dvopet

Přestože znalost předchozí Trierovy tvorby může diváka na formální stránku snímku částečně připravit, tvůrce opět překvapí tentokrát nikoliv (pro něj) netradičními výrazovými prostředky, jako spíše kombinací již znamých. Po ultra-stylizované úvodní sekvenci a ryze ruční kameře v první části zvané Justine, dojde pak ve druhé závěrečné polovině k jejich částečné interakci. A k propojení motivů (nejen) z úvodu. A tím mě Trier (znovu a zase jinak) dostal. Krom množství otevíraných témat, která rezonují na strunách dosavadních vlastních prožitků, je to také velmi svojská atmosféra (užité prostředky v kombinaci s hudbou), jež zanechá skutečně silný dojem. Ve výsledku to pro mne byl svým způsobem až meditativní zážitek. Dovolím si úvahu: určitým úhlem pohledu lze na tvrzení Justine nahlížet jako na první tezi - pouze na naší planetě je život a Claire jako druhou - ale co když ne? Závěrem snímku však Trier celou tuto otázku ani ne tak relativizuje, jako spíš smetává ze stolu. Jistěže, ve velikosti vesmíru je celé počínání živočichů na planetě zvané Země zcela bezvýznamné. A že bychom představovali jediný "život" v universu? Za sebe dodám, že pokud vše na nebi, k čemu v noci zvedám hlavu, není pouhý vtip, tak je to prakticky nemožné. Proč je tedy člověk jako druh tak arogantní? Otázkou - interpretačně zcela otevřenou - zůstává, zda je film právě o tomhle. - - Po druhém zhlédnutí přidávám ještě poslední možnou hvězdičku za odvahu, s níž se Trier chopil ne právě obvykle slučovaných žánrů, které spolu pod jeho filmařskýma rukama bez problémů fungují. --

Po filmovém Princi dvojí krve se s mou návštěvou kina v den premiéry první části Relikvií smrti nenesla žádná očekávání, a výsledek tomuto stavu naprosto odpovídá. Narozdíl od Prince zde nedošlo k scénáristické vraždě předlohy, první díl Relikvií se drží prakticky všech klíčových momentů knihy. Nicméně všechna zásadní a zlomová místa jsou podobně jako v předchozím dílu plochá, odemocněná a ve výsledku zcela bez výraznějšího dopadu na divákovu recepci. Potenciál zůstal opět zakopán několik stop pod povrchem. Yatesova nechopnost pracovat s herci se zde bohužel "rozvinula" v plném rozsahu. Zcela bez uzardění jim upírá prostor často ve prospěch podružností. Nechápu jak je např. možné, že režisér zde má kupříkladu k dispozici takového herce, jako je John Hurt, a ve výsledku mu věnuje asi minutu stopáže. A to je jen nejviditelnější špička ledovce. Pro škarohlídy, kteří hořekují nad kvalitami knižní předlohy, aniž by ji znali, jen ve zkratce uvedu, že putování krajinou ve stanu MÁ působit poněkud bezčasovým dojmem. Důležité situace, které je ale narušují, autorka opravdu nekoncipovala takto bezduchým způsobem. Přestože je zde k dispozici tak velká plocha jako je 2,5 hodiny stopáže, tvůrci zde zůstávájí bezmocně stát před úkolem dodat postavám především vnitřní základ, z něhož by pak uvěřitelně vyplynulo jejich jednání. Potvrzením Yatesovi nulové invenčnosti je fatální faux pas v podobě animované sekvence, v níž se odhaluje bajka o Třech bratřích a Smrti. Nejen že Yates zde naprosto bez jakékoliv příčiny vnesl do sedmého filmu Potterovské série bez jakýchkoliv významů či návazností prvek, který esteticky zcela narušuje celou linii snímků, které byly ve všech svých částech kompletně hrané - ať už se jednalo o flashbacky či retrospektivy - ale udělal to ještě tak špatně a nevhodně, že bez jakéhokoliv nápadu téměř doslova okopíroval hlavní prvky sekvence z Kungu-fu pandy, v níž ve 2D podobě vystupují v pandových představách bájní bojovníci. Kdo viděl, dokáže si myslím představit, jak takováto vsuvka působí v hraném filmu Potterovské série. Ovšem i kdyby tohoto a jiných zádrhelů nebylo, Potter a Relikvie smrti no.1. je natolik vyprázdněný snímek, že mě dokonce (narozdíl od předchozího Yatesova filmového Prince) ani neurazil.

Jestliže v něčem Nolan selhává, tak v expozici. Nikoliv proto, že by neuměl pracovat s filmovými prostředky, ale proto, jak divákovi předkládá informace, jaký čas těmto informacím věnuje a jak je skládá do celkové struktury díla. Díky tomu se mu expozice natáhne snad na celou první hodinu filmu. To je základní problém. Nejde o ztotožnění s postavami – to samo o sobě také není žádné hodnotící kritérium – ale v tomto konkrétním případě se snímek stává pro diváka skutečně zajímavým až v tom momentě, kdy postavy ukončí „přípravu“ a vydají se směrem k cíli. Dívat se hodinu na film, když je vám po celou dobu úplně jedno, co postavy provádějí, protože neznáte jejich motivaci a nad „na koleně“ vymyšleným systémem a zákonitostmi snového světa se musíte často pousmát, asi není úplně v pořádku. A je to právě díky míře informací – lépe řečeno jejich absencí – a znovu podotýkám že nejde o ztotožnění. Divák by měl nabýt pocitu, že sleduje jednání skutečných postav. A zde je bod selhání číslo dvě. Místo pokusu o tvoření „reálných postav“ Nolan prakticky bez výjimky předkládá pouhé ilustrace. Máme tu profesionální „snový“ tým fungující na nelegální úrovni (klišé většiny snímků akčního charakteru), prostředí univerzity s konkrétním učitelem, z něhož se rekrutují noví adepti, síť lidí, kteří do snů vstupují (všichni se navzájem znají) a fikční svět snů, jenž má dané zákonitosti, které samozřejmě všichni znají (někteří více, někteří méně). Po celou dvouhodinovou stopáž snímku se u většiny postav nedovíme vůbec nic z jejich minulosti, nevíme nic o jejich motivaci proto co dělají (snad kromě toho, že tvořit a ničit ve snovém světě ve stylu Boha je prostě „fajn“) a prokreslení jejich charakterů se redukuje na minimum. Jsou členy týmu, jejichž úkolem je být v čase A a místě B přesně v danou chvíli, aby mohli jeden druhému zachránit zadek. Tím můžeme u charakteristiky také skončit. Tam kde se Nolan pokouší jít hlouběji – Coby (DiCaprio) a Fischer jr. (Cillian Murphy, který mimochodem odvedl skvělý výkon a jednoho v současnosti z nejobsazovanějších herců ve společných scénách doslova „přehrává“) víceméně selhává. Trauma, způsobené okolnostmi smrti manželky a nemožností být se svými dětmi, je opět jedním z papírků z přihrádky s nápisem klišé. Přesto poskytuje potenciál, který ale Nolan neumí využít. Bohužel pracuje neobratně se sekvencemi dětí, ke kterým přidá rádoby tklivou hudbu (Zimmerův ultra-provařený soundtrack je jednoznačně nejslabší složkou filmu) a místo divákova pohnutí se spíš napovrch dere pousmání. Zdaleka to není kvůli DiCapriovu herectví (i když v jen o chlup starším Scorseseho Shutter Island se také jedná o postavu, která trpí traumatem díky smrti rodiny, a DiCaprio hraje v obou snímcích bez vyraznějšího rozlišení, jakoby se jednalo o postavu totožnou) ale zkrátka kvůli prostředkům, které Nolan používá. Nejpodařenějším momentem snímku je tak scéna mezi Fischerem mladším a starším, kde se Nolan konečně oné uvěřitelnosti dotknul. Formálně lze Inception napadnout jen stěží. V poslední třetině snímku dojde k poskládání jednotlivých samostatných linií a roztříštěného úvodu (ukázkový paralelní střih) bez zjevných kauzálních nedostatků a některé záběry jsou na velkém plátně opravdu úchvatné. I když jakmile Nolan vytvoří vizuálně nosnou sekvenci (ano, matrixovsky) – kupříkladu měnění horizontálních a vertikálních rovin v budově hotelu, začne ji nadužívat zbytečně roztaženou stopáží a původní ohromující efekt se tak značně oslabuje. Za co můžu Nolana jednoznačně pochválit, je už tradiční výběr ne-prvoplánově krásných hereček (Ellen Page, Marion Cotillard), které ale samozřejmě krásné jsou a navíc umí skutečně hrát. Tolikrát zmiňované „zamyšlení“ ohledně toho, jak pracuje lidský mozek v době spánku, jak samotný sen vzniká, to že člověk opravdu věří že se jedná o skutečnost a že tvarově a počtem detailů velice složité věci tam prostě bez větší námahy jsou – to jsou všechno věci, které jdou snadno odpozorovat, a nad kterými se průměrně inteligentní jedinec už musel několikrát zamyslet. Proto mě udivuje, kolik lidí se tváří, jakoby se zde přicházelo s myšlenkami, jež by měly rozpoutat (filmovou a intelektuální) revoluci. Ano, mohl by to být nosný a silný snímek, kdyby ovšem byl Nolan komplexním tvůrcem. A přestože každý záběr snímku se vám bude snažit tvrdit opak, tak se to tento režisér stále ještě nenaučil. Tak co, dotočí se talisman a nebo ne? …A není to v tomhle případě jedno?

Kuky je z více důvodů snímek přinejmenším pozoruhodný. Za prvé mne velmi překvapilo, když jsem se dozvěděl, že se Svěrák pustil do loutkové animace, tedy na pole dosud neorané. Dokázal jsem si jen stěží představit jak může vypadat výsledek. Teď nemám na mysli vizuální podobu, alespoň ne co se týká výtvarné stránky jednotlivých postaviček. Jakub Dvorský odvedl skvělou práci a jeho loutky působí svěže, originálně (např. plastovo-sáčková dvojice ze skládky) a příznám se, že mi souvislost s adventurou Machinarium došla až na druhý pohled. Tím lépe, o to více vynikne jejich osobitost a Dvorského může jen stěží někdo napadnout z recyklace zažité formy. Spíš jsem se bál, jak dopadne jejich zasazení do reálného prostředí a jak moc velkou roli budou hrát v konečné podobě filmu lesní exteriéry. Nakonec hrají podstatnou. S tím - a ještě s jednou složkou filmu - ale vzniká určitý problém, se kterým se musí divák vypořádat. Tou druhou je dabing. A jejich spojení je zde zcela zásadní. Loutky totiž dlouhou dobu působí opět jen jako loutky. Iluze, že se jedná o živé postavičky, se tvoří jen velmi, velmi pozvolna. Podstatnou část stopáže působí doslova nepatřičně. Jako rozpohybované hračky, které nemají v lese co pohledávat. A tomuto výrazně dopomáhá pojetí dabingu. To pracuje se dvěma faktory - většina postaviček nemá "klasická" ústa se kterými by mohla pohybovat (takže dabéři se nemají tzv. kam trefovat) a také zde absentuje mimika. Proto dabing taktéž zní nepatřičně a značně amatérsky - a upřímně nechápu, že si toho většina lidí ve svých komentářích povšimla jen u Zdeňka Svěráka, když i ostatní hlasy dabérů mají úplně stejnou podstatu. A tyto dvě složky spolu vzájemně kooperují. Mohlo by se zdát, že se na to snažím upozornit jako na mínus filmu, ale opak je pravdou. Totiž PŘESNĚ TAKHLE (z vnějšího - či chcete-li dospělého - pohledu trochu nešikovně) by to vypadalo, kdyby si dítě vzalo svoje hračky někam ven na mez a ve své fantazii by si představovalo, že do toho místa patří a pokoušelo se odříkávat nahlas jejich smyšlené dialogy. A to se tvůrcům podařilo zachytit řekl bych skoro dokonale. Výše jmenované složky tak tvoří specifickou estetickou hodnotu snímku, která je prakticky neopakovatelná. A činí tak Kukyho v tomto ohledu jedinečným. Hračky (či loutky) doopravdy ožijí až po zapojení imaginace. Pohledem dětského světa. A přesně tento úkol spočívá na divákovi. Proto je třeba se i zamyslet nad zaměřením filmu. Dítě totiž viděná hra neuspokojuje, musí hrát samo. Daleko více může Kuky rezonovat v dospělém divákovi (či jedinci na přelomu dětství a dospělosti), který se může rozpomenout, jak si hrál v dětství sám a co všechno mu proplouvalo fantazií. Tento myšlenkový záměr potvrzuje Svěrák i v narativní výstavbě. V paralelním střihu v poslední třetině snímku se střetává Ondrův "reálný" svět se světem imaginárním a toto prolínání dojde v závěru jasného poselství. Na škodu je v této fázi drobná formální roztříštěnost, která může diváka trochu mást. Také si neodpustím nenapsat, že Kristýna Nováková se svým dětským vzhledem ještě stále není vhodná pro mateřské role a že inteligentní humor Zděňka Svěráka, který se v dialozích objeví jen poskrovnu, bych si rád nechal naservírovat v mnohem větších dávkách. Jenže to bychom se už vzdalovali nastíněnému konceptu. Na závěr dodám, že tolikrát napadané zobrazení jistého nejmenovaného řetězce skutečně nepotěší, ale na druhou stranu si také říká o pochopení. Ono to totiž není v našich hvozdech, ani pro komerčně úspěšného režiséra jakým Svěrák je, zrovna nejjednodušší. Čím hlubší les, tím horší vztahy.

Typický příklad snímku, který se pomocí všech myslitelných propagačních nástrojů tváří jako velká hollywoodská áčková produkce, ale je to ukázkové béčko a navíc špatné. Všechny složky filmu jsou odbité, zejména scénář je děsivý. Nejen hloupými dialogy, ale především tragickou syžetovou výstavbou v čele s logickými nedostatky, které ovšem nejsou způsobeny zasazením do mýtického světa (kde by byly odpustitelné), ale jsou tohoto charakteru: např. "K čarodějnicím se nikdy žádný živý člověk nedostal" ... o pár scén později ... "Jak daleko je to ještě k čarodějnicím?" "Čtyři dny". A také triková stránka, na kterou Leterrier vsadil úplně všechno, je laciná. Tak až to z plátna doslova křičí. Ve výsledku tak jednotlivé složky filmu nefungují ani samy o sobě, natož jako celek. Tvůrci očividně milují Star Wars a proto jim nedělá sebemenší problém prvky z této ságy zasadit do "svého" světa fantasy. Postava druida tak jako by vypadla z oka písečným lidem planety xy, meč - božský dar - funguje na podobném principu jako meče světelné atd. Ralph Fiennes, prakticky totožně jako v sérii HP, je natolik ubit triky, že nemá sebemenší prostor aby vytvořil alespoň náznak doteku skutečného zla. Ostatně Leterrierovi je napětí věcí absolutně neznámou. Aktuálně protěžovaný Sam Worthington je hercem, který má potenciál představitele hlavních rolí. Jenže jeho civilismus - který v případě mariňáka v Avatarovi funguje (všimněte si i totožného sestřihu) - zde působí v sousedství velkých gest a póz (byť prázdných) doslova nijak. A ve většině scén, které by mohly být výraznějšími, mu bohužel dialogy hází klacky pod nohy. Jediným světlým bodem je tak Mads Mikkelsen v roli kapitána Draca, který zde dosáhnul takové upřímnosti výrazu, že mu věřím každou větu kterou pronese. Stává se tak jediným nosným (a koukatelným) artiklem snímku, na který divák, na rozdíl od původního Souboje Titánů, rychle a rád zapomene. Že to ale musela odnést zrovna Davisova klasika, filmového fanouška jednoznačně zabolí. "Produkt" se vším všudy.

Čekal jsem úplný průser a od druhé poloviny (ta první se ještě trošku držela nad vodou) jsem ho bohužel taky dostal. Vykradené Spielbergovo vylodění v Normandii (jen namísto kulometů si představte luky), vykradené Moriconeho Ecstasy Of Gold, klišé, rutina, nulová invence. Za něco stojí pouze dva záběry z nadhledu na lesy (které na velkém plátně vyniknou), sekvence příjezdu lodí s korunou krále, a jeden impozantní velký celek jako pohled na bitvu (nejspíš ovšem čistě trikový). Skvělý Crowe (který má charisma na rozdávání) společně s von Sydowem to sami neutáhnou. Jistě si můžete říct: vidal jsem se do kina očekávaje mainstream, kladně můžu ohodnotit i přece jen trošku odlišný způsob pohledu na legendu zvanou Robin Hood. Jenže na tvůrce Scottova formátu, po tom, co nám ještě před nedávnem předložil brilantní filmařinu zvanou Americký gangster, je tohle ostuda! Pokus o další "velký" film s Crowem se tentokrát minul účinkem.

O chlup slabší snímek než některé ostatní, jež jsem měl možnost od pana režiséra vidět. Přesto obdivuhodný, zejména díky tomu s jak minimálními prostředky zde Kurosawa pracoval - šestice herců (nepočítaje prostřednici mezi živými a mrtvými) a tři prostředí - rozbořený chrám, les a soudní dvůr - a přesto tvoří dokonalou atmosféru doby, na to byl K. opravdu mistr. Zvolený způsob narace svědků a aktérů jedné a té samé události, nahlížený pokaždé ze subjektivního pohledu jednoho z nich, je velmi dobře kauzálně provázaný. Vynikající je např. sekvence vyvolávání ducha, popř. některé záběry odehrávající se v lese snímané z podhledu či ukázkový skokový střih. Kromě tradičně skvělého Mifuneho (byť zde herecké prostředky zvoleny jako určitá předzvěst Kikuchia ze Sedmi samurajů) bych určitě vyzdvihnul i Masayuki Moriho v roli přepadeného, ale celé herecké obsazení je natolik vyrovnané, že uznání si zaslouží všichni herci. Úvaha nad sobectvím člověka a vírou (či nevírou) v lidi obecně. Pro zajímavost - déšť který se po celou dobu snáší na chrám byl umělý - K. použil hektolitry a hektolitry vody která byla obarvená, aby "déšť" na filmovém materiálu lépe vyniknul.

Narativně je tento snímek klišé jaké si jen dovedete představit. Všechno z toho jste buď někde viděli, slyšeli, nebo četli, dám krk za to že Cameron četl Mlůvčího za mrtvé něbo nějakou jinou mutaci. I soundtrack je takový a to doslova a prvních 20 minut je skoro na zastřelení. Samozřejmě ne sebe jako diváka. Cameronovi je dále vyčítáno, že jeho fikční svět Pandory se nemůže rovnat takovým záležitostem jako jsou Star Wars, Pán prstenů apod. A tudíž tu mluvíme o zbytečné glorifikaci a zásluhách, které vlastně nejsou. Do jisté míry určitě. Jenže když uvidíte JAK je promakaná symbióza všeho živého na Pandoře, možná vám spadne čelist. Detaily, detaily, detaily, to je to co povyšuje Cameronovy digitální triky na uvěřitelné "skutečné" postavy, živočichy ... no a i stroje. Teď nemám na mysli digitální promakanost, i když ta přesahuje o třídy všechny dosavadní a svým způsobem opravdu posunuje hranice vizuální kultury a tvoří hlavní a primární důvod proč se jít na snímek podívat. A to do kina ve 3D prosím! Vybavíte si jak Arnie utíká před tekutým prototypem a upustí brýle, aby je jeho pronásledovatel po tom, co proteče mřížemi v detailu na nohu rozšlápnul? Proto také start digitálního vrtulníku odfoukne skutečným vojákům na startovních rampách čepice, proto také každý pohyb digitálního má vliv na to, co se stane s tím živým - skutečným. Cameron perfekcionista - hračička. Doceníte i výborný odkaz na Ripleyovou, když se Sigourney probere z hibernace v kryoboxu. Prvních 20 minut jsem byl naštvaný, po tom co se Jake ocitnul sám v lese my cvakly všechny "senzory" a já zase sledoval vše téměř s úžasem malého chlapce, sice ne tak nezaujatě, ale skoro... Herci jsou kupodivu všichni na jedničku (výborna je zejména Zoe Saldana), byť charaktery jednotlivých postav jsou o něco plošší než bylo u Camerona dobrým zvykem a jejich jednání a jednotlivé popudy k němu jsou až moc jednoduše přímočaré. Zejména bráno z "lidské" strany spektra - vedoucí těžby v podání Ribisiho a hlavního zeleného bez-mozku - jinak překvapivě dobrého - Langa. Ale s tím se jaksi počítalo dopředu. A ani dabing, proti kterému mám zvlášť v poslední době averzi (a vůbec dávám vždy přednost původnímu znění) nebyl znehodnocujícím faktorem. Byl velice slušný a zcela vhodný k charakteru postav a u hlavní domorodské hrdinky a hlavního záporáka je přímo výborný. Veliké překvapení. Celkově je to mainstream toho nejhrubšího kalibru, ale to nakonec Cameronovi stejně odpustíte, protože on nakonec celý tenhle slepenec "utáhnul". Není to film bez chyb, ale odhodťe skepticismus a vydejte se pokochat nekonečnou krásou Pandory s Deanovskými létajícími horami a všude-přítomnou a vše-tvořící Eivou. Zkrátka a jednoduše, jděte na to do kina, JE TO BOMBA!

Lumiérův gag, který spolehlivě funguje i po 114 letech od data vzniku. Jedna minuta a přitom inspirace pro celý žánr ...

Má vůbec smysl říkat že všechno na tomhle filmu je špatně ... ? MÁ! A to je víceméně všechno co potřebujete vědět. Více času s tím utrácet nehodlám.