HKstars

Takashi Okamura strikes back! Ehm, teda vlastně... poprvé. Zatímco No Problem 2 byl romantickou komedií přehranou do akční parodie, na první díl se trochu zapomnělo a to i přesto, že v něm Okamura vyrobil malý pomník svému nejoblíbenějšímu městu a ještě přitom natočil náramnou romantickou komedii, která má podobné účinky jako gril vhozený do eskymáckého iglů (píše se to tak, že jo? ;). Pokud máte srdce poháněné kapalným dusíkem a ohrnujete nos nad filmy, ve kterých každých deset minut někdo někomu nepřerazí alespoň dvě kosti v těle, pak můžete hbitě přestat číst. Okamura se sice snažil a ve filmu se hodně mluví o Jackie Chanovi, přičemž se v pozadí mihne řada jeho kamarádů (Sammo Hung, Ken Lo, Mars, řada dalších lidí ze stunt teamu), ale opravdová akce tu skutečně není (nepočítáme-li Okamuru doslova driblujícího po place ve zrychlených záběrech). Tady má zelenou romantika, takže od faktu, že si hlavní hrdina sežene v Hong Kongu povolání kaskadéra vskutku nečekejte (krom několika povedených vtípků) žádné jiskřičky naděje. Na mlácení zkrátka máte druhý díl. Ten první začíná Daijirovým probuzením doma v Japonsku. Přítelkyně mu dala kopačky a odjela do Hong Kongu, dělat sekretářku Jackiemu Chanovi. Zapomněla při tom, že Daijiro je maniak a klidně obětuje všechny úspory, aby se vypravil do Hong Kongu a pokusil se její srdce získat zpátky. Do cesty se mu ale připlete půvabná čínská uprchlice, která je v Hong Kongu ilegálně a ukryje se před policií v jeho bytě. Daijiro umí jenom japonsky, jeho nová kamarádka pouze mandarínsky, takže nám tu vzniká originální milostný trojúhelník, když se Daijirova ex-přítelkyně snaží překládat, co mají oba na jazyku. Velmi brzy mezi nimi vznikne silné pouto, možná i proto, že mají společný úděl - on se snaží získat zpátky svojí dívku, ona zas hledá v Hong Kongu přítele, který zmizel neznámo kam. Režisér Alfred Cheung velmi zručně prokládá nenápadné romantické sbližování třeskutým "japonským" humorem v podání Okamury (tenhle prcek je vážně hyperaktivní a dokazuje, že každá země má svého Jima Carreyho ;) a vpašuje do děje i svou trademarkovou melancholii, tolik patrnou např. v jeho starším Paper Marriage. Jeho romantické komedie zkrátka mají onu reálnou hranu a nejsou vždycky jen zábavné. Když se mezi sebou Daijiro a Ching baví a jejich oči naznačují, že nějaká jazyková bariéra tu nehraje roli, začnete si stýskat nad tím, že aby v Hong Kongu vznikla opravdu kvalitní romantická komedie, musí přijet nějaký japonský import a víceméně k ní hongkongské tvůrce dokopat. Ačkoliv je vývoj děje trestuhodně předvídatelný, všechno se odehrává bez sebemenšího zaškobrtnutí a moc příjemně se na to kouká. I díky malým perličkám pro hardcore fanoušky - Ken Lo tu jako Ken Lo háže Okamuru z rozeběhu přímo na odjíždějící náklaďák, Jackie Chan je (hlavně v první půlce filmu) všude a přitom nikde, a Sammo Hung vám předvede jak se v Hong Kongu testují kaskadéři. Někoho možná odradí nedostatek akčních scén, ale jedním mávnutím ruky přichází o hodně, protože Okamura tu hraje s úplně jinými kartami dost možná svou životní partii. No Problem 2 je zábavný film, ale úplně jiným, o dost podpásovějším způsobem. Jeho předchůdce má z hlediska celuloidové historie daleko větší hodnotu a musím říct, že mě hodně potěšilo, jak to Okamurovi všechno klaplo. Od prvních minut je vidět, že tenhle film je dílem člověka, který má nakoukáno a v mládí mu nad postelí visely plakáty Jackieho Chana a Sammo Hunga. Alfred Cheung to dokonale pochopil a vykouzlil mi v mozkovně veeeelice sentimentální náladu, která funguje v dnešní nehostinné době popových neumětelů, digitálních triků a nevkusných drátů jako příjemný kožíšek, do které se můžete v depresi zachumlat. Nikomu ho nenutím, ale vězte, že je návykový. Jenom dva prstíčky strčíte a... uvidíte sami. 70%

Hlavním hrdinou filmu je policista Woo - sám říká, že být policajtem je nejhorší povolání na světě. A detektiv to má prý ještě horší. A úplně nejníž jsou detektivové z oddělení vražd. Stačí se na Wooa podívat a hned zjistíte, kde pracuje. Vypadá trochu jako buran, jeho rozhovory začínají a končí slůvkem "fuck" a spolu se svými kolegy nikdy nejde pro ránu daleko, což teď výjimečně nemyslím obrazně, ale doslova. Korejští detektivové jsou hodně svérázní a prakticky každý svědek nebo zločinec dostane ve filmu ukrutnou nakládačku (baseballovými pálkami, obušky, mačetami, zkrátka co je po ruce) a to bez ohledu na jeho vinu či nevinu. Kdo by se s tím mazal. Jenže i tahle ultrajednotka má občas špatný den a nastávající zima jim přinese na stůl zapeklitý případ vraha, který obratně uniká spravedlnosti (hraje ho Ah Sung-Kee, kterého jste jistě nepřehlédli v Muse, hrál toho postaršího vousatého generála). Ačkoliv jednotka a především Woo nasadí do pátrání všechny síly a vyřazovací metodou se přes nejrůznější stopy a svědky dostávají k Sung-Minovi blíž a blíž, nikdy jim štěstí nepřeje. A občas musíte Wooa a jeho parťáky opravdu litovat, např. ve chvíli, kdy jim režisér předepíše dvouminutový běh v plné rychlosti bez jediného střihu (zajímalo by mě, kolikrát to herci museli opakovat). Celá stopáž filmu se věnuje pečlivému rozebrání celého případu a vrcholí duelem v dešti (spousta lidí se na různých fórech diví nad tím, že finále Revolutions otevřeně vykrádá tenhle film, což je s prominutím blbost, protože majestátný souboj v dešti je perlička, kterou má ve své filmografii každý správný režisér akčních filmů. Nowhere to Hide je sice spíš thriller, ale tahle scéna mu hodně sluší a navíc vyjadřuje režisérovu fascinaci čímkoliv co teče, kape nebo padá z nebe (mnohem víc si však ve filmu užil se sněhem ve všech možných formách). A tím se dostáváme k jedné z mála chybiček, která může ty citlivější z vás stát i několik návštěv očního chirurga. Dějová část filmu staví na vynikajících hereckých výkonech a jednoduchém, leč do hloubky pitvaném námětu (skutečně s policisty soucítíte, i když Sungmin je celkem sympaťák a ačkoliv zabil pár lidí, při pohledu na hrdiny, kteří mlátí kohokoliv, vám připadá, že si obě strany nemají co vyčítat), ta vizuální staví na těžkotonážním experimentu, nad kterým se zřejmě hollywoodským producentům protáčejí panenky. Zmínil jsem už první scénu - v té se Woo vydává svým osobitým způsobem zlikvidovat ve one-man akci gang vyděračů - celé je to točené na video, černobíle a souboj se skládá z trhaných, střídavě úplně zastavovaných záběrů, prolínaných s brutálně vyfiltrovanými momentkami. Kdybych si nechtěl brát servítky, řeknu, že větší "bordel" jsem ve filmu ještě neviděl, s přibývající stopáži se naštěstí režisér uklidní a už jen tu a tam zastaví obraz (stylově) nebo záběr "roztrhá" na kousky (na to jsem celkem alergický). Osobně si myslím, že je to samoúčelná onanie, ale pak jsou tu momenty, kdy probíhá jen onanie s úvozovkami, taková, kterou jako amatérský filmař/kameraman plně chápu. Lee Myung-Se si užívá padající sníh, odlesky v nejrůznějších objektech, změny perspektivy, dlouhé kamerové jízdy a zpomalovačky. Hraje si s audiovizuální stránkou jako dítě s právě rozbaleným dárkem. ve výsledku je to většinou ku prospěchu (možná je to i tím dějem, za kterým mimochodem taky stojí Lee Myung-Se), i když si párkrát "zakryjete oči" (většinou při akčních scénách, kterým podobné experimentování nesluší nikdy), film má naprosto originální "look" a přispívá k tomu, že na něj jen tak nezapomenete (trochu odvážné tvrzení - recenzi píši hodinu po zhlédnutí ;). Je zkrátka netradiční a pokud vás tohle slovo neděsí, tak tohle je korejská kriminálka, kterou byste měli vidět (bez ohledu na vaše zkušenosti s tímhle žánrem). 80%

Tady se někdo moc koukal na filmy s Walterem Matthauem a Jackem Lemmonem. Sammo Hung spolu s Lau Kar-Wingem si střihli skoro remake americké klasiky a dokonce měli tu drzost ho stejně pojmenovat. Oproti předloze se samozřejmě změnilo hodně, takže před námi stojí klasický old school s hardcore oldschoolovým intrem. ;) Sammo Hung je král meče (král krátkých zbraní), Lau Kar-Wing pro změnu král kopí (král dlouhých zbraní). Každý rok se sejdou na stejném palouku a snaží se navzájem zabít. Vždycky to skončí remízou a začíná to nudit už i poskoka krále kopí (Mars s dokonalou vlasovou kreací). Takže se shodnou na jednoduchém řešení. Už nejsou nejmladší a starého psa novým kouskům nenaučíš, takže si oba seženou žáky, ať bojují za ně. Sejdou se na stejném místě za pár let a pak se konečně uvidí. Tady začíná být film extrémně originální, protože to, co provedli oba zmínění herci/tvůrci se jen tak nevidí. Lau Kar-Wing vezme do učení Sammo Hunga a Sammo Hung vezme do učení Lau Kar-Winga. COŽE? Je to prosté, Watsone. Oba si zahráli dvojroli - svojí starší (mistři) a mladší (žáci) verzi. To sice do jisté míry svazuje scénář, protože tihle čtyři se nikdy nesejdou na jednom místě (resp. nesejdou se tak, aby si viděli do tváře, hongkongští trikaři tenkrát ještě zdaleka nebyli na úrovni, která by něco podobného umožňovala). Nikomu to ale nechybí, souběžně probíhající tréninkové montáže uspokojí i ty nejnáročnější a když si začnete připadat příliš old schoolově, přijde na scénu Dean Shek a jeho Mr. Rocking. Sammo ho zmlátí do "kulatýho čtverce", takže se profesionální záporák a amatérský breakdancer vrací s dvojicí bodyguardů (náhodou ovládají kopí a meč, což vede k řadě záměn, většinou iniciovaných Marsem, kopí jednoho z bodyguardů vypadá ve složeném stavu jako brokovnice, nutno vidět). Akční scéna s bodyguardy je mimochodem jasným signálem toho, co se od příchodu Drunken Mastera v žánru změnilo. Nikdo už nic nebere vážně, až uvidíte parodii na pekingskou operu, kdy bodyguardi (kteří vyrostli v opeře) bojují podle rytmu tradiční operní hudby, budete jen kroutit hlavou, že tohle by tedy u Shaw Brothers netrpěli. Je škoda, že podobně šílenou atmosféru si film neudrží po zbytek stopáže. Zničehonic se totiž objeví Lau Kar-Yan (jeho maskérka asi dostala málo zaplaceno a tak se mu na obličeji náležitě pomstila), kterého kdysi oba mistři porazili. Hodlá jim to teď oplatit, vysoce takticky a nakonec se mu opravdu podaří je zlikvidovat. To už jsou naštěstí jejich žáci připraveni a Sammo vymyslí geniální taktiku, kterak Laua porazit. Nebudu prozrazovat, ale je to klasicky "sammovské". Nebo spíš Shekovské/Makovské (Karl Maka se mihne v úvodu)? Odd Couple se mohl snadno stát druhým By Hook or by Crook (=totálně průměrným old schoolem, který se zadusil vlastní snahou o originalitu), ale v podání Lau Kar-Winga je to hlavně o výtečně vypadajících kung-fu rutinách, které mají obě hvězdy navrčené. Pár zrychlovaček a přiblblého ksichtění vám tak nemůže zkazit požitek, zvlášť když je špičkování obou mistrů docela roztomilé a hlavně funguje jako překvapivě silný kontrast mezi mladou a starou generací. Jako by ty mladé a staré verze hráli úplně jiní herci. Na ty největší klasiky (a že jich v těch letech nebylo málo) Odd Couple nedosáhne, ale do sbírky Sammovým fandům padne jako ulitý. Další z nekonečné řady důkazů o tom, že tenhle tlouštík byl jednou z nejdůležitějších postav hongkongského filmového průmyslu napříč 70. a 80. lety. 70%

Myslíte si, že jen v Hollywoodu dokáží natočit drsný film ze staré školy, jehož povrch je ostrý jako břitva? Krutý omyl, protože v Hong Kongu si mezi všemi mlátičkami a komediemi taky občas najdou chvilku pro pořádné kriminální maso. A On the Run splňuje požadavky žánru stoprocentně. Možná spíš stodvacetiprocentně, protože stát se hollywoodskému hrdinovi tolik co Hsiang Mingovi (Yuen Biao), asi by ten film zakázali. V prvních deseti minutách přijde o manželku, během úvodní půlhodinky ho dvakrát střelí do ramene (defakto na stejné místo) a to je jenom předehra k tomu, co se teprve stane. Ironií osudu jeho manželku zastřelil její současný milenec, Hsiangův kolega ze sboru, pan Lu (Charlie Chin), který spolu se svou partičkou zkorumpovaných policajtů ovládá obchod s drogami, kolektivní smích, pokročilé metody resuscitace vyslýchaných a mlácení přes zlaté stránky. Zkrátka schopnosti, bez kterých se hongkongský záporák neobejde. Možná bych ale neměl tolik plýtvat humorem, protože u tohohle filmu se opravdu nezasmějete. Scenárista a režisér Alfred Cheung tlačí hlavního hrdinu do nezáviděníhodné polohy, ve které se musí proti nepřátelům spojit se ženou, která zastřelila jeho manželku (Biao to sice laxně shrne stylem "Teď sakra nemůžu emigrovat", ale určitě ho to alespoň trochu naštvalo). Mezi nesourodou dvojicí se časem vytvoří pouto (ono když si navzájem párkrát zachráníte život, kapku vás to stmelí) a prostřelených hlav přibývá... Popravdě, docela mě překvapilo, že hongkongský film může hrát na takhle ostrou strunu... Cheungova gangsterka sice nedosahuje čistoty nejlepších Wooových opusů, ale v některých momentech je svou bezohledností vůči postavám dokonce trumfuje. Biao je pořezaný, postřelený, neholený a parádně naštvaný a jasně signalizuje každým pohledem, že není ten usměvavý sympaťák, kterého jsme dosud znali. Skvěle svůj part odehrál i Charlie Chin, který je chladnokrevně slizký, ale tekutina proudící v jeho žilách by snad ještě nějakou teplotu měla, na rozdíl od Pat Ha, jejíž hitmanka uchovává své emoce na úrovni dokonalé nuly. Perličkou pro znalce pak může být nenápadný Yuen Wah v roli jednoho z Luových poskoků. Jeho chvíle však přijde ve finále, kdy vystřihne nádherně expresivní herectví. Holt kvalita se pozná. Bojového umění se tentokrát nedočkáte, protože veškeré nesrovnalosti se tu žehlí střelbou (především headshoty) a těla některých postav ke konci připomínají řešeta. A ve chvíli, kdy už si budete myslet, že vás nic nepřekvapí, přijde velkolepé finále při kterém se budete cítit, jako by vás někdo chytil pod krkem a dusil vás. Závěrečný masakr Hsiang vs. Lu, při kterém je všechno povoleno, se dá srovnat s málokterou filmovou scénou. Pustit ho samostatně, asi by vás šokoval, ale po předchozím, více než hodinu dlouhém deptání, je už jen logickým vyvrcholením téhle olovem proložené deprese. 80%

Nová dobrodružství nového Wong Fei-Hunga (Jeta vystřídal Chiu Man-Cheuk) navazují bezprostředně po skončení třetího dílu. Fei-Hung se vrací do města, poté co vyhrál soutěž ve lvím tanci, ale ještě než stihne dorazit, objeví se jakýsi generál, který mu chce předat medaili (tu už Fei-Hung jednou odmítl) a požádat ho, aby reprezentoval Čínu v další lví soutěži, kterou tentokrát pořádá osm světových zemí. Ty mají k dispozici velice experimentální lvy (pamatujete stonožku z Last Hero in China? Tohle překoná i vaše nejdivočejší představy). Wong Fei-Hung do toho samozřejmě jde, protože čest země je na prvním místě. V hlavním městě se díky Foonovým průšvihům setkává s tetičkou May (sestrou tetičky Yee... ani Rosamund Kwan totiž ve čtvrtém díle nevystupuje... vůbec ho bojkotovali takřka všichni, protože režie se místo Tsui Harka ujal relativně nezkušený Yuen Bun), která tu vydává noviny. A mohl bych pokračovat dál, protože OUTC 4 má tak rozvětvený příběh, až přecházejí zraky. V řadách nepřátel se objevují zástupkyně sekty Červených luceren, které systematicky likvidují cizince (a spadeno mají hlavně na nevinné kněze), přičemž jedna se do Fei-Hunga zamiluje (náš hrdina je tu vyslovený lamač ženských srdcí, což se mu v pátém díle dost nevyplatí). Během jedné bitky (při níž Fei-Hung dívky pacifikuje bičem) si tak kladní hrdinové rozházejí nejen klan červených luceren, ale i Němce, kteří nejdřív střílejí a potom se teprve ptají. Dokonce Fei-Hunga zavřou a hodlají ho popravit. Žádné vězení naštěstí Fei-Hunga nezadrží dlouho a pár dobře mířených no shadow kicků si poradí i s rychlopalnými puškami. Němci mají nicméně v záloze tajný plán a pomáhá jim vskutku hvězdné duo - Billy Chow, který má takovou sílu, že by složil i koně (to není bůhvíjaké přirovnání, Billy vám to názorně předvede) a Chin Ka Lok jako šílený šermíř. Oba by si to s Fei-Hungem rádi rozdali (však víte jak to chodí) a dostanou svojí příležitost (do všeho se naštěstí zaplete i Club Foot (Xin Xin Xiong), který sice ještě pořád po "nehodě" z trojky kulhá, ale skákat umí hodně ostře. Možná vám přijde, že je to asi velká pecka, když o tom mluvím tak nadšeně, jenže chyba lávky! OUTC 4 je v první řadě obrovský, přehuštěný chaos. Nenapadá mě žádné rozumné přirovnání, ale pokud jsou první dva díly OUTC jako první Rambo, pak čtyřka se dá přirovnat k Rambovi 3. Je v něm spousta akce, technicky je solidní (i když právě degradace střihu a vedení kamery je záležitost, které si u trojky a čtyřky všimnete nejdřív), ale prakticky nedává smysl, přeskakuje z tématu na téma a atmosféra epického příběhu známá z prvních dvou dílů je naprosto fuč. Přispívá k tomu i prkenný výkon Chiu Man-Cheuka, který je sice dobrý se lvem nebo deštníkem v ruce, ale při dialozích a grimasách mu nevěříte ani ten falešný cop na hlavě. Navíc úplně zmizel humor, protože děj uhání kupředu tak pekelně, že není čas dělat vtipy. Jen co si to Fei-Hung vyřídí s matkou představenou (devítiletá holčička s děsivým make-upem) ze sekty Luceren (dráty na drátech, souboj na kostkách domina - nejzajímavější pasáž filmu), už musí zachraňovat generála (marně) při prvním lvím tanci a pak zas pro změnu chystá pomstu (s měděným lvem... menší upgrade). Každá z těchto pasáží by mohla být samostatným finišem snímku a tak se celek nevědomky rozdrobí na několik kapitol, což by ani tak nevadilo, kdyby byly všechny stejně povedené, odtempované a především dotažené do konce. Úplný konec ve kterém dojde na souboj Xin Xin Xiong, Chiu Man-Cheuk vs. Billy Chow, Chin Kar Lok totiž zdaleka není tím zlatým hřebem, na který se všichni těšili. Jako by Bunovi už došly síly a na frak dostává jak choreografie, tak roztěkaná kamera. Otevřený konec pak jenom zatlouká poslední hřebíky do zad zkrouceného příběhu a dělá z celé OUTC 4 jen bezduchou akční vatu, kterou si zřejmě užijete, pokud máte rádi akci ve které se hrdinové odlepí od země na jaře a přistanou až na podzim a jste fanoušky série, kteří ocení malé detaily (deštník, charakteristické Wongovy pohyby). Právě tihle zanícenci ale museli v roce 1993 vyskakovat z kůže, když viděli Chiu Man-Cheuka v hlavní roli. Ten kluk se sice snaží, ale nestačí to. Umí kopat, když na to přijde (v OUTC 4 a 5 mi připadá zoufale nevyužitý), ale herectvím je několik světelných let od Jeta a absence Harka (který když už nic, tak má vždycky alespoň pevně daný směr, kterým se ubírá) všechno zpečetila (byl to Bunův režijní debut a přesně podle toho to taky vypadá). Ačkoliv to nakonec nebyla taková katastrofa, jak líčili někteří (zahraniční) kolegové, dost jsem se nazýval (i během soubojů), což je ovšem také dáno tím, že na lvím tanci neshledávám nic ohromujícího a proto mě ani nikterak nebralo finále trojky. Je vrcholně podezřelé, že čtyřka se nezmohla na nic víc, než prodloužení téhle tématiky, přičemž jí ve finále natáhla do obřích rozměrů. I z tohoto důvodu je pro mě závěrečných dvacet minut velkým zklamáním a film může být jedině rád, že se udržel těsně na hraně průměrného hodnocení. Dva, tři lvi navíc a byla by to skoročtyřicítka. Mimochodem Chiu Man-Cheukovi bylo v době natáčení devatenáct. To skoro mluví za vše, ne? Je to škoda, spálit šanci pokračovat v dobře načaté sérii, kvůli jedné hádce mezi Jetem a Tsui Harkem. Ale musela být asi pořádná. 50%

V pětce se do režisérské sesličky znovu posadil Tsui Hark (po pauze, kdy čtyřku režíroval Yuen Bun) a i když byste možná čekali, že bez Jeta Liho v hlavní roli to bude katastrofa, pátý díl je minimálně stejně dobrý jako ten třetí, možná i o chlup lepší. Bohužel to není zásluha Chiu Man-Cheuka v hlavní roli, který je nevýrazný až hanba a dokonce ani příliš nebojuje (Cheuk se totiž během natáčení zranil), takže je nakonec postava Wong Fei-Hunga trochu zastíněna Club Footem - Xin Xin Xiong tu předvádí neuvěřitelné věci a to že se tahle postava hongkongské kinematografie nakonec neprosadila v důležitějších rolích považuji za mnohem větší ztrátu než fakt, že se Donnie Yen už dlouhá léta schovává za kamerou. Xin Xinovi se sice daří v Americe na postu choreografie, ale my tak přicházíme o jeho neuvěřitelnou rychlost a dokonale vysoustružené techniky. Trocha sentimentu a teď se zase vraťme k tématu. Na začátku pátého dílu přijíždí Wong Fei-Hung do nějakého pobřežního městečka sužovaného piráty. Je to někdy během revoluce a tak město spíš připomíná pustinu, ve které se poslední zbytky obyvatelstva třesou o svojí rýži a torzo oficiálů, zapomenuté svrženou vládou se chová jako banda loupežníků. Wong a jeho žáci vnesou do celé situace trochu naděje, ale než hrdina začne sekýrovat vesničany, musí si zamést před vlastním prahem - během cesty (ta zřejmě pokrývá čtvrtý díl) se do něj totiž zamilovala May, sestra Yee a to vede k řadě romanticky zabarvených gagů a situací ve chvíli, kdy se všichni sejdou pod jednou střechou (na scénu se vrací dokonce i Buck So a Lam Sai-Wing). Tsui Hark táhne svůj příběh stejným (romantické eskapády Wong Fei-Hunga), ale přesto jiným směrem (děj hodně kodrcá, což je víceméně úspěšně zakrýváno humorem, kterého je víc než dřív). Z tradičního čínského prostředí se tu dostáváme do jakéhosi virtuálního světa, notně šlehnutého Projectem A. Ve chvíli kdy začne být pirátské nebezpečí aktuální, popadne Wong Fei-Hung a spol. ve vládní budově bednu se zbraněmi (i Fei-Hung umí střílet obouruč) a vyrazí v přestrojení do pirátského hnízda. Tady málem dojde k sexu mezi nadrženou pirátkou a samotným (už ženatým, Yee si pospíšila, i když obřad bez kněze je neplatný) Fei-Hungem, všechno se naštěstí provalí ještě před "zákrokem" a následuje další z řady hutných bitek, ve kterých září Xin Xin a spousty drátů. Akčních scén je tu opravdu hodně a Tsui Hark ještě pořád zvládá těžit ze schopností svých kameramanů. Rozlučte se s vymakanými filtry a přesnými jízdami z prvních dvou dílů, ale pořád je tu dost drátů, originálních situací a poletujícího harampádí, které se dá efektně rozkopnout. A skutečně není tak těžké se tomu poddat a přestat přemýšlet nad tím, že souboj Fei-Hunga se staletým pirátem ovládajícím kung-fu je tak trochu mimo mísu a Buck So střílející ve Wooově stylu taky patří jinam. Hlavně že je to zábava a je to natolik efektní, že si to můžete skvěle užít. Příznivci prvních tří dílů nad tím zřejmě zlomí hůl a budou Harka do smrti proklínat, ale Wong Fei-Hung se objevil i v mnohem horších filmech. 70%

Hlavním hrdinou je Hyeon-Su, který se právě s rodinou přestěhoval do lepší čtvrti a nastupuje na místní střední školu. Doma ho neustále buzeruje otec (majitel školy Taekwonda), ale ve škole to možná bude ještě horší. Tehdejší pevný vojenský režim se odrazil i v těchto výchovných zařízeních - studenti mlátí jiné studenty, ty pak mlátí dozorce, občas učitel a když i učitelé selžou, dostanou nakládačku od ředitele. Zdánlivý chaos má však svojí křehkou hiearchii, ve které se dobře daří úplatkům a šikaně. Hyeon-Su je snad tou nejbojácnější osobou na světě, takže se rychle všemu podřídí. Světlým momentem v jeho životě se pak stanou cesty školním autobusem, kterým jezdí domů i půvabná Yu-Jin. Po jednom z konfliktů ve třídě se Hyeon seznámí s Woo-Sikem, protekčním synkem, kterému procházejí rvačky, takže pro ránu nejde daleko. Ten vytáhne Hyeona na diskotéku a funguje jako průvodce po novém světě. Jeho povaha je protipólem Hyeonovy plachosti a než se náš hrdina naděje, začne Woo chodit s Yu-Jin, které společně pomohli, když si na ní dovolovali studenti z konkurenční třídy. Režisér Yu Ha si dává s rozvojem romantické linky filmu hodně na čas a na mikroskopickém rozvádění školního tématu je vidět, že scénář psal podle vlastních zkušeností. Od chvíle kdy se Hyeon setká s Yu-Jin (byť jen pohledem), sledujeme dvě linie - hlavní hrdina se snaží získat pro sebe dívku svých snů (ta mezitím začne chodit s jeho nejlepším kamarádem a i když se jí to příliš nezamlouvá, je jasné, že se něco musí pokazit, aby Hyeon převzal iniciativu... tyhle trojúhelníky naštěstí nikdy nemají dlouhého trvání) a najít své místo ve škole a v životě. V tom mu nepřímo pomůže Bruce Lee a odtud pramení i onen americký název snímku. Už v první půlce vidíme studenty jak napodobují ve třídě Bruce a legendární dojo scénu z Fist of Fury. Pomáhá jim to zapomenout na militantní vedení státu, které denně cítí na svých zádech - přijdete do školy se špatně upraveným límečkem a hned za vraty vás čeká výprask. Poté co záležitosti ve škole vyeskalují na nejvyšší možnou míru, odchází Woo-Sik ze školy a Hyeon zdánlivě přichází o svou dívku. Zmaten a převálcován na nejvyšší možnou míru začne s tréninkem bojových umění. Překvapivě nejde o otcovo Taekwondo, ale o Jeet Kune Do (hezky podle příručky). Tréninkové pasáži je věnován jen zlomek celkové stopáže, ale jako předehra k velkolepému finále to stačí. Pomalu bublající nenávist k šikanování spolužáků pak vyústí v "odvetu na střeše", jedinou velkou akční scénu celého filmu, která je však úchvatná spíš svou bezprostředností a brutalitou než technickým zpracováním a kvalitou technik. Ale už jsem upozornil na to, že v tomhle filmu o akci vůbec nejde. Yu Ha chtěl upozornit na to, jaké to tehdy bylo a není těžké si představit, že podobné kastování a skrytá šikana panuje na korejských (a nejen korejských) školách dodnes. Navíc i když se zdá, že jsem vám v recenzi "vykecal" celý děj, čeká vás pár překvapení, především originální vývoj romantické složky by mohl fanoušky hollywoodských romantických komedií dost překvapit. Once upon a Time in High School je od začátku do konce kvalitně zpracovanou kronikou, životním úsekem jednoho mladíka a díky slušným hereckým výkonům a přesné práci režiséra není problém se do příběhu ponořit. Důležité motivy jsou vypíchnuty a všechno sedí. Osobně mi však přišlo, že Yu Ha mohl tempo snímku trochu lépe vyvážit. V některých pasážích budete očima popohánět ukazatel kupředu, aby už konečně hrdina "něco" udělal, jiné scény jsou naopak zabity nedostatkem prostoru (pasáž se servírkou, důsledky útěk Woo-Sika, důsledky finálního souboje). A pak je tu ještě jeden čistě subjektivní problém - ve filmu mají všichni stejné školní uniformy. Ačkoliv herecké výkony jsou bezesporu nadprůměrné, měl jsem občas skutečně problém rozeznat jednu postavu od druhé. To není nejlepší vizitka, teď jde akorát o to, zda se to vztahuje k filmu nebo mé osobě. ;) U milostného objektu hlavního hrdiny tehle problém mít nebudete, Han Ga-In vypadá dost "nekorejsky", ale je moc roztomilá. A na závěr - nečekejte od toho probůh druhé Volcano High. Tohle je vážně drama - bez stylizace, rozmáchlých akčních scén a počítačových efektů. Pokud alespoň jednu z těhle věcí potřebujete k přežití dvouhodinového filmu, pak byste zrovna tenhle měli přeskočit. 70%

Mongkok je nejlidnatější městská čtvrť na světě a právě teď je ve varu. Přímo v srdci Hong Kongu se totiž chystá atentát na šéfa jednoho z gangů. To co začalo nevinnou potyčkou v baru, totiž skončilo tragickou autonehodou a smrtí syna jednoho z šéfů. Triády tyhle problémy řeší po svém a kromě pláče nad hrobem ratolesti to znamená i najímání všehoschopných zabijáků z Číny. Je jich spousta a za levný peníz jsou schopni sebevražedných úkonů. Teď je na řadě Lai Fu. Jeho starší bratr si za nepovedenou akci odsedí dvaadvacet let ve vězení, ale co naplat, rodina je početná a chudá a tohle je, zdá se, jediná šance jak ji zaopatřit. Jenže Lai Fu má i svojí osobní misi, která je úplně mimo zabíjení nic netušících gangsterů. Hledá ve městě svojí snoubenku, která si sem také přijela vydělávat. To je snad jediná informace, kterou policie nemá. Jak určitě víte z jiných filmů, na policejním oddělení nesedí jenom trumberové a tak stačí zmáčknout pár informátorů a potřebné údaje o místech, osobách a termínech se jenom sypou. Zkuste si však hledat tuctového Číňana na tak velkém území. Stovky restaurací, drogových doupat a bordelů. Tyhle Vánoce budou muset členové policejních jednotek doma odpískat. Tahle noc bude pořádně dlouhá. Derek Yee si za svoje kriminální drama One Nite in Mongkok (název se vztahuje k názvu policejní operace, ne k časovému rámci snímku - díky flashbackům se podíváme i na dva dny před osudnou nocí) loni vysloužil řadu ocenění a je pravda, že se jako jeden z mála dokázal vymanit z běžného stereotypu filmů o Triádách, kde většinou figurují špiclové, zkorumpovaní policajti a hra intrik a podplacených grázlíků. Mongkok je především o normálních lidech, které tlak okolností svede na špatnou cestu. Derek Yee se nás dokonce snaží přesvědčit o tom, že každý chudý Číňan, který přijede do Hong Kongu se stane buď nájemným vrahem (muž) nebo prostitutkou (žena). Právě tyhle dva archetypy se úplnou náhodou srazí v jednom hotelu, když to už Lai Fu nevydrží a vydá se na obranu mladé prostitutky Dan Dan, kterou zrovna mlátí její štamgast. Od té chvíle je pár na útěku nejen před policisty, ale i gangstery. Ona postupně zjišťuje, že on není jen chudý vesničan na výletě, ale oba se naučí chápat svá rozhodnutí a pohnutky. Je vrcholně klišovité, že oba mají srdce ze zlata, ale herecké výkony Daniela Wua a Cecilie Cheung jsou natolik na úrovni, že vám tyhle scenáristické oslí můstky brzy přestanou vadit, ostatně ti dva se sešli jen proto, aby si urovnali svůj pohled na život. Celá linie s policejní jednotkou je tu jen jako pozadí pro ústřední dvojici a prakticky až do finále (všichni se náhodou sejdou na stejném místě, po noci plné pronásledování) nemá šanci výrazněji ovlivnit směřování hlavního hrdiny. Opět tu najdeme řadu klasických klišé (policista s noční můrou, policista s nervózním ukazováčkem na spoušti), ale Derek Yee si naštěstí uměl poradit a protáhnul tradiční vyústění několika "náhodami", které vás přivedou i na jiné myšlenky než jen "kde už jsem tohle viděl". Ve středu všeho ovšem stojí Daniel Wu a jeho Lai Fu, který svou mlčenlivou pózou šíří všude kolem depresi (když se k němu na druhé straně barikády přidá Milo, stíhaný nočními můrami, můžete si být jistí, že se během filmu nezasmějete). Ani Cecilia Cheung jako trochu prostá děv(k)a nemá šanci tuhle hradbu beznaděje výrazněji prolomit. A to je na druhou stranu škoda, protože největší síla filmu je zároveň největší přítěží - hodně rychle se začnete nudit a situací, které by vás rozptýlily (třeba policejní výroba "důkazů" po nezdařeném zásahu) je příliš málo. Samozřejmě se vždycky můžete pokusit víc ponořit do děje, ale není tu žádná klíčová přestřelka nebo akce, Derek Yee si své dvě hodiny ukrajuje hodně pozvolna a dokáži si živě představit, že někteří nebudou mít trpělivost sledovat Wuovo trápení až do konce. A přitom právě tam se Yee úspěšně pouští do boření žánrových pravidel a tzv. všechno "spláchne". Derek-režisér tu zkrátka zabodoval o několik tříd líp než jeho scenáristické alter-ego (skoro bych hádal, že na téhle pozici debutoval, ale má za sebou už scénářů devět) a pokud potřebujete ke kulturnímu vyžití trochu rychlejší tempo, koukněte se na film jen v případě, že chcete vědět, proč se Hong Kong jmenuje Hong Kong (ale bacha, vysvětlení je až na konci ;) 70%

Bumbo (Sammo Hung) a Owl (George Lam) jsou mistři ve svém oboru. Ten první vykrádá banky za pomoci plastové makety kulometu M60, ten druhý zase rád podvádí jiné zloděje. Navzájem se neznají, ale jejich metody jsou tak "nenápadné", že oběma na policejní stanici rychle tloustne složka. Nikdo s tím nic nedělá, protože tihle vykukové jsou v podstatě neškodní. Jenže nikdy neříkej nikdy a zrovna ve chvíli, kdy se po veleúspěšných fuškách rozhodnou odejít do důchodu, zavolá jim tajemný muž a vyzve je ke spolupráci. Pokud odmítnou, má dost důkazů, aby si odseděli zbytky svých životů ve vězení a tak chtě nechtě musejí Owl i Bumbo začít sekat dobrotu, plnit zdánlivě nesmyslné příkazy a začít pomáhat v polepšovně. Ze všeho nejvíc se jim ale příčí být spolu... V osmdesátých letech se s buddy komediemi roztrhnul pytel a za to, co se z něj vysypalo, může do velké míry Sammo Hung, který snímek s humorným názvem Owl vs. Bumbo režíroval a sám se obsadil do role Bumba (v některých verzích Dumba). Jeho proti/spoluhráčem je známý hongkongský zpěvák George Lam a i když to byla jedna z jeho prvních rolí, díky dokonalým gagům přeskočí jiskra mezi ústřední dvojicí ještě než byste řekli švec. Snímek v sobě nezapře překvapivý sociální tón, nejen že se hrdinové musí sami od sebe napravit (není to tak těžké, oba byli v podstatě slušňáky už v době, kdy páchali zločiny - Owl okrádal vždycky jen druhé zloděje, Bumbo zas loupil v bankách výhradně jen za pomoci důmyslných maket a podrazů), ale pomáhají i mladší generaci delikventů. V téhle pasáži, kdy se dorostenecká elita herců z TVB snaží uhrát životem zraněné mládežníky, to trochu drhne, především díky kýčovité písničce a rozkošnému happyendu, v němž se všichni grázlíci bez výjimky zázračně napraví. Možná za to může Michelle Yeoh ve svém debutu, coby učitelka polepšovny, do které se zamiluje Owl. Nebyl by to Sammo, kdyby do filmu nevpašoval pár akčních scén. Kočkování mezi Owlem a Bumbem patří k věci, ale s hlavním motivem filmu souvisí i další nářezovky. Tajemnou osobou v telefonu je totiž inspektor Fung, který od policie odešel ve chvíli, kdy zjistil, že běžné postupy na zločince nestačí a pokud chce někoho dostat za mříže, musí hrát podle stejných pravidel. Owl a Bumbo ho tak nevědomky přivedou na stopu pašeráků a jakmile se v davu bodyguardů zaleskne pohled Dicka Weie, víte že tuhle příležitost si Sammo nenechá ujít. Finální bitka mimochodem startuje jakousi variací na dojo fight ve Fist of Legend. Sammo s metrovou dřevěnou fošnou proti asi dvacítce gangsterů. Velká škoda, že to nebylo delší. Ale Owl vs. Bumbo je především o humoru. Ten plyne ze sehranosti Hunga a Lama, ale i z okamžiků, které byste v podobném filmu nečekali - když si Sammo vyjde na rande s ředitelkou pojišťovny Joyce (Deannie Yip, viděli jste ji v podobné roli i v Dragons Forever) přejde běžná scéna v muzikálové číslo při němž je Hung naprosto neodolatelný (skoro tak jako při scéně, kdy vyučuje aerobik ;). Tyhle příjemné detaily vás nechají zapomenout na podivnou pasáž výchovy mládeže (přes veškeré dobré úmysly to prostě působí příliš strojeně), takže "domácí" vyhrávají vysoko na body. Sammovi to v osmdesátých letech prostě pálilo a Owl vs. Bumbo je dalším důkazem jeho všestrannosti. Pokud hledáte nějakou studnu dobré nálady, jste na místě. Ponořte hrnek a napijte se... 70%

Čert ví proč jsem si myslel, že Painted Skin je ten slavný film o Sammových dnech v opeře. Není (ten se jmenuje Painted Faces, malý rozdíl ;). Místo poskakujících "operátorů" jsem tedy dostal duchařský příběh pod taktovkou legendárního režiséra Kinga Hua. Je až nečekaně nelineární, protože zatímco v úvodu to vypadá, že jeho hrdinou bude učedník Wang, který propadl u císařských zkoušek a teď se jen tak fláká a hraje v barové kapele (mluvíme o hlubokém čínském středověku, tedy dobách, kdy se po ulicích proháněli swordsmani a servírovaly se nudle se psím masem). Jednou v noci na svých toulkách potká ženu, kompletně oděnou v bílém (těsné poté, co ho prodavač nudlí varuje před duchy). Přivede si dívčinu domů, získá od manželky svolení k bokovce (!) a jde se na to. Ale ještě než si stačí užít chvilku rozkoše, přijde na to, že dívka je ve skutečnosti duch, resp. něco mezi duchem a člověkem. Kdesi v podzemí se totiž mocný démon rozhodl vybudovat armádu z mrtvých lidí - stačilo zablokovat pár dveří a mrtvé duše nemohou ani do nebe, ani do pekla a jsou nuceny sloužit démonovi. Ona dívka je jednou z těchto lapených duší, ale přestalo jí bavit poslouchat maníka v plášti, který se umí proměnit v raketu země-vzduch (pro rychlé přesuny je to praktické ;) a utekla sehnat pomoc. Takže se Wang vydá za taoistickými mnichy a začne peklo na zemi. Démon brzy Wanga ovládne (čímž se z hrdiny stane záporák), ale to už přichází na scénu velké kalibry typu Sammo Hunga a Lam Ching-Yinga. King Hu chytře využil obsazení ze všech duchařských filmů, které byly natočeny (ducha dívky hraje Joey Wong, takže to máme lidi z Chinese Ghost Story, Encounters of Spooky Kind a Mr. Vampire) a jako předlohu si zvolil velice známou novelu z osmnáctého století. Ani to ale nemusí stačit. Painted Skin vznikl v roce 1993, ale vypadá jako ze šedesátých let. Kdo viděl Huova Swordsmana ten si možná dovede představit, kde vězí problém. King Hu je bezesporu kultovní režisér, autor snímků jako Come Drink With Me nebo Touch of Zen, se zasekl při svých autorských vrcholech a od té doby točí filmy, které vypadají úplně stejně a bohužel používá i úplně stejné postupy a principy. Možná vám přijde, že to není nic, za co by se měl stydět, ale tahle archaičnost prostupuje filmem a doslova otravuje. Herci přehrávají jako při Shakespearovi na divadle, ale to se ještě dá vydržet (nesnesitelný nádech osudovosti má v sobě jen Joey Wong), mnohem horší je příliš statická kamera (a střih... většina záběrů trvá dvakrát déle než je potřeba) a s ní související mdlá akce. Celá poslední půlhodina sestává ze souboje taoistického Supermana (Sammo) s démonem a jeho armádou "Ewoků". ;) Bohužel navzdory letopočtu vzniku vypadají triky naivněji a směšněji než v např. v původních Zu Warriors od Tsuie Harka a některé finty bych se dnes styděl použít i v amatérském filmu. A není to jen v úrovni triků (pár pestrobarevných dýmovnic, hrátky se stínítkem a samovolně vybuchující předměty), King Hu nemá žádnou fantazii a nechce se pouštět do experimentů. Umí "naučené" výjevy, které vám vyrazí dech (průchod dívky sadem hořících meruněk), ale těch byste se dopočítali na ruce válečného veterána, který omylem odhodil pojistku místo granátu. A pak je tu předloha, která je zcela jistě košatá a obsáhlá, natolik, že v ní evidentně Hu musel často krátit a stříhat. Žádné představení postav se nekoná, jedině o Wangovi se divák něco dozví, ostatní postavy jsou mu přihrány do cesty a scenárista je hned ohýbá do vhodného tvaru. Pořád se tu někam chodí (od kláštera ke klášteru), ale Hu nikdy nevyužije tyhle chvilky, aby nám postavy trochu přiblížil... prostě jen snímá siluety, kterak šupajdí zleva doprava, zprava doleva. Výsledkem jsou naprosto lhostejné charaktery - kdyby Joey Wong někdo v půlce filmu ukřižoval na zdi a zapálil jí, zřejmě byste ani nehli brvou (já bych teda hnul, pač takový kočky je prostě škoda ;). Marnost. Skoro všechno je tu špatně a ten malý zbytek byl překonán dávno předtím než King Hu vůbec začal přemýšlet nad tím, že něco podobného natočí. Vzhledem k zajímavému obsazení a občas výborné kameře (nemluvím teď o jejím vedení, ale čistě vizuálním citu kameramana) je na výsledek celkem smutný pohled. Ploché postavy, primitivní triky, nulová akce a nesouvislý příběh - ani ta Mission: Impossible maska, kterou na sobě musí Joey Wong coby duch nosit (a podle níž je film pojmenován) z vás nevyždíme žádnou emoci (a že se o to v ten okamžik Hu snažil ze všech sil), takže se pokřižujte a zapomeňte. S duchy si můžete užít i jinde. 40%