Slavice89

Tohle je neuvěřitelný film. Poezie v každém slovu, v každém zrnku světla a tmy na plátně, v každém střihu, v každé vločce sněhu ve spáleném klášteře, v každém pohybu obočí Magdy Vašáryové, v každé čmouze bahna a potu. A co mám dělat, mám ráda filmy o lásce, které lásku ukazují z její vášnivé a tragické stránky. Sladkost vynikne jen tehdy, když se pořádně opepří a zatře solí slz.

Osmdesátá léta snad v nejlepší podobě. Krásný mladý ganster, který umí roztřískat celou čínskou restauraci plnou zlounů týrajících koťátko. Krásná Maggie Cheung. Zakázaná láska navážno. Vášeň v telefonní budce, kterou bych taky chtěla zažít. A pak neuvěřitelná brutalita života, protože má starší brácha prostě svoje zásady a těm podřízuje holt všechno, aby diváci strnuli a rozplakali se. Dost dobrý.

Neznám všechny filmy světa, ale jsem si skoro jistá, že snímek jako je Menandros & Thaïs ještě nikdo nikdy nenatočil. Podobá se to Vláčilově Markétě Lazarové a Údolí včel, Jodorowského Krtkovi nebo i filmovému jazyku Greenawaye: Ale zaprvé Menandros & Thaïs vznikal za zcela jiných podmínek – zpočátku undergroundově téměř bez rozpočtu – a zadruhé se ti šílenci Antonín Šilar a Ondřej Cikán rozhodli udělat opravdu všechno jinak, než se to běžně ve filmu dělá: Antika v divadelním abstraktnu, dlouhatanánské monology z offu v různých jazycích, braková krev v artových studiích, minimalistické bitvy podložené maximalistickou hudbou, různé kamery s různou kvalitou, tak dynamicky smíchaný zvuk, že to až bolí, babičky v paneláku místo tří Gorgón v bažinách atd. Všechny tyto prvky jsou nakombinované a nastříhané tak, že ženou kupředu tragický děj o lásce, která končí zoufale, protože ji osud nechce připustit. Já tento film miluju a podle reakcí diváků v kině nejsem sama.

U tohoto filmu se nejedná o horor, ale spíš o romantické a psychologicky strašlivě hluboké drama. Film není napínavý tím, že by za každým rohem číhala jakási příšera. Otce, který se se smrtí své dcery vlastně již smířil, navádí zvláštní vidiny k tomu, aby v Benátkách pronásledoval svou vlastní smrt. Jestli mu v tom zabrání jeho krásná žena nebo slepá angličanka, která podobným smyslům rozumí, zde nebudu prozrazovat. Snímek ale stojí za shlédnutí už proto, že je v něm podle mě nejkrásnější milostná scéna, kterou jsem kdy ve filmu viděla. Záběry soulože jsou s citem prostřihány se scénou společného odchodu na večeři: čištění zubů, smích při uvazování kravaty, líčení. Scéna zobrazuje maximálně nevšední lásku na vrcholu štěstí, které se promítá do nejnormálnější každodenosti. Romantiku podporuje lidná, ale přesto naléhavě vášnivá hudba Pina Donaggia. A diváci už tuší, že takovému štěstí musí následovat pád.

Film o sadismu promyšlené co nejbrutálnější pomsty, o křehkých lidských citech, s nimiž by si nikdo neměl zahrávat, a to celé s pořádnou lopatou hořkého humoru. Psychicky zničenému tatínkovi by se nemělo dávat do ruky ševcovské kladivo. O samotě se snažil si natrénovat nelidskou šílenost, ale sám sebe nezlomil. Z každého se úplný netvor nestane.

Není zábavnější film o agentech. Belmondo jako smutný šašek, přitroublý spisovatel a geniální tajný agent zároveň. Muž z Acapulca má tolik vrstev, že divák scénu od scény čeká na vždy nový nápad, který ho pokaždé překvapí. Parodie jsou různorodé, podle toho, jak se Belmondo jako spisovatel zrovna cítí. Agent, do něhož se musí každá dívka zamilovat, buď recituje vlastní báseň o moři, zapaluje si velice vzrušujícím způsobem cigaretu a koupe se v proudech krve svých protivníků, nebo ho znenadání bolí zanícený prstíček a má francouzskou nemoc, která pro dospělého může být dost vážnou záležitostí. Jean-Paul, žij dál!

Jeden chytrý fór za druhým, vážná láska k žánru, a přitom napětí v každé scéně. Krásně se podle nálady mění zbarvení černobílé do bleděmodra nebo bleděžluta nebo bleděčervena. Bitky v saloonu jsou přesně takové, jak si je každé dítě představuje. Tarantino by se měl od Lipského, učit jak správně přehánět a přetvářet žánrové filmy s nápaditostí a náležitým respektem. Jedině tak může být výsledek opravdu srandovní.

Maria Schneider je tak neuvěřitelně krásná. A jak v té jedné scéně tak smutně a bezradně pobíhá po té prašné ploše! Vyhrkly mi slzy. Jízda v jednom záběru má perfektní choreografii, vynořují se další a další postavy, které nepomůžou. Kamera jede tam, otáčí se, jede zpátky, mříž nejdřív není, a pak najednou je nepřekonatelnou překážkou.

Co je realita? To co vidíme, nebo to co se skrývá pod viditelným povrchem? Jak to zobrazit? Šlechtična, která si objednala sérii kreseb od člověka, který nemůže jinak, než věrně "vyfotit" všechno co vidí, toho kreslíře tím pádem zapletla do detektivky, která se mu zpočátku zdála být erotickou hrou. Všechno pozorují živé sochy a pomeranče jsou oživující a voní tak sladce!

Nejdřív jsem viděla film a pak až jsem četla Burrougsovu románovou předlohu. Z románu jsem byla velice zklamaná, protože se vyznačuje nekonečným opakováním velice podobných scének a zajímavý je (možná) pouze tím, že byl psán na drogách. Film má naopak, přes svou šílenost, i docela jasný děj: V postavě deratizéra je poznat spisovatel, který se musí oprostit ode všeho (hlavně od své ženy), aby se mohl ponořit do tzv. Interzone a tam "masírovat" brouky a psací stroje. Podobně jako v "Muži z Acapulca" se odehrává hlavní dějová linka v mysli protagonisty, jehož duševní stav může kdykoli vše obrátit naruby. K tomu pro surrealsitického Cronenberga typicky nápaditá výprava a geniálně bláznivý saxofón Ornetta Colemana.