LasT_Olt

Mé šílené srdce pláče. Vše co bylo v minulém filmu na 110% je v tomhle maximálně na 80ti. Lorově hutné, ale je to nutné? Pan Miller asi trochu zapomněl kdo je primární cílovka a místo bezkonkurenční syrové akce zde předkládá chapterovou príběhovku s částečnou love story (ne prdel si vážně nedělám). Taylorka se mi tam nehodí, potom co si nechala udělat buccal plastiku se mi na ni špatně dívá, reálně zestárla tak o deset let a ještě více se podobá shopaholic adele. Chris Hemsworth...no řekněme že je to největší oběť Marvelu, jelikož v každé roli kde je jenom trochu méně vážný v něm vidím trapného Thora z jeho posledních komiksáren. Jeho závěrečný 10+ minut dlouhý monolog (ne, dialog to opravdu nebyl), mě přiváděl k zoufalství. Když to shrnu tak mi v novém Šíleném Maxovi nejvíc chyběla jediná věc. Šílený Max.

Nejnudnější film jaký jsem kdy v kině viděl. Co deset minut jsem se koukal na hodinky, kdy už to utrpení konečně skončí. Zkritizovat jde úplně všechno - scénář, který je často označován jako "minimalistický", nakonec znamená žádný. Monolog ani dialog zde neexistuje, postavy vůbec nepoznáš. Sáhodlouhé záběry random míst a věcí korunují tři pekelně dlouhé okamžiky, kdy ve filmu naskočí černá obrazovka a ty jen čumíš do prázdného plátna a říkáš si zda se jim nějak nedosrala promítačka (jedna z nich naskočí hned na začátku - sralo mě to neskutečně). Tolik omílaný oscarový zvuk není v rámci budování hrůzu nahánějící atmosféry vytočen až do sta procent, což je škoda vzhledem k tomu, že kvůli kladení důrazu na něj ve filmu schází jakákoliv hudba. Teď dvě věci, které jsou úplně nejhorší. Selhává totiž i emocionální vydírání v rámci filmu zasazeného do holocaustu. První film z tohoto temného období, kde se režisérovi a scénáristovi v jedné osobě povedlo mě totálně odstřihnout od faktu, že se to děje PŘÍMO u plotu Osvětimi. No a nakonec nesmyslný závěr, po kterém jsem si musel jít vygooglit jak vlastně Hoss skončil. Stačila minuta čtení na wiki a dozvěděl jsem se o něm víc než za skoro dvě hodiny filmu. Artová sračka, typu u kterého se pseudo kritici rozplývají nad každou nezajímavou a plochou scénou a vidí v ní geniální řemeslo a skrytý význam. Za co to dostalo Oscara netuším.

Po první polovině bych napsal něco ve stylu, že se jedná o těžce nařáchlý seriál. Šógunu se totiž povedlo si mě až nevídaně zaháčkovat, aniž by na to měl vlastně nejmenší právo. Nejsem totiž znalý předlohy a vlastně ani japonské kultury, nastudované mám snad jenom japonsko-čínské války a druhou světovou, tudíž jsou mé znalosti dost omezené. Jediné co znám je Hirojuki Sanada. Takřka okamžitě jsem se tedy ztotožnil s postavou Andžina, který na každý wtf moment vyplozený kulturním rozdílem reagoval stejně zděšeně a nevěřícně jako já. Pátá epizoda pak končí asi nejlépe a nejvíc reálně zfilmovanou scénou zemětřesení jakou jsem kdy viděl. Bohužel, BOHUŽEL v druhé půlce Šogun extrémně zpomalí už tak pomalejší tempo, Andžin sleze z obrazovky a co člověk divák? Začne se nudit. Dokonce až tak moc, že když si některé díly (6. a 8.) pustí k večeru tak u nich i dočista usne. Trošku se to ve mně teď po dokoukání poslední epizody láme. Na jednu stranu tady tak kvalitně, profesionálně a poctivě udělané seriály chybí jako sůl, na stranu druhou se cítím trochu okraden. Po deseti hodinách investování a snažení se pochopit celý ten politický systém mi vyústění sice přijde tak krásně melancholické jak to mám rád, ale zároveň jsem doufal že to bude konec trochu víc ambiciózní a že mi usekne hlavu z krku jak sekundant seppukářovi. Po prvních pěti dílech tedy 10/10, v druhé půlce i přes pár kvalitních plot twistů 7/10 (nedokážu tomu odpustit že jsem reálně vytuhnul, to by seriál dělat neměl). btw. krom Andžina je nejlepší postava určitě Jabušige, je to doslova jediný japonec v celém příběhu, který se nechová jako suchar a NPC, je až komické jak mezi všemi vyčnívá.