dvopet

Snímek s obrovskou spoustou nadhledu. V zásadě se jedná především o komedii na platformě sci-fi, někdy více, někdy méně vtipnou. Pravděpodobně nejlépe napsané scény, ve kterých vystupuje Oldman. Především on je hlavním atributem, proč se na snímek podívat více než jednou. Jako celek je ale Pátý element značně nekonzistentní.

ANARCHIE a Burtonovo fuck off Hollywoodu! Obří rozpočet, hvězdy Nicholsonem počínaje, Brosnanem a Portmanovou konče. A výsledek? Variace na parodické schéma! Výtvarné pojednání mimozemšťanů jakoby vypadlo z "klasických" amerických sci-fi komiksů - zde se projevuje tak typická barevnost Burtonových snímků. Dost možná nejzábavnější film o útoku mimozemské civilizace na naši ... civilizaci?

A pak že nejde udělat kvalitní adaptaci literatury. --------------------- Co to vůbec je: "nejlepší film"???

Nečekal jsem dalšího Amadea. Neočekával jsem že vše se bude točit jen kolem španělského malíře. Neměl jsem žádná očekávání a tudíž nejsem zklamán. Právě naopak. Nesrovnávám Goyovy přízraky s předchozími Formanovými veledíly to opravdu ne. Snad jen lze srovnání vidět s předchozím výletem do „historie“ a to opravdu podprůměrným Valmontem. Herecké obsazení a jednotlivé výkony jsou tu v ostatních komentářích proprány natolik důkladně že já už k tomu nemám sílu. Jako podstatné téma ve filmu vidím především pravdivé zobrazení církve, jejíž konání je po staletí stále stejné (stejně jako konání kakýchkoliv ostatních náboženství, která nutí ve shromažďování, konání bohoslužeb, a také politické systémy nevyjímaje.) Inkvizice pravda už není, neskutečné pokrytectví však zůstává. Dávám 5 hvězd z ryze subjektivního pohledu. Jak jinak, takto to funguje prakticky u všeho. Kdekdo se může ohánět tím jak moc je objektivní, ale není to pravda. Vždy jde pouze o subjektivní dojem. Vždy jde také o momentální rozpoložení. Ne příliš časo se podaří ať už divákovi či posluchačovi, když mluvíme v obecné rovině, naladit se na dílo ať už filmové či hudební. Mě se to u Goyových přízraků povedl a film v mém případě nesklouzl po chladné slupce nepřístupnosti. A proto hodnotím jak hodnotím, protože vě mě zanechal hluboký dopad. Řekl bych, že ale podobné pocity mělo celé osazenstvo kina, nikdo neodešel, všichni zůstali na svých místech dokud neskončily závěrečné titulky a nezatáhla se opona před plátnem. Což o něčem také svědčí.

Jindřich IV. je naprosto fascinujícím záznamem divadelního představení a já jsem neskutečně rád že tento záznam existuje. Nejde o exhibici jednotlivců, všichni herci naprosto přirozeně slouží celkovému obsahu a vyznění hry. Skvělí jsou především Jirásková, Brodský, Haničinec a v té době ještě velmi mladý Hanzlík v menší roli. Nad vším ční fantastický Miloš Kopecký. Pirandellova hra předkládá mnoho témat k zamyšlení, týkajících se jak života jedince tak celé společnosti. Problém toho, na jakém základě a za jakých podmínek a jak vůbec může jedinec (či společnost) označit druhého jedince za duševně nemocného. Kdo je tu větší blázen. Jestli zde postava člověka, který po úrazu 12 let skutečně trpí obcesí že je Jindřich IV. načež nemoc opadne a on už dále jen blázna hraje, anebo okolní společnost, která jaksi určuje kde jsou hranice normálního, co ještě je přijatelné a co už ne, zatímco sama žije ve spěchu a strachu za maskou všední „normálnosti“ čelí svým vlastním a okolním hrůzám. Člověk hrající role, aby udržoval manželství, chodil do práce, dělal pouze věci které od něj okolní svět očekává a za tím vším potlačuje své já. Na druhou stranu postava Jindřicha, který po uzdravení touží po tomto obyčejném životě, ale ví že už to není možné. Absolutní pocit zmaru a ztráty. A co dělat když už je vše jiné, žena kterou miloval je už dávno vdaná za jeho „přítele“ který zavinil jeho poranění. Vše co znal je pryč a jiné. V hrůze tedy své bláznoství už jen hraje protože již nemá možnost dělat nic jiného a nemá kam jinam jít. Pro Kopeckého to musela být velmi težká role, při vědomí že on sám trpěl těžkým manio-depresivním onemocněním je Jindřich IV. z velké části i o něm. A v této roli předstoupit před obecenstvo muselo být opravdu neskutečně těžké, protože mluvit z části i sám o sobě před ostatními není opravdu lehké. A i proto je Kopecký v této roli natolik uhrančivý a dává vyniknout tomu jak velký herec byl. Z některých replik v tomto kontextu přímo mrazí: Jindřich říká: „Vy jste se chtěl narodit, Milosti? Já ne. Já tedy opravdu ne.“ Úžasné, třeba vidět.

Mlčení jehňátek, hmm. Dle všeho bych se měl zachovat dle názvu a to držet hubu a bez velkých keců fláknout 5 hvězdiček. Bohužel tohle tedy nehrozí. Zde se mi hodí ono obligátní a stokrát provařené – nepotěšil jste mne, ani já vás nepotěším. Žádné přiblížení osobnosti, rozkrytí příčin a pohnutek, uvěřitelnější zobrazení charakteru a o to možná mnohem děsivější dopad, kdepak, Demme předkládá svou verzi vraždícího psychopata – ten chvíli nechává vydešené přežívat v jámě, šije si šatičky – jak jinak, a obětem vkládá kamsi do hrtanu motýlí kokony. A to je vše. Těmi několika malinkatými náznaky to Demme nevytrhne. A teď jak vraha dopadnout. Ach jo. Pokud tímhle nastavil jakési klišé, jako že ano, desítky a desítky dalších „tvůrců“ vytvářejí po něm podobu podobných psychopatů ve svých filmech téměř naprosto stejně a z mého pohledu stejně špatně. A Demme je za to oslavován, hurá. Škoda že scenář nebyl propracovanější především v postavě vraha a že se toho všeho nechopil lepší režisér. Potenciál – námět a herci - s kterým se pracovalo, mohl opravdu dát vzniknout perle. Opravdu škoda. Co si budeme povídat, Hopkins je excelentní herec a zde předvádí svůj standardní výkon, ale žádnou přidanou hodnotu navíc. Na plátně se všehovšudy mihne jen nějakých 16 minut a za tohle dostal onu sošku. K smíchu. Oscar za zásluhy, tak říkajíc se spožděním. Proč proboha nedostal toto ocenění třeba za kreaci ve Sloním muži? To co předvádí v Lynchově filmu bere dech. Tady ne. Kdo si ale naopak zaslouží absolutorium je Jodie Foster, která předvedla svůj herecký um v plné šíři a její výkon a sugestivita jejích emocí přímo kape z obrazovky a divák jí věří naprosto všechno. I tu hrůzu na pokraji zhroucení v závěru filmu. Tady Oscar zcela po zásluze, Jodie je pro mě jediný důvod, proč tento snímek vidět ještě někdy v budoucnu. Ale je fakt, že ona sama to prostě nevytrhne. Jeden z nejvíce přeceňovaných filmů všech dob.

Kdybych měl jmenovat jen jeden jediný film, byl by to pravděpodobně tento.

Skrz Pink Floyd jsem objevil podstatu hudby. Nebo alespoň to co za onu podstatu považuju. Film jsem viděl poměrně pozdě až když jsem měl doma všechny jejich desky a The Wall samozřejmě řádně naposlouchanou. Netvrdím že je to jejich nejlepší album a to z prostého důvodu. Nikdo si podle mě nemůže dovolit vyzdvihnout jedno jejich album nad ostatní, jednak protože pocity při poslechu ať už jakékoliv hudby jsou ryze subjektivními dojmy a jednak proto, že mají natolik úžasnou prakticky celou tvorbu že to prostě nejde. Před prvním zhlédnutím jsem si říkal že by to mohlo být dobré, ale to co se na mě opravdu vyhrnulo z obrazovky jsem opravdu nečekal. Přemýšlím zda jsem viděl něco, co by na mě mělo stejně hluboký emocionální dopad jako tento film. Pravda existují filmy které na mě dopad měly, ale tomuto se nic nevyrovná. U několika prvních zhlédnutí jsem pokaždé brečel jako malý kluk. A nelze hovořit o tom že by to vě mě vyvolaly některé pasáže, ale dopadlo to na mě jako celek. Někomu to může připadat patetické, ale pro mě to takové absolutně není. Protože Waters psal o (své) skutečné bolesti, o skutečném nejen Barrettově šílenství. Předkládá spoustu otázek k zamyšlení a zároveň popisuje tlaky kterým je jedinec vystaven ve svém životě a to jak na něj působí či co v něm zanechají. A jaké jsou následky. A od jedince k celku a zase nazpět. Obdivuju Waterse že to vůbec dokázal, že to ze sebe dostal prostřednictvím tohoto obřího konceptu, nepochybuju o tom že pro něj to z velké části byla terapie. Protože jednotlivé náznaky tohoto tématu či celé koncepty – Dark Side Of The Moon & Wish You Were Here – Waters uplatňoval v celé předchozí tvorbě Pink Floyd. Zeď je vyvrcholením, následující Final Cut, věnováno z velké části Watersovu otci, dovětkem. Nelze se divit že prakticky pro každého fanouška Pink Floyd je film jediněčným zážitkem. Nebudu vyzdvihovat jednotlivé scény, to už tu udělali jiní, důležitý je celek. Možná akorát bych chtěl podotknout, že některé skladby byly pro film znovu nahrány a vyznívají možná ještě přesvědčivěji než na desce. Zejména The Happiest Days Of Our Lives, Young Lust a Another Brick In The Wall 3. Žádné dílo není úplně dokonalé tudíž výjimkou není ani tento film. Z mého pohledu má 2 lapsy. Mother se ve filmu nachází v hudebně jiné – horší verzi než na albu a její děj je do filmu zapracován řekl bych téměř opačně než je opravdový význam textu a skvostná Hey You – jako jediná z alba – ve filmu zcela chybí. Ale i tak dávám ze svého pohledu absolutorium. Protože je opravdu úžasné, co i přes původní úplně jinak pojatý záměr a neshody na ose Parker – Waters, vzniklo. Když se podívám na některé komentáře, respektuji zcela že vyjadřují vlastní náory, ovšem asi nelze očekávat po člověku, který se těší pouze na Another Brick In The Wall 2 a který ve filmu vidí jen dlouhý videoklip, že se alespoň pokusí pochopit… 5 hvězd a to nikoliv proto že se to očekává…