HKstars

Zabij systém je z těch filmů, které, když už ne samotným názvem, vás dokonale odradí obalem resp. jeho jeho zadní stranou. Distributor tu inzeruje megarozpočet 50 milionů dolarů a tržby dokonce dvakrát vyšší (nechci pány z Intersonicu vyzývat na souboj, podle IMDb měl snímek rozpočet 11 milionů korejských wonů, to ale při kurzu jeden americký dolar = zhruba 1100 wonů, dává směšných 10 000 dolarů, což je málo i na českou televizní inscenaci... pravda bude asi někde mezi, obávám se že reálný rozpočet byl tak desetkrát nižší než uvádí obal DVD), ale to nestačí protože na zadním obalu najdete ještě výkřiky "1100 herců", "120 motocyklů", "12 tanků" a "15 helikoptér"... i tady budete muset krutě dělit (většinou dvoucifernými hodnotami), tank jsem osobně neviděl ani jeden a "scéna pod vodou" se rovná scéně v dešti. Co chci naznačit? Průměrně vzdělaný videofil zahodí obal, ale u mě zas jednou zvítězila záliba v korejské kinematografii nad zdravým rozumem a DVDčko jsem si domů odnesl. Trpěl jsem, ale vy nemusíte. Stačí když si přečtete recenzi. "Vdechujte plyn ze zapalovačů, udělá vám dobře..." První zatěžkávací zkouška vás čeká hned v úvodu, kdy nebudete vědět čí jste. První čtyři minuty jsou totiž vyhrazeny stylizované němé povídce o malé dívce se zapalovači. Tento kus filmu má samozřejmě klíčovou návaznost na další děj, ale když posloucháte příběh o mladičké prodavačce zapalovačů, od které si nikdo nechce zboží koupit a ona nakonec umrzne, a sledujete při tom krutě digitální sníh, textové meziobrazovky a další podezřelé prvky, budete na vážkách, zda vám do obalu lstivý majitel půjčovny nehodil něco úplně jiného. Rozpaky však rychle skončí a my se dostáváme do jedné kavárny, kde nám jsou představeny dva hlavní hrdinové (dívky kolem jsou jenom křoví) - jeden je Lee - profesionální hráč Starcraftu (počítačová hra), druhý je "jen" jeho kamarád Ju, marně doufající, že by snad jednou mohl zmizet z otcova bistra a místo přípravy čínské směsi se věnoval profesionálnímu hraní počítačových her (které docela vynáší). Je to však dalších ztracených deset minut, které mají jen navodit atmosféru hráčských doupat a virtuálních soubojů. Člověk který do této oblasti nevidí (a takoví do korejských kin nechodí, v této zemi je profesionální hraní na vysoké úrovni a pořádají se tu nejlépe dotované turnaje), bude jen vyděšeně mrkat očima a nepochopí, co se kolem děje (a obávám se, že v tomhle blaženém stavu vydrží až do konce filmu), ostřílení hráči Counterstrikeu se zase budou divit, proč hráči většinu těch deseti minut prozevlují po hernách s automaty. Zlom nastává ve chvíli, kdy Lee vyhraje na turnaji tři miliony wonů (důkaz, že rozpočet filmu nemohl být 11 milionů, ale spíš 11 miliard, i tak je to ale na míle daleko od údajů Intersonicu) a zaslouží si tak účást v úplně jiné hře jménem Zabij systém. Úkolem hry Zabij systém je ochránit malou prodavačku zapalovačů, zabránit ji, aby komukoliv prodala zapalovač a nechat ji umrznout, aby ji hráč mohl následně oživit polibkem a získal si tak její lásku. Ztrácíte se? Měli byste, protože Zabij systém není žadný Starcraft, který je prezentován ve své digitální podobě na obrazovce PC. Ju nemá o ničem ani ponětí a i když si občas představuje, že samopalem vybílil sídlo agresivního zákazníka (rozváží objednávky pro otcovo bistro), jeho herní realita začíná a končí u automatů. Je to loser a pochází z tak nuzných poměrů, že jeho otec spí s babičkou a on sám s matkou (nehledejte v tom dvojsmysly, jde čistě o rozložení postelí v bytě ;). Večer však potká dívku, která prodává zapalovače (ufff) a jeden si od ní koupí. Na jeho boku pak nachází zvláštní telefonní číslo. Stačí zavolat a Ju se dostává do hry. JENŽE - nic se nemění, všechno dál vypadá jako realita (snad jen ty informační screeny přebývají), jen s tím rozdílem, že se to všude hemží úchyláky, kteří se fragují navzájem, aby se dostali co nejblíž k dívce se zapalovači. Ju brzy zjišťuje, že kromě samotné dívky (jakési NPC postavy) a herních charakterů, které mají hráčům ztěžovat život (tj. pokoušet se kupovat zapalovače), tu existuje i organizace "Listí opadává na podzim" (neptejte se na podrobnosti ;), která Juovi pomáhá, protože v něm vidí naději. "Listí opadává na podzim" je totiž složeno z původních adminů hry, kteří byli odejiti a vzhledem k tomu, že Ju se do hry přihlásil načerno, má vyšší šance než ostatní hráči. Narozdíl od nich je ale zatím zelenáč a nesmí zemřít, bez identifikační karty už by se do hry nedostal. Naštěstí potkává velice zručnou hráčku Lalu (ačkoliv by překladatel raději, aby se jmenovala Lara ;) - lesbickou motorkářku, která umí střílet, uhýbat kulkám a čas od času si v rámci divokých soubojů i zaletá. Je prostě zatraceně dobrá a skolila už hodně protivníků, čímž se její herní schopnosti radikálně vylepšily... Pokud se vám začínají klepat ruce a vůbec nechápete smysl dosavadních řádků, je to pro vás game over, protože tohle je obsah první půlhodinky, jejímž úkolem je pouze seznámit vás se základními znalostmi. Dál už to bude jen pro drsňáky, stejně jako tahle recenze... "Chcete vybouchnout? Ano/Ne" Scénář vás celou stopáž udržuje v jemné nejistotě, zda jste skutečně ve hře nebo je to jen nějaká konspirativně upravená realita, která pod rouškou nějaké "hry" nutí mladé Korejce, aby ze sebe navzájem vymlátili duši. Akční scény plné létání, zuřivých přestřelek a bullet-timeu sice naznačují, že hrajeme (všechno vypadá až příliš "cool" než aby to byla pravda), chování hlavního hrdiny však svědčí o opaku. Ju totiž jedná naprosto nelogicky (a nehledejte za tím to, že se na první pohled zamiloval do dívky se zapalovači) , každou chvíli se objeví nějaký listnatý agent a prozradí mu tajemství ze kterého vyprsknete smíchy a hlavně, tvůrci se vám velice neobratně snaží mást - dívka se zapalovači se totiž v půlce hry naštve a začne vraždit lidi, kteří si nechtějí koupit zapalovač, vše se odehrává v lokacích, se kterými jsme se seznámili v úvodu (tedy v realitě) a navíc tvůrci a admini hry se pohybují ve hře jako normální osoby a dívka se zapalovači tu má dokonce vlastní fanklub. Když je poté chycena, vyjdou v novinách palcové titulky o dopadení. V jakých novinách? Herních nebo reálných? Děj občas poskočí z místa na místo, aniž bychom se dozvěděli jak se tam hrdinové dostali a tak máme plné právo se domnívat, že jde o flashback nebo přeskok z reality do virtuálna. Žádnou pomocnou ručičku ale nedostanete... ani od tvůrců, ani od nikoho jiného. Korejcům ale nelze upřít odvahu a kreativitu s níž se do projektu pustili. Zvrat střídá zvrat, témat a ambiciózních uměleckých pokusů je tu tolik, že tvůrci splnili plán na deset let dopředu a celé je to až příliš úchylné než abyste to odkopli do rohu. Má to zkrátka svojí poetiku, sice trochu neohrabanou a zlodějskou (řada scén tu vykrádá všechny Matrixy, dočkáte se i scény s Architektem), ale přesto takovou, aby vás stihla šokovat. Při podrobnějším pohledu vám dojde, že zpracovávané téma není až tak krutě nové, film velice připomíná Cronenbergovu ExistenZ, jenže ta se alespoň většinu času tvářila inteligentně a těžila z dobrých herců. Zabij systém těhle výhod požívat nemůže, hlavní hrdina je nevýrazný až hanba, dívka se zapalovači se zmůže jen na "kupte si zapalovač" a svůj herecký rejstřík si postavy nevylepší ani v akčních scénách. Ty jsou správně videoherní, ale bohužel až příliš umělé. Navíc tvůrci skutečně neodhadli možnosti rozpočtu - najdete tu sice helikoptéry, motorky, kulomety a komparsisty, ale všemu je pomoženo zrychlovačkami (hnusnými) a notnou dávkou počítačových efektů, které jsou až na pár výjimek (dálniční přestřelka) velice slabé a za některé bych se styděl, i kdyby se objevily v českém filmu z předrevoluční éry. Oproti ExistenZ korejští filmaři propásli i možnost napravit největší chyby nějakou ultramoudrou pointou. Překvapení je tu sice několikanásobné (takže už skutečně nebudete vědět čí jste, já to nevím dosud), ale výsledkem je stav "vím, že nic nevím". Nedozvíte se vůbec nic a otazníky se vyrojí stejně jako hejno digitálních motýlků. Triky jdou mimochodem ve finále úplně k čertu a hrozí i poškození vašeho televizoru... tak si dejte bacha. Smutný je fakt, že Korejci (jiní) podobné filmy točit umějí, viz. zábavná sci-fi/fantasy Volcano High s dobrými herci a výbornými triky. K naší smůle se však do půjčoven dostává Zabij systém, film který nelze zařadit do žádného žánru, film který připomíná křížovku bez tajenky. Film při němž vždycky prohrajete. Ať už máte počítačové hry rádi nebo ne, měli byste se vážně zamyslet nad tím jestli chcete Zabij systém vidět. Ctyřicítku mu dávám za zajímavý nápad, pár povedených akčních scén (pár=dvě) a několik neúmyslně humorných situací, které mě shodily ze židle. Nemám to srdce oštemplovat film nižší známkou, protože až se vám to rozleží v hlavě, pochopíte, že podobné celuloidové peklo jen tak neokusíte. Zabij systém je v rámci asijských filmů velkou raritou a i když ho s největší pravděpodobností budete nenávidět a jeho dvě hodiny vám budou připadat jako věčnost, zůstane něčím, na co nezapomenete. Nikdy... 40%

Ne každé pokračování musí nutně pokračovat tam, kde předchozí díl skončil a Návrat do 36. komnaty je přímo ukázkovým příkladem. Lau Kar-Leung ho natočil v roce 1980 a snaží se nás chvilku vodit za nos, když se na scéně objeví Gordon Liu v mnišském obleku. Něco ale není v pořádku, ctihodný mistr San Te by přeci takhle nevtipkoval. Ve skutečnosti je to totiž Chao, místní podvodníček, který se za mnicha vydává jen proto, aby vybíral od lidí naoko příspěvky na klášter. Jeho schopnosti ale přijdou k užitku, když místní barvírnu obsadí Chingové a nutí dělníky pracovat za nižší mzdu. S pomocí několika triků se podaří vzbudit dojem, že Chao je mocný mnich San Te a šéf barvírny dostane strach. Naneštěstí má v záloze šéfa Chingů, který velmi dobře ovládá bojová umění a prokoukne Chaovy triky. Zneuctěný Chao se tedy vydává do Shaolinského kláštera, aby se kung-fu naučil "doopravdy". Pokračování 36 komnat má evidentní příznaky chanovské mánie. Poté co Jackie natočil Drunken Mastera, začal do old schoolu nezadržitelně pronikat humor, jak se všichni producenti chtěli přiživit na novém úspěšném modelu. Ani Shaw Brothers nestáli stranou a tak dostal Lau Kar-Leung za úkol trochu popustit uzdu fantazii. Celkem se to podařilo a stejnou taktiku Lau využil později i u třetího dílu Shaolin Temple s Jetem (tam je ovšem humor ještě trochu infantilnější). Důležitě bylo, že Gordonovi pozice komedianta seděla, takže navzdory některým slabším gagům je celý ten kolotoč omylů a podvodů velice dynamický, i ve chvíli, kdy se Chao dostane do kláštera a je konfrontován se skutečným mistrem Sanem. Ten ho odmítne učit a pověřuje ho zdánlivě nesmyslnými úkoly. Chao si musí umět umýt vlasy, aniž by použil vědro a také staví lešení kolem celého kláštera. Tvrdou prací se mu ovšem zlepšují schopnosti a stavbou konstrukce okolo všech komnat toho hodně okouká. S tichým požehnáním Sana tak v Chaovi pozvolna klíčí nový styl - lešenářské kung-fu. Když je hotovo, San neváhá Chaa vyhodit (tahle taktika se konec konců osvědčila i u něho). Mladík je kung-fu velmistrem a ani o tom neví, na jeho schopnosti ale samozřejmě ještě přijde řada. Těžko se tomu věří, ale Návrat do 36. komnaty si v některých ohledech nezadá se svým starším bratříčkem. Hodně se ubralo na moudrostech z hlav shaolinských mnichů a kromě neustálého motivu útlaku Chingskými ďábly, tu není žádný důležitý podtext, to atraktivní ovšem zůstalo a mluvím teď o technologii výcviku v jednotlivých komnatách (uvidíte opět řadu novot) a samozřejmě akčních scénách, které jsou rychlejší, náročnější a zajímavější. Na začátku osmdesátých let se pádilo kupředu a Lau Kar-Leung samozřejmě nechtěl zůstat pozadu, finále na lešení a použité "lešenářské" techniky jsou moc fajn. Celé to navíc disponuje decentním humorem, což je oproti jedničce příjemné osvěžení. Není tu žádný podpásový nebo nedekódovatelný gag, čistě jen srozumitelné a místy trochu infantilní vtípky, které pomáhají tempu i příliš vlastenecké dějové linii. Sečteno a podtrženo to dává old school v tom nejlepším slova smyslu, okořeněný moderními prvky a notnou dávkou fantazie. Berte nebo nechte být, podobných shaolinských pecek ale venku příliš nepoletuje. 80%

Pokoušet se převést jakoukoliv anime na celuloid, by se ještě před pár lety zdálo býti holým šílenstvím. Technika i odvaha filmařů však pokročily a v době, kdy i Hollywood začal houfně ohlašovat hrané adaptace, vzali si Japonci příklad z hesla "dokázali jsme, že to dokážeme", plivli do Pentií a začali makat na jednom z nejdražších projektů historie. Jedním ze skrytých trumfů Returnera je, že na vás sice všude na oficiálních stránkách i plakátech vyskakují kreslené podobizny Takeshi Kaneshira, ale scénář z žádné mangy nevychází. Režisér Takashi Yamazaki si ho doslova "vyrobil" a koukal při tom asi na hodně filmů. Mj. i Den nezávislosti, E.T.ho (zřejmě nebude náhoda, že Yamazaki v roce 2000 natočil klon E.T.ho s názvem Juvenile) nebo 12 opic. Ale nepředbíhejme... Hlavním hrdinou je nájemný zabiják Miyamoto (Takeshi Kaneshiro) žijící u infobáby (stará osoba, která má jako jediná v okruhu sta mil televizi a notebook s internetem, takže je hotovou studnou informací). Díky fuškám, které pro ní odvádí se krok za krokem dostává na stopu své odvěké nemesis, chodící reklamy na vlasové tužidlo - Mizoguchiho, vysoce postaveného člena nejsilnější Triády. Nemusím dlouze zdůrazňovat, že je to arciparchant a nezalekne se ničeho, ani kuchání dětí za účelem prodeje orgánů. Právě takhle skončil Miyamotův kamarád před patnácti lety a od té doby je hlavní hrdina Mizoguchimu v patách. Co v patách, už ho skoro měl, kdyby se při megačistce v přístavu neobjevila ona tajemná dívka (kterou Miyamoto pro jistotu postřelil). Stačil jeden pohled špatným směrem a Mizoguchi opět zmizel. Miyamoto naštěstí není žádný nelida (i když... záporáky teda nešetří) a tak vezme dívku domů. A to asi neměl dělat, protože o pár minut později má na krku přilepený detonátor a ta postřelená osoba ho nutí, aby jí odvezl do výzkumného střediska. Mele páté přes deváté a řeči o apokalypse, cestování z budoucnosti a mimozemšťanech, jdou Miyamotovi skrz uši pouze průtokově, ale o hodinku dál už nelze pochybovat, protože na scéně se objevují mimozemšťani, dívka má u sebe urychlovač času (aneb bullet time si musíme nějak oddůvodnit) a apokalypsa je skutečně za rohem. Navíc má o ztroskotavšího mimozemšťana zájem i Triáda a tak se Miyamoto opět setká tváří v tvář Mizoguchimu. Jinými slovy, všechny cesty vedou k trikově nabušeným akčním scénám a divákovi brzy dojde, že tady bude ještě pěkně veselo... S největší devizou filmu, počítačovými triky, však tvůrci nakládají opatrně a jejich nedokonalost se projeví snad jen ve flashbacích do budoucnosti, které pomáhají formovat charakter zachránkyně lidstva, která si to z roku 2084 přihasí do budoucnosti, aby zabránila smrti mimozemšťana a rozpoutání intergalaktické války. Mimozemšťani v brnění vypadají jako kombinace Predátora, Terminátora a Vetřelce, svlečení pak jako něco mezi E.T.m a Gremlinem (oops, to jsou zavádějící popisy). Většina trikových záběrů je ale situována do přítomnosti a pokud jste schopni přivřít oko (na hollywoodskou kvalitu produkce zapomeňte), jsou výsledky velice... decentní. Ale triky, netriky... i ten největší nekňuba brzy pochopí, že Japonci dokonale vykradli řadu amerických předchůdců a snaží se probudit k života jakéhosi sci-fi Frankensteina. Naštěstí se to daří, protože celá zápletka se záchranou světa tvoří díky výkonům hlavní herecké dvojice jen nepodstatné křoví. Takeshi Kaneshiro má i jako nájemný zabiják svou klasickou jiskru v očích, takže vůbec nezáleží kolik lidí střelí do hlavy, vždycky to bude pětihvězdičkový klaďas. K dobré atmosféře přispívá i jeho sehranost s Anne Suzuki, představitelkou Milly (té z budoucnosti). Goro Kishitaniho (Mizoguchi) si určitě taky zapamatujete, pokud to nebude kvůli sestřihu, tak snad proto, že je to vážně hajzl. Jak už to tak bývá. Returner je primárně sci-fi příběh, takže nečekejte nějaké hutné akční nálože, krom několika zajímavých přestřelek se dočkáte jen dvou nebo tří bojových pohybů, prostě žádné žně. Režisérovi evidentně vyhovovalo spíš odlehčování humorem než sázení jedné akční scény vedle druhé. Budiž, film funguje i tak, protože se může opřít o dobře napsané charaktery. Returner je filmem mnoha tváří a podob. Někteří v něm uvidí jen vykrádačku všemožných západních hitů (za svojí inspiraci se tvůrci zjevně nijak nestydí, protože není nikterak maskovaná), další prohodí něco o "japonském Matrixu", ale najdou se i tací, co v něm uvidí nástup nové japonské vlny, jež kombinuje osobitou akční sci-fi, velice nadějné využití triků a která má otevřeny všechny cestičky na zahraniční trhy. 80%

Hsia-Ling je úspěšný hongkongský pravník s diplomem z amerických univerzit. V dobách svého studia asi četl pilně i Daredevila, protože se ho snaží úspěšně napodobovat a tam, kde jsou paragrafy bezzubé (protože svědci záhadně umírají), tam nastupují Hsiaovy tvrdé pěsti. Jednoho ze dvou drogových dealerů stihnul zlikvidovat sám a ulehčil tak policejní inspektorce Cindy (Cynthia Rothrock) kupu práce, ale když Hsia dorazí na druhou štaci, dealer sedí v křesle a v krku má nehoráznou díru. Na otázky či pátrání není čas a přicházející Cindy, která zahlédne Hsiaoa nad mrtvým tělem, má v celé záležitosti poměrně jasno. Nikdo však neví, že podsvětí a obchod s drogami ovládá někdo úplně jiný. Někdo, kdo je hlavním hrdinům blíž než by se odvažovali hádat... Je to klišé, ale Corey zase boduje. Poté co se svezl na nastupující vlně girls with guns filmů s Police Assasins a odskočil si natočit první díl Karate Tiger, je znovu v plné síle a tentokrát si střihnul i poměrně důležitý herecký part. Kopání, střílení a krvácení ale naštěstí obstarávají ti důležitější - Yuen Biao a Cynthia Rothrock, to je pekelná kombinace a ačkoliv si tahle dvojka jde většinu filmu po krku, zvládají akční sekvence těhle dvou hravě zakrýt slabiny scénáře (který místy vůbec nedává smysl a zuřivě přeskakuje ze scény na scénu. Dokonce i Coreyho trademarkový humor je tu v minimální míře). Ano, můžeme tu najít poměrně hezky rozvinuté dilema odlišného vnímání spravedlnosti - Cindy neschvaluje Hsiaovu vlastnoruční cestu za spravedlností, ale nakonec pochopí, že i mezi zákonodárci a policisty je několik prohnilých individuí a odhazuje předpisy, aby mohla nakopat nepřátelské zadky, ale celé je to trochu moc neučesané a příliš bleskové. Corey překvapivě nahradil humor násilím a akčních scén, které vás vysloveně zabolí je tu snad až příliš mnoho. Scenárista je k hrdinům nesmlouvavý a hlavní záporák filmu, Melvin Wong, sice není prvotřídní bojovník, nicméně využívá nejbrutálnější metody a jde tvrdě za svým cílem. Cesta za happyendem rozhodně nebude snadná, i když... zaslouží si tu vůbec někdo šťastný konec? Zjistěte to sami... Righting Wrongs není filmem ze zlatého fondu světové kinematografie a potřeboval by na několika místech doladit, ale kdykoliv se v záběru objeví Cynthia nebo Yuen začnou vám vstávat všechny chloupky na těle, protože očekáváte jedny z nejlepších akčních scén své doby. A taky je dostanete, spolu s další ostrou lekcí o tom, že hongkongské Triády nejsou nikomu pro smích a že přežít v tomhle filmovém Hong Kongu vůbec není jednoduché. Zvládnou to jen ti nejlepší. Tak tady je máte... p. s. Mandarínská/americká verze se od kantonského sestřihu dost radikálně liší (co se týče osudů hlavních hrdinů). Nechci moc prozrazovat, ale je mnohem víc "user-friendly", především proto, že Cynthia později natočila nepřímé pokračování (Blonde Fury). 70%

Romantic Assasins zůstanou v redakci kultovním a nezapomenutelným dílem, kvůli jedné jediné scéně. Ovšem ne v tom dobrém slova smyslu. Když k nám film dorazil, pouštěli jsme si z něj náhodný úsek a zrovna chytli "asterixovskou" scénu wuxiácké diskotéky, na které byly moderní discoefekty prováděny po oldschoolovsku (nepochopíte, dokud neuvidíte). Deset minut jsme nevěděli absolutně "vo co go", ale bylo to dost šílené. S tím že je to nějaká parodie, jsem to založil a chystal se k tomu někdy vrátit. Uplynulo pár týdnů a na Romantic Assasins konečně přišla řada. Název filmu je odvozen od ňoumů, kteří se potulovali zemí (Koreou) za dob čínské okupace a hráli si na hrdiny/zabijáky, ačkoliv vůbec nic neuměli a byli nebezpeční nejen sami sobě, ale i svému okolí. Náš hrdina a jeho kámoši, tvořící nájemné komando zabijáků, rozhodně patří k téhle sortě. Bojovat neumí vůbec a jeho největším trumfem je rozhození protivníkova soustředění (fakt nechtějte vědět, jak toho dosáhne - figuruje v tom svlékání, divoké taneční rytmy a totální sebedegradace). Všichni do jednoho jsou pak totálně hloupí, zřejmě však ne tolik jako jeden ze zbohatlíků, který si je najme na chycení nevěrné ženy a jejího milence. Tuhle fušku překvapivě zvládnou (aneb když se scenáristovi hodí, aby pětice vypadala jako profesionální ninjové, není problém to tak napsat, diváci už si to nějak přeberou), ale zabloudí v lese a dostanou se do chrámu, ve kterém přebývá pět SEXY duchů (ženského pohlaví). Kdysi je zabil jeden z čínských vojáků a ony teď musí vysát život z tisíce mladíků, aby mohly do nebe. Jedna duše, znamená jednu kapku v posvátné nádobě. Už jich mají 999. Kdo počítá s tím, že naše vražedná jednotka nádobu rozbije, ten se překvapivě mýlí, ty hovada jí rovnou vypijí. Ženštiny nejdřív šílí zlostí, ale pak je napadne, že když ty nekňuby naučí duchařské kung-fu, mohli by je pomstít a zabít jejich vraha. Pak už bude cesta do nebe volná. Pak se toho stane ještě hodně a musím korejské filmaře poplácat po ramenou za odvážné dějové motivy (v Hollywoodu byste těžko přibili dítě letícím šípem ke stromu), jenže ono to celé jaksi nedává smysl. Na to už jsem si zvyknul, nebudu reptat, pokud někdo vezme pilu a prořízne mi pusu od ucha k uchu. U komedií a parodií jsem ochoten vyměnit bezbřehý humor za nedostatek logiky a jsem hodně přizpůsobivý, prakticky se směju čemukoliv od Monty Pythonů přes americké sitcomy až po hardcore hongkongské komedie. Korejský filmový humor (přesto že Sex is Zero se mi např. velmi líbil) pro mě zůstává velkým otazníkem. Narazil jsem u My Wife is Gangster a stejně se mi to povedlo i u Romantic Assasins. Na celém širém světě (internetu) ten film zná málokdo, takže pravděpodobnost, že by mi někdo vysvětlil PROč je to taková sranda. Romantic Assasins mají vedle nevýrazných akčních scén (myslím tím momenty, kdy hrdinové mají vypadat, jako že něco umějí) a divných hereckých výkonů problém především s vlastní identitou. Není to šílená komedie nebo parodie, jak jsem odhadoval podle těch naslepo vyrvaných deseti minut. Kdybych hodně šrotoval, vyšlo by mi jakési melodrama, které má být zábavné tím, že postavy v hlavní roli jsou na hlavu padlí a duchoženštiny jsou roztomile rozhádané. Když se nad tím zamyslíte, musíte oceňit, že je to originální, takhle na papíře. Ale zfilmovat film, který se ve vás snaží vyvolat takhle rozpolcené emoce by nedokázal snad ani Spielberg. Je těžké to vysvětlit, ale film jasně dokazuje, že se chce tvářit vážně a totálně ujetě zároveň. Několika postavám jsou za pomoci flashbacků přisouzena určitá břemena z minulosti, ale jakákoliv vázně míněná scéna absolutně ztratí svojí údernost, když v té následující spolkne jeden z herců prstýnek zabalený v hovně, popř. se dva mužští hrdinové začnou při umělém dýchání zuřivě líbat. Už jsem na podobné věci asi moc starý, jak by řekl seržant Murtaugh ze Smrtonosných zbraní, což ale bohužel znamená, že do korejských bláznivých "dramedií" nedorostu. Abych ten film nějak konkrétně přiblížil těm, kteří ho nikdy neuvidí. Představte si to nejhorší z francouzských komedií (tj. Agenty Nula nula nebo RRRrrrr!), ale přidejte celkem solidní herce, pár slušných vtípků (vizuální stránku nepočítám, Francouzi ji zvládají také a Romantic Assasins hodně ztrácejí při soubojích, které jsou sestříhány do třicetivteřinových bordelů, popř. tříminutových mučeníček). Jen kvůli tomu (a sličným Korejkám v rolích duchů ;) mají Romantic Assasins o dvacet procent (nebo jednu hvězdičku, jak je libo) víc než tyhle francouzské odpady (aby bylo jasno proti komediím typu Taxi nebo Drž hubu vůbec nic nemám). Možná vám to srovnání přijde zvrhlé, ale humor RRRrrrr! je v mnohém podobný tomu v Romantic Assasins, především absolutní absesí pointy na konci vtipu nebo přehráním vtipu do fáze, kde už je jakákoliv pointa zbytečná. Mojí jedinou spásou je slabá paměť, protože na tyhle filmy vždycky rychle zapomenu (je to ale dvousečná zbraň, protože za pár týdnů se vrhnu na další korejskou komedii, snad abych se podvědomě přesvědčil, že to pořád není zboží pro mě). Možná do redakce najmeme nějakého experta na korejské bláznivé komedie. Možná mě to bude i něco stát, ale lepší peníze než nervy. ;) 40%

Prvních pár minut filmu vypadá jako kdyby při střihu Swordsmana 2 upadly na podlahu a odplazily se do jiného filmu. Ching Siu-Tung se holt nezapře. Jenže jakmile přestane Elvis Tsui trhat lidi na malé kousíčky a ukopávat hlavičky řadovým vojákům, objeví se na scéně Stephen Chow a kormidlo režie převezme Wong Jing. O tom jak se o film přetahuje komediální torpédo a wire-fu maniak je pak celý zbytek a je to "bitka" hodná pozornosti. Stephen Chow hraje opět losera, kterému jeho chabé schopnosti nijak nebrání v hutné vyřídilce. Tuhle pózu ostatně dovedl k dokonalosti. Jeho Wei Siu-Bao (v americké verzi překřtěn na Wilsona Bonda ;) je megafrajírek, ale když jde do tuhého, bere poslušně do zaječích. To však nebyl případ bitky v jednom bordelu, kde zachránil život šéfovi rebelů. Protože je to zároveň jeho idol, záváže se k infiltraci do císařského paláce. Jenže tady už začínají problémy - Wei si splete vchod a místo náboru do kuchyně se dostane do kastrovací kanceláře, která vyrábí eunuchy. Na poslední chvíli je zachráněn Hoi Tai-Fuem (Ng Man Tat), jenž na pozici dvorního eunucha kuje v paláci nejrůznější pikle. Weie to sice zachrání (alespoň na čas) od kastrování, ale ten zas musí něco slíbit Hoiovi. Tímhle stylem se v podstatě seznámíme s veškerým osazenstvem paláce - královnou matkou (Cheung Man), jejím synem (císařem) a dcerou (vrcholně nadržená Chingmy Yau). Chow tu naplno využívá svojí "diletantskou" komiku, takže se vždycky nechá chytit nebo do někoho omylem vrazí. A všichni chtějí využít jeho služeb k nějaké sebevražedné misi. Nejzábavnější na celém filmu je bezpochyby to, že se hlavnímu hrdinovi daří likvidovat velmistry a odhalovat spiknutí a to všechno jaksi mimochodem, bez většího přispění. Nevím jestli měl Wong Jing zrovna dobrý den, ale když se přenesete přes šílené věci (typu Ng Man Tat se zblázní a po zasažení smrtícím jedem začne pít z formal-dehydu vlastní penis, který mu v dětství odňali ;) a ještě šíleněji rotující mistry (Ching Siu-Tung je zas jednou v ráži, i když po stránce choreografie nepatří Royal Tramp k jeho majstrštykům), je tahle komedie brutálně zábavná a Chow je doslova k sežrání. Styl jakým se dostane i z těch největších průšvihů je neodolatelný a pár okamžiků je věru geniálních. Škoda že Wong Jing a Siu-Tung se na postu nejvyšším nějak lépe nedohodli, film se tváří všelijak a pronásleduje ho jakási aura nedotaženosti (tu ovšem Chow zakrývá celým svým tělem (především tedy jistými partiemi, jež dostanou pořádně zabrat ;) a grandiózním výkonem). Nebýt "to be continued..." závěru, asi bych řekl, že to byla naprostá ptákovina bez děje. Což asi stejně řeknu po zhlédnutí dvojky, každopádně to nic nemění na faktu, že párkrát se skutečně zasmějete od plic, pokud máte pro Chowa slabost a pár hongkongských komedií už jste viděli. Tahle totiž patří k těm drsnějším a plně docenit její nuance dokážete až po pečlivém proškolení na lehčích filmech (třeba zmíněná trilogie Swordsmanů). 60%

Druhý Royal Tramp navazuje přesně tam, kde jednička skončila. Wei (Stephen Chow) si užívá blahobytu, ale za humny se začínají stahovat mračna. Podvodnice, kterou v závěru jedničky odhalil, se transformovala do velitelky dračí sekty a spolupracuje s konkurenčním místo držícím, jenž plánuje zaútočit na císaře. Ještě předtím se ale jeho syn má oženit s císařovou sestrou (Chingmy Yau), aby naoko potvrdil svou loajalitu. Jenže ta čeká dítě s Weiem. Vítejte do bláznivého světa... podruhé. Ve druhém díle převzal otěže Ching Siu-Tung o něco pevněji a je to sakra poznat, protože film je akčnější, postavy mají ultimátní schopnosti a všechno lítá, co nohy má. A úplně nejvíc Brigitte Lin, která nastoupila do role Cheung Man z jedničky (po trasnformaci následuje změna podoby, malou nápovědu nám ostatně tvůrci přichystali už v závěru jedničky) a stejně jako ve Swordsmanech plní roli megasupermanky. O své schopnosti ale brzy přijde a bude to samozřejmě díky Weiovi, který se ve filmu předvede jako megasukničkář a svede prakticky každou sukni v dohledu (se speciálním afrodiziakem pak i ten zbytek ;). Jeho šarmu pod tlakem okolností podlehne i Brigitte a Chow získá její schopnosti, což Siu-Tungovi postačí k organizaci úchvatných bojových sekvencí (nepřítel má totiž na své straně Yam Sai-Kwoona). I když je film na první pohled mnohem akčnější (a po téhle stránce i vychytanější), nezapomnělo se na staré postavy a především brutální humor. Royal Tramp 2 beze zbytku naplňuje definici šílené komedie a to i tím, že se v něm neděje nic a všechno. Příběh postrádá jakoukoliv logiku a i když se odehrávají současně dvě, tři dějové linie, vůbec nevíte, která bije, protože Chowova postava snad už ani neví, kdy lže a kdy mluví pravdu. Jenže jeho Wei je opět k zbláznění vtipný a nemohu si pomoct, čím víc Chowovek mám za sebou, tím je mi jeho specifický humor sympatičtější. Jsou tu rozhodně dětinské vtipy, mnohé trikově nezvládnuté a většinu jeho filmů pronásleduje mírná televizní fazóna, ale ten obsah si rozhodně užijete, pokud víte jak má vážně míněný film o swordsmanech vypadat. Royal Tramp si totiž z tohohle žánru dělá legraci ústavičně a jeho sitcomový timing a kadenci gagů trumfne máloco. Původně mi bylo trochu líto, že Siu-Tung příliš tlačí na pilu, co se týče osnování různých spiknutí a vztahů mezi postavami, protože to nezávaznost "chowovek" tlačí směrem k vážně míněnému akčňáku. Výsledek ale funguje nad očekávání dobře, film dokonce není žánrově tak rozervaný jako první díl a Wong Jing (zřejmě) se nebál jít v některých vtipech do krajnosti, takže vás čekají zvuky z grotesek, šílené honičky a velice humorné akční scény. Ne každý je na takový mix připravený (neopakuji se už v tomhle, pokud se jedná o Chowovy filmy? Sorry, každý má právo být varován), ale pár nás je a Chow velice dobře ví na jakou strunu má zahrát, aby nás uspokojil (a nemluvím teď samozřejmě o těch vtipech souvisejících s penisy ;). 70%

Moc parťáckých komedií se v Hong Kongu netočí, ale po úspěchu Aces Go Places se někteří tvůrci nechali inspirovat a tak se v druhé polovině osmdesátých let začaly nezvedené policejní páry doslova sypat jeden za druhým. Rosa naštěstí patří k těm vydařeným a těží především z vychytaného obsazení. Hrdiny snímku jsou dva policisté, frajírek Hsia (Yuen Biao) a sukničkář (ovšem s nulovým skóre) Lei (Lowell Lo). Oba mají bohužel jisté resty u svého nadřízeného a tak jim začnou krušné časy, kapitán Tien je totiž pošle dělat policejní rekonstrukce (jedna z nejlepších částí filmu) neobjasněných vražd. Narozdíl od obětí to ale naši výtečníci přežijí a dokonce kápnou na velkou stopu. Policejní informátor Li Wei-Feng totiž vyfotil v akci známého překupníka šperků a negativ teď chce získat jak policie, tak zločinci. Jediným vodítkem je modelka Rosa, která je Wei-Fengovou známostí. Vyšetřování však poněkud zkomplikuje Rosin chladný přístup a především fakt, že se do ní Lei zamiluje, přidejte k tomu ještě jeho sestru, která se naopak velice líbí Hsiaovi a už tu máte pěkný lán pro sázení nejrůznějších gagů osolených špetkou romantiky. Pokud máte něco nakoukáno, určitě si Rosu užijete, protože jako by nestačil povedený scénář (gagů je tu tolik, že u některých je dokonce experimentálně použita "předehra ke gagu", což je něco nevídaného... v několika případech to sice vezme vtipu vítr z plachet, ale jindy to naopak funguje jako násobitel, uvidíte sami), a šťastný výběr hlavních hrdinů (Yuen Biao a Lowell Lo si padnou do rány a jejich kočkování spolknete i s návnadou), je tu navíc nekonečná řádka známých tváří od Chung Fata a Dicka Weie v rolích zločinců (oba si užijí své, Chung Fat má originální zbrojní arzenál, Dick Wei pak dovádí svého záporáka k dokonalosti při "oblékacím" souboji s Biaoem) přes vedlejšáky (informátora hraje Charlie Cho, známý jako slizký právník z prvních dvou Police Story) až po mrknutí na bystré diváky (Blacky Ko Sau-Leung, jeden z nejslavnějších automobilových kaskadérů tu hraje mizerného řidiče, dvojice policistů se jmenuje Roger a Moore apod.). Je milé vidět, že si tvůrci dovedou vyhrát s detaily a ještě příjemnější je, že přitom nezapomínají na celek. Kromě romantické mahjong vložky má film neuvěřitelný spád a i když se dočkáme jen dvou větších akčních scén (při nichž se humor nevytrácí, ale naopak graduje), je tu i pár nečekaných kaskadérských kousků, takže si tahle komedie rozhodně zaslouží přídomek "akční". Když odhlédnu od půvabů Lu Hsiao-Fen (hraje Rosu) je největším magnetem zcela bezkonkurečně dvojka Yuen Biao-Lowell Lo. Biao odvádí svůj standard a při některých smečích proti Lowellovi je přímo neodolatelný, u Lowella je zase škoda, že se v reálu věnuje víc skládání hudby než hraní (ale možná si ho pamatujete jako Youdu z Magnificent Warriors), vyšinuté komické postavičky rozhodně umí... Co ještě dodat? Rozhodně kupujte! Pod rouškou neznámého názvu se skrývá napumpovaná komedie, v níž se nešetří akcí a která z vás vydoluje upřímný smích rychleji než byste čekali. Příjemné překvapení a další úspěšný zářez (nejen) pro Biaoa. 70%

K některým filmům by se nikdy neměla točit pokračování, jenže Japonci holt mají rádi ujeté Asiaty, přerostlé papundeklové příšery a kýčovité vizuální efekty, takže Peacock King, kterému jsem v recenzi přistřihnul křidélka se dva roky po svém uvedení dočkal druhého dílu. Původně jsem si podle přebalu myslel, že se jedná o jinak pojmenovanou jedničku a když už jsem disk po několikanásobném odkládání vrazil do přehrávače, skrytě jsem se modlil, abych měl pravdu a mohl ho znovu rychle vyndat. Osud chtěl ale jinak - Saga of the Phoenix (vůbec netuším proč se to tak jmenuje) alias Peacock King 2 mě přivítal s otevřenou náručí - stejní herci, stejné prostředí, nový papundekl... Pekelná panna Ashura byla sice zachráněna, ale vrchní buddhistický mnich ji nemůže pomoci - dezerce z pekla se trestá smrtí, jedinou šancí jak přežít je meditace v temnotách. Ashura chce ale strávit svůj život s přáteli a sluncem, i kdyby to mělo znamenat jen krátký časový úsek. Po menší výměně názorů v klášteře tedy vrchní mnich svolí a Ashura získává sedm dní, poslední týden svého pozemského života. Nesmí během této doby kouzlit a jako ochranka jsou ji přiděleni Peacock (Yuen Biao) a Lucky Fruit (Hiroshi Mikami), navíc vrchní sestra vysílá trio svých služebnic, aby všechno zpovzdálí sledovaly. Kdyby se náhodou Ashura rozhodla vrátit do pekla, je třeba jí zabít. Nebezpečí ale číhá jinde - pekelná konkubína hodlá chřadnoucí Ashuru využít pro vzkříšení démonů a na to potřebuje její duši (přirozeně). Když neuspěje elitní jednotka vojáků-duchů (pár barevných fireballů si s nimi poradí) a s Ashurou nehne ani fakt, že Peacock je doslova uložen k ledu (Biao tu má jenom cameo, takže musí nějak zmizet ze scény, zajímavé je, že ostatní postavy si toho pranic nevšímají až do samotného finále, kdy se Biao zase objeví), rozhodne se konkubína ovládnout jejího nejlepšího kamaráda - malé, gremlinovi podobné stvoření s neuvěřitelným apetitem, které supluje roli E.T.ho nebo Jar Jara Binkse. Nutno dodat, že mizerně a podobně nevýrazné jsou i scény v nichž se naši magičtí hrdinové setkávají s obyčejnými smrtelníky (ti nejsou tak obyčejní, jaká je pravděpodobnost, že narazíte na blázna vynaleznuvšího multidimenzionální teleport? ;). Lam Ngai Kam je ve své kůži kdykoliv se na scéně objeví zmutovaní vojáci s břity místo rukou, oživlé kamenné potvory nebo všesající písečné víry. Má své triky rád a pro fireball nejde nikdy daleko, tentokrát se rozhodl, že se nevzdá své vášně ani v běžných scénách a proto se setkáváme s onou gremliní postavičkou. Bohužel všechno ostatní je stejně matné jako v prvním díle a je to o to bolestnější, že Biao na drtivou většinou filmu zmizí ze záběru. Hiroshi Mikami není žádný tahoun, Gloria Yip jako Ashura hraje rozmazlenou a nevyspělou holčinu (velice přesvědčivě) a potřeštěný smrtelník špičkující se s gremlinem kombinovaný se starostmi ala "tenhle démoní latexový obleček ti musíme vyměnit za něco normálnějšího", to je hodně velká slabota. Lam Ngai Kam nikdy neměl smysl pro humor, ale co v tomhle filmu hledat, když akčních scén je pomálu a na opravdové monstr orgie (překonávající i to, co bylo k vidění v jedničce) si musíme počkat dobrých osmdesát minut? Do té doby je to velká nuda plná předvídatelných situací a provařených gagů, která narozdíl od jedničky postrádá moment překvapení a známější tváře ve vedlejších rolích. Pokud se vám alespoň trochu líbila jednička, můžete to risknout, ale nevyčítejte mi, že jsem vás nevaroval... 30%

Coreyho Yuena jsem měl vždycky zafixovaného jako režiséra moderních akčních filmů. Policajti, honičky, střílečky, bitky... to všechno v perfektním balení s dokonalou choreografií. Samozřejmě tu byly i filmy jako Fong Sai-Yuk, ale vždycky jsem myslel, že je to jen taková úlitba trendům. Poslední dobou ale zjišťuji, že Corey si dobře vede i na poli fantasy žánru a Saviour of the Soul je toho jasným příkladem. Nemůžeme tedy hovořit o čistokrevné fantasy, protože ačkoliv hlavní hrdinové sviští vzduchem jak u Ching Siu-Tunga a používají černou magii, celý příběh se odehrává v současnosti, což dodává atmosféře zajímavý šmrnc. Projeví se to už v úvodní scéně, kdy Silver Fox (Aaron Kwok s přelivem ala Storm Riders) zachrání z dobře střežené věznice svého bývalého mistra. V kratičké sekvenci stihne Silver Fox se svým mečem zlikvidovat desítky strážných (Corey si nedělal násilí s dokonalými triky a tak je tu doslova přefigurínováno... podobná legrace nás později čeká v podobě létajících nožů, ty jsou skutečně hodně kýčovité). Jeho mistr ho pak požádá o drsnou formu eutanázie (která spočívá v tom, že vyskočí do vzduchu a Silver Fox mu rozstřelí hlavu) a vysloví své poslední přání - aby zabil ženu, která ho připravila o zrak. Tou nešťastnicí je May (Anita Mui), příslušnice městského sboru vojáků, která spolu s Chingem (Andy Lau) a Siu-Chuenem (Kenny Bee) likviduje nekalé živly. Už první scéna s touhle partou vás přesvědčí o tom, že Corey se nebere ani na chvilku vážně, zvlášť povedené situace si vybrala Anita Mui, která hraje jak May, tak její mírně ujetou sestru Jinx. Kombinace netradičního humoru (který je spravedlivě rozdělen mezi hlášky a vizuální gagy), akčních scén a romantiky pohání celý film kupředu. Během několika minut zjistíme, že Ching miluje May, stejně jako Siu-Chuena, který ji však stihl o ruku požádat o něco dřív. Ani náhle objevení Silver Foxe, jenž pošle Siu-Chuena do věčných lovišť nikomu nepomůže. May následuje radu své sestry a aby Chinga neohrozila svým soubojem se Silver Foxem, láme mu srdce a mizí neznámo kam. Chingovi na krku zůstane Siu-Chuenova mladší sestra Wai, která právě přijela z Číny a nachází svého bratra umírajícího (když do vás někdo narve dva kusy dveří, asi to docela bolí). Pokud by snad někdo čekal, že Wai se zamiluje do Chinga (který se o ní musí postarat), má body za postřeh, ale to zdaleka není jediná dívka, která se s ním zaplete. Cesty lásky jsou totiž nevyzpytatelné, i když je jasné, že v závěru se všichni sejdou na jednom místě a navzájem si pořádně protočí ciferníky... Corey asi hodně riskoval, když se pustil do podobně monstrózního projektu. Řada triků, vrstevnatý příběh a postavy, které byly doposud k vidění výhradně ve filmech od konkurence. Snad za to může pečlivě sestavený tým (spolurežisér David Lai (Scorpion King), kameraman Peter Pau (Tygr a Drak)), dobře sepsaný scénář Wong Kar-Waie nebo možná vynikající herci (jak Andy Lau, tak Aaron Kwok předvádějí výborné výkony, ale největší zásluhy shrábne Anita Mui, jejíž dvojrole je v jistých momentech naprosto geniální), ale všechno funguje jako švýcarské digitálky a ani přechod z žánru do žánru (romantiku střídá brutální souboj na veřejných záchodcích, melodramatický rozhovor se lusknutím prstů překlopí do scény, za kterou by se nemusely stydět ani nejlepší situační komedie) nepůsobí křečovitě. Navíc je tu znát i jistá ruka při organizování akčních scén. Pomineme-li triky s různými lektvary, poletující dýky nebo hrátky se zrcadlem (ty jsou však krutě originální), je tu všechno na vysoké úrovni a navzdory tomu, že Aaron Kwok a Anita Mui nemají příliš bojového vzdělání, poletují po scéně stejně zkušeně jako wushista-začátečník Andy Lau (ten dokonce při západu slunce vystřihne na pláži nečekaně dynamické kombinace). Corey tu hýří nápady a skutečně se blíží Siu-Tungovskému modelu (souboj meč versus jojo, z něhož se pak vyklube superohebný meč), k čemuž přispívá i dynamická kamera Petera Paua, který všechny lokace nasvítil tak nádherně, že ve chvíli kdy v obraze objeví "ručně animované létající nože" se neubráníte smíchu, protože vzniklý kontrast je příliš propastný. Saviour of the Soul mě velmi potěšil. Po pokusech Andrewa Laua - Storm Riders, Man Called Hero, Avenging Fist jsem si začal říkat, že podobně "košaté" filmy jsou nade všechny síly hongkongského průmyslu a vůbec nezáleží na tom, kolik triků do nich tvůrci nacpou. Coreyho Saviour sice v trikové oblasti nejvíc ztrácí, ale všechno ostatní by se mělo dostat do čítanek, ať se z toho dnešní a budoucí tvůrci poučí. Cesta nevede skrz tuny CGI triků, spoustu nerozvinutých postav a "falešné" bojové scény. Corey Yuen dokázal, že to jde jinak a líp a to, že při tom využil méně zdatné bojovníky stříbrného plátna, jen dokazuje, že problém Lauových filmů není v nedostatku akčních hrdinů, jako spíš ve zpuchřelých scénářích a nedostatku tvůrčí invence. Ale dost rýpání - schovejte Storm Riders do šuplíku a pojďte se mrknout na Savioura, který zcela jistě spasí vaše hladové duše. ;) 80%