorná anekdota anebo projekt natolik směšný až je ironicky vtipný, stejně jako Slavojův přízvuk, je úplně jedno. Pojďme ho vnímat tak jako by ho vnímal Žižek. Film jakožto něco skutečnějšího než skutečnost.

Jako zapřísáhlého antiroyalistu by mě jen tak nenapadlo podívat se tento film, kdybych kdysi neviděl jeho skvělou inscenaci v Divadle pod Palmovkou. Nakonec jsem byl však zklamán jaké málo dokáže původní film nabídnout. Uvěřitelně zachycuje trauma následníka trůnu a buduje slušnou atmosféru připomínající úzkost v pohodlí logopedovy ordinace, ale jinak pořád lacině skáče od sympatie k nesympatii k svéráznému doktorovi, občas nechá vystrčit Hitlera jako zlého maňáska v loutkovém divadle a o zbytek se dělí "skandály" na královském dvoře (zív) a odpovědnost za vedení války (v sedě... erm... erm). Bohužel jsem si hodně podobně představoval většinu samolibých anglických biopiců o jejich panovnících. Ocenil bych více dialogů, větší ponor do královy hlavy a jeho logopeda/psychologa. Že jsme však všichni diváci napjatě sledovali jeho závěrečnou reč je myslím jasné.

Další docela zdařilá trapnohumorná série z dílny České televize oplývající vynikající chemií mezi postavami (dokonce i Vojtěcha Hrabáka jsem byl schopný tolerovat), svéráznými šibeničními vtipy a jímavou atmosférou. Má však jeden zásadní problém, kterým je ohlušující šustění papírem. Kdykoliv se seriál pokouší vymanit ze svého šablonovitého sitcomového formátu k něčemu víc, třeba k nezávaznosti Čtvrté hvězdy, hloubce Dabing Street nebo bizáru Zkázy Dejvického divadla, vidíme spíše jen porodní bolesti, vyjma např. E6, E5. Především jsem však ocenil, že i širší veřejnost snad konečně spatřila Jana Kolaříka v celé jeho kráse. A Dobré ráno, Brno pro mě zůstane tím, čím je pořad Dobré ráno pro jeho diváky.

Kolik cibulových vrstev si musíme představit, abychom mohli říct, že tenhle film je doslovné Glass Onion tj. působící komplexně, leč mající očividné jádro, aniž to tak Rian Johnson zamýšlel? Krása Knives Out spočívala v tom, že detektivní parodii dokázalo povýšit o další roviny a zároveň zůstalo věrné sofistikovanému christieovskému rozuzlení, které eo ipso bylo o to více zábavné, zatímco u Glass Onion je finále až vulgárně přizpůsobeno profláklé sociálně kritické myšlence přítomné od samého začátku. Většinu dalších aspektů takto podlomených však nelze než pochválit. Herecké výkony, tempo, hudbu, atmosféru, dialogy a koneckonců i řadu kriminálních zápletek. Zůstal-li ve mně ten čtenář detektivek posuďte spíše sami. Ale připravte se na nedořešené nesrovnalosti a dnes obvyklou apelativní mantru.

Herci hrají jako o závod, ale s průměrnou režií jen málo zmůžou. Celá adaptace se nese v daleko anglosasštějším tónu, scénářem počínaje, charaktery postav konče. Tomuto stylu jsem nicméně asi už přivykl, protože mě nijak neiritoval, spíše naopak. Mezi hlavní pozitiva patří však jímavá atmosféra a pěkná výprava, která asi není historicky akurátní, ale to je mně lhostejné. Rozhodně více doporučuji ruskou verzi Lva Kulidžanova z roku 1970 a netřeba říkat, že především předlohu.