Lysistrate

Sama sebe považuji za člověka tolerantního. V queer otázce mám jasno, řekla bych. Soudím lidi podle jiných hodnot, než dle je jejich sexuální orientace. Přesto pro mě nebylo lehké se koukat na ty hory svalů, jak se o sebe třou a hladí. Žádný vzrušivý element jsem nezaznamenala, spíš rušivý. Není to nejlepší opus všech dob, ale i tak nutí k přemýšlení. Film sděluje něco důležitého a naléhavého, zanechává stopu a to je důležité. Zobrazuje, že svět není černobílý a že ryzí kladní hrdinové neexistují. Vždyť ani otec Scholastik nebyl.

Krátké prostřihy na život překypující energií, svornost, spokojené židovské obyvatele utěšeného městečka – Potěmkinovy vesnice ke zblití. Živé divadlo oceněné smrtí. Tento dochovaný zlomek jakéhosi „černého artefaktu“ nelze hodnotit, ani tak z pozice estetiky, jako spíše ze strany všeobjímajícího vědomí. Proč na to dnes koukáme … proč to, co vidíme, vzniklo a co se nám vlastně ukazuje … Struktura viděného neobjasňuje, nevysvětluje, nerozšiřuje souvislosti, jen dává nahlédnout. Možná jistý kontrapunkt dokumentárních záběrů s kresbami může ozřejmovat iluzi, kterou aktéři byli nuceni vytvořit. A to, že divák ze samotného snímku bez dalších externích informací, zůstává v nepochopení není na škodu … ostatně nepochopitelné není určeno k chápání.

Člověk se rád vrací tam, kde cítí smysl, kde cítí …. A já se teď vracím k Váluškovi a božské harmonii zprofanované lidskou nadutostí. Od dob, kdy jsem tento film viděla poprvé, vrací se mi do mysli Vigovo hudební téma, vždy když se cosi plíží kolem a já vím, že „to ještě není konec“ nebo se cosi snaží o vzkříšení a já vím, že konec už nastal. Tarr nikam nespěchá, jak je u něj zvyklé, nechává kameru volně plout prostorem. Tanec, nenucené objekty a jedinečným způsobem budované napětí. Násilí bez násilných prostředků. Je neuvěřitelné, jak mrazivě působivé jsou scény, u kterých bychom předpokládali bolestné výkřiky a apelativní hudební podbarvení. A tady – němí lidé, hluší lidé, slepí lidé … dav, trosky a obláčky srážejícího se skomírajícího dechu. Uprostřed toho je stvoření, v jehož oku se kontraproduktivně zrcadlí boží všemohoucnost a prázdnota lidských duší. Válušku mnohé reflexe a anotace nepochopitelně označují naivním slabomyslným mladíkem. Ale v čem tkví ta naivita a prostoduchost? Má ústa, ale mlčí. Mlčí, ale přemýšlí. Má otevřené oči, pozoruje a obdivuje obdivuhodné, má nastražené uši, poslouchá a obdivuje obdivuhodné. Prostoduchost jistě není na místě. Koneckonců také koukám, poslouchám, mlčím a neskutečně obdivuju!