HKstars

A máme tu další film z prostředí Po Chi Lamu (i když Wong Fei-Hung se tu tentokrát vůbec neobjeví!). Yuena Biaoa asi naštvalo, jak málo prostoru dostal v první OUTC a tak si o dva roky později roli Foona vyzkoušel znovu a protože Biao není žádný troškař, jde hned o hlavní postavu... Hned v úvodu ho zastihujeme jak spolu s Buck Tooth Soem (Wu Ma, který je zároveň i režisérem filmu) příjíždějí z Hong Kongu a hned spěchají na kliniku. Foon je bohužel smolař a na lodi potká přítele z mládí (Tai Bo). Ten zrovna neví kam s pašovaným opiem a protože ví, že celníci nebudou zavazadla Po Chi Lamu kontrolovat, vrzne kontraband nebohému Foonovi přímo pod nos. Po následné policejní razii na klinice, vedené postrachem všech zločinců, Zlatým Panterem (Yam Sai-Kwoon) se tak Foon z pozice očekávaného studenta stává vyvrhelem, což nakonec vede k jeho vyloučení z komunity... Dokonce i dívka do které se na lodi zakoukal je "rizikovým zbožím", protože se jedná o dceru Zlatého Pantera. Smůla nad smůly a to všechno na hlavu jednoho dobráka... Foon se však rozhodne s osudem bojovat a infiltruje pašerácký gang vedený Wahem (Yuen Wah), aby pomohl Panterovi získat dost důkazů a očistit své jméno. Všechny, kteří se teď těší na další nepoznané dobrodružství ze života Wong Fei-Hunga a jeho učňů, teď ale musím trochu zchladit... Wu Ma film pojal jako detektivní drama a přes několik typicky čínských gagů, se celý příběh točí kolem toho jak Foona někdo mlátí, podvádí nebo mlatí a zabíjí jeho blízké. Tenhle "vážnější" model sice funguje, ale je na míle vzdálen melodramatické Once upon a time in China nebo odlehčeným Drunken Masterům. S tím bohužel souvisí i nároky kladené na herce - je těžké soudit podle anglického dabingu (který je odporný jako vždy), ale nikdo ze zúčastněné posádky mě vyloženě nezaujal. Ano, Biao je fajn Foon. Ano, Yam Sai-Kwoon hraje dalšího "jsem hodnej, ale spravedlivej" oficiála. Ano, Yuen Wah hraje záporáka solidně, ale... všichni mají na víc a jejich ztrápené výrazy (hlavně Yuen Wah) prozrazují, že si to při natáčení zrovna dvakrát neužívali. Právě výkony celého ansámblu film trochu koupou v béčkových vodách, kam spadnul hlavně díky ušmudlané technické prezentaci (kamera, triky, zvuky... na co si jen vzpomenete). Biao v roli choreografa sice maká seč může a napíná svou postavu v neskutečných kopech (někdy tak neskutečných, že si Biao "vypomůže" třetí nohou ;), ale marná sláva nad poctivých padesát už to nevytáhne. Scénář je prostě příliš roztěkaný, než aby udržel divákovu mysl "vcelku" a výsledné zúčtování po eliminaci hlavního záporáka je tak bleskové, že jsem zůstal se spadlou čelistí ještě do půlky závěrečných titulků (těhle dějových "křečí" zažijete víc). Kickboxer tak ve výsledku vyznívá "pouze" jako nedopečený pokus o "vlastní OUTC příběh", který po cestě potkal příliš mnoho kamenů, o něž lze snadno zakopnout... 50%

Filmové celebrity občas touží po hlubším smyslu svých filmů a tak sáhnou po náboženství. John Travolta ma scientologické Bojiště Země, Casper van Dien křesťanský Omega Code a Yuen Biao je Kid from Tibet. Ten sice nedopadl tak hrozně jako první dva jmenované příklady, ale řadí se k projektům ze začátku devadesátých let, které pro Biaoa znamenaly postupný odchod ze scény. Sláva z účinkování s ostatními bratry (Sammo Hung, Jackie Chan) se pomalu vytrácela a i když se v tomhle filmu objevuje řada známých tváří (Nina Li, Yuen Wah, Roy Chiao), nikdo z nich nepředvádí nic výraznějšího. Ale přece bychom nechtěli přeskočit příběh. Kid from Tibet je Biaovým režijním debutem a vypráví o Wong Laovi, mladém tibetském lámovi, který je pověřen ultimátní misí, jenž má udržet rovnováhu dobra a zla. Existuje totiž jeden mocný artefakt, zlatá nádoba, který byl považován za ztracený, ale nyní se objevil ve sbírce jednoho obchodníka z Hong Kongu. V klášteře je pouze víčko od nádoby, pokud bude obojí spojeno tou správnou osobou a navráceno do kláštera, všechno bude fajn. V hongkongských filmech, ale nic nejde fajn, takže na scénu přichází záporácký černokněžník konkurenční církve (Yuen Wah) se svojí sestrou (Nina Li) a jsou připraveni vzít si, co jim náleží. Biao má ale zpočátku dost práce s adaptováním na civilizační návyky a jeho "cirkusácké" hrátky s nadpřirozenými kousky (vrážení vycházkových holí do lidí břichem a vytahování chodidlem, divoký svlékací ubrus a další šílenosti) nejsou příliš k užitku, spíš vždycky způsobí chaos v řadách přihlížejících, především pak Chiu, asistentky profesora Robinsona, který Tibet o nálezu nádoby informoval. Michelle Reis je v téhle roli fajn a mezi Biaoem a jí občas zableskne nějaká ta chemie (většinou ve chvíli, kdy ji Biao něčím urazí, postříká nebo přejede ;), jenže to zdaleka nestačí. Film je totiž příšerně rozvleklý, což ale není (naštěstí) způsobeno tím, že by Biao po cestě trousil náboženská moudra, naopak, příliš buddhismu reklamu nedělá a jeho elementální útoky připomínající jeho postarší filmy Peacock King a Saga of the Phoenix zřejmě příliš víru nerozšíří, na to jsou hongkongské triky příliš divoké a kopírují Indiana Jonese a dobyvatele ztracené archy. Říkáte si, že Biaova víra je v kung-fu, ale kdeže loňské sněhy jsou. Ve filmu jsou cca tři akční scény - v té první se skoro nebojuje, v té druhé se spíš svádí (v tom je Nina Li dobrá) a kouzlí (v tom už příliš ne) a třetí je samozřejmě finále s Yuenem Wahem, jen škoda, že obě modly hongkongského filmu už jsou trošku starší, choreografie chatrná a kamera mizerná. Ostatně špatná technická stránka se prolíná celým filmem, někde se dokonce ke špatné kameře přidává i podivný střih a celé je to takové nijaké - stejně jako Peacock King, Hero of Swallow nebo Kickboxer - možná je to penězi (i když pokud vím, např. Nina Li dostala za roli slušně zaplaceno), možná Biaovým režijním debutem, ale po dvaceti minutách si uvědomíte, že tohle všechno jste už desetkrát viděli jinde a v mnohem lepším provedení, takže jediným důvodem proč na to ještě koukáte je Yuen Biao (a cameo Jackieho Chana, které přehlédnete, pokud nebudete vědět, kde přesně se nachází (Jackie do Yuena vrazí na letišti po příletu do Hong Kongu)). Jenže Biao tentokrát po herecké i akční stránce nepředvádí nic světoborného, takže po absolvování těch devadesáti minut si člověk připadá trochu jako pitomec. No alespoň, že je tu ten svlíkací ubrus a Nina Li. Škoda, že tyhle dvě věci Biao nezkombinoval. ;) 40%

Ultrasmrtící komando, jehož členové se trumfují v tom, kdo má zlověstnější přezdívku, jen tak neodpouští a když se jedna jeho členka, Černá mamba, rozhodne seknout s prací a šťastně se provdat, udělají z ní, ženicha i svatebčanů pořádně krvavý flek přímo ve oddací síni. Černá mamba leží na zemi s průstřelem hlavy od bývalého šéfa Billa a pomalu v ní dohasíná život. Její i jejího dítěte. Když říkám pomalu, myslím tím čtyři roky, které stráví v kómatu na jednotce intenzivní péče. Bill se nesníží k tomu, aby jí zabil ve spánku a tak se po letech Černá mamba probudí (k neradosti jednoho nadržence, který si po nocích užívá s pacientkami v bezvědomí) a kdo viděl Zradu a Pomstu už asi ví, co bude následovat. Hlavní hrdinka si udělá list smrti (Kill Bill) a ze všeho nejvíc chce zabít Bill (Kill Bill). První díl dobrodružství, které Miramax hodně necitlivě rozetnul vejpůl, se odehrává převážně v Japonsku, takže se máte na co těšit... Kolem Quentina Tarantina se během deseti let, co nás oblažuje svými filmy, vytvořila až nebetyčná aura kultovního tvůrce. Natočil čtyři filmy. Jeden se mi líbil velice (Pulp fiction), jeden se mi "jen" líbil (Gauneři) a jeden jsem neviděl (Jackie Brown). Teď přichází Kill Bill, o kterém sám tvůrce prohlašuje, že je poctou asijským akčním filmům, klasickým old-schoolům na kterých kdysi ulítával. V příběhu o pomstě Černé mamby tak najdeme řadu odkazů, několik vizuálních narážek a hlavně se tu všichni ohánějí samurajskými meči a prohlašují nadživotní moudra jako by se nechumelilo. Problém je, že tentokrát to Tarantino kapánek přehnal a utrhl se z řetězu divácké tolerance. Trochu za to mohou i bratři Weinsteinovi z Miramaxu (za co dneska nemůže Miramax? ;), kteří film sprostě přestřihli v půlce (naprosto zbytečně, navíc "ona pointa" na závěr, kvůli které nebudeme pět měsíců spát, je... no ano řeknu to, je trapná). Tarantino totiž opět, jak je jeho zvykem, zpřeházel jednotlivé kapitoly, nicméně v "polofilmu" je tato skutečnost poměrně frustrující, protože nejen že dostáváme jen půlku střípků, ale ani si je nemůžeme dát logickým způsobem dohromady. Člověk by taky čekal, že Tarantino v první půlce alespoň vykreslí postavy, ale krom vizuálního odlišení se dočkáme jen plochých charakterů, které žene buď pomsta (Černá mamba), nenávist (Oren-Ishii) nebo záliba v životních moudrech (Bill, z něho však v prvním díle uvidíme jen ruce a nohy ;). Jediný u koho se dočkáme zásadnějšího prokreslení je Oren-Ishii, které Tarantino věnoval několikaminutovou vložku, která je kompletně animovaná (aneb... "nějak jsem tam to anime musel vrazit"). Nevím jestli mám použít slovo prvoplánová, zbytečná nebo nehodící se, ale do hraného filmu se podobný experiment nehodí a i když věřím, že tím Tarantino ušetřil nějaký ten dolar, tohle diváci prostě "nevychytaj". Stejně nepochopí Tarantinovy střihy do černobílé barvy. Celý film je totiž až přehnaně krvavý (ona tekutina tu stříká na všechny strany a rychlostí, která vás přesvědčí o tom, že Tarantinovy postavy v sobě mají mnohem víc než pět a půl litru krve ;) a závěrečná bitka v japonském baru (Mamba vs. všichni členové yakuzy Crazy 88 (kdo hádá, že jich je 88 ten vyhrál lízátko)) je karnevalem létajících končetin, přeseknutých mečů a hektolitrů krve, takže Tarantino v okamžiku nejbrutálnějším přepne do černobílého módu, aby trochu poškádlil cenzory. Stojí mu to za to? IMHO ne, drtivá většina (no dobře, všichni) diváků to nepochopí a Tarantino tak degraduje povedenou akční scénu. Proč říkám jen povedenou, když na ní pracoval Yuen Woo-Ping a když se většina recenzentů předhání v tom jak ona bitka připomíná (někteří si dokonce přisolí ve stylu, že "trumfuje" a viděl jsem i hlášky označující Kill Bill za nejlepší akční film roku) Burly Brawl z Reloaded? Nuže, Uma Thurman zkrátka není Keanu Reeves a některé pohyby jsou až příliš drátované. Nehledě na to, že Tarantino občas stříhá na příliš velké detaily (v podobných scénách není kovaný, tak mu to odpusťme) a ve spojení s tou černobílou vložkou, ve které krev "není vidět" se vám scéna zaručeně degraduje. Navíc nesmíte čekat žádné kung-fu, jsme v Japonsku a tady se zásadně bojuje jen katanami. Mamba si pro jednu takovou zajede na Okinawu k mistru Hattori Hanzovi, což je další šance, aby postavy prohodily pár životních mouder. Narozdíl od jiných filmů tu totiž hlášky v pravém slova smyslu nenajdete (čestnou výjimkou je Hattoriho bar a scéna objednávání saké). Quentin se rozhodl dialogy využít pro četné odkazy a tak se postavy chovají a mluví jako japonští filmoví hrdinové semdesátých let. Jediný komu to uvěříte je Hattori Hanzo v podání Sonnyho Chiby, protože on je skutečně tím japonským hrdinou sedmdesátých let. Když mluví o tajemství meče nebo smyslu pomsty, prostě mu to "žerete". Když o podobných věcech mluví Uma Thurman a snaží se to ještě odříkat v japonštině, ani krásná tvář ani herecké schopnosti zkrátka nestačí k dotvoření atmosféry a vzdání pocty se zvrhne v neobratnou citaci. Smutné... Ano vím, pořád buzeruju, ale to jsou výtky hardcore fandy, který možná čekal úplně jiný druh filmu. Možná jsem měl vědět, že Tarantino zůstane navždy Tarantinem. Tím který šokuje, který experimentuje a kterému jsou masoví diváci úplně někde ;). Tentokrát to ale skutečně přehnal. Anime vložka, černobílé pasáže, problikávající červené tečky (o jejichž smyslu nemá tušení vůbec nikdo) a poloviční zážitek za plnou cenu, to je podraz, který možná většinou normálních diváku odradí od návštěvy druhého dílu. Vzhledem k tomu, že se pojede do Pekingu a otěže plně převezme Yuen Woo-Ping, dám Tarantinovi ještě jednu šanci, ale Volume 1 mě zklamalo. Budu asi trochu ojedinělým úkazem, protože všem se Kill Bill líbil, takže budu rád, když mě z mého "omylu" vyvedete v komentářích ;). Zatím zůstanu na své průměrné padesátce. Musím Tarantinovi přiznat neobyčejnou snahu, cit pro vizuální složku, nápady v soubojích a pečlivou stylizaci a samozřejmě Go Go Yubari. P.S. V argumentacích se často objevují výtky, které jsou však přebity hláškami jako "však on to ten Tarantino ve dvojce napraví, postavy vykreslí, scénář narovná, hlášky přidá a pamětihodné situace nabídne". Ano, první volume nenabízí ani cool postavy, ani hlášky, ani nic (krom přehnané spousty krve, ale to najdete v každém béčkovém splatteru) zapamatováníhodného a přesto všude dostává maximální hodnocení. Jen proto, že ho natočil Tarantino a že to na první pohled vypadá jako neuvěřitelně cool nářez? Nevím... 50%

Parta dobráckých vojenských expertů se stane lehkým úlovkem pro Chicka, naháněče čerstvé krve pro hongkongské Triády. Čtveřici hlavních hrdinů vykopli z armády a příslib hromady dolarů, jídla a VCDček je fungujícím lákadlem. Hlavní slovo má ale Cat (Patrick Tam), který je bývalým velitelem a jehož chlapci pořád poslouchají na slovo. I on má problémy a potřebuje finanční pojistku, aby se mohl oženit s dívkou, kterou miluje. Peníze zkrátka hýbou světem a tak všichni nasedají na letadlo do Hong Kongu, aby tu zvládli menší fušku. Oddělat šéfa konkureční Triády přece nemůže být tak težké, takže se chlapci nechají od svého náhončího ukecat, aby sejmuli dvě mouchy jednou ranou a sprovodili ze světa i svého momentální zaměstnavatele. Krvavá lázeň v baru tak vyprodukuje dvě V.I.P. mrtvoly, desítky tuhých gangsterů a cestou se stihne postřílet i pár dotěrných policistů. Kdo střílí, ten jede... Pokud vám teď v hlavě maják zvaný "morálka" bliká jako šílený, asi nejste sami a naštěstí zablikalo i scenáristovi, takže všichni kladní hrdinové se postupně odeberou tam kam patří (a už v úvodu filmu je to velice lišácky prozrazeno). Tenhle mírně depresivní průběh, který má snad v divákovi vyvolat lítost nad zpackanými životy, ale moc nefunguje. Patrick Tam může mrkat sebevíc a Chin Kar Lok se klidně může ve svém epilogu patosem přetrhnout, ale pro tyhle grázlíky já slzu neuroním (ani tu virtuální). Je trochu na palici, že dobře vychovaní vojáci, nejlepší kamarádi pod sluncem, se najednou rozhodnou "vydělávat peníze", seberou bouchačky a střílí všechno živé, co potkají (občas se tak stane i kvůli mrzkému porno VCDčku). Chápu, že se tenhle televizní filmík (na víc ambice tvůrců (a zřejmě ani rozpočet) nemíří) snaží poukázat na problém Triád a jejich využívání "levné pracovní síly" ve formě čínských vesničanů importovaných do Hong Kongu, ale scenárista jako by se pořád nemohl rozhodnout na jaké straně barikády jeho postavy vlastně stojí. Je tu naznačena tupá oddanost ostatních (kterým jde stejně jen o povrchní věci - za ušetřené peníze si nakoupit auta, žrádlo a VCDčka) vůči Catovi, který myslel všechno dobře a chtěl jen vydělat peníze, aby zajistil štěstí své lásky, jenže ve chvíli, kdy se hrdinové začnou chovat jako záporáci (a to doslova, není tu naznačena ani sebemenší linka onoho posvátného Dobra, jak jsme to mohli vidět např. v Hit Teamu), divák k nim ztrácí vztah a veškeré emotivní scény vyznívají do prázdna. Je pravda, že ani s lepším nasměrováním by Killers from Beijing (do Pekingu se ve filmu vůbec nedostaneme, hrdinové pocházejí z malé vesničky) díru do světa neudělali, protože, jak už bylo řečeno, se pohybují v unyle televizních parametrech, z nichž vystupují jen někteří herci (Patrick Tam na vás jako hlavní z hlavních dojem určitě udělá). O akčních scénách se raději nebudu rozepisovat, protože vlastně ani žádné nejsou. Dvě podprůměrné přestřelky a dva souboje, které jsou tu tak nějak "bokem", nic nad čím byste se pozastavili. Úplného odstřelu se však snímek nedočká, protože krom hereckých záblesků nabízí krutě pravdivý pohled na problematiku hongkongského organizovaného zločinu. Určitě existují lepší filmy s touto tématikou a budete muset občas překousnout všudypřítomný patos, ale jako televizní akční drama se Zabijáci z Pekingu nechají odkoukat. Záleží jen na vás, jestli na ně budete mít čas a náladu. Pamatujte, co vás nezabije, to vás posílí ;)... 40%

Jackie Chan se musel ke svému Drunken Masterovi, prvnímu velkému hitu, probojovat přes několik hodně podřadných filmů a rozhodně nebyl jediný. Každá hvězda musela na svůj majstrštyk poslušně čekat, dokonce i Yuen Biao dlouho předlouho dostával jen kaskadérské nabídky a podřadné roličky, až se zjevil jeho dobrý kamarád Sammo Hung a když viděl, že jeho bratři začínají okupovat žebříčky popularity (psal se rok 1979), pomohl na výsluní i Biaoovi. Nutno říct, že zaslouženě, protože hned na první pokus to vyšlo a Knockabout se stal obrovským hitem, který s Drunken Masterem a Young Masterem tvoří jakousi osu, která pomohla old schoolům překonat dobu trouchnivění. Knockabout totiž jako old school nevypadá - samozřejmě odehrává se ve staré Číně, jsou tu žebráci se znalostmi kung-fu i prohnaní obchodníci, ale taky je tu Yipao (Yuen Biao) a Taipao (Lau Kar-Yan), dva bratři a zlodějíčci, kteří mají krom podrazů zálibu i hraní hazardních her. Vždyť stačí vymyslet jen nějakou kulišárnu (většinou s nedobrovolnou pomocí místního šéfa policie (výtečný Karl Maka)) a peníze se jenom sypou. Sammo Hung (zde režisér i herec) se zjevně inspiroval v západnějším pojetí humoru a tak koukáte spíš na velice dobře napsanou buddy komedii, která nešetří hláškami a situacemi. První půlka filmu je až třeskutě vtipná a Hung si velmi jemně střílí i ze samotného žánru (jména vedlejších postav - Rosnička, Malíř, Dohazovač, důmyslné přehrávání ústřední dvojice, zvířecí styly ad absurdum), což sice může být nechtěné, ale v kontextu (a z dnešního pohledu) to dokonale zapadá do atmosféry filmu. Je nezvyklé mít dvě hlavní postavy, ale Biao s Kar-Yanem se neskutečně doplňují a vládne mezi nimi chemie, kterou by místy mohli závidět i Murtaugh s Riggsem... Jenom v kung-fu nám chlapci poněkud zaostávají a tak je třeba potkat někoho, kdo je převeze jak v podvádění, tak v boji. Samozřejmě následuje poslušný stereoprosík a tvrdý trénink, jenže to jsme teprve v polovině a Sammo má pro nás ještě několik překvapení (nepočítám camea ve vedlejších rolích (Chung Fat, Lam Ching-Ying, Mars)). Jednou scénou, pomyslným lusknutím prsty, totiž Sammo dovede přehodit výhybku z komedie na drama (s přimhouřením oka, protože trénink který tuto část uvozuje, je opět až příliš humorný), aniž by to působilo zbrkle nebo neuváženě. Lau Kar-Yan tak ustupuje a na výsluní se dostává Yuen Biao a částečně i Sammo Hung jako další mistr bojových umění (stylu zvaného odpadkový box, jehož hlavní doménou je opičí styl). Ani v závěru si Sammo nebere servítky a zatímco ještě před chvílí se žánru rafinovaně vysmíval, teď už rovnou boří jeho pravidla. Finální souboj to ukazuje v plné šíři, protože tradiční pojetí bojových stylů v podobě ostříleného veterána Liu Chia-Yunga (milý šedovlasý pán) je konfrontováno nejen s šílenými nápady Hungovy choreografie (využití rekvizit, větší důraz na pády a kaskadérské kousky), ale hlavně s Biaovými pohyby, v nichž je někdy až příliš místa pro akrobatické triky. Na svou dobu jsou bojové scény až neuvěřitelně dynamické a i když je tu cítit dědictví "fázovaného" stylu, ve chvíli kdy své protivníky tepe Biao nebo Hung, není už po něm téměř ani památky. Posun v oblasti choreografie je ale jen jednou doménou, ve které film exceluje. Co se týče choreografie bylo na sklonku osmdesátých let na co koukat i u konkurence (a koneckonců i u Hunga samotného), hlavní přínos vidím v implementaci odvázaného humoru, který často nabíhá až do situační komedie a jeho skloubení s klasickou kostrou old school filmů. Hungovi se tak podařil podivuhodný kompromis, jakýsi přechod mezi léty prověřenou klasikou a moderními postupy, které aplikoval v pozdějších filmech. Tenhle "most mezi generacemi" dovedl k dokonalosti o rok později Jackie Chan v Young Masterovi, což však neznamená, že by Knockabout nestál za hřích. Ba právě naopak, je to jeden z filmů, které by si žádný fanda hongkongské kinematografie neměl nechat ujít. 80%

Po těch tunách šíleně kladných ohlasů a nadšeneckých recenzí, kterým jsem se snažil urputně bránit, jsem konečně mohl nejnovější Chowovo dílko zasunout tam, kam patří a mrknout se na "Kung-Fu melu", o které si zjevně bude povídat čím dál tím víc lidí. Kung-Fu Hustle rozhodně má potenciál ohromit a po Shaolin Soccerovi je to další ničivá zbraň, kterou lze dobýt světové trhy. Jenže ačkoliv bylo moje očekávání hodně neutrální a snažil jsem se zachovat odstup do poslední chvíle, stejně jsem celou dobu čekal, kdy přijde Stephen s něčím, co trumfne nebo vyrovná kultovní fotbalové orgie. A nedočkal jsem se. Tak a je to venku, lepší dřív než-li později, teď už všichni víme, o co v téhle recenzi půjde a můžeme se do toho konečně pustit. :) Děj se odehrává ve 40. letech 20. století v jedné z chudinských čtvrtí, která jako jedno z mála městských území není dotčená řáděním gangů, tedy hlavně toho největšího - Axe gangu (je to tak profláknutý název, že ho nemá smysl překládat). Stephen Chow se ale opět představuje jako nenápadný loser s obrovskou silou ničit štěstí a úsilí jiných, takže když se vydá do jednoho obytného komplexu téhle čtvrti jako falešný člen Axe gangu, předznamená tím návštěvu skutečných záporáků. A to je průšvih pro většinu obyvatel, protože i když se z některých vyklubou velmistři kung-fu (snažící se v ústraní žít "normální" život), následná bitevní vřava dost naštve šéfa gangu a ten povolá do akce nejschopnější zabijáky. Od té chvíle se na plátně nikdo nezastaví a odevšad přibíhají stále nabušenější kung-fisti se superschopnostmi, vedle kterých vypadá Chow jako naprosté hovado, což je jednoznačně poloha, ve které ho všichni máme rádi. Vždycky ze všeho vyvázne a se svým věrným kamarádem tlouštíkem se protlouká světem. Kdysi mu nějaký žebrák prorokoval, že se také stane kung-fu velmistrem, ale když ho zmlátila parta děcek při bitvě o lízátko, raději to vzdal a stal se pouličním zlodějíčkem. V tom samozřejmě nesmíte hledat žádné drama, protože Kung-Fu Hustle je praštěnou komedií přesně ve stylu starších Chowových počinů a snaží se vzdát hold klasickým kung-fu filmů s mistry, kteří ovládali nejrůznější styly - v Kung-Fu Hustle s přibývajícími minutami nenarazíte prakticky na nikoho, kdo by kung-fu neuměl a to mluvíme o té nejvyšší úrovni - slepí zabijáci ovládající magickou lyru, mistr stylu dvanácti kopů, domovnice ovládající lví řev a spousta dalších, mezi nimi i pár známých tváří (Yuen Wah, John Sham). S tím přicházejí na řadu akční scény, na kterých se vyřádil sám Yuen Woo-Ping. To je samozřejmě záruka kvality, přesto pro mě byla akce samotná trochu zklamáním. Musíte si předně uvědomit, že tihle mistři nebojují běžnými technikami a když někoho praští, většinou třikrát oběhne Zeměkouli než schytá druhý úder. Proto bylo nutné nasadit počítačové triky, při nichž se boří budovy, ničí vnitřnosti a těla létají až do stratosféry. Rozhodně to vypadá umělecky a občas i hodně cool, nicméně ani se slušným rozpočtem jaký Chow měl, to nevypadá moc fotogenicky. Neříkám, že vyžaduji, aby to vypadalo realisticky (to bych už musel být hodně velký magor), ale je tu vidět obrovský rozdíl mezi hollywoodskými a asijskými triky, samozřejmě v neprospěch těch asijských. Pohyby nejsou plynulé, občas to vypadá, že se polovina frameů ztratila na podlaze střižny a akční scény tak ani zdaleka nemají potřebný drajv. Chow to samozřejmě jako režisér a scenárista zachraňuje kudy může, ať už mimořádně lákavými makrozáběry nebo zpomalovačkami (těch je tu ale na můj vkus snad až moc) nebo samotnou náplní soubojů - když se dobře bavíte, odpustíte spoustu drobných nedodělků, každopádně až na pár ručních výměn mi přišlo, že Yuen Woo-Ping tu zbytečně plýtval svými schopnostmi a spoustu dřiny mu dost táhne k zemi ta přemíra počítačových triků (místy to vypadá, že kompletní scéna vznikla v počítači a míra odcizení od samotného filmu dosahuje vrcholu). I slepý fanoušek hongkongských filmů si všimne, že při natáčení Kung-Fu Hustle počítal Chow už předem se západním publikem a tak velmi chytře zparodoval spoustu filmových klasik nebo na ně alespoň odkázal. To je rozhodně milá záležitost, ale připadá mi, že vedle těch mezinárodně pochopitelných narážek trochu zapadá klasická Chowova virtuozita. Je tu příliš málo gagů, které jsou postaveny na hláškách nebo timingu, skoro se zdá, že bez počítačů by Chow naší bránici už rozhýbat nedokázal. Pokud se ale přenesete přes onu prefabrikovanost prorůstající celým filmem, budete se dobře bavit. Vtipů je hodně a jsou servírovány v ďábelském tempu slušnými herci, tohle samo o sobě, spolu s učesanou vizuální stránkou, stačí spoustě lidí ke spokojenosti a pokud hledáte čistě oddechovou záležitost, není třeba celou věc pitvat dál. Jenže kdo tak učiní, musí chtě nechtě uznat, že do geniality Shaolin Soccera nebo některých starších Chowovek tu prostě něco chybí - scénář sám o sobě prakticky vůbec nedává smysl a neumí pracovat s postavami (viz úvodní trojice kung-fu mistrů, které ospravedlňuje pouze vynikající souboj se slepými zabijáky, ale vůbec nic se o nich nedozvíme a samotný vývoj hlavní postavy, kdy je nám sice naznačeno, k čemu vše směřuje, ale těžko si Singa nějak oblíbíte), kdyby se film snažil byť jen na minutu brát sám sebe vážně, tvrdě by narazil. Chow něco podobného naštěstí nikdy nedopustí, takže v některých ohledech nebudou zklamaní ani ti největší puritání. Vyjmenoval jsem spousty chyb a chybiček, ale žádná z nich by vám neměla zabránit v tom, abyste se u Kung-Fu Hustle dobře pobavili. Schopnost natočit pohodový film by z Chowa nedostal nikdo ani buldozerem a proto se moc těsím na jeho další počiny (klidně i pokračování Kung-Fu Hustle), ale... mohlo to být o dost lepší a je mi skoro líto, že Kung-Fu Hustle se pravděpodobně dočká mnohem větších ovací a slávy než Shaolin Soccer, který přeci jenom kope trochu vyšší ligu. Ovšem jsem ochoten s tím žít a na tenhle film se rád podívám znovu. Někdy. 70%

Nathan Algren býval kdysi skvělým kapitánem a pořád ještě dovede ustřelit chlapovi klobouk na vzdálenost padesáti kroků, ale pod pěstěným zevnějškem a zářivou uniformou se skrývá lidská troska. Není divu, že při poslední prezentaci winchestrovek, za níž dostává pár dolarů týdně, zapije žal trochu víc než by bylo záhodno a začne divákům vysvětlovat jak velké rány dělá tahle zbraň do různých orgánů a nezůstane jen u obrazných přirovnání... výsledkem je samozřejmě vyhazov, ale už v zákulisí na něho čeká nabídka na podstatně lépe placenou práci, při níž nebude muset zůstat u přirovnání. Japonská vláda totiž bojuje se samuraji a předpokládá, že nákup vyspělejší techniky by jí mohl zajistit převahu. A tak se Algren ani nenaděje a už sedí na koberečku u japonského císaře. Ten, tlačen vládou, odkývne trénink vojska a tak Algren začne vysvětlovat šikmočkům jak správně mířit a jak zarazit bodec do bližního svého. Pronásledován je přitom nejen děsivými nočními můrami, které mu znovu a znovu předhazují hříchy, jichž se dopustil při občanské válce. Jeden mrtvý indián vedle druhého a ten, kdo to všechno zavinil, jeho nadřízený, stojí hned vedle něho a uculuje se na japonského císaře. Už brzy má ale Algren příležitost, něco se svým životem udělat. Stavba železnice totiž postupuje rychle a nepřítel, vůdce samurajů Katsumoto, je rozhodnut ji zlikvidovat. Algren se chtě nechtě musí podřídit rozkazu a vyjet s nevytrénovaným vojskem do boje, což logicky nedopadne nejlíp a celá slavná japonská armáda i s novými winchestrovkami je rozmetána na kusy, včetně milého Algrena, který však stihne na zemi v sebeobraně pokosit ještě dobrých pět protivníků. Už to vypadá, že jím projede chladná čepel, když Katsumoto zavelí a rozhodne se nepřítele ušetřit. Možná také proto, že jeho příchod mu zvěstovaly meditace... říkejte tomu osud nebo scenáristická berlička, ale jasné je to, že Algren si teď užije několikaměsíční pobyt ve vesnici samurajů. Na příběhu amerického vojáka, který není žádné neviňátko, pak režisér Edward Zwick zdařile vyportrétuje celou problematiku boje samurajů proti vládě. Je jasné, komu při tom nadržuje, protože Katsumoto je velice inteligentní a vzdělaný muž (jako jediný z vesnice umí anglicky) a rozhodne se svého nepřítele poznat skrze Algrena. K tomu se sice ostatní samurajové chovají jako ke špinavému psovi, především Ujio by ho zabil i pohledem, ale vzhledem k tomu, že tenhle japonsko-americký expres míří za celkem jasným cílem, brzy pochopíte, že Cruise se v mírumilovném prostředí zbaví svých nočních můr, pochopí cestu samurajů a nakonec se jedním i stane, tím posledním jak je řečeno v názvu. Zwick si naštěstí dává veliký pozor a i když si napustil vanu plnou klišé a patosu, která při razantnějších pohybech začíná přetékat, všechno to balancuje na neviditelné hranici. Veškerá vina je svalena na vládu a úřednické poskoky, kteří chtějí železnici, děla a kulomety, i kdyby přitom měl padnout všechen lid Japonska, císař naproti tomu je mladý a neprůbojný a vlastně ani neví, na čí stranu se má přiklonit. Tenhle až příliš jednoduchý pohled bychom mohli Zwickovi vyčíst, ale jeho záchranou jsou velkolepé scény, díky nimž dobrovolně zatlačíte do kouta předvídatelný vývoj událostí. Je důležité zmínit, že scény o kterých mluvím jsou především hereckým koncertem. Většina informovaných diváků možná zbledla, když se dozvěděla, že v Posledním samurajovi bude hrát Tom Cruise. Nikdo samozřejmě nezpochybňuje jeho herecké kvality, ale potlesku se tento hollywoodský elegán dočkal snad jen za Rain Mana a Narozen 4. července. Jinak i přes veškerou snahu zůstává v očích mnohých jen popcornovým akčňákem, tak jak ho známe z Top Gunu nebo obou dílů Mission: Impossible, podobnou polohu ostatně zaujal i ve Spielbergově Minority Report. Tentokrát vás ale čeká trošku jiný Tom Cruise, rozvážný a velice střízlivě odehrávající svůj part (až na jedinou scénu, která mě vyděsila už v traileru... smích Tomovi opravdu nejde), nestane se že by někomu kradl scénu nebo se snažil přehrávat. Naopak, je zvláštním způsobem pokorný, až tomu někdy neuvěříte. Zároveň je jeho rozsah úctyhodný, od zamyšlených pasáží s Tsukamotem, přes velice emotivní scény jako praktická ukázka schopností vojáků, souboj s Ujiem, až po akční masáže, kterých je ve filmu víc než dost. Nevím nakolik Cruise využíval kaskadéra, ale když se ohání mečem vypadá velice věrohodně. To čeho se všichni báli, Cruisovy neohrabanosti, viditelné v M:I-2, se tedy nekoná. Díkybohu. Jakkoliv je ale Cruise pánem filmu, není rozhodně jedinou důležitou postavou a stejně jako jeho si zapamatujete Kena Watanabeho v roli Katsumota a hodně je vidět i Hiroyuki Sana jako Ujio, hlavní ženskou roli a důležitou příběhovou linii jistí Koyuki. Zwick by měl určitě pochválit svého casting manažera, protože mu herci možná nejen přinesou několik cen na účet, ale především se jim podařilo dodat filmu nebývalou sílu. Tedy ne že by Zwick svých 150 milionů dolarů neutratil poctivě, ačkoliv je film až nezvykle komorní, jsou na něm peníze vidět (především v závěru, kde se vyskytují scény, které mohou i kouzelníci z Wety, zodpovědní za LOTRa, jen tiše závidět), ale Cruisova anabáze v samurajské vesnici (zabírající přes půl filmu) by se bez špičkových hereckých výkonů a výborné hudby Hanse Zimmera (ten opět prokázal svoje zkušenosti a vyrobil dokonale monumentální soundtrack) mohla zdát poněkud zdlouhavá. A není. I přes hrozivých 150 minut délky vám všechno přijde tak nějak rychlé - Zwick totiž nenápadně promazává kolečka patosem, tu a tam nechá Cruise zapózovat před kýčovitým západem slunce, ale jakmile otevřete ústa a rozhodnete se protestovat, vysolí na vás noční ninjovský přepad a vám jen klesne čelist a zůstanete téměř bez dechu. Ano, je to celé přeslazené a řádně přibarvené hollywoodskou perletí a pravověrní milovníci samurajů asi při pohledu na tenhle film spáchají harakiri. Ano, kdybych klišé narovnal do řady, možná by třikrát oběhla rovník, než bychom se dopočítali jejich počtu, ale... Zwickovi se v divácké duši bezvadně orientuje a veškerou slávu naservíroval tak šikovně, že mu to všechno "sežerete" a určitě si nebudete stěžovat na bolesti žaludku. Já osobně jsme si tedy pochutnal ukázkově a Cruise má u mě pár bodů k dobru. 80%

Fok Yun-Gap je synem slavného mistra kung-fu (Phillip Ko), ale sudičky mu do kolébky nadělily spíš moudrost než sílu a tak je narozdíl od svých tří bratrů z tréninku vyřazen a místo přerážení cihel se věnuje kaligrafii. S úlohou slabocha, který denně dostává od vesnických floutků nakládačku, je ale konec když do Fokovy rezidence přijde nový učitel, Chiang Ho-Shan (Yasuaki Kurata). Ve skutečnosti se jedná o japonského špióna, který má odkoukat tajemství stylu Fokovy rodiny, ale Ho-Shan je taky jenom člověk a tak začne Yun-Gapa tajně učit... Legend of a Fighter spadá do období old school tvorby přelomu 70. a 80. let. Tehdy už začaly být zápletky typu "zabil jsi mi otce, budeš pykat" trochu omleté a tak se houfně utíkalo ke komediím nebo filmům o lidových hrdinech. Yuen Woo-Ping stíhal obojí a mezi jeho nejlepší kombinace patří snímky jako Drunken Master (Wong Fei-Hung) nebo Magnificent Butcher (Lam Sai-Wing). I Legend of a Fighter z roku 1980 si bere za předlohu skutečnou postavu - Fok Yun-Gap se na počátku dvacátého století stal slavným mistrem a díky své síti škol přispěl ke zlepšení fyzičky čínského národa (který si předtím od Japonců vykoledoval nepěkné označení "Sick men of Asia"). Ping nepostupuje otrocky podle učebnic dějepisu, ale z jeho díla je tentokrát znát jistý respekt - vyloženě komediální scéna je tu jen jedna (souboj na lodi - Fung Hak-On vs. Yuen Cheung-Yan) a dá se označit jako předehra před bouří, protože pak už začne jít skutečně do tuhého. Mohli bychom pomyslně rozdělit snímek na dvě části - ta první je tréninková a černovlasý Yasuaki Kurata v ní učí mladého Fok Yun-Gapa (Yuen Yat-Chor). Tady Ping čerpá ze svých hlubokých zkušeností a opět předvádí originální tréninkové scény (výuka kaligrafie), ovšem neuvidíme nic, co bychom už neznali - snad jen Kurata se snaží na důkaz svých schopností přerazit nebo prorazit všechno v dohledu. Pak ale učitel (Kurata) po incidentu s partou výrostků odjíždí a mladému Gapovi zůstává jen tréninkový manuál a menší podezření, že mistr není až takový klaďas (jeho "protivníka vždycky musíš zabít" předznamenává budoucí události)... Jedno střihnutí nůžkami a posouváme se v ději o dvanáct let kupředu - Fok Yun-Gap vyrostl, zesílil a naučil se všechno co mohl, v podání Leung Kar-Yana vypadá jako absolvent dřevorubecké školy a hned v první scéně má šanci dokázat svému otci, co všechno se naučil. V tu chvíli se ale Pingovi začíná trochu rozpadat děj, protože sledujeme v podstatě už jen kolekci soubojů, která vede k dramatickému finále. Choreografie je výborná (tedy až na souboj s ruským boxerem, který je mírně řečeno úsměvný - úmyslně i neúmyslně, kdo neviděl, neuvěří), ale Leung Kar-Yan (opovážím se to říct) nemá dostatečné schopnosti, aby utáhnul status velmistra a nezničitelného hlavního hrdiny - z dnešního pohledu jsou použité kombinace až příliš tradiční a strnulé a nepomáhá ani Leungovo charisma, protože rozdíl mezi ním a Yuen Yat-Chorem z úvodu je příliš veliký. Nechat hrát dva herce roli napůl asi nebyl nejlepší nápad. Ping nevyužije ani příležitosti napravit vše ve finále - příběh sice sympaticky zaklapne a kruh se uzavře, když je Yun-Gap nucen bojovat proti svému bývalému učiteli a kromobyčejně se podaří i celá věc s výměnou talismanů, která znovu naznačí, že Ping si zkusil sáhnout na podstatně vyšší žánr, ale veškeré nápady Yuenovic klanu dopadají v duel Kurata vs. Kar-Yan polovičatě, protože ani Kurata není až tak kvalitní bijec a nezlehčí to ani fakt, že představuje starého mistra Bushido (tj. má šedivé vlasy... zajímavé, že i vypadá staře fyzicky, na to že tehdy bylo Kuratovi 34 to přesvědčivě "zahrál" ;). Jeho kopy jsou sice rychlé a vysoké, ale Ping tehdy (v období před moderními akčními filmy, tj. 1978-84) uměl herce rozparádit o několik tříd lépe - nejvěrohodnějším mistrem kung-fu tak v celém filmu zůstává Phillip Ko, kterému je však dopřáno jen pár forem a likvidace několika vajíček. Ale nerad bych, aby vznikl dojem, že Legend of a Fighter je špatný. Je to zajímavá sonda do dramatického žánru s řadou dobrých nápadů. Roztříštění hlavní role a riskantní pokus udělat z Leung Kar-Yana (který nikdy žádná bojová umění necvičil) akční hvězdu však nedopadl podle očekávání (alespoň mého) a i když se zřejmě Fok Yun-Gap v hrobě neobrací, mezi nejlepší Pingovky bych si tenhle film zařadil snad jedině omylem, což však neznamená, že nenajde v mé filmotéce místo. Vyhazovat podobné filmy by byl přeci jenom hřích, který by mi "ten nahoře" jen těžko odpouštěl... 60%

Synonymem pro Indiana Jonese je v hongkongských filmech z dnešního pohledu bezesporu Asian Hawk Jackieho Chana, který v obou dílech Božských relikvií dokázal, že umí být s párem žvýkaček stejně cool jako Harrison Ford s bičem a kloboukem. Ale nebylo to tak vždycky a dá se říct, že Chanovou inspirací byly comicsové sešity s Dr. Wiselym, spisovatelem a dobrodruhem, který všude byl, všechno zná a je akčnější než jakýkoliv jiný pisálek. Taková postava nemůže zůstat stranou filmového průmyslu a Wisely (mnohdy v anglických titulkách přepisovaný nesprávně jako Wesley) se v roce 1985 objevil v celovečeráku Legend of Wisely, kde ho ztvárnil Sam Hui (Aces Go Places). Možná vám vrtá hlavou, kde jste něco podobného slyšeli nebo viděli. Stačí se podívat na český název a řadě z vás se rozsvítí oči. Vždyť je to Legenda o zlaté perle, legendární předrevoluční dobrodrůžo, které spolu s Aces Go Places (Bláznivé mise) zaručily v našich končinách Huiovi nesmrtelnou slávu (ale také smutný osud - spousta lidí si ho v těhle filmech dodnes plete s Jackiem Chanem). V Legendě o zlaté perle je Wisely ukecán svým kamarádem ke krádeži jistého artefaktu (to je holt archeologův denní chlebíček) a z názvu jste mohli usoudit o co se asi jedná. Z ukořistěné perly (stojí to jen kratičkou bitku s mnichy, ostatně souboje, ač jich je ve filmu dost, jsou velice bleskové) se ale neradují dlouho - letadlo se zřítí, kamarád zmizí a Wisely musí přijít na to, co vlastně chtěl s tou maxiperlou dělat. Do cesty se mu při pátrání postaví gangster Pak Kei-Wei a jeho půvabná dcera Sue. Na scéně se objeví i pohřešovaný kamarád a všichni čtyři se vydávají zpátky do Nepálu, aby vrátili perlu dřív než se stane "něco hrozného" - prostě apokalypsa intergalaktických rozměrů, anihilace pyramid a zjevení několika démonů - čekali jste snad něco jiného? Na filmu je vidět každý hongkongský dolar, za který se celý štáb vydal do exotických končin. Podíváme se k pyramidám, na nekonečnou poušť, ale i do starého dobrého Hong Kongu. Sam Hui umí být statečný, vtipný i akční, ale v tom posledním má velké rezervy a většinou ho trumfuje i Ti Lung se svým Wing Chunem. Ani Jones však nemusel umět kung-fu, aby se zaryl do srdcí filmových fanoušků a Legenda o zlaté perle je při osnování nadpřirozených efektů velmi snaživá a stejně si počíná i režisér Teddy Robin při udržování tempa. Je pravda, že těsně před závěrečným rozhřešením mu trochu ujede ruka a film začne být trochu repetivní, ale Huiovi se vždy podaří zachránit situaci tzv. za pět minut dvanáct. A to je nejdůležitější, protože dokud drží pohromadě atmosféra, nebudete remcat nad nedostatky v akčních scénách (Sam Hui není bohužel žádná extratřída) a s otevřenou pusou můžete sledovat, co všechno v Hong Kongu nevymyslí. Tedy alespoň já jsem tak před deseti, dvanácti lety činil. S odstupem času se dost věcí změnilo, ale Legenda o zlaté perle je stále ještě zábavnou a originální, leč zdaleka ne dokonalou podívanou. 60%

Přeskočí cokoliv a pokud je to sto metrů nad zemí, tím líp! Francii už obskákali třikrát dokolečka a teď se vydávají do Thajska. Bacha na ně! Máme tu další vypalovačku z produkce Luca Bessona, která vám protrhne obě hemisféry, pokud na ní budete koukat s očekáváním filozofického díla o rozměrech Hamleta. Ve skutečnosti se musíte připravit na tlupu adrenalinových sporťáků ze všech koutů světa, kteří si vyrazí do Thajska, zařídit tu tělocvičnu pro chudé děti. To aby je mohli učit skákat po střechách, stožárech a jiných rizikových lokacích. Tak trochu fušují do řemesla Spider-Manovi a pokud jste nikdy neviděli v akci Davida Belleho a Parkour (tzv. městskou akrobacii), zřejmě vám budou oči vyskakovat z hlavy, protože to co se děje v tomhle filmu je skutečně prasárna. Naší hrdinové věří, že v životě není nic lepšího, než kopanec adrenalinu a dovádějí své hrátky skutečně až na ostří nože (v reálu to ovšem není o moc bezpečnější, především v podání Belleho). Na sportovní osvětu však v Bangkoku není zrovna vhodná doba, protože tu mezi sebou soupeří japonské a čínské gangy. Nečistokrevní sirotci Kien a Tsu se ocitli někde uprostřed a Tsu je navíc tak čarokrásná, že se do ní jeden z party skokanů zamiluje. A odtud už je jenom malý krůček do problémů, které se řeší šílenými skoky a fotogenickým kung-fu. Nečekali jste snad od francouzského akčního filmu něco jiného, že ne? Už podle číslovky v názvu pochopíte, že šílení skokani neřádí ve filmu poprvé, ostatně první díl Yamakasi se dostal i na náš trh. Skokani v něm vykrádali banky, samozřejmě s dobrým úmyslem (pomoci chudému chlapci, který se "rozsekal", když je zkoušel napodobit a teď nemá dost peněz na operaci). David Belle se od tohoto projektu distancoval právě, kvůli zločineckému podtextu (chtěl "svůj" sport prezentovat trochu víc na úrovni), což vedlo v samotném důsledku k rozkolu ve skupině. Za filmy Yamakasi tak stojí staronová skupina Yamakasi, za Banlieue 13 pak Belleho nová skupina Les Traceurs. Tolik fakta z naší reality, teď se zase ponoříme do světa filmu. Ve dvojce Yamakasi populární francouzská parta dokazuje, že zdaleka nevytáhla všechny trumfy a úvodní míčová hra, odehrávající se nad střechami pařížských věžáků, je sama o sobě důvodem, proč si film sehnat (zvlášť pokud jste o Yamakasi nikdy neslyšeli). Přesunem do Thajska (geniální prolínačka) přibude trochu důrazněji akce (ke skákání se přidá kopání, v němž lze identifikovat prapodivnou směsici kung-fu, akrobacie a thajského boxu, bohužel všichni bez výjimky dokazují, že základ pro šílené skoky u nich vychází z tréninku akrobacie a freestyleu, cit pro bojové scény, aby tu člověk pohledal) a každý z maníků zapluje do své dějové linie, což vede k nekompromisnímu nástupu klišé. Je jich tu opravdu hodně a Yamakasi 2 při své spanilé jízdě vykrádá všechno, co mu přijde pod ruku. A není toho málo, děj se totiž neskutečně drobí, zřejmě abychom si ke každému z machrů našli vztah. Výsledek je dost kontraproduktivní a připomíná guláš po provensálsku, navíc trochu moc kořeněný (hodně tomu přispívají ujeté kostýmy a zatracené francouzské sebevědomí, ti chlápci si zkrátka myslí, že když si dají na záda samurajský meč a do vlasů vetřou trochu gelu, že se jich někdo bude bát... možná by to fungovalo, kdyby ve filmu nebyly čínsky a japonsky mluvené scény, na IMDb se tomu rodilí mluvčí hodně nasmáli a i Evropan pozná, že tu něco skřípe). Ale nebuďte smutní, francouzské akční filmy sice jsou předvídatelné na tři desetinná místa (a tady se ještě mohutně zalévá patosem a etnickým mixem), ovšem i režisér Julien Siri pochopil, že co nezachrání scénář, to musí zachránit on. Jeho režie nijak nevybočuje z francouzského standardu - jemné zrychlovačky, agresivní úhly, víc barevných filtrů než byste spočítali za poslední pětiletku ve všech českých filmech, což je v tomhle případě skromně vyseknutá pochvala, která skokanům zachraňuje mírně nadprůměrné hodnocení. Všechny klíčové scény (úvodní míčovka, souboj na bambusovém lešení, finální bitka v továrně) jsou brilantně natočené a když si zvyknete na vizuální stránku (především v bojových scénách, které jsou jasně markýrované, aby nebylo vidět, že hrdinové sice umí kopat vysoko, ale málokdy se trefí tam, kam mají ;), je jasné, že tuhle vypalovačku slupnete bez zbytečného remcání. V hodnocení samozřejmě musí být zohledněna chatrná dějová stránka a často bezradní herci (a také věřím, že Seri mohl některé scény zabírat prostě... no normálně ;), ale na druhou stranu jsem rád, že se Besson i tentokrát spokojil s nepřekážejícím béčkovým pozadím a nechal zářit to hlavní - schopnosti sympatických pošuků, pro které je běžné horolezení s karabinou ztrátou času a adrenalinovou rychlokvaškou. Le Parkour je neuvěřitelně koukatelnou záležitostí a myslím, že každý, ať už minoritní nebo mainstreamový sport by si zasloužil alespoň takhle solidní prezentaci na filmovém plátně. Přesto věřím, že do třetice to vyjde ještě líp. Naděje umírá poslední. 60%