Jirkacek

Třídílný miniseriál Případ pro exorcistu mne oslovil scénou v první části, ve které se v malé obci objevilo tělo mladé ženy na oltáři v kostele. Jako milovník historie a záhad jsem si řekl, že by to mohlo vyústit v zajímavou zápletku a vyšetřování tohoto zločinu by mne tím pádem ještě více zajímalo. A ještě jedna věc mne přinutila, abych se na tento seriál podíval - a to že se odehrává v Olomouci a okolí města, ve kterém jsem strávil mnoho let života. A tak jsme doma usedli do křesel, udělali si pohodlí na sedačce, nažhavili stroj s obrazovkou a rozjeli Případ pro exorcistu. A hle, ono to zase tak skvělá zábava nebyla a herecké obsazení až na jednu výjimku se mi vůbec nelíbilo. Především postava hlavní vyšetřovatelky Výrové v podání Kláry Melíškové mi vůbec neseděla. Majorka Výrová mi připadala těžkopádná, nemotorná, nesympatická a jediné v čem bodovala, byl její feminismus. S tím u mne však neuspěla už vůbec. Zato se mi hodně líbil její nejbližší kolega nadporučík Mráz, jehož si zahrál můj oblíbený Stanislav Majer a který mi padl do oka už v seriálu Labyrint 1. Jemu bych věřil, že jako pořádný chlap dokáže na něco přijít a hlavně pachatele chytit za pačesy. Dalším chlapákem v týmu pak byl Tomáš Dastlík, věčně žvýkající gumu, ten však nebyl až tak moc vidět. Stejně na tom byla sympatická Tereza Voříšková, která v exorcistovi nedostala moc prostoru. A jejich šéf a bručoun Miroslav Krobot jako plukovník Vitouš ? Nesympatický už od pohledu a moje znechucení znásobil pocit, že miluje komunistické pořádky, což se možná projevilo i tím, že jezdil v žigulíku. Všichni tito detektivové nazvaní Od Nejsvětější Trojice tak vytvořili nesourodý a víceméně nesympatický tým. Už to se přece nemůže chudákovi divákovi líbit ?! Dále mne nebavilo natahované vyšetřování a zejména zdlouhavé výslechy, v nichž jsem tu a tam zaslechl náznaky ironie a pokusy o vtip. Upřímně mne rozesmála jen scéna, v níž seděl Mráz v kavárně se svou exmanželkou a patnáctiletou dcerou, když řešili u koho bude nyní bydlet. A na jeho otázku dcero to ty vlastně chceš dostal odpověď tiramisu a colu light. Z dalších rolí bych jmenoval mého oblíbeného Kryštofa Hádka, který paradoxně stál na druhé straně barikády a tvořil tak jeden z protipólů Terezy Voříškové. Připomínám, že oba si v Bobulích zahráli pár milenců, starajících se o vinohrad. Zajímavou a důležitou postavu moderního kněze si zahrál Jan Budař, kterému se myslím jeho úkol povedl. Marek Taclík jako nevěrný manžel, bydlící u OC Šantovka na silu byl jako vždy špatný a kupodivu špatný byl i Tomáš Měcháček či jeho souputník Tomáš Jeřábek, oba známí z reklamy na Air Bank jako bankéř hodný a bankéř zlý. Kdyby alespoň vyšetřování zločinu trochu více odsýpalo, mohlo by i tak jít o zajímavý případ, ale to by jej musel řešit asi jiný tým - třeba jako ten v Labyrintu od režiséra Stracha. Ten se mi moc líbil a bavil mne po všech sedm dílů, zato tento třídílný mne nudil. Dobrý pocit jsem tak měl jen ze záběrů staré dobré Olomouce, která na TV zase tak často k vidění není. A co se týče rozuzlení případu, připadlo mi to poněkud málo uvěřitelné a přitažené za vlasy. Ale budiž. Labyrint byl ale o hodně lepší. Přes všechna negativa, které jsem tady vyjmenoval a které převažují nad pozitivními poznatky, ode mne Případ pro exorcistu dostává tři olomoucké hvězdy ***. I když bych to viděl spíše na dvě a půl....

Sedmidílná první řada seriálu Labyrint je naprosto hodná svého jména, neboť stejné bludiště vytváří v hlavě diváka při jeho sledování. Tolik různých postav, velký počet mrtvol, celá řada neuvěřitelných skutků a mnoho slepých uliček jsem ještě v žádném filmu nebo seriálu českého původu neviděl. Rázem se tak jeho režisér Jiří Strach katapultoval mezi mé nejoblíbenější a to nejen kvůli Labyrintu jedna a dva, ale i dalším dílům, do nichž zahrnul nějakou historickou či náboženskou záhadu a oblékl ji do moderního hávu detektivky. Zkrátka jeho zločinné mystéria mne velmi baví a když jsem viděl nějakou jinou českou detektivku, tak mně připadala jako jídlo bez koření či káva bez mléka a cukru. Strach tak podle mého názoru nastavil laťku hodně vysoko ! Na první řadě Labyrintu se mi pak líbilo to, že hned na začátku byla objevena mrtvola muže nabodnutého na kůl, omotaného vzácnou kobrou a tak nebylo pochyb, že jej vrah zabil v duchu středověkých mučících praktik. Tento historický a mystický význam mne opravdu oslovil, protože mne historie hodně baví a záhady také můžu jíst po kilogramech. Vyšetřování zločinu se ujal tým Michala Remeše v podání Jiřího Langmajera, který svou roli zvládl naprosto perfektně. Myslím si, že v jedničce toho dokázal vyřešit mnohem více než ve dvojce nebo měl zde více prostoru. Neméně často se na obrazovce objevovala sexy tvář slovenské herečky Zuzany Kanócz, hrající vyšetřovatelku ze stejné republiky. Hodně sympatický mi byl třetí do party Stanislav Majer, který se k mému potěšení objevuje i v jiných detektivkách. Posledními do mordparty byla hodně sympatická Zuzana Kajnarová, kolega Michal Dalecký a jejich šéf Miroslav Donutil, který si v jedničce také zahrál více než v pokračování Labyrintu. Z dalších rolí bych vyzvedl Františka Němce, protože jeho biskup byl skvěle zahraný. V seriálu se objevila celá řada dalších více či méně známých herců a hereček, přičemž jejich role mnohdy zaváděly diváka do slepé uličky. Labyrint byl prostě tak rozvětvený, že bylo potřeba dávat neustále pozor, aby nám doma něco neuniklo. Nebýt velkého množství postav, možná by se seriál smrskl na pouhé tři čtyři díly, ale mne to vlastně nevadilo. Překvapilo mne dění v šestém díle, kdy byl odhalen vrah, ale tím seriál neskončil, neboť velké finále se mělo odehrát až opravdu v tom posledním sedmém dílu. Toto překvapení, stejně jako nečitelný děj, napětí, mystika a nádech historie, to všechno mne přinutilo udělit stejně jako druhé řadě seriálu plný počet pěti hvězd, ztracených v Labyrintu *****.

Vetřelec z roku 1979 je pro mne prvním hororem, který mé oči mělo to poděšení spatřit. A že jej můj oblíbený režisér Ridley Scott natočil opravdu dobře, svědčil můj strach nejen při sledování filmu, ale i to, že mne neopustil ani po jeho skončení a odmítl jsem spát sám v pokoji. Od té doby jsem jej viděl asi ještě dvakrát a i když jsem se už nebál jako poprvé, za ty léta tento horor neztratil nic na své kvalitě a strašidelnosti. Jsem rád, že jsem se i já tehdy stal svědkem nové éry hororových filmů, odehrávajících se ve vesmíru. Vetřelec samotný se pak stal legendou, která se dočkala několika pokračování, lepších či horších napodobenin a dokonce také několika filmů, odehrávajících se před touto jedničkou například Prometheus, který jsem již také hodnotil. A i toto je důkaz, jak moc kvalitní Vetřelec 1 je, byl a bude. Připadá mi neuvěřitelné, za jak malé peníze dokázal Ridley Scott jedničku natočit a přitom vytvořil takovou děsivou atmosféru na nešťastné lodi Nostromo, vracející se s nákladem k Zemi roku 2122. Zničehonic palubní počítač probudí všech sedm členů posádky, které si zahráli tehdy neznámí herci a pro Sigourney Weaver se stala role statečné Ripleyové přelomovou v její kariéře. Po procitnutí kapitán Dallas zjistil, že počítač zachytil neznámý signál z povrchu blízké planety a od svého zaměstnavatele dostali příkaz signál identifikovat. Příliš pozdě zjistili, že se nejednalo o SOS, ale varování. Během průzkumu povrchu planety totiž našli vrak lodi s jakýmisi vajíčky, z něhož vylezlo malé zvířátko a napadlo jednoho člena posádky. Samozřejmě se jednalo o zárodek vetřelce, který se vyvinul v těle nešťastníka a když jej při nezapomenutelné večeři opouštěl, tak jej zabil. A co se týče dalšího děje, tak ten byl již jen jednoduchý. Když totiž lidé zjistili, co je vetřelec zač, chtěli jej zabít aby sami přežili. Nicméně se jim v tom pokusil zabránit jeden z členů posádky Ash, který nebyl člověkem ale android, který o organismu věděl a jehož úkolem bylo získat vzorek i za cenu obětování posádky. Byla tedy otázka, kolik lidí nestvůra zabije a tudíž kolik jich přežije. Myslím že neprozradím nic nového, když sem napíšu, že na skóre vetřelec jasně vyhrál. Mně se nejvíce líbila právě ta atmosféra na lodi, kdy lidé nezvaného hosta hledali na všech palubách a potrubí vzdušné klimatizace. Ty temná zákoutí, cinkající řetězy, kapající voda, blikající světla a také zvuky které ničím nepřipomínaly nějakou hudbu, ty se mi vryly do paměti a věru věřte mi, že bych měl strach i být jedním z herců na place. A i když se nám v prvním díle vetřelec moc neukázal, ničemu to nevadilo, protože hrůza se z plátna kin do hlediště dostala i tak vrchovatou měrou. Sečteno podtrženo, Vetřelec číslo jedna ode mne po zásluze získává pět nezvaných hvězd *****.

Druhá kriminální série Labyrintu je stejně komplikovaná či spíše ještě o něco více než ta první, ale to mi vůbec nevadilo. Když jsme se doma konečně prokousali přes všech sedm dílů, byl jsem nadšen. Cesta k rozuzlení byl ovšem dlouhá, předlouhá, těžká jako koule u nohy a chtělo to hodně trpělivosti vydržet až do konce. Ovšem výsledek stál za to a upřímně napsáno jsem nečekal až takovou odvahu jít tak hluboko do minulosti. Jsem však rád, že k tomu sebral režisér Jiřík Strach odvahu a neměl strach. Chápu, že hodně diváků série Labyrint zajímá hlavně vyšetřování a detektivka jako taková, pro mne však byl nejzajímavější právě ten historický fakt čili ta třešnička na dortu. Na tu jsem si musel však počkat až do posledního dílu a to byla možná škoda, protože v těch předchozích šesti dílech to na nějakou historickou višničku či třešničku nevypadalo. Ano, určité náznaky tam byly, ale zmínky o bratrstvu byly neurčité a konkrétní fakta se skrývala za mlhou hustou že by se dala krájet. Po prvé vynikající sérii jsem čekal, že tvůrci na nás opět vyrukují se spoustou postav a nemýlil jsem se, nicméně jich bylo ještě více než bych si dokázal přestavit a klidně by jich mohlo být méně. Mnoho z nich nás pak tak pomýlilo, že jsem se občas docela ztrácel. Také spousta směrů ve vyšetřování vedla do slepé uličky, či spíše do dálnice nikam, ale tady bych faleš a mlžení tvůrcům odpustil. A co se týče samotného děje, dlouho to vypadalo na obyčejné vraždy, ale nakonec i ta mystika a historie dostala svůj prostor. Líbily se mi záběry zříceniny hradu Templštejna nedaleko Moravského Krumlova, kde jsme již několikrát byli. Ze seriálových postav by měl jednoznačně dominovat Jiří Langmajer jako hlavní vyšetřovatel Remeš, ale měl jsem pocit, že jiní lidé byli důležitější. Třeba jeho kolega a zlý policista Jiří Hájek si zde zahrál opravdu výraznou roli a to tak dobře, že mi byli nesympatický od začátku do konce. To Tatiana Vilhelmová jako jejich kolegyně jen přicmrndávala a klidně to mohlo být bez ní. A Miroslav Donutil jako jejich šéf se zde jen párkrát mihl. Další Jiří a to Dvořák jako vlivný lobista na útěku měl také hodně prostoru, ale nakonec se ukázalo, že až zbytečně, protože jen odváděl pozornost od samotných vražd. A ostatní role ? I v nich bychom našli velká jména, zasluhující si svou hlavní roli - Alois Švehlík, Viktor Preiss, Pavel Kříž, Miroslav Táborský, Barbora Munzarová, Regina Rázlová, Saša Rašilov nejmladší atd. Co jméno, to velká postava filmového průmyslu a to více si tento seriál zasluhuje pozornost diváků. A závěr ? Labyrint II mne opět přikoval o TV obrazovce takovým způsobem, že jsem hltal jeden díl z druhým a nešlo prostě přestat, tak moc mi seriál chutnal. A to se nepovede jen tak nějakému detektivnímu počinu, takže velice rád uděluji Labyrintu II plný počet pěti zamotaných hvězdiček *****.

Snímek Stepující stonožka jsem viděl jako týnejdžr a z této dávné doby jsem si matně vzpomínal pouze na to, že zde hrála nějakou roli socha, že se to celé odehrávalo za okupace Francie během druhé světové války a dvojici nahých postav, běžících nočním parkem. Po X letech jsem si na tuto francouzskou komedii z roku 1977 vzpomněl a jal se na ni kouknout, abych se jednal pobavil a také mohl napsat tento komentář. Hned od začátku bylo téma filmu jasné, protože jsme začali v muzeu v Louvru, odkud chtěli nacisté odvézt mramorovou sochu Venuše Mélské zvané též Venuše nebo Afrodita Milóská, řecky Αφροδίτη της Μήλου. A nebyli by to Francouzi, pyšni sami na sebe, kdyby se nepokusili sochu ukrást z muzea dříve, něž ji odvezou do Německa. Postarala se o to trojice Francis Perrin, Roger Miremont, Jean-Jacques Moreau, obyčejní to lidé, kteří se tak stali hrdiny. Krádeží rozehráli spoustu komediálních i nebezpečných situacích ve kterých si uměli vždy dobře, originálně a účinně poradit. Celé se to vlastně odehrávalo v duchu my jsme ti chytří Francouzi a vy ti pitomí Němci, což bylo v osmdesátých letech 20. století ve Francii oblíbené téma. Stepující stonožka mi hodně připomínala podobně laděné filmy s jinou trojicí hrdinů a jednalo se hlavně o sérii s vojáky sedmé roty. Jen jsem měl dojem, že stonožka byla trochu slabší, hlavně ten začátek, od druhé půlky to bylo hodně lepší. Takže naše trojice ukradla sochu, šupla ji do dodávky jezdící na dřevěné uhlí, což jsem do té doby nikde neviděl. Už při pohledu na to auto mne napadlo, co to mají v předu před kapotou za dva kotlíky, že by na polívku či párečky ? Kdepak, záhy jsem se to dozvěděl, když jim došla zásoba uhlí na cestě do úkrytu. A protože jejich náklad a 203 cm vysoká socha znázorňovala Afroditu - v Římě známou jako Venuše - řeckou bohyni lásky, krásy, plodnosti a sexuální touhy, ani jsem se nedivil, když se tak stalo zrovna u jednoho luxusního francouzského bordelu. Jeho obyvatelky jim nabídly pomoc, úkryt i teplou náruč na jednu noc, ale druhý den ráno sem vtrhla policie a skoro výtečníky chytila. Naštěstí utekli a šťastně dojeli až ke strýčkovi na zámek, kde sochu chtěli ukrýt. Rodinné sídlo však zatím obsadila německá armáda a tak bylo otázkou, jak sochu přímo před očima Němců schovat. Na zámku pak vznikla celá řada komických situací a také jsem po letech opět shlédl onu běžící dvojici nahého muže a ženy v parku. Vůbec odhalených těl a nahoty v tomto filmu, bylo celkem dost, na to že se jednalo o válečnou komedii a ne o erotický film typu Emanuelle. Mně to ovšem rozhodně nevadilo a zrak jsem od TV neodvracel....Příjezdem na zámek pak začala závěrečná část filmu, který docela slušně odsýpal. Škoda toho smíchu mohlo být i více, ale celkově to špatný film určitě nebyl. Proto ode mne Stepující stonožka dostává tři hvězdičky se 100 nožičkama ***.

Snímek Expresní zásilka mne tedy naprosto vykolejil, což je o to více s podivem, když v něm nejezdil žádný vlak, ale zato se ve filmu prohánělo celých 90 minut jedno jízdní kolo za druhým, druhé za třetím a tak dál. A to doslova, protože tento dopravní prostředek v něm hrál hlavní a rozhodující roli. Co se týče rolí humanoidních, tak při pohledu na herecké obsazení jsem nebyl moudřejší více, než když jsem je začal číst, protože mi ani jedno nic neříkalo. V průběhu filmu jsem zjistil, že to tentokrát není vůbec na škodu, protože i tito méně známí herci své role zvládli na výbornou. A také jsem se dozvěděl ještě jeden fakt o těch neznámých jménech - hrálo zde více Číňanů než bělochů a černochů dohromady. A v těch se fakt já nevyznám. Každopádně celý děj se odehrával v atraktivním prostředí ulic New Yorku a 90 % filmu se odehrálo v exteriérech, což oceňuji. Hlavním hrdinou byl doručovatel expresních zásilek na kole Wilee a sympaťák v jedné osobě Joseph Gordon-Levitt, nejlepší mezi svými kolegy. Jednoho dne převzal od své známé čínského původu obálku, kterou měl rychle doručit, ale hned když opustil budovu, kde si zásilku převzal, zastavil jej nesympatický policista Monday, kterého si zahrál Michael Shannon. Ten si chtěl obálku převzít, ale milý doručovatel se nenechal a v duchu svého profesionálního chování mu ujel. Začala první honička kolo versus auto a hádejte kdo vyhrál ? V přecpaných ulicích New Yorku samozřejmě kolo. Ale ani tak messenger obálku nedoručil, neboť jej začal stíhat policista na kole a tento souboj byl už vyrovnanější. Ale tím vlastně vše jen začalo, protože následovala další akce za akcí, zpestřená tu a tam zpomalenými záběry. Jen ta hudba byla při tom na můj vkus moc hlučná, ale inu co, dobrá tedy. Postupně jsme s hlavním hrdinou odkrývalo důvody, proč vlastně ten hnusný policajt o tu obálku tolik stál a když cyklo-messenger zjistil, co v ní je, bylo mu jasné, že tato zásilka může být to poslední, co v životě doručí. Nebo nedoručí. Celou dobu to totiž nebylo jasné, připomínalo mi to láhev se vzkazem na moři, v němž se stýkalo až příliš mnoho různosměrných proudů a láhev plula chvíli tím směrem, pak zase jinam a tak dále. A musím se přiznat, že takový akční film, postavený jen na jízdních kolech jsem ještě neviděl. Až na pár výjimek se ve filmu pořád něco dělo, hlavní zábavu obstarávaly honičky na kolech, až se mi z těch převodů a ozubených koleček zatočila hlava. Na nudu nebyl prostě čas, jediné co mne nebavilo byly scénky jak úplatný policista hrál hazardní hry s Číňany. I na ten potřebný humor se dostalo a tak jsem měl z filmu veskrze pozitivní dojmy. Z tohoto důvodu jsem si jej v únoru 2019 zakoupil na blu-ray disku a s potěšením se na něj podíval znovu. Samozřejmě, že kouzlo překvapivého odhalení bylo pryč, protože jsem si podstatu děje pamatoval z prvního shlédnutí, ale ty jízdy na kole a nekonečné honičky v New Yorku plném aut a žlutých taxíků a číňanů mne zase hodně bavil. Na nudu prostě nebyl prostor, až jsem litoval, že těch 91 minut filmu uteklo jako voda. Svých investovaných 99 korun do modré krabičky jsem tak rozhodně nelitoval a na svém původním hodnocení jsem nic nemusel měnit. Suma sumárum, Expresní zásilka ode mne získala - pro někoho možná překvapivě - plný počet pěti expresních hvězd *****.

Podobně jako Bobule tak i 2Bobule mi moc chutnaly !!! Po prvním díle jsem nemusel dlouho čekat na další pěkný film české produkce natočený v exteriérech někde na Moravě a už tu byl druhý díl. Pravda, začátek této božsky odpočinkové letní komedie se odehrával stejně jako v prvním díle jinde než na Moravě, ale budiž, dlouho jsme se zde s tvůrci nezdrželi a utekli do nádherného prostředí Pálavských vrchů. A s námi tam utekl také jeden z hlavních hrdinů druhých Bobulí a to Jirka v podání Lukáše Langmajera, jenž prchl před svým zaměstnavatelem a rodičovskými povinnostmi za svým kamarádem Honzou, jehož opět hrál můj oblíbený herec Kryštof Hádek. Ten se už zabydlel ve svém vinařství zděděném po dědečkovi, který mezitím umřel, ale přesto se i v druhém díle skvělý herec Lubomír Lipský starší objevil jako duch. Když se Jirka a Honza dali opět dohromady. nastala celá plejáda komických situací, která nás doma vždy pobavily. Tedy zábavu obstarával hlavně Jirka, rozený to nešika a kamarád přinášející smůlu. Nedivili jsme tedy Klárce Mikulicové, stále svobodné slečně v podání Terezy Voříškové, že od něj přes veškerou projevenou trpělivost utekla ke strejdovi Marianovi Rodenovi, majiteli vinařství U kapličky - což je skutečný název vinařství u Zaječí, které si zahrálo v již zmíněném seriálu Vinaři, kde neslo jméno Vlčkovo vinařství. Stejně jako v prvním díle nešlo ani tak o děj, ale o oddychový letní film se slušným průběhem, držící jakýsi logický směr, i když někdy to ve scénáři skřípalo. Líbilo se mi, že i podruhé nám tvůrci nabídli pěkné záběry na Pálavu, osázenou vinohrady, což oceňuji, jelikož takových filmů je málo. Co se týče dalších postav, Václav Postránecký alias vinař velký Mikulica zde hrál už jen malou roli, zato Miroslav Táborský jako vinař Kozderka se opět projevil spíše jako chemik. Nesmím zapomenout ani na dvojici policistů z Mikulova, kteří nás rozesmáli a dvou mladým hrdinům nejednou pomohli. Jedním ze strážců zákona byl Jan Antonín Duchoslav, jehož jsem po dlouhé době viděl v nějakém filmu hrát. Jan Skopeček by se na mne mohl zlobit, tak i o něm se zmíním - on si zde zahrál menší roli dědy, jenž věčně popíjí víno před sklepy se svými kamarády a sem tam stejně jako v prvním pronese něco hodně moudrého. Z nových rolí zde vyniká hlavně Jiří Krampol, mafián a zaměstnavatel Jirky, který ho chtěl za to, že mu oplodnil dceru, nechat zabít. To měl obstarat Jiří Korn, ale v duchu zábavy a komedie působil nešikovně jako jeho budoucí oběť. Opačný názor na plánovanou vraždu měla manželka mafiána Jana Švandová, sexy to žena na svůj věk, která chtěla zase Jirku oženit. Vše postupně směřovalo k nevyhnutelnému závěru, kdy se ve vinařské obci dvojice rodičů objevila a lapila Jirku do svých tenat. Také 2Bobule jsou komedií s jednoduchým letním příběhem, který člověka nijak neobohatí, ale prodlouží mu život, díky smíchu, který chtě nechtě ze sebe divák prostě musí vydat. i druhé Bobule jsem viděl již několikrát a tento faktor smíchu musím potvrdit, možná bych řekl, že čím více jsem film viděl, tím více mne bavil. A hrozně moc bych chtěl mít doma v garáži Citroën 2CV aneb kachnu, která si ve filmu také zahrála. A protože mne 2Bobule rozhodně nezklamaly a jako jeden z mála filmů jej mám doma blu-ray disku, musím jim udělit čtyři hroznové hvězdy ****.

Tak tyto Bobule si nechám líbit !!! Už dlouho jsem čekal na pěkný film české produkce natočený v exteriérech někde na Moravě a konečně se mi moje přání splnilo. Pravda, začátek této božsky odpočinkové letní komedie se odehrával v Praze, ale budiž, dlouho jsme se zde s tvůrci nezdrželi a utekli do nádherného prostředí Pálavských vrchů. A s námi tam utekli také dva hlavní hrdinové Bobulí a to Honza, kterého si zahrál můj oblíbený Kryštof Hádek a jeho kamarád Jirka v podání Lukáše Langmajera. Oběma bylo hlavní město moc malé, protože po nich kvůli kšeftování a podvodům šla policie. Proto se na čas přesunuli k dědečkovi Honzy, kterého ztvárnil vynikající herec Lubomír Lipský starší. Jak je čas relativní se oba přesvědčili na vlastní kůži, protože jejich pobyt se nečekaně protáhl. Stalo se tak kvůli tomu, že dědeček byl vážně nemocný a tak se Honza rozhodl splnit mu jeho sen - koupil mu letenku do Argentiny, na kterou peníze získal jako jinak než vtipným podvodem. Vůbec celou postavu autoři filmu zrežírovali tak, že ačkoli Honza a Jirka správně čekal trest ve vězení, mně jako divákovi nic takového nepřišlo na mysl a přál jsem jim, aby trestu unikli. Po odletu dědy se začal hlavně Honzík starat o vinohrad, ačkoli s tím neměl žádné zkušenosti a podle toho to také vypadalo. Nastala celá plejáda komických situací, která nás doma vždy pobavily. Zároveň nám tvůrci nabídli pěkné záběry na Pálavu, osázenou vinohrady, což oceňuji, jelikož takových filmů je málo. Co se týče dalších postav, první na řadě je Tereza Voříšková, která se Bobulemi u mne poprvé vryla do paměti a ačkoli nepatří mezi mé nejoblíbenější, myslím že se pro roli dcery velkovinaře Mikulici moc hodila a celý děj jí hodně sedl. Její otec Václav Postránecký zde zazářil svými vtipnými průpovídkami a komentáři na adresu novopečeného vinaře Honzy, který se do slečny Mikulicové zamiloval. A také Miroslav Táborský jako chemik a ne vinař Kozderka mi přesně do prostředí vinic seděl, což se možná odrazilo později tím, že dostal roli v seriálu Vinaři. V něm hrál i Marian Roden, v Bobulích to byl strejda slečny Mikulicové a majitel vinařství U kapličky - což je skutečný název vinařství u Zaječí a které si zahrálo v již zmíněném seriálu Vinaři a neslo jméno Vlčkovo vinařství. Nesmím zapomenout ani na dvojici popletených policistů z Prahy, kteří odjeli na Moravu oba výtečníky hledat a sami přitom poznali pohostinnost i svéráznost tohoto kraje. Jan Skopeček by se na mne mohl zlobit, tak i o něm se zmíním - on si zde zahrál menší roli dědy, jenž věčně popíjí víno před sklepy se svými kamarády a sem tam pronese něco hodně moudrého. Zkrátka Bobule jsou komedií s jednoduchým letním příběhem, který člověka nijak neobohatí, ale prodlouží mu život, díky smíchu, který chtě nechtě ze sebe divák prostě musí vydat. Bobule jsem viděl již několikrát a tento fakt musím potvrdit, možná bych řekl, že čím více jsem film viděl, tím více mne bavil. A hrozně moc bych chtěl mít doma v garáži Citroën 2CV aneb kachnu, která si ve filmu také zahrála. Ale musím vás varovat - policisté nejsou na Moravě tak hodní, jak by se po shlédnutí filmu mohlo zdát - protože jak zde zaznělo z úst Václava Postráneckého - opilý řidič je veselý vrah. Tož tak, hlášek je zde plno. A protože jsem si Bobule zařadil mezi mé oblíbené filmy a jako jeden z mála jej mám doma blu-ray disku, musím jim udělit plný počet pěti vínových hvězd *****.

Snímek Železný dědek mi nemohl utéci, protože jako milovník parních lokomotiv, železnice a vůbec starých dobrých časů před rokem 1938, jsem si prostě musel na něj musel udělat čas. Pravda, jeho děj se odehrává v roce 1945 na konci druhé světové války, ale těchto událostí se týkal jen začátek filmu. Zbytek se již odehrával později i když pořád ve stejném roce, ale pořád jsem se nemohl zbavit dojmu, že mi průběh Železného dědka připomíná spíše předválečné období někdy z let 1930 - 1935. Možná to bylo tím, že i když byl natočen roku 1948, jaksi v něm chybělo propagované socialistické budovatelské nadšení, ale jednalo se v něm o čistě osobní příběh nadšeného strojvedoucího těsně před penzí. Toho si zahrál můj oblíbený herec Jaroslav Marvan a tím byl umocněn můj pozitivní dojem z filmu, podporovaný krásnými záběry jedoucích parních lokomotiv. S jednou z nich jménem Líza se Marvan v roli strojvůdce Matyse tak dokonale sblížil, že během náletu za druhé světové války riskoval svůj život, aby černou dýmající krásku zachránil v tunelu, ale sám byl při tom zraněn na noze. Doma při rekonvalescenci se nudil a pozoroval z okna dění na nádraží. Byl dokonce tak znalý, že dokázal poznat, jaké uhlí zrovna lokomotiva spaluje - jestli je z dolů v Kladně nebo Ostravy. I když se stále nemohl do práce vrátit, shodou okolností se zasloužil o zachycení samovolně jedoucích vagonů, které pak v pořádku předal jeho zeť Vojta. Další události pak na sebe nenechaly čekat, nechci se zdržovat jejich vypisováním, ale jak jsem už psal, jednalo se zde hlavně o osobou Matyse a jeho lokomotivy. Hlavní otázkou bylo, jestli se strojvůdce natolik uzdraví a vrátí se do práce nebo půjde do penze a také jestli jeho milovaná Líza bude opravena nebo sešrotována. A jak vše dopadlo uvidíte sami, protože si tento snímek vaši pozornost určitě zaslouží. A to jak svým lidským dějem, tak výbornými hereckými výkony nejen pana Marvana. V jednom ze záběrů jsem poznal mladého Lubomíra Lipského staršího ( paradoxní dovětek ) či Karla Effu. Ostatní jména třeba nejsou tak známé, s výjimkou Otomara Krejči, ale to vůbec nevadilo. Myslím že se zde všechno povedlo, nechyběla akce, pěkné záběry, lidský příběh i potřebný humor. Proto ode mne film Železný dědek dostává tři železné hvězdy ***.

Snímek Léto v Maďarsku před diváky nemůže skrýt, že se jedná o těžce romantický film, určený zejména dívkám či spíše už odrostlejším ženám. A tomu odpovídá také děj a průběh celého filmu, ale pokud od něj člověk neočekává něco více, musí být spokojen. Podle mého názoru totiž přesně splňuje parametry oddychového podívání s dobrým koncem, láskou na všech frontách a přeměny zla v dobro. Léto v Maďarsku se mi líbilo o to více, že kromě pěkné přírody a voňavého venkova film nabídl také uvěřitelný příběh a na rozdíl od jiných v něm nebyli milionáři bojující mezi sebou o dědictví či majetek, ale obyčejní venkovští lidé a namísto krásných hereček a nagelovaných mužů v něm hráli normální herci. I když musím uznat, že hlavní hrdinka Chiara Schoras jako kadeřnice Doro mne okouzlila svým nekonečným úsměvem. Pečovatelka o vlasy žen i mužů odjela z hlavního města Maďarska na venkov, kde zrovna místní kadeřnice se zlomenou nohou nemohla provozovat své řemeslo. I přes její nesouhlas ji na určitý čas nahradila a během úřadování v salónu krásy se seznámila s místními obyvateli. Brzy si získala jejich sympatie a dokonce zde našla i svou lásku. Nikdy však nepočítala s tím, že by na venkově měla zůstat a tak jsme byli zvědavi jak to dopadne nejen s ní, ale jak se vyvinou i ostatní vztahy místních venkovanů, které se na dalších liniích děje odvíjely. Samozřejmě že vše dobře dopadlo, jak jinak u romantického filmu, ale jak jsem už sem psal, i tak se jednalo o film vybočující tak trochu z ostatních stejně laděných snímků. Proto ode mne Léto v Maďarsku dostává tři maďarské hvězdy ***.