Jirkacek

Snímek The circle si rozhodně svůj název nezaslouží, protože jeho děj žádné bloudění v kruhu nepřipomínalo. Naopak, činění firmy The Circle bylo jasným tahem na branku, během něhož dokázala ovládnout doslova a do písmene všechny obyvatele USA a také většinu vyspělých států na Zemi. Film byl natočen v roce 2017 a kdo čte tento komentář, napsaný poslední den stejného roku, možná už něco takového zažil. Nechci si hrát na proroka, ale tuším, že se v budoucnosti něco takového jednou stane, protože když vidím, jak je dnešní mládež závislá na internetu, mobilech a tabletech, nebude problém pro firmu podobnou The Circle, potažmo bohatý stát, tyto masy intermediálních lidí ovládnout. Stačí jim nabídnout něco zdarma - internet, telefon, sim kartu - nebo jim zkrátka nařídit, aby se do nějakého centrálního počítače museli zaregistrovat a pak je pečlivě sledovat. Snahy o něco podobného se už dějí i v roce 2017 a já doufám, že se nedožiji toho, aby byly dotaženy do konce. Natož aby mi strčili pod kůži nějaký čip, ten si sami dejte víte kam..!!! No asi bude v budoucnu tento komentář smazán, tak si jej přečtete co nejdříve, než jej cenzura dostihne. V tomto varovném snímku se novodobého zlatého dolu s potěšením ujala firma The Circle, vedená mým oblíbencem Tomem Hanksem, která se stala velmi oblíbenou a téměř každý v ní toužil pracovat. Lidem přinášela opravdu zajímavé zlepšováky, usnadňující nejen jejich brouzdání po internetu a sociálních sítích, ale časem vyvinula aplikace pro záchranu života lidí a podobné užitečné věci. Aby byl svět bez hladu, válek a nemocí však lidi stálo příliš hodně a to absolutní ztrátu soukromí a svobodného rozhodování. Firma věděla o každém spoustu informací a ty jsou jak známo i v roce 2017 klíčem k úspěchu a vlastně vždycky byly, stačí třeba mít to správné vědění o pohybu akcií a podobně. A do takové firmy nastoupila sympatická Emma Watson, čímž se jí splnil sen. Začala v call centru, ale postupně se vypracovala až do samotného vedení firmy. Tom Hanks její popularity využil a Emma dostala šílený nápad, který se jí samotné krutě vymstil. Co se stalo neprozradím, je potřeba se na film podívat a přemýšlet, uvědomit si to, o co může člověk přijít. Slovo aplikace by měla lidi spíše strašit, nežli ji chtít mít doma. Svou prababičku se nepamatuji, ale moje babička a maminka říkávala : všeho s mírou ! Tak doufám, že lidstvo tu správnou míru najde a nic tohoto děsivého scénáře se v něm nestane. Co se týče děje byl film The Circle spíše průměrný, dal se natočit o mnoho lépe a myslím, že 110 minut bylo na takové téma málo. Třeba se dočkáme i dvojky, ale pokud se zbavíte aplikací, tak už nebude potřeba ji natočit jako drama k zamyšlení, ale jako hořkou komedii. Ještě bych chtěl vzpomenout na herce Billa Paxtona, pro kterého byl tento film posledním v jeho krátkém životě....The Circle ode mne získává tři sledovací hvězdy ***.

Horory obecně nejsou mým oblíbeným žánrem a ty krvavé bytostně nesnáším. Naštěstí tento patří do úplně jiné kategorie, založenou na temné atmosféře a děsivém tajemství z minulosti. A takovým je druhý díl snímku Kruh, jehož úvodní část sklidila zaslouženě dobré hodnocení. I když je pokračování tradičně slabší, pořád si kolečko zachovalo svou kvalitu a zmíněnou děsivou atmosféru. Kruh 2 navázal na konec první části a tak jsme se opět setkali se sympatickou Naomi Watts v roli Rachel, která spolu se svým synem Aidanem unikla ze spár tajemné dívky z videokazety. Pro ty, kteří neví, co byla videokazeta tak vězte, že se jednalo o audiovizuální nosič obsahující magnetickou pásku, na kterou šlo zaznamenat obraz, zvuk a doplňkové informace. A právě na jedné takové byl nahraný tajemný obraz studny, z níž vylezla mrtvá dívka Samara. Každý, kdo se na ukázku podíval, musel kazetu pustit do týdne někomu jinému, jinak zemřel hrůzou se zkřiveným obličejem. Když Rachel zjistila, že se ukázka zase objevila na obrazovkách nešťastných diváků, přestože kazetu už jednou zničila, pustila se znovu do pátrání po identitě tajemné dívky. Musela to udělat pro záchranu svého syna, jehož se dívka ze studny zmocnila a ovládala jeho chování a jednání. Pravda je, že dvojka měla své nudné pasáže, kdy se člověk mohl jít vyvenčit a o nic nepřišel, ale když přišlo na studnu, děj a děs zase nabral na obrátkách. A konečně se nám na konci dostalo vysvětlení, o co vlastně šlo a kdo ta mokrá holka vlastně byla a co chtěla. Výsledek pátrání pochopitelně nebudu prozrazovat, abyste se na film také podívali, protože Kruh 2 za to určitě stojí. Mohl to být daleko větší průšvih, takže rád uděluji tomuto hororu tři dvojité kruhové hvězdy ***.

Podivuhodný případ Benjamina Buttona opravdu dostál svému názvu a stal se pro mne jedním z nejzajímavějších filmů, které jsem dosud viděl na vlastní bulvy. Dokonce ani nevadilo ani neuvěřitelných 166 minut jeho délky, stále bylo co nabídnout, i když a pár pasáží by se dalo vystřihnout. Zatímco v jiných snímcích jsme doma sledovali, jak někdo ne a ne zestárnout, v tomto můj oblíbený režisér David Fincher přišel na nápad udělat to naopak. A tak vznikl film o Benjaminu Buttonovi, který se narodil jako malé miminko zvenku, ovšem jeho vnitřní orgány a kosti byly jako u velmi starého člověka. Poté jeho vývoj nabral opačný směr, to jest zatímco lidé v jeho okolí postupně zestárli, on byl stále mladší a mladší a my jsme tak pod dokonalou maskou staříka poznali herce Brada Pitta. Hned na začátku jsme tak dostali odpověď na otázku, jak se filmový štáb vypořádá s vyobrazením miminka a starce v jednom. Bylo to bravurní a dokonalé, když se malé dítě s tváří starého člověka učilo chodit, poté se setkalo s malou holčičkou Daisy, se kterou měl o mnoho let později dceru anebo když nastoupil do své první práce jako námořník. Tento dlouholetý kšeft mu přinesl setkání se svou první láskou v ruském přístavu Murmaňsk a také nové přátele na palubě. A že je lidský osud nějak daný a člověk nanejvýš může uhnout z cesty, nicméně ty hlavní body svého života vždy musí protnout, o tom jsme se přesvědčili, když se po dlouhých letech setkal se svou dětskou láskou Daisy. Než však k tomu došlo, uběhlo několik desítek minut filmu, který byl vyprávěn se stejnou rychlostí jakou vyprávěl vtip lenochod v animovaném díle Zootropolis. Nicméně Fincher tím perfektně dokázal diváka vtáhnout do děje a navodit tu správnou atmosféru. Náš emocionální prožitek tak naběhl na více procent, než kdyby byl příběh jednoduše pouze převyprávěn. Když se oba hlavní hrdinové Benjamin a Daisy setkali potřetí, měli oba okolo čtyřiceti let a jejich vztah se konečně rozvinul na plné obrátky, takže spolu o pár měsíců později počali dítě. Když se narodilo, Benjamin pochopil, že když jeho dcera poroste, on by jí mohl být možná bratrem ale nikoli otcem a tak od těžce získané rodiny odešel. To pro mne byla nejdojemnější scéna, více jsem to prožíval, než když mu umřela máma, další blízcí jeho mládí, či námořníci z lodi Chelsea. Zbývalo jen počkat a dozvědět se, jak filmaři vyřeší jeho nejmladší věk. A opět se jim to povedlo dovést k dokonalosti, u slabších povah určitě nebylo o slzy nouze. Jedno však musím konstatovat, že Podivuhodný případ Benjamina Buttona je film na jedno podívání, podruhé bych to už nedal. A to ne kvůli silným citovým prožitkům, ale že celé to probíhalo velmi pozvolně a akcí bylo asi tolik, jako na hřbitově o půlnoci. Každopádně tleskám Fincherovi za netradiční příběh, téměř dokonale zpracovaný a výborně podaný divákům. Proto ode mne Podivuhodný případ Benjamina Buttona získává čtyři podivuhodné hvězdy ****.

Dát si Jablečné víno s Rozárkou mi připadalo jako dobrý nápad a možnost oddychnout si od akčních a fantasy filmů u tohoto nekomerčního snímku z dílny HBO. Dalším dobrým důvodem byl fakt, že se odehrával skoro v mé oblíbené době, i když v něm hrála velkou roli první světová válka, kteréžto jako pacifista nejsem zastáncem. Jenže jak ubíhala minuta za minutou, nechápal jsem jaksi, o co vlastně ve filmu jde a co vlastně chtěl režisér vyjádřit. Snad těžký život ženy s mnoha dětmi bez muže, snad problémy dospívající mládeže a jejich první erotické zážitky nebo nesmyslnost války ? Těžko říci, vůbec jsem to nepochopil, co však bylo jasné, že jsme se doma pěkně nudili. Vlastně ne pěkně, ale docela škaredě. Navíc vyprávění hlavního hrdiny Laurieho Lee přeskakovalo z jeho předškolního dětství do asi šestnácti let, kdy se začal zajímat o ženské pohlaví. Toto měnění časové osy mi nevyhovovalo - začali jsme v roce 1918, kdy se jeho matka přestěhovala na venkov do krásného domu v údolí v Gloucestershire a záhy se seznámili s jejich pohádanými sousedkami a spolužáky, zběhlým vojínem, ukrytým v lese a dalšími postavičkami příběhu. Jenže jakmile se něco stalo a režisér něco nakousl, záhy skočil někam jinam a otevřel další téma, aniž bychom dostali nějaké vysvětlení. Například v dětství mu zemřela sestra - na jakou nemoc ? Co se stalo s dezertérem a následně chyceným vojákem z lesa, co něhož se zamilovala jeho starší sestra ? Proč se staré baby a sousedky mezi sebou hádaly a klepaly na sebe holemi na dřevěný strop a podlahu ? Proč odešel otec od rodiny a co se s ním později stalo ? Co to byly za lidi, kteří zabili nějakého člověka a jehož mrtvolu našla matka Leeová na ulici ? Nezodpovězených otázek bylo mnoho, odpovědi takřka žádné, jen ta nuda byla všudypřítomná. Nejzajímavější tak byly právě ty erotické scény, které však také nebyly nějak rozvinuty a bylo jich pomálu. Nechápu, že jsem se na to vydržel dívat celých 90 minut, ale stalo, dal jsem jablkům šanci, kterou ovoce nevyužilo. Za nezajímavý příběh bez hlavy a paty s názvem v Jablečné víno s Rozárkou tak dávám pouze jednu jablečnou hvězdičku * za pěkné kulisy.

Pohádka Lotrando a Zubejda nikdy nepatřila k mým nejoblíbenějším a vzhledem k tomu, že byla natočena roku 1996, tak jsem ji ani tolikrát neviděl jako jiné klasické české díla. Tím chci říci, že dnes bych ji už mezi takové klasiky klidně zařadil, neboť si to zaslouží. Dříve jsem v ní totiž nevnímal velmi inteligentní humor, typický pro díla Zdeňka Svěráka, který pro tuto pohádku napsal scénář. Šlo hlavně o vtipné hlášky, lidové moudra a jisté slovíčkaření, které mne nadchlo a pobavilo. Pravda, začátek pohádky, kdy jsme se seznámili s loupežníkem Lotrandem alias Jiřím Pechou, jeho bandou a synem v podání ušatého Jiříka Stracha, mne moc nebavil. Vtipnější pak byla část, kdy jej otec poslal do kláštera, jehož představený Josef Karlík jej přijal a mniši ze synka vychovali jemného a vzdělaného muže, tak odlišného od tatínka. Pobavila mne hlavně scéna, kdy se v klášteře objevil český cestovatel Lustig aneb Arnošt Goldflam a který pak mnichům přednášel své zážitky, plné jadrných slov. Když pak tatínek Lotrando zemřel a mladý jeho loupeživé řemeslo převzal, začala nejzajímavější a nejvtipnější část filmu. Scéna, v níž Strach nenaháněl žádný strach při okrádání pocestných, ale naopak se ve své naivitě prakticky nechal okrást, odstartovala jednu zajímavou průpovídku za druhou. Po neúspěšné loupeži zkusil své štěstí ještě jednou, když narazil na Pavla Zedníčka, povoláním drvoštěpa a ten jej šikovně donutil k práci, kterou Lotrando neměl vykonávat, což slíbil na smrtelné posteli svému otci. Vzápětí se oba setkali s výpravou tří poslů z cizí a daleké země, kde vládl sultán Solimán. Trojice Miroslav Táborský, Ladislav Gerendáš a Jaroslav Sypal alias Halí, Belí a Zelí se podle mého názoru stala ozdobou celé pohádky a jeho nejzábavnější součástí. Ti se do české země se vydali hledat doktora, který by vyléčil princeznu Solimánskou, kterou si zahrála Barbora Seidlová. A jak ji drvoštěp a loupežníkův dokázal vyléčit, jistě už víte. Jen by mne zajímalo, jestli ten chleba s tvarohem, který princezně tak chutnal, byl ještě tvaroh nebo už tvarůžky, protože z naší TV to nebylo doma cítit....!!! Možná to věděl sám sultán v podání Mariána Labudy, který v této scéně řekl: Ona papá! Ona nepapá! Ona se nacpává! A takových hlášek zaznělo mnohem více a staly se tak zlatým hřebem této pohádky. Lotrando a Zubejda si tak u mne vysloužili tři sultánovy hvězdy ***.

Pohádka Obušku, z pytle ven! se mi nikdy moc zrovna nelíbila. Snad to bylo kvůli tomu, že byla natočena podle knihy Karla Jaromíra Erbena a také že v ní chybí klasické pohádkové postavy - čert, králové, princezny, zámek nebo alespoň vodník. Místo nich se v ní roku 1955 objevil chudý muzikant v podání Ladislava Peška, Josef Beyvl jako vykutálený hostinský a kouzelný stařeček František Smolík. Ostatní herci, kteří se zde objevili, měli pouze krátké epizodní role, například hosté v hospodě nacpávající se zabíjačkou anebo děti muzikanta. Celý snímek tak byl v podstatě napsán hlavně pro již zmíněnou trojici. Jako první se na plátně kin a naší TV obrazovce objevil hladový hudebník, shánějící jídlo pro sebe a svou rodinu ve světě. Cestou narazil na luxusní restauraci U pečínky, kde potkal vtipálka hostinského, který si z chudáka tropil žerty. Nakonec jej nalákal dovnitř a za to, že hostům u stolu zahraje písničku, slíbil mu jitrnici, jako svou neviděl. Když se tak stalo, následovala pro mne legendární situace s neviditelnou pochoutkou, která vstoupila do dějin potravinářského průmyslu a restauratérství. Napálený muzikant šel dál a potkal kouzelného stařečka, který ho za jeho laskavé srdce obdaroval oslíkem, který když se zatřásl, padaly z něj dukáty a ubrouskem, který stačilo prostřít a pomyslet na nějaké dobré jídlo a bylo hned k servírování k dispozici. Třetí dar, obušek však odmítl a vrátil se pro něj až poté, co jej hostinský na zpáteční cestě domů o ubrousek a oslíka okradl. Když se pak muzikant do hospody vrátil s pytlem a jeho obyvatelem obuškem, počala několikaminutová, pro mne opět legendární scéna, ve které čtverák hostinský dostal naloženo co proto. Docela překvapivá je stopáž o pouhých 70 minutách, ale pokud režisér Jaromír Pleskot stihl vyjádřit vše, co zamýšlel, tak budiž. Mně to tedy stačilo úplně, protože dobro z pohádky sálalo až mne z toho bolelo radostí u srdce. Zlo bylo tedy potrestáno a dobro zvítězilo a tak to má v pohádkách být. Ty od Erbena však až tak veselé nebývají a tato je tak určitě jednou ze světlých výjimek a proto ode mne stará česká klasická pohádka s legendárním songem - Já s písničkou jdu jako ptáček - získává tři obuškové hvězdičky, vyskakující z pytle ven ***.

Čarodějky z Eastwicku jsem kdysi měl na VHS a také jsem na něm byl v kině. takže jej dobře znám. Pravdou je, že jsem si kazetu tenkrát nekupoval kvůli mužské hlavní roli, kterou si zde ďábelsky dobrým způsobem zahrál Jack Nicholson. Tohoto herce nesnáším, je mi značně nesympatický a možná právě proto mi ve své roli tak připadal tak přirozený. Musím uznat, že zde naprosto exceloval a jeho odpudivost byla až neuvěřitelná. Nechápu, co na něm ty tři osamělé ženy viděly, když byl odporný už při seznamování se s nimi. Každopádně jedna nich byl ten pravý důvod, proč film figuroval v mé sbírce videokazet. Kdo tipoval, že se jednalo o tu nádhernou blondýnu Míšu Pepřovou v originálním znění Michelle Pfeiffer, tak se trefil, ač paradoxně byla nejméně výraznou ze všech. Co se týče nejlepšího ženského hereckého výkonu, tak ten podala asi Susan Sarandon, nejvíce se mi líbila, když ji svedl Nicholson při hře na hudební nástroj. A propó, hudba zde byla pro jedním z největších zážitků a po zásluze byl sníme nominován na dva Oscary a to za zvuk a hudbu. Naopak vůbec mi zde neseděla Cher, která mi připadala moc strnulá a tvrdá jako křemen, který nejde do hereckého tvaru obrousit. Zřejmě byla do filmu dosazena kvůli své popularitě na poli hudebním, čímž byly Čarodějky oloupeny o třetinu své kvality. Pamatuji, jak se mi ve filmu nelíbila scéna, když Veronica Cartwright ve své roli blila třešně. Fuj to bylo odporné, ale ne tak jako Jack Nicholson, kterého si trojice žen, nudících se v malém městečku, vyvolaly jako ideálního muže pro sebe a tento vyslanec pekel jim jejich tajná přání dokázal splnit. Dokonce byl tak neodolatelný, že se všechny (fuj, plivu pod stůl) nastěhovaly do jeho domu. Když pochopily, jakou udělaly chybu, Darryla Van Horna opustily a tím začalo jejich trápení, onemocnění, starosti. Když zjistili, že se jim tím Darryl pomstil, zosnovaly plán neméně ďábelský, aby zachránili nejen sebe, ale i městečko. Přiznám se, že občas jsem se u sledování filmu nudil, ale přece jen těch 114 minut bylo hodně zajímavých. Nicméně pro bylo a je, někam jej zařadit, protože jsem se docela nasmál jako v komedii, jindy bál jako v lehkém hororu, o dramatické situace nouze nebyla a akce také nějaké proběhly. Čarodějky z Eastwicku se pro mne staly jedním z nejvýraznějších děl na roku 1987 a na svou dobu byl poměrně odvážný. Proto ode mne toto ďábelské dílo dostává čtyři čarodějné hvězdy z Eastwicku ****.

Lov lososů v Jemenu mi připadal jako výborný nápad. Tedy ne že bych do této arabské země chtěl vyrazit osobně na ryby, ale jednoho večera jsem dostal chuť pozvat si aktéry tohoto filmu do našeho obýváku prostřednictvím TV a strávit 103 minut v romantické náladě. Zvláště, když v něm hlavní role ztvárnila dvojice éček nebo embéčko, záleží jestli beru jejich křestní jména nebo příjmení. Ano, byli to nádherná Emily Blunt a můj oblíbenec Ewan McGregor, nicméně zatímco první jmenovaná mi do tohoto snímku zapadla přirozeně jako vojáci do krytu, Ewan mi připadal poněkud těžkopádný a tak si myslím, že režisér Lasse Hallström neměl u mužské hlavní role dobrou ruku. Jeho Dr. Alfred Jones žil poklidný a nudný život vedle své chladné manželky, zaměstnán v kanceláři, když jej jednoho dne oslovila zaměstnankyně investiční společnosti Emily Bluntová, aby se zapojil do bláznivého projektu, jehož cílem bylo vybudování řeky pro lososy v Jemenu. Zprvu to považoval za neuskutečnitelný plán, kterému sám nevěřil, ale když vše posvětil anglická vláda a projekt se rozjel, začal nad svou prací vážněji uvažovat. Zvláště po boku krásné Emilky by i pro mne bylo těžké říci ne i takovému nesmyslu. Postupně se dokonce přistihl, že se nejen zamiloval do do své práce, ale také kolegyně. On však byl ženatý a ona měla přítele, jenže ten se ztratil v Afghánistánu a dlouho o něm nikdo nevěděl. Když se však skoro na konci objevil, byla otázka pro koho se Emilka rozhodne. Také jsem byl zvědav, kam se bude film ubírat a jak to s těmi červenými rybami vlastně dopadne. Se závěrečnými titulky musím uznat, že se jednalo o naprosto průměrnou lehce komediální romantickou podívanou, která rozhodně nezklame, ale podruhé bych si k jejímu sledování musel vzít do ruky playstation, mobil či něco jiného. Překvapil mne také hodný arabská šejk Amr Waked, sponzor celého projektu v pouštní zemi Jemen. Úplně nejvíce mne pobavila Kristin Scott Thomas jako šéfka tiskového oddělení ministerského předsedy, která svou rozhodností, suchým britským humorem a uměním z každé situace něco vytěžit byla opravdu ženou na svém místě. Sečteno a podtrženo, průměrný Lov lososů v Jemenu oceňuji třemi lososovitými hvězdami ***.

Snímek Valerian a město tisíce planet z roku 2017 mne velmi mile překvapil a dá se říci a sem napsat, že ve všech směrech. Nevadila ani délka 137 minut, kteréžto utekly jako voda v horské bystřině v Jizerkách. Ale vraťme se z českých vod do fantastického světa režiséra Luca Bessona, který se ve Valeriánovi doslova vyřádil. Hlavními postavami se zde staly již zmíněný agent Valerián v podání pro mne neznámého herce Dane DeHaana a jeho krásné kolegyně Laureline, kterou si zahrála Cara Delevigne. Není divu, že se mi tak líbila, když se v civilním životě věnuje kromě jiného i modelingu. Ve filmu se stala ale neohroženou agentkou a budoucí manželkou Valeriána, přičemž oba měli zachránit před tajemnou hrozbou vesmírnou stanici Alfa. To byl název pro neustále rostoucí metropoli se 17 miliony obyvateli, kteří spojili své dovednosti, technologie a zdroje pro společné dobro. Zde tedy velmi zapracovala fantazie autorů, nejen kvůli tomu, jak stanice vypadala, ale také protože si nedovedu docela dobře představit, že by lidé mohli žít společně s mimozemšťany. Ale určitě se toho nedožiji, abych si to mohl ověřit, tak třeba za pár desítek let bude lidstvo chytřejší....Každopádně se mi líbil už úvod filmu, kdy se vlastní stanice vytvářela a režisér pro to vybral velmi zajímavý proces. A pak byl střih a ocitli jsme se na krásné planetě s mírumilovnými bytostmi, připomínající mi obyvatele z Avataru, ovšem džungli nahradilo písčité pobřeží a modré moře. Bohužel i tento ráj lidé zničili, ale než jsme se dozvěděli kdo to udělal a proč, uběhlo v naší TV mnoho imaginárních filmových okének. Průběh snímku nás nenechal doma odpočinout, jedna akce stíhala druhou, honičky a střelba střídala jedna druhou,třetí a čtvrtou a to vše se odehrávalo ve fantastickém barevném světě. Za to, jak jej dokázali autoři vypiplat k dokonalosti bych dal i deset hvězdiček, byla to opravdu megalomanská podívaná a nádherná scenérie. Nesmím zapomenout ani na širokou škálu mimozemských tvorů, malých, velkých, ptačích, rybích, savých, hodných i zlých, to se jim hodně povedlo. Valerián a Laureline bojovali s nimi, proti nim a s některými proti nim a vždy vše zvládli. A na konci se dokonce setkali s onou tajemnou rasou, obyvateli, kteří měli být už dávno mrtví. Pro velký úspěch jsem si na konci roku 2018 koupil film na blu-ray disku a podíval se na něj znova. Svého kupu jsem rozhodně nelitoval, protože mne Valerián opět zavedl mimo realitu do dokonale vymyšleného světa a tak jsem na 137 minut mohl opustit ten náš reálný. Abych to nějak uzavřel - více jak dvě hodiny jsem doma sledoval vynikající fantastickou akční mysteriózní podívanou, připomínajícími mi kombinace Avataru a Pátého elementu a protože oba dva jsem ocenil plným počtem hvězd, nemohu ani zde jinak. Valerian a město tisíce planet ode mne získává také pět planetárních hvězd *****.

Donnie Darko. Kdo to je a o co v tomto stejnojmenném filmu vlastně šlo ? Se závěrečnými titulky to nebylo jasné ani mně, ani mým dvěma spolu trpitelům u TV. Ač jsem celý děj pozorně sledoval, lovil každé slovo, snažil se pochopit určité náznaky, nic jsem nevypozoroval a zíral jsem na to jako surikata na ledové závěje. Zkrátka udělal jsem chybu, že jsem si před začátkem nedal pár šluků zelené travičky či pár lahví slivovice. Možná bych vše pochopil, porozuměl záměru režiséra Richarda Kellyho a naladěn na stejnou notu bych se u filmu pobavil. Takhle to byla nuda a 113 minut života uplynulo vniveč. Puberťák Donnie Darko, trpící vizemi o obrovském králíkovi, který mu řekl, že se blíží konec a že musí udělat několik trestných činů, u mne zůstal nepochopen. Ať udělal cokoliv, nemělo to logiku. Líbilo se mi sice, že se ve škole nebál ozvat a neplynul pouze hloupě s davem, ale co tím vlastně získal ? Každopádně stále trpěl schízou a nepomohla mu ani jeho psycholožka. A ta situace, že na začátku filmu unikl smrti, když mu do postele spadl motor z letadla a na konci se vrátil v čase a nechal se stejnou situací zabít, tomu nerozumím. Pořád jsem čekal, že přijde nějaké vysvětlení a ono nic. Donnie bojoval se svými démony a my mu na to skočili a sledovali jeho životní etapu. Škoda, že pokud tím režisér něco sledoval, neodkázal to podat rozumným způsobem. Takhle zemře nepochopen a já jednou zemřu s tím, že jsem jej taky nepochopil. Když jsem si četl jiné komentáře, zjistil jsem, že stejný problém mají i ostatní diváci a někteří byli tak zblblí, že filmu dali pět hvězd. Za co ? Další věc co nechápu. Nejsem stejný blázen a tak ode mne Donnie Darko dostane pouze jednu nepochopenou hvězdu * a to hlavně za dobré herecké obsazení a za.......vlastně nevím ani za co. Chápete to ?