Jirkacek

O tom, že není dárce jako Dárce jsem se přesvědčil při shlédnutí tohoto stejnojmenného filmu z roku 2014, který mne velmi překvapil. A hned musím dodat, že příjemně, jelikož celý děj byl velmi zajímavý, netradiční a odsýpal tak svižně, že těch 97 minut uběhlo jako voda. Nejdříve jsem si myslel, že se nám pokazil televizor, respektive, že nefungují barvy, protože začátek filmu byl černobílý, ale záhy se vše vysvětlilo. A už v průběhu filmu mne napadaly různé otázky, zda se opravdu v budoucnu něco takového stane, jestli je to možné a zda společnost bude opravdu takto utlumena. Odpovědi se doufám nikdy nedočkám. A o co vlastně šlo ? Na začátku jsme se doma seznámili s relativně malým společenstvím lidí, kteří přežili globální katastrofu světa a poté byl vytvořen jejich malý ostrov, vznášející se v oblacích nad zbytkem Země. Jejich společnost žila v idylickém světě bez válek, hladu, rasové nesnášenlivosti, měli stejné oblečení, jednotné domy, rodiny bez příbuzenského vztahu, prostě hrůza. Jejich život řídí jakási rada starších, která jim předurčovala, co budou jako dospělí dělat za povolání, jejich pohyb hlídaly drony, opustit společenství bylo zakázané a pokud někdo vykazoval rozdíly, byl umlčen a zabit. Jelikož však tito lidé neměli v sobě žádný cit a to díky lékům, které každé ráno povinně každý člověk musel pomocí injekce do svého těla aplikovat, nemohli cítit lítost nad úmrtím, dokonce ani nevěděli že existuje smrt, neznali lásku, závist, barvy zkrátka nic a hlavně si nic nepamatovali z vlastní minulosti. Tedy až na jednoho člověka, jménem Dárce, kterého si zahrál Jeff Bridges, jehož popularita byla u mně na neutrální úrovni. Dárce jako starší člověk měl jednoho dne předat své paměti a zkušenosti z minulosti svému nástupci, mladíkovi jménem Jonas, jehož si střihl Brenton Thwaites. Příjemné vzpomínky pro něj byly milým překvapením, ale když došlo na smrt a války, Jonas svůj úkol přestával zvládat. Nicméně tak pochopil, v jakém světě lží vlastně dosud spokojení lidé žili a rozhodl se s tím něco udělat. Začal u dívky Fiony, kterou si zahrála velmi sympatická Odeya Rush, se kterou Jonas vyrůstal od malička, a do které se zamiloval a ve svých citech pokračoval dál, což ale nemohlo uniknout šéfové celého národa jménem Chief Elder. Tu si zahrála Meryl Streepová, kterou odjakživa nesnáším a ani v tomto filmu Dárce si u mne žádné sympatie nezískala, protože za každou cenou chtěla Jonasovi zabránit v tom, aby své nové vědomosti předával někomu dalšímu. Byl jsem zvědav, kam až své tažení dovede jak Jonas, tak Chief Elderová a jak film vlastně dopadne, protože to všechno vypadalo hodně zajímavě. Děj mne neustále udržoval v napětí a i když se v něm odehrávaly většinou rozhovory mezi Jonasem a jeho Dárcem, nenudil jsem se. Nicméně mi v něm chybělo nějaké výrazně velké překvapení, obrat, změna, něco co by mne ani ve snu nenapadlo. Jistě, už ten samotný nápad natočit takový film byl skvělý, ale k dokonalosti tvůrcům chyběl jeden krok. Jak je vidno z mého komentáře, tak mne Dárce hodně zaujal a proto jsem si jej na začátku roku 2019 koupil na blu-ray disku a velice jsem se těšil, až se na něj podívám znovu. Opět jsem se tak jednoho večera ponořil do světa lidí, žijících na malém kousku země mezi obláčky a náležitě jsem si všechno užíval. Ani po druhém shlédnutí jsem nebyl zklamán a investovaných peněz do modré krabičky jsem rozhodně nelitoval. Už ten pohled na krásnou Odeyu stál za to ! Přesto jsem byl zase nespokojen se závěrem filmu, který si podle mého zasloužil ještě pár minut navíc, ještě nějaké pokračování, jiné rozuzlení a možná i bombastické překvapení, které si tvůrci nechali ve filmovém pytlíku schované. Kdo ví, třeba se v budoucnu dočkám pokračování Dárce, ale v to ani nedoufám. Otázky tedy dál zůstávají nezodpovězeny a na závěr dodávám, že moje prvotní hodnocení jsem po druhém shlédnutí nezměnil. Suma sumárum, Dárce si u mne vysloužil čtyři darované hvězdy ****.

Holka z předměstí se usadila v našem obýváku jednoho večera, když jsme měli chuť na nějakou romantiku s lehce komediálním nádechem a jistou zápletkou. To vše nám sice naservírovala, leč chutné a výživné to tedy moc nebylo. Při sledování tohoto amerického romantického snímku se mi tak nějak smíchaly chuti dohromady. Předkrm na začátku byl bez chuti, poté se kuchař spletl a donesl sladký desert, aby po dlouhé době přišlo hořké pokračování s kyselým koncem. Hlavní chod ovšem chyběl a tak jsme nemohli být spokojeni. Hned v úvodu jsme se seznámili s Brett Eisenbergovou, knižní editorkou, kterou si zahrála mně neznámá Sarah Michelle Gellar. Jejím snem bylo prorazit ve svém oboru, k čemuž jí měl dopomoci Alec Baldwin jako Archie Knox, starší vlivný vydavatel knih. Na můj vkus se jí to podařilo až moc rychle, jenže jak jsme se později dověděli, Archie byl pěkný sukničkář, takže to měla naše hlavní hrdinka docela jednoduché. Nastala sladká část filmu, líbánky, vše v pohodě, úspěchy, vydaná kniha a podobně. Leč nic netrvá věčně a přišlo hořké probuzení a rozchod, umocněný problémy v rodině Sarah. Strasti musela pak řešit takřka až do konce filmu, ale nic moc se nedělo. Bylo to vše jakési neslané, nemastné, ale se zdravou výživou to nemělo nic společného. Pořád jsem čekal, kdy přijde nějaký zajímavý okamžik, nějaká bomba, leč děj plynul z pohledu Sarah jaksi nahoru a dolů, jako nudné houpání loďky na moři bez bouře a vzrušení až do konce. Nicméně se mi líbila alespoň konverzace mezi Archiem a Sarah v období plném sexu a lásky, zde bych přece jen nějaké pikantnější sousto přece jen našel. to však na dobrý dojem nestačilo a tak uděluji filmu Holka z předměstí pouze dvě předměstské hvězdičky **.

V jako vendeta se stal jedním z tech mála filmů, které mne doslova přikovaly k obrazovce a nedovolily mi ani na chvíli odejít pryč. Což se vzhledem k jeho délce 132 minut stalo stejně hrdinským skutkem, jaké předváděl maskovaný hrdina v tomto napínavém akčním thrilleru z budoucnosti. I když když se na tom tak zamyslím, ono vlastně ani nemusí jít o nijak vzdálené období a klidně by se mohlo odehrávat i v naší malé zemičce. Děj filmu však pojednával o událostech v Británii, které tvrdou rukou vládl jeden muž a v zemi zmítané korupcí a násilím docházelo k tyranii a útlaku. Paradoxně se týkalo jen části obyvatelstva, která toužila po spravedlnosti a svobodě, zatímco většina lidí byla spokojena s relativním pocitem bezpečí a pohodlnosti. Hned v prvních scénách jsme se doma seznámili s dvojicí hlavních kladných hrdinů, když byla přepadena bandou hnusných chlápků mladá dívka Evey v podání rozkošné Natalie Portman, kterou zachránil tajemný muž v masce říkající si V. Toho si střihl Hugo Weaving, ale nemohu to na vlastní oči potvrdit, protože se během celého filmu neukázal na světle božím. O něco později chrabrý bojovník za práva občanů vystoupil v TV, aby vyzval občany Británie ke vzpouře proti diktátorovi a totalitní vládě. Zároveň sdělil, že přesně za rok se na scénu vrátí a vyhodí do vzduchu budovu parlamentu. Nicméně od té chvíle policie - i ta tajná - začala po něm i po Evey intenzívně pátrat, což se vlastně dělo celý film, s několika vzpomínkami na minulost, ze kterých jsme se dozvěděli, proč vlastně V proti vládě bojuje, co se mu kdysi stalo a proč vyhledává a zabíjí určité osoby - třeba moderátora TV, doktorku nebo kněze. Děj byl hodně zajímavý, ovšem nedá se říci, že by byl pořád napínavý. I tak jsme se doma nemohli od obrazovky odtrhnout a v myšlenkách pana V jsme hledali odkazy či nápady, zkrátka snažili jsme se číst mezi řádky. Tady bych ocenil kvalitní český dabing, díky níž věty mstitele zněly jako verše v nedělní chvilce poezie. Dvě hodiny utekly jako voda a až na krvavý závěr, který byl trochu uhozený, jsem byl nadšen. Každopádně bych tento film zařadil mezi ty vůbec nejzvláštnější, jaké jsem kdy viděl. Možná i to byl důvod, proč jsem jej začal shánět na blu-ray disku a mé úsilí bylo v lednu 2019 úspěšně završeno. Samozřejmě jsme si vendetu pustili znovu a opět jsem hltal každé slovo a vůbec jsem se nenudil. K dobré zábavě mi pomohlo, že jsem si nepamatoval detaily a spíše jsem si užíval každou scénu. Své hodnocení jsem ani po druhém shlédnutí nemusel změnit, což svědčí o vynikající úrovni snímku. Suma sumárum V jako Vendeta ode mne získala možná trochu překvapivě plný počet pěti véčkových hvězdiček *****.

Po shlédnutí snímku Černé vánoce jsem si ještě více začal vážit těch našich klasických českých svátků s kaprem, salátem a opadajícím stromečkem. Vždyť je tak snadné zamést jehličí ze země a nemuset uklízet celý barák po vraždícím maniakovi. Vždyť není tak složité vytáhnout zapíchnutou kost z krku, na rozdíl od nože v břichu. Vždyť je tak příjemné trávit klidné svátky s rodinou a nemuset volat policii kvůli strachu o vlastní život. Zkrátka člověk si váží toho co měl, až to ztratí a chce to zoufale zpátky. To však již v případě Černých vánoc nešlo, temní hrdinové zvládli svou práci dokonale. Celkově však musím světu sdělit, že mne tento remake hororu z roku 1974 vůbec nebavil. Sice jsem neviděl právě původní verzi, ale myslím že by mne ten příběh nezaujal o moc více. A to byla velká škoda, protože námět byl hodně zajímavý - na začátku jsme se seznámili s mužem jménem Billy, který byl v dětství matkou nenáviděn a otcem milován. Když matka se svým milencem manžela zabila, syn se uzavřel nejen do sebe, ale i na půdě, kde strávil další část života. Pak přišla na řadu nechutná scéna, kdy matka svého syna znásilnila a porodila mu dceru. A nemohlo to dopadnou jinak, než že o něco později došla řada i na obě příslušnice ženského pohlaví - Billy matku zabil a dceru poškodil, přičemž ona pak zmizela neznámo kam. O patnáct let později v tomto domě smutku skupina mladých dívek a členek jakéhosi klubu oslavovala vánoce a co čert nechtěl, Billy utekl z vězení, zabil pár lidí a zamířil do svého domova. Co bylo dál, musí být každému jasné. Vraždící maniak pokračoval ve své krvavé práci a postupně zabíjel jednu dívku za druhou, druhou za třetí a tak dál. Hodně scének bylo přímo nechutných, ale co se dá dělat, krvák je krvák. Ale hle - tento horor jaksi nesplnil svou funkci - to znamená, že jsem se vůbec nebál, spíše jsme byl doma znechucen. Podle mne to autoři filmu vůbec nezvládli natočit tak, aby jsme se po jeho shlédnutí báli jít potmě vyčůrat a zoufale mačkali oblíbeného plyšáka ke svému potícímu se tělu. A ten závěr v nemocnici byl jen prodlužováním mého utrpení před obrazovkou a zcela zbytečným zakončením hloupého hororu. Poté jsem se již konečně dočkal závěrečných titulků a se znechucením jsem mohl odejít pryč. Bohužel nudné Černé vánoce ode mne získávají pouze jednu černou hvězdičku * a to ještě nevím ani za co.

Hvězdné tolary jsem náhodou shlédl v TV a tato německá pohádka se mi hodně zalíbila. A to navzdory tomu, že pohádky bratří Grimmů moc nemusím, jelikož jsou tak smutně skutečné, že je považuji spíše za jakési bakalářské příběhy středověku s kouzelnými prvky. A při pohádce se má našinec oprostit od reálného světa a ponořit se do sladkého příběhu s dobrým koncem. Nicméně Hvězdné tolary mne jaksi nepochopitelně natolik zaujaly, že jsem se rozhodl nepřepínat televizní program a shlédnout tuto hodinovou pohádku celou. Její hlavní hrdinkou bylo desetileté děvče z chudé tkalcovské vesnice, které král odvedl rodiče, aby mu tkaním spláceli dluh. Byli pryč už čtyři roky a stále se nevraceli, přičemž lidé ve vsi neměli pomalu co jíst a tak se jeden staršina rozhodl poslat posla k tomu oslovi královi. Tím poslem byla ona plavovlasá dívka, která se jen tak něčeho nezalekla, i ten důvtip jí byl shůry dán, stejně jako krása, dobrota a odvaha. A tak se vydala krajinou středověkého Německa do neznámých koutů království a cestou zažila mnoho dobrodružství i nebezpečenství. Během putování díky svému dobrému srdci pomohla mnoha lidem i jednomu psovi a mně se ten příběh moc líbil. Až jsem litoval, že nebyl delší, hodinka utekla jako voda v potoce. Hodně se mi líbily také staré domy a zimní kulisy, zejména starý mlýn. Ještě bych dodal, že jsem o takové pohádce nikdy neslyšel, o to více jsem byl mile překvapen. A tak ode mne Hvězdné tolary získávají tři tolarové hvězdičky ***.

Na hororu Les sebevrahů mne zaujalo, že jeho předlohou byly skutečné události, jenž se děly a stále dějí v japonském lese Aokigahara na úpatí hory Fuji. Doufal jsem tak, že se jeho autorům podaří natočit stejně kvalitní snímek jako byly dva díly V zajetí démonů, taktéž pojednávající o událostech, které se opravdu staly. Bohužel mé naděje vzaly za své a zůstaly nenaplněny. Mělo mě varovat nízké hodnocení zde na ČSFD - které jsem předtím nečetl - nebo herci, jejichž jména mi nic neříkala. Hned začátek filmu byl hodně nudný - povinné seznamování se s hlavní hrdinkou Sárou, její sestrou a dvojčetem Jess, trvalo příliš dlouho. Dozvěděli jsme se, že se Jess ztratila se svou školní třídou v onom lese a její sestra sedla na letadlo, aby ji našla. Cítila totiž, že není mrtvá a tak se vydala na 10 tisíc kilometrů dlouhou cestu. V Japonsku se seznámila v novinářem Aidenem, se kterým se do lesa vydala. Než jsme se však tohoto okamžiku dočkali uběhla podstatná číst z 93 minut filmu. Budiž, říkal jsem si, že se ten pravý horor konečně v tajemném lese rozjede, vždyť možností vytvořit zde pořádné zlo, lekací scény a třeba mlhu či co, zde mají filmaři bezpočet. Následovaly však jen další minuty nudy, když během dne oba bloudili s japonským průvodcem mezi stromy a sem tam našli nějakého úspěšného sebevraha. Pár vzrušujících okamžiků nastalo, když našli prázdný Jessin stan u něhož se rozhodla Sára na sestru počkat. Nastala noc.....A pak film pokračoval až do finále, sem tam jsme se lekli, což by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Autoři nedokázali z lesa nic pořádného vyždímat, hustější atmosféru měl i Rákosníček u svého rybníčku a těch pár lekaček na ty možnosti prostě nestačilo. Pravda je, že mne překvapil samotný závěr, který pochopitelně nebudu prozrazovat a tím koncem si film alespoň trochu zachránil hodnocení. Les sebevrahů ode mne získal pouze dvě sebevražedné hvězdy **.

Snímek s názvem Sunshine mne zaujal svým dobrým hodnocením zde na ČSFD a jelikož je Sci-Fi mým oblíbeným žánrem, doma jsme si jej pustili. Neodradil mne ani fakt, že mi jména herců nic neříkaly a to až na jednoho - Cilian Murphy, kterého ovšem nesnáším. Začátek filmu byl docela zajímavý, když jsme se seznámili s podstatou děje, tedy s posádkou lodi Icarus 2, která se vydala roku 2057 k vyhasínajícímu slunci, aby do něj svrhla bombu a tím jej znova nastartovala k životu. Cestou však narazila na svoji neúspěšnou a předchozí kolegyni Icarus 1, ke které se následovníci rozhodli vydat - co kdyby tam někdo přežil a také chtěli naložit druhou bombu, aby měli větší šanci na úspěch. Ukázalo se však, že to neměli dělat, protože na jejich palubu pronikl přeživší kapitán první lodi, který zavinil její neúspěch a dokonce začal škodit i na té druhé. Byli jsme samozřejmě zvědaví, jak záchranná mise dopadne, ale než jsme se k tomuto okamžiku dopracovali, uběhlo mnoho času ze 107 minutové stopáže filmu. Musím uznat, že jsme neviděli žádné laciné efekty a bylo poznat, že peněz měli autoři asi dost. Dokonce nám připravili několik dramatických situací, třeba při opravách poškozené lodi, nebo právě na konci, kdy to bylo již kdo z koho. Po vizuální stránce tedy toho nelze moc vytknout, pouze mne rozčilovalo to nekonečné blikání světel, místy nezáživné dialogy a rozmazané záběry kamery. Nejvíce mi ale vadilo, že nás tvůrci jaksi zapomnělo o významných akcích informovat a hodně jsme si toho museli domyslet. Prostě žádné slova ve smyslu - ty teď půjdeš tam a opravíš to a to, může se ale stát že ....nebo teď přirazíme k Ikaru 1 a musíte dávat pozor.....Bohužel samotný závěr filmu jsem nepochopil už vůbec, bylo to jakési zmatené a nic neříkající. Mám pocit, že si Sunshine hrál někdy na Vetřelce, jindy na Kostku a později třeba na Ztraceni ve vesmíru. Nevím, nevím, byl jsem opravdu zklamaný z úrovně snímku, i když v něm nechybělo napětí ani jistá myšlenka, kterou se však nepodařilo autorům zajímavě přenést na TV obrazovky. Sunshine tedy díru do Slunce udělal, do světa kvalitních scifíček však neprorazil a proto filmu uděluji dvě sluneční hvězdy **.

Snímek Nebezpečný vlak nemohl uniknout mé pozornosti, protože se mi vlaky, vláčky či koleje líbí odmalička a tak jsem se na tento béčkový počin podíval. A to dokonce dvakrát, přičemž mezi oběma shlédnutími uběhlo několik let. A zcela překvapivě jsem musel upravit své hodnocení, protože se mi napodruhé paradoxně líbil o něco více. Samotný příběh asi není třeba moc představovat - vlak celou dobu jede po kolejích ( zcela překvapivě ), něco se na něm pokazí a lidé v něm ve spolupráci s týmem expertů někde na centrále se snaží jej zastavit. To vše v tomto snímku bylo, stejně jako nevyhnutelné vykolejení v nějaké zatáčce, v níž nějaký pitomec kdysi postavil třeba chemickou továrnu, jadernou elektrárnu nebo alespoň nemocnici plnou pacientů. A ještě jedna věc se zde opakovala - ve vlaku jede náhodou hrdina, který všechny zachrání svou chrabrostí a nápadem za všechny peníze. Nevím jestli tvůrci nenašli někoho lepšího nebo hezčího nebo mladšího, ale Lucky Singer v podání postaršího Roberta Uricha byl naprosto příšerný. Vzhledem ke svému věku a také silnější postavě vypadalo směšně, když Lucky vypadl v jedné scéně z jedoucího vlaku, který shodou okolností měl právě obkroužit obloukem horu a stihl vrchol přeběhnout na druhou stranu a z portálu tunelu skočit na lokomotivu. Těšil jsem se na pěkné záběry jdoucího vlaku a okolní přírody, kterou nám režisér opravdu nabídlo. Bohužel zapomněl jaksi přidal vlaku trochu na rychlosti, protože na záběrech jela souprava docela pomalu, takže si myslím, že by cestující s trochou šikovnosti dokázali lehce vystoupit. Čitelné byly i napínavé scény, kdy třeba nešlo a nešlo navléci lano a hle - v poslední chvíli se to podařilo a takových bylo více. Co ale filmu nemůžu upřít je stoprocentní dávka napětí a akčních scén bez zbytečně přidaných náhražek. I když pár dojemných scén mezi otcem, synem a macechou zde nechybělo. Ještě že stopáž 87 minut byla tak akorát, aby bylo celé vlakové zachraňování vhodně ukončené. Zkrátka tento vlakový příběh nese všechny znaky béčkového filmu, který asi nemusíte vidět, ale až tak úplně špatný není. Jak jsem psal na začátku, po druhé podívání jsem zvedl hodnocení a tak si u mne Nebezpečný vlak vyjezdil dvě hvězdičky na kolejích **.

Pět mrtvých psů je třídílným volným pokračováním seriálu, ve které hraje první housle tým detektivů od Nejsvětější Trojice a zároveň jejich třetím případem, v níž na začátku někdo ukradne z olomoucké ZOO tři medvědy. Tolik souvětí plné číslovek. Ale co to ? Jak souvisí pět mrtvých hafanů se třemi bručouny ? To jsme zjistili během dvou večerů, během kterých jsme shlédli tento zajímavý příběh, na který jsme se těšili jakož to obyvatelé Olomouce. Právě v hanácké metropoli a jejím okolí se vše odehrávalo a to nás moc potěšilo, protože takových filmových počinů z Moravy je jako šafránu. Museli jsme však překousnout některé hlavní postavy celé série a to hlavně šéfovou Marii Výrovou v podání Kláry Melíškové, která podle mne neumí tuto roli dobře zahrát. Vůbec by mi nevadilo, kdyby v dalších sériích byla nahrazena někým jiným. Po Modrých stínech jsem si myslel, že se už v Pěti mrtvých psech nesetkám s postavou bývalého šéfa Vitouše, který byl propuštěn do civilu za členství v STB. A hle, hned v prvních záběrech se Miroslav Krobot, tradičně zamračený bručoun, objevil jako správce policejních kurtů. Ještě že zůstal sympatický Stanislav Majer jako kapitán Pavel Mráz,Tomáš Dastlík jako strážmistr Vojta Kubík a Tereza Voříšková jako Kristýna Horová, která ovšem již nebyla členem elitního týmu, ale byla za trest převelena do 20 km vzdáleného Šternberka, kde jsem se jen tak mimochodem narodil. A právě ona dostala na starost vyšetřit zdánlivě banální nález pěti mrtvých psů v lese u Těšíkova nad Šternberkem. Na začátku sama netušila, jak se tento případ spojí s kauzou krádeže tří medvědů ze ZOO v Olomouci. Vše pak vygradovalo ve třetím díle a na rozdíl od druhé série bylo vše docela logické, uvěřitelné a líbilo se mi i prostředí zahrady plné zvířátek. Zvláště scéna se lvem, probouzejícím se ve třetím díle po anestezii byla vtipná a kočička to byla moc pěkná. Velice dobře svou roli zvládl Martin Havelka jako mafián a organizátor psích zápasů Zbyněk Brukner - byl opravdu nechutný. Skvělý byl i zločinec Vietnamec, ale jeho jméno po mně nechtějte. Když na naší TV běžely závěrečné titulky, byl jsem rád, že trojka se povedla jako jednička a nebyla nudná jako dvojka. I proto se budeme opět těšit na další pokračování olomouckých detektivů od Nejsvětější Trojice. Pět mrtvých psů si u mne vyštěkalo tři psí hvězdy ***.

Modré stíny se nenápadně pohybovaly naším obývákem po dva večery, během kterých jsme zvládli shlédnout všechny čtyři díly tohoto seriálu. Na toto pokračování trilogie Případ pro exorcistu - který se mi líbil na tři hvězdy - jsme se doma docela těšili. Důvodem byl stejně jako u první řady fakt, že se Detektivové od Nejsvětější Trojice pohybovali opět v domovské Olomouci a okolí, které tak dobře známe. Bohužel jsme byli celkem zklamáni samotným příběhem modrých stínů, protože se víceméně jednalo o politiku, kterou opravdu nemám rád. Kriminalisté totiž řešili vraždu docenta univerzity Palackého, který zjistil možný finanční podvod při rekonstrukci historické budovy, z čehož obvinil gestora, jehož si zahrál slovenský herec Martin Huba. Během vyšetřování případu mu na paty šlapal tým vedený nesympatickou neherečkou Klárou Melíškovou, příjemným Stanislavem Majerem a jejich šéfem Miroslavem Krobotem. Ten opět pouštěl na své potencionální podezřelé hrůzu, která se přenesla také k nám domů. Ano, tak příšerný je tento herec. Další do party byla opět Tereza Voříšková, která si na rozdíl od první řady v této druhé zahrála docela dost. Viděli jsme ji nejen při práci, ale také zde byl rozvinut její soukromý život, který nebyl tedy zrovna ideální. Novicem v týmu byl David Novotný, který si zde zahrál úplatného policistu, který tak nějak přirozeně zapadl do party převážných nesympaťáků. Více prostoru zde dostal Tomáš Dastlík, věčně žvýkající gumu, který se mi opět líbil ve své roli. Politické machinace a hospodářské podvody v Modrých stínech byly hodně nezáživné, docela mne však zajímalo, jestli se někdo z reálných lidí v tomto miniseriálu našel, protože ty postavy byla až moc konkrétní. Taky jsem si říkal, jestli to někomu nevadilo či zda je na tomto příběhu nějaké to pověstné zrno pravdy. Bohužel i v této řadě jsme si vyslechli mnoho nudných až amatérských dialogů a za uši mne tahala ta pražština z úst moravských policistů. Musím však ocenit práci kameramana, jehož některé záběry byly velmi zajímavé. Když jsme se konečně dobrali do posledního dílu, rozuzlení bylo celkem dramatické, ale málo uvěřitelné a v žádném případě nemohlo zachránit několik desítek minut předchozí nudy. S láskou jsem vzpomínal na výborný sedmidílný Labyrint režiséra Stracha.......Modré stíny si tak u mne vysloužily pouze dvě modré hvězdičky ** a to zejména za dvě sympatické postavy detektivů a za druhé za to, že i v druhé řadě se vše odehrávalo v Olomouci. Přes toto nepříliš pozitivní povídání jsme se těšili na třetí řadu Detektivů od Nejsvětější Trojice s názvem Pět mrtvých psů.