HKstars

Nedotýkejte se mečů do země vražených... To bylo tak - před tisícem let se po korejských houštinách potulovaly tajemné kmeny, které byly trnem v oku šlechtě, takže zrovna když jedna z kmenových poletuch praktikovala rituál za krvavého zatmění měsíce, spustila se z nebe sprška šípů a z několika hrudníků byl rázem cedník. Jediný přeživší guru pak s ledovým klidem pronesl proti objevivší se stohlavé armádě (nepočítám koně, jen lidi ;) kletbu, načež se generál armády naštval a vyměnil si s ním pár megapráskových kouzel úrovně číslo pět... a vyhrál na body, když po Artušovském způsobu vrazil do země svatý meč a odsoudil tak svého soka k věčnému přebývání na dně jezera. "Dokud tento meč bude uvězněn v zemi, nedočkáš se osvobození", pronesl a šel si po svém. Prostě jen tak... Taková nedbalost musí být potrestána a tak i když se o tisíc let později ve stejném místě řeší úplně jiné věci a meč je tři metry pod zemí, stejně na něj dojde řada. Nejdřív ale sledujeme generála Biharanga, ověnčeného nejen slavnými výhrami na bitevním poli, ale i přízní královny. Ta po něm doslova jede, ale on má oči jen pro skromnou vesničanku Jaunbie a požádá ji o ruku. To samozřejmě nezůstane bez odezvy, i když je královna rozumná žena, její rádce začne spřádat intriky, na jejichž konci stojí uchvácení trůnu (země se už tak zmítá v nepokojích, malá výměna na nejvyšších postech nikoho nevzruší) - prvním krokem k narušení rovnováhy je odstranění loajálního Biharanga a to vede přes vraždu jeho milé. Takže zatímco je náš hrdina povolán na bojiště, umírá Jaunbie po marném souboji s hradní stráží, nicméně aby to bylo zajímavější, stihne ještě před posledním vydechnutím vyrvat ze země meč a skočit do jezera. Těžko najít lepší shodu okolností - vytažením meče dívka probouzí démona v jezeře a pak mu rovnou skočí do náruče. Ideální záležitost, s níž bude mít plné ruce práce nejen rozlícený Biharang, ale i otec Jaunbie - přímý následovník bojovníka, který démona kdysi v jezeře uvěznil. Začíná tak všem dobře známý ultimátní souboj dobra se zlem, lemovaný zkouškami lásky i velkými souboji, v nichž se rozhodně nešetří usekanými končetinami a hlavami. "Legenda o jezeře zla" je jakýmsi mixem klasických korejských wuxia filmů a hongkongských vymítacích snímků (ala Mr. Vampire), to všechno v nejmodernějším kabátě (který místy až překáží, např. počítačová animace poletujících listů působí dost nepřirozeně). Vizuální stránce ale jinak nelze nic vytknout, stejně jako bojovým scénam v choreografii Yuena Taka (bojová umění v pravém slova smyslu tu nenajdete, jen pár brutálních bitek na meče a spoustu poletování a supercviků, díky nimž posedlá Jaunbie háže desítky stráží do několikametrových vzdáleností jen malým pohybem ruky). Abych se přiznal, všechno mi to připadalo až moc dokonalé, Lee Kwan-Hoon má neuvěřitelné vizuální cítění a rád bych od něj viděl nějaký další film. Pokud možno film, který má srdce a jde trochu do hloubky. Legend of Evil Lake má všechno - vizuální nabušenost, solidní herecké výkony, osudový příběh, ale servíruje to velice opatrně a v malých dávkách - připadáte si jako byste koukali na dlouhý díl nějakého seriálu, jako byste četli jednu kapitolu velké knihy. Po skončení filmu ve vás zbude neidentifikovatelný pocit, jakási obava o to, že na tenhle film, jakkoliv byl krásný, rychle zapomenete, že se vám příběh Biharanga a Jaunbie rychle slije s jinými podobnými filmovými osudy. Ale čert to vem, pár desítek hodin po zhlédnutí mi v hlavě koluje dost příjemných vzpomínek na to, abych usadil dostatečně vysokou číslovku tam kam patří. Jestli to bylo správné rozhodnutí ukáže až čas. 80%

Další old school, superslavný v našich končinách (jako Gigant Shaolinu), ale z dnešního pohledu už na své kolegy ze svaté trojice (Gigant, Mistr, 36 komnat) trochu ztrácí a to i přesto, že vyjel ze Shaw Brothers mezi posledními. Až v roce 1980. Začínáme sympaticky hospodskou rvačkou, při které se utká slavný mistr s trojicí rabiatů (viz název), z nichž se každý specializuje na nějakou bojovou fintu. Jeden má dýky, druhý krátké meče a třetí využívá jako zbraň svůj cop. Ten je taky nejnebezpečnější, protože má bílé vlasy a velké obočí a ti jsou zdaleka nejhorší (hned po trpaslících ;). Souboj je velice koukatelný, dokonce s revolučními prvky v Shaw Brothers filmech - 360tky a další zajímavé kopy, i když na druhou stranu se při combo úderech příliš nehledí, když někomu noha ujede a kop se nepovede. Důležitější přeci je, aby se v jednom záběru stihlo patnáct úderů. K čertu s tím. Tři šmejdi mistra podle přizabijí, když na něj zaútočí společně, tomu se však s dýkou v břiše podaří utéct. Natrefí na školu bojových umění, kterou vede jeho bývalý sok a jejího nejmladšího žáka, kterého se mistr ujal, ale nestará se o něj, takže si z něho ostatní studenti dělají legraci a všemožně ho buzerují. To však neznamená, že není dobrosrdečný až na kost. Ideální student. Mistr ho po nocích naučí pár žebrolomů, jenže při sparringu s mistrem se hrdinovi podaří úder, který je až příliš povědomý (nechybělo moc a mistr by měl další tři zlomená žebra). Tím dojde k odhalení a následně i zabití našeho nového mistra (kop do rozkroku je nebezpečnější než si myslíte). Takže je splněna standardní formulka a hrdina může trénovat, aby se ve finále pomstil. Téhle pasáži je věnováno jen pár chvil (legendární "protržení" lavoru při tréninku kontroly dýchání). Tři šmejdi se mezitím usadí v jeho bývalé škole, takže se jedná i o splacení dluhů starému učiteli. No není to fajn? Popravdě... ne tak docela. Není problém překousnout klasické lokace (tyhle uličky Shaw Brothers používali ve všech filmech), dokonce i vlasovou konfiguraci hlavního hrdiny (i když to už je na hraně ;), ale na tom zbytku vážně není moc co chválit. Soubojů je dost málo a jejich choreografie vám obočí nevytrhne (některé kopy se hrozně opakují), a šikanovací komika nesahá takovému Drunken Masterovi nebo Škole hada ani po kotníky. Abychom to neprodlužovali. Three Evil Masters ničím neurazí (až na ty hrdinovy kadeře), ale v nabité konkurenci také nemá šanci ničím zaujmout. Tehdy v době hongkongského temna v českých půjčovnách jsme mohli obdivovat relativně dynamickou choreografii, ale dneska? Všude kolem rotují desítky lepších filmů a divákům čas je až příliš cennou komoditou. Rozmyslete si dvakrát (možná i třikrát), jestli vám jeden maník v bělovlasé paruce a pár zajímavějších okamžiků stačí k zabití půldruhé hodinky. 50%

Byla nebyla jedna thajská vesnička s posvátnou sochou jménem Ong-Bak. Socha přinášela vesnici štěstí a blahobyt, ale jednoho dne se objevil záhadný "muž z města" a sochu ukradl (resp. její hlavu). Na vesnici padlo neštěstí - studny vyschly, úroda se neurodila, dobytek uhynul... nezbývalo než vyslat do města nejlepšího bojovníka z vesnice, aby věci napravil a ukradený artefakt získal zpět... Ve městě potkává prostý vesničan svého zcivilizovaného příbuzného (=vychcánek, podfukář a zlodějíček), který se svou kamarádkou obráží bary a vydělává si jak to jen jde. Zprvu nemá o breptání vesničana zájem a vidí v něm spíš příležitost k výdělku, ale nakonec se obrátí zpět na víru a pomůže vesničanovi sošku získat. Takhle nějak zní thajská legenda o Ong-Baku ve filmovém podání Prachnyi Pinkaewa, které se v redakci HK Stars stalo jedním z nejsledovanějších akčních titulů poslední doby. Není to tak dávno, co jsme v hlubinách internetu vyštrachali Making of videa ve kterých se děly neuvěřitelné věci. Teď film konečně vyšel v Thajsku na DVD a tak jsme po něm ihned hrábli. A byla to doslova miliónová koupě. Ong-Bak totiž v "plném" 105 minutovém balení nabízí solidní příběh (i když zní první dva odstavce jako největší klišé na světě, dokonalé proložení akčními scénami, usilovně hrající herci a podivné postavičky dovedou udělat i z uhlí diamant ;) a především jedny z nejúžasnějších akčních scén poslední doby. Na to jsme se těšili, na to jsme čekali. Je tu všechno co jste viděli v ukázkách a ještě mnohem víc. Ačkoliv se ve filmu hodně používá replay úderů a zvuk je trochu zatlumený, výsledek nepůsobí televizně nebo "dokumentárně", zejména díky skvělé kameře a báječným obrazovým filtrům (které jsou trochu přemrštěné, ale jednou za čas si rád potýrám oči kýčovitými barvičkami). Co se týče provedení jednotlivých pohybů a stuntů, myslím že není o čem diskutovat. Plynulost a rychlost technik zkrátka musíte vidět na vlastní oči, stejně jako pár nebezpečných kaskadérských kousků (mezi něž počítám i reakce na údery) a nemístnou kreativitu (zejména bitky v aréně). Nutno dodat, že moře talentu nepobral jen hlavní hrdina Phanom Yeerum, jeho Muay Thai protivník ze závěru je taky "pořádnej borec". Nevím co dodat, protože tyhle řádky píši pár minut po shlédnutí a ještě se mi klepou ruce. Ong-Bak určitě mohl mít propracovanější příběh, lepší herce a kvalitnější kulisy, ale na tyhle "drobnosti" zapomenete ve chvíli, kdy Phanom Yeerum začne dělat to, co mu jde nejlíp - mlátit lidi (nejen) loktama. Bojuji, tedy jsem - to je heslo Ong-Baku, protože poměr dialogů k bojovým scénám se pohybuje kolem 40:60 ve prospěch akce. Zamyslete se nad tím a dojde vám, že je to opravdu hodně. Pokud ještě dodám, že nadšení, úsilí a kreativita v těchto sekvencí jsou nevídané, musí vám dojít, že tenhle film je opravdu "něco". Jsem nesmírně rád, že takhle poctivá akce se točí i v současnosti a těším se na chystané pokračování. Filmy jako tento dokazují, že tradice budovaná hongkongským průmyslem v sedmdesátých až devadesátých letech se nevytratila a žije dál. A to je dobře. Zatraceně dobře... 100%

Psal se rok 1995, když se sešel jeden z nejzářivějších štábů, které Hongkong pamatuje. Vyzbrojeni jen ambiciózním cílem natočit důstojný remake legendárního filmu Bruce Leeho Fist of Fury a dovednostmi, které by Hollywood ani tunou zlata nevyvážil, ozvala se první klapka a začala se rodit historie, stručně řečeno - jeden z nejlepších filmů o bojových uměních, které kdy celuloid nesl... Ale možná bude lepší přejít od přehnané teatrálnosti k faktům: hlavní postavou filmu je Číňan Chen Zhen (Jet Li) studující v Japonsku. Nemá to lehké, protože mezi Japonskem a Čínou zrovna zuří skrytá válka, která by se sice dala přirovnat k souboji Davida s Goliášem, nicméně jak známo z pověstí - i prcek může obra překvapit. Chen Zhen se dovídá od místního senseie Funakoshiho (Yasauki Kurata), že jeho mistr byl zabit v souboji. Vrací se tedy do Shanghaje, aby pátral po okolnostech smrti člověka, který pro něho byl jako otec. Po setkání s mistrovým synem, a Chenovým dobrým přítelem, Ting-Onem (Chin Siu-Hou) se vydává do japonské školy, ve které k tragickému úmrtí došlo. Poté, co naučí místní oddíl dobrému chování, vyzve mistra Akutagawu, údajného vraha svého učitele, na souboj. Jeho výhra je natolik přesvědčivá, že Chen začne pochybovat o příčině mistrovy smrti. Brzy se dozví, že za vším stojí někdo mnohem mocnější - japonský generál Fujita (Billy Chow), mistr bojových umění a nemilosrdný zabiják. Schyluje se k rozhodující bitvě, která přenese válečný stav Japonsko vs Čína do rozměrů souboje muže proti muži... Zní to béčkově? Na pozadí jednoduchého příběhu ale rozehrává režisérské duo Yuen Woo-Ping a Gordon Chan pravé akční orgie. Ping se tentokrát drží s dráty zpět a bojové scény staví jako velkolepé koncerty, ve kterých jsou lidská těla dokonalými nástroji úžasného tance. Každý boj má jiný charakter - ať už je to úvodní bitka v japonské škole, kde se choreografie soustřeďuje na maximálně efektivní prvky, vyřazující rychle protivníky z boje, nebo masakr v dojo, kdy Chen Zhen bojuje proti dvěma desítkám protivníků naráz - všechny zvládne rychle, bezchybně a tentokrát se dočkáte i mimořádně působivých úderů, které navíc Gordon Chan stíhá vynalézavě snímat - právě střih a proklatě chytré záběry vám umožní vychutnat si boje jako nikdy předtím. O bojových scénách bych mohl básnit ještě dlouho - třeba souboj generací, kdy je Chen donucen bojovat s Funakoshim, který má zkušeností na rozdávání a navzdory jeho věku mu to stále kope - všechny souboje jsou fantastické do jisté míry i proto, že všichni důležití herci jsou opravdovými mistry bojových umění a mají za sebou nejeden úspěšný film. Když na sebe takoví experti narazí, navíc v choreografii mistra Pinga, musí vzniknout dílo, na které budou vzpomínat generace. Prostě ukázkový bojový film, jehož akční scény jsou výkladními skříněmi, do kterých dal Yuen Woo Ping své celoživotní zkušenosti. Jet Li zahrál hlavní roli správně odměřeně (v tradici Bruce Leeho) a do akčních scén vložil svoje maximum, které zřejmě hned tak (jestli vůbec) nepřekoná. Ostatní mu zdatně sekundují, ale nad všechny ční postava Funakoshiho, jehož mentorský part Yasuaki Kurata zvládl na výbornou. Nevím, jestli není hříchem vypotřebovat tolik chvály jen na jeden film, ale myslím, že Fist of Legend si to zaslouží. Fanoušci bojových filmů tento snímek by měli mít v "povinné četbě" na předních pozicích. Konec konců nezbývá než zopakovat větu, kterou končí většina recenzí tohoto filmu: "Pokud byste měli vidět jeden snímek s bojovým uměním, doporučili bychom vám tenhle." 100%

Hongkongské filmy s čínským lidovým hrdinou Wong Fei-Hungem (Iron Monkey, série Once upon a time in China a série Drunken Master) patří mezi to nejlepší, co v oblasti kung-fu filmů vzniklo. Jak by také ne, když si populární postavu zahrál jak Jet Li (OUATiC), tak Jackie Chan (Drunken master). Mít tyto filmy ve sbírce je ctí, a tak jsem se nemohl dočkat, až uvidím poslední z nich, pokračování legendárního Drunken mastera z roku 1978, Drunken master 2... Příběh začíná cestou Fei-Hunga a jeho otce. Vracejí se z jisté provincie, kde nakoupili zásoby a exotické věci... Díky své prohnanosti ovšem Fei-Hung narazí ve vlaku na zloděje... Vydá se tedy za ním a při souboji si oba nevědomky vymění balíčky. V jednom je kořen ginsengu, v tom druhém nefritová skříňka, kterou ukradl ambasador z čínského muzea. Muž, se kterým Fei-Hung bojoval, byl vládní agent a Fei-Hung spolu s ním brzy odhalí nelegální vývoz čínských cenností ze země. Pokud Fei-Hung nechce, aby se jeho potomci jezdili za svou historii mimo Čínu, bude tím muset něco udělat. Jeho protivníci jsou tvrdí, ale Fei-Hong má ještě eso v rukávu. Ovládá totiž unikátní bojový styl - Opilou pěst. Základní zápletka sice není až tak propracovaná (co také můžete čekat od kung-fu filmu), v Jackieho filmech je ale vždy jen základem pro rozvíjení jednotlivých scén a gagů. A hlavním těžištěm filmu jsou právě bojové scény a všudypřítomný Jackieho humor. Zvláště dialogy jsou neselhávající, nejen díky Jackieho komediálnímu talentu, ale i díky dalším skvělým hercům. Anita Mui v roli jeho matky a Ti Lung (možná ho znáte z Lepšího zítřku) jako jeho otec předvádějí skvělé výkony a dávají tak gagům a humorným scénám patřičný říz. Druhou kapitolou humoru jsou pak samotné souboje. Opilá pěst samozřejmě spočívá v tom, že abyste ji dobře zvládali, musíte být opilí. Opilec necítí bolest a navíc je protivníkem podceňován. Jackie je ale tím obratnější, čím víc toho vypije. A ne vždy je to alkohol... Bojové scény ale nejsou tajtrlikaté poskakování, choreografie je skvělá (a to říkám z pozice člověka, který viděl většinu nejlepších filmů Jackieho Chana i Jeta Liho), exceluje nejen Jackie, ale i vládní agent Fu Wen-Chi v podání režiséra Lau Ka Leunga... nebo hlavní záporák Johnny, který má zatraceně rychlé nohy (a kterého hraje Ken Lo, v reálu bodyguard Jackieho Chana). Navíc film obsahuje dokonalou masovou kung-fu scénu (díky spolupráci s HK asociací kaskadérů), kdy Fei-Hung spolu s Fu Wen-Chim vymlátí celou hospodu, do které se hrnou "stovky" gangsterů. Tato scéna je spolu s exhibicí Opilé pěsti tím nejlepším z filmu. A samozřejmě je tu závěrečná, více než 20 minutová bojová scéna, která obsahuje jedny z nejtěžších kaskadérských kousků (např. koupel v rozžhaveném uhlí, bez triků!). Drunken master 2 je dokonalým mixem humoru a akce, jedním z nejkrystaličtějších, který můžete vidět, navíc okořeněn exotickou příchutí minulosti (i když na některých místech je vidět, že je ukrutně těžké udělat v současnosti film z dávné Číny, což je možná jeden z hlavních důvodů, proč se dvojka vůbec nepodobá jedničce). Milovníci jedničky možná budou překvapeni odlišným rázem druhého dílu, ale Drunken Master 2 je živoucím důkazem toho, že pokračování na to může jít úplně jinak a přitom být stejně kvalitním filmem a kung-fu mezníkem jako první díl. Akční film, humor, kung-fu, Jackie Chan, pokud máte rádi alespoň jeden z uvedených termínů, neměl by vám Drunken master 2 ujít. Přeci jenom, pokud jste neviděli tento film, nemůžete se považovat za odborníka v oblasti akčních a kung-fu filmů. A už vůbec nemůžete být pravověrným fandou Jackieho Chana... 100%

Yuen Woo Ping se zas jednou odvázal a na začátku devadesátých let, těsně po Harkově Once upon a time in China se rozhodl přispět do čínské historie i svou filmovou troškou... S hvězdami nižší svítivosti (Donnie Yen a Yu Rong Guang) natočil klasický příběh o čínském Robinu Hoodovi, který bohatým bere a chudým dává. Hood se tentokrát jmenuje Iron Monkey (železná opice) a se schopnostmi Yu Rong Guanga by mu zřejmě hrdina z Sherwoodu mohl jen závidět... Když ale do města přijede mistr bojových umění Wong Kay Jing (Donnie Yen) s desetiletým synem, Wong Fei-Hungem, schyluje se k pořádnému souboji... přimíchejte do toho ještě zrádce Shaolinu a máte ideální bitevní pole... Wong Kay Jing samozřejmě brzy zjistí jak se věci mají a spojí se s Iron Monkey, aby to mohli ve finále všem nandat. Ping natočil Iron Monkey jako klasický čínský příběh s kinetickými bojovými scénami... drátů je tu požehnaně, ale hlavně díky rychlým a přesným kopům Donnieho Yena a mrštnosti Yu Rong Guanga, cítíte že se vám před očima odehrává něco ojedinělého... vynikající bojové scény potom vrcholí soubojem s hlavním záporákem, kterého ztvárnil Yam Sai-Kwoon (hraje mistra Yima v prvním díle OUTC). Závěrečná bitva na hořících kůlech vás donutí sbírat čelist spadlou na stůl a je vážně něčím co je i v hongkongské kinematografii ojedinělé... Yuen Woo Ping se prostě vytáhnul - sedm let před Matrixem a osm před Tygrem a Drakem, dokázal nevěřícím, že pokořit limity není nic těžkého... jen musíte mít hodně drátů :) 100%

Čína, začátek 20. stol. Stejně jako se světem šíří pokrok a průmyslová revoluce, tak se rozlévají i američtí a britští osadníci. Nyní dorazili k břehům Číny. V rozsáhlém území vidí nejen levné parcely, ale hlavně levnou pracovní sílu, kterou lákají na své lodě pohádkami o zlatých dolech a velkém bohatství. Američané samozřejmě čínské vládě "mažou med kolem huby", a tak není divu, že jim jdou úředníci na ruku. Nic z toho ještě neví Wong Fei-Hung (Jet Li), vynikající lékař a skvělý bojovník. V nejbližších dnech bude ale svědkem událostí, které změní jeho život. A které z něj udělají legendu. Američtí osadníci a vojáci jsou plni arogance, stejně jako jejich pušky jsou plné střelného prachu. Není se tedy co divit, že brzy dojde k prvním potyčkám mezi Fei-Hungovou lokální armádou a "americkými ďábly", výsledkem jsou bohužel tvrdé sankce vedené proti Fei-Hungovi. Poté, co je Fei-Hungova škola bojových umění a zároveň klinika vypálena sousedním gangem (nemalou zásluhu na tom má druhá hlavní postava příběhu Foon (Yuen Biao), ve skutečné historii jeden z nejslavnějších Fei-Hungových žáků) a nad Čínou visí hrozba zákazu bojových sportů, objevuje se ve městě mistr Yim (Yam Sai-Kwoon). Ovládajíc unikátní techniku železné košile (viz. níže), chce si ve městě otevřít školu. Aby si ovšem zajistil dostatečnou publicitu, musí porazit toho nejlepšího. Vyzve tedy na souboj Fei-Hunga. A tím teprve ty pravé potíže začínají... HK instantní akce většinou nejsou založeny na příběhu, ale na principu. Nezáleží ani tak na tom, co se v nich děje, jako spíš na tom, jak se to děje. Filmy ze zlaté éry měly většinou stejný scénář ve stylu "mladíkovi (hlavní hrdina) zabijí rodiče/bratra/sestru, načež on začne tvrdě trénovat a ve velkolepém finále to zloduchům vrátí i s úroky". Once upon a time in China je ale právě pověstnou výjimkou (netvrdím, že jich neexistuje víc). Její příběh se rozlévá jako divoká řeka do všech stran a dějové linie příběhu lze těžko spočítat na prstech jedné ruky. To ale samozřejmě neznamená, že by tvůrci zapomněli na to ostatní. Filmy z této série (a zvláště tento první díl) jsou hlavním stavebním kamenem kariéry HK superhvězdy Jet Liho. Sice ho diváci (převážně v asijských zemích samozřejmě) znali už od skvělého Shaolin Temple, ale teprve tohle byl ten pravý superhit a mezi fandy kung-fu filmů se stal velice rychle nehynoucí klasikou. Jak by také ne, přes úctyhodnou délku (128 minut, existují ovšem i podstatně kratší, prostříhané, verze) si film díky brilantnímu scénáři drží hyperkinetické tempo, které "ukazuje zuby" ve vyšperkovaných bojových scénách. Občas sice přes všechny ty dráty není vidět, nehledě na to, že Tsui Hark si tenkrát s návazností střihů (na některých místech) starosti nedělal, i tak ovšem film obsahuje bojové scény, které patří do zlatého fondu akční kinematografie. Samozřejmě mluvím hlavně o slavném žebříkovém souboji na konci filmu, ale i vodním baletu s kládou. Pokaždé, když se Fei-Hong utká s mistrem Yimem, je to zážitek, mysl však zůstává stát i při ostatních scénách, např. při úvodním tanci s drakem. Once upon a time in China je pádným důkazem pro všechny, kteří si myslí, že kung-fu filmy jsou béčka s poskakujícími šílenci... Je to v pravdě umělecké dílo, které obsahuje přesně dávkované porce nevídaných bojových scén, přiměřených hereckých výkonů, vypečené atmosféry, to vše sloužící ve prospěch celku, provedené elitou HK kinematografie. Podobné filmy se netočí dvakrát, a proto byste neměli propásnout šanci tenhle kus shlédnout. Kdo ví, třeba se váš názor na HK kung-fu filmy změní. Ti, kdo Once upon a time in China viděli, už vědí svoje a cestou necestou si určitě pobrukují hlavní hudební motiv, který se vám s neodolatelnou drzostí dostane do hlavy a už v ní zůstane... 100%

Johnnie To je jedním z hongkongských veteránů, kteří vydrželi natáčet dodnes, aniž by se to nějak výrazně podepsalo na kvalitě jejich filmů. Relativně nedávno jsme recenzovali jeho pichlavou satiru Breaking News a teď je tu s dalším filmem, který se tentokrát věnuje znovuobjevování starých dobrých časů a starých dobrých přátel. Jako pozadí k téhle psychologické sondě si Johnnie vybral netradičně judo (jak prozrazuje už název článku), takže pokud se v tomhle mikrovesmíru začne někdo mlátit, očekávejte přehozy, páky a spoustu vykloubených končetin. Co naopak nesmíte čekat je, že film vykoná pro judo stejnou službu jako Ong-Bak pro Muay Thai. V tom případě neznáte Toovu tvorbu ani v nejmenším a tenhle film pro vás bude hořkým zklamáním. V první řadě je drama a akce je tu jen jakousi třešničkou na dortu... přičemž se bojuje opravdu jenom, když je potřeba a duely (je tu jediná hromadná bitka) jsou patřičně stylizovány. Nutno dodat, že To si opět pěstuje svůj vizuální šmrnc, takže film vypadá neuvěřitelně sexy, k čemuž jistě přispívají i Aaron Kwok, Louis Koo a Cherrie Ying v hlavních rolí. Představují trojici ztracenců uprostřed velkého Hong Kongu. Jejich osudy jsou různé, přesto se jednoho dne sejdou v baru, který patří jednomu z nich, Sze-Tovi. Dřív to býval výborný zápasník, dnes už jen zpitá troska a věčný gambler. Tony do baru přichází jako nadšený mladík, fanoušek do juda, který chce praštit o zem s každým, kdo by mohl být kvalitním soupeřem. Po první konfrontaci se Sze-Tem pochopí, že tady už není o co stát, přesto s ním zůstává. A dívka? Ta přišla do baru na konkurz zpěvačky a hned se zapletla do menší krádeže, kterou Sze-To zinscenoval, aby měl další peníze na sázení. Throwdown je neuvěřitelně pomalý a dalo by se říct lyrický film. Na první pohled v něm vlastně o nic nejde, všichni tu umí judo a tak nějak se znají. Děj pluje kupředu jako obrovský ledovec - nepostřehnete jeho pohyb, ale přesto se milimetr za milimetrem přibližuje k nějakému proroctví, které nemusíte hned pochopit. Všechny postavy jsou fantasticky vykreslené (a na dost malé ploše, je holt vidět, že To není žádný zelenáč) a velkou zásluhu na tom mají mladí herci (především Aarona Kwoka mám rád víc a víc), jejichž protiváhu tu představuje především neuvěřitelně charismatický Tony Leung Ka-Fai jako mistr Kong, který by si to se Sze-Tem rád rozdal (prosím, žádné dvojsmysly) a tak trpělivě čeká, až ho něco praští přes nos a on začne brát život zase vážně. Dostane se do formy. K tomuto zlomu nakonec přispěje nejen náklonnost zmíněné dívky, Mony, se kterou Sze-To konečně zažije trochu vzrušení, ale i úmrtí jeho starého mistra, kterého všude doprovází mentálně zaostalý kamarád se sklonem ke spontánnímu zpěvu a citacím Akiry Kurosawy (kterému je film věnován a poznáte to nejen z neustále omílané hlášky). Je mi celkem jasné, že Throwdown každý nestráví a vidím za tím tak trochu Toův úmysl, snahu pohrát si s divákem. Ve filmu se vyskytuje spousta prvoplánových klišé, ale žádné z nich není rozehráno a dovedeno do konce. Stejně je to se vztahy mezi hlavními hrdiny. Jako by režisér jenom zachytával různé okamžiky ze života postav a sázel je dohromady v jakémsi snovém oparu, kde zdánlivě nic nedává příliš smysl, ale drží si to nezaměnitelnou atmosféru. Navíc tenhle film je skutečně trochu složitější... odhalte si sami metaforu s balónkem, zkuste přijít na to, proč Sze-To pořád o něco zakopává, drží kostky při sázení tak, jak je drží a Kong má při závěrečném souboji roušku. Možná vám napoví Tonyho smyšlená historka. A mimochodem... judo v tomhle filmu vypadá velice dobře, velice vášnivě. Až začnou hongkongští filmaři takový náboj a takové nadšení dávat znovu do kung-fu scén, možná se dočkáme opět kvalitních akčních filmů. 80%

Abychom si něco ujasnili ještě než se pustím do téhle recenze. Nemám Lau Kar-Leunga rád a vždycky jsem ho měl zafixovaného jako protivného dědulu, který neví, kdy odejít do důchodu a evidentně nemá rád ženy (vzhledem k tomu, co jim ve svých filmech provádí ;). Právě jemu se však do rukou dostal snímek Tiger on the Beat - výborně obsazený, svižně napsaný a především zábavný. Lau to naštěstí tentokrát nezkazil (jako v případě podobně rozehraného Aces Go Places 5), takže můžeme směle "Tygra" označit za jeho nejlepší snímek. Ono natočit buddy komedii s Chow Yun-Fatem a Conanem Lee a ještě to okořenit hvězdami ve vedlejších rolích (Nina Li, Gordon Liu), to už si říká o vysoké hodnocení. A všechno vypadá super, Lau vklouznul do západního žánru rovnýma nohama a během úvodních minut si vypomáhá nejen komediálním talentem hlavní herecké dvojice, ale i velice dobře napsanými dialogy (které si dělají legraci snad úplně ze všeho, včetně reálných hongkongských celebrit a poprsí Niny Li. Až uvidíte jak jí Chow Yun-Fat svírá nohu mezi koleny a divoce se u toho pohybuje, nebudete věřit, že podobný gag točí člověk zodpovědný za Drunken Monkey. Cesty osudu jsou někdy nevyzpytatelné). Film ale nemůžeme házet ani do komediálního, ani do akčního žánru. Bitek je tu pomálu (a převažují spíš kaskadérské kousky než nějaká výtečná choreografie, v rámci 80. let jde u obojího jen o slabší nadprůměr) a gagy jsou často až příliš brutální - Chowův charakter se během filmu zamiluje do postavy, kterou hraje Nina, ale to co s ní provádí při výslechu vás donutí pochybovat o Lauově duševním stavu. Ale dobře se na to kouká, ať už se smějete nebo koukáte nechápavě s otevřenou pusou. Hongkongských komedií, které jsou víceméně postaveny na hláškách navíc také moc nemáme a jestli chce někdo začít remcat, že té akce mohlo být trochu víc, ten ať si ráčí přetočit děj k posledním dvaceti minutám a dostane co si zasloužil (ne, nemluvím teď o teplém bělochovi s medvídkem, který znásilňuje sestru jednoho z hrdinů ;) - souboj Conana Lee s Gordonem Liu, který graduje v momentě, kdy oba vezmou do ruky motorové pily, je nezapomenutelný a sám o sobě dělá ze snímku kultovní dílo, za zmínku však stojí i Chowovy hrátky s brokovnicí. Takže jestli si myslíte, že Lau Kar-Leung nikdy nenatočil nic pořádného, naordinujte si "Tygra" a změníte názor. Navíc Nině to sluší skoro tak moc jako ve Twin Dragons, a to už o něčem vypovídá. ;) 70%

Už v jednom legendárním českém filmu jste mohli slyšet nesmrtelnou větu "Neber úplatky nebo se z toho zblázníš". Velká škoda pro jednu policejní partu, že nemá nakoukáno, protože když pro sebe ve filmu Erica Tsanga uleje deset milionů dolarů (hongkongských), ještě netuší, že se to může krutě vymstít. Je to jednotka jako každá jiná - poctivý inspektor (Lau Ka-Yan), pár drsňáků, ale i nerozvážných mladíků (především kamarádi Andy Lau a Tony Leung Chiu-Wai). Když po přepadovce, na které došlo k předání peněz mezi gangy, přistihne policejní inspektor svého vlastního bratra Tanga, jak utíká s deseti milióny, nechá ho ze soucitu běžet. Jeho dva podřízení se pak rozhodnou peníze stopit a lákadlo zajištěné budoucnosti nakonec sáhne po všech, s výjimkou poctivého Tama. Pro Triády těch deset milionů znamená nepatrné plivnutí, ale Tang jim všechno vykecá a s vědomím, že vaše peníze si rozdělili policajti, kteří zatkli i pár vašich kamarádů, se prostě žít nedá. Původně "nevinné" přilepšení k důchodu tak nabírá na osudových obrátek a každý z členů jednotky se zaplétá hlouběji a hlouběji do ilegální činnosti a podrazů. Tang je vydírá čím dál tím víc, až definitivně mladíci ztratí nervy a dojde k prvním úmrtím. Eric Tsang natočil svůj film v roce 1991 kdy sice nebyl film o Triádách ničím zvláštním, ale The Tigers byl bezostyšně namířen přímo do policejních řad, korupce v tomhle filmu zasahuje všechno a všechny a jakkoliv byl ještě tehdy Tsang znám jako milý chlapík a komik, tady nešetřil vůbec nikoho a namíchal nečekaně depresivní koktejl, i přesto, že na začátku se snímek fikaně tváří jako lehký akčňák o báječných poldech (a kočkování mezi Andym Lauem a Tonym Leungem vypadá hodně uvolněně), jenže pak přijde na špinavé peníze a Tsang otočí o sto osmdesát - začínáme sledovat do posledního detailu propracovaný rozklad poctivých policistů, z některých se stanou lidské trosky, ostatní to do tohoto stavu ani nestihnou dotáhnout. Tohle bylo možné hlavně díky hercům a Tsang věděl jak si vybrat. Především Lauovi ten přechod dokonale věříte, Lau Ka-Yan zas nemusí příliš mluvit, ale jeho mimika vyjádří, co je potřeba. Akce ve filmu příliš není, až ve finále, kdy se Tung dostane v Triádách na důležitou pozici a začne hrdinům krutě zatápět, ale to už se dá hovořit spíš o finále. Tsang se nesnaží zaujmout přestřelkami nebo honičkami, jde si tvrdě za svou jemnou psychologickou studií a řeže do hrdinů hlava nehlava, takže s nimi nakonec soucítíte (i s tím frackovitým Lauem). A musím říct, že po až příliš komplexním Jiang Hu (2004) mi přišel The Tigers jako ohromně osvěžující podívaná, protože se tu nic neschovává za všemocná slovní moudra, nikde nevidíte snahu o artové podání nebo mnohoznačnost. Tsang prostě ví co chce říct a jde si za tím od první minuty, aby vám na konci vtloukl do hlavy poslední hřebík s šokující samozřejmostí. Občas bych si přál, aby se ti mladí "talentovaní" režiséři vrátili ke starým VHSkám, které mají pod postelí a místo nových neotřelých postupů a experimentů strávili pár hodin s klasikami na nichž vyrůstali. Možná by pak pohled na současnou hongkongskou kinematografii byl o dost veselejší. Ale to je jen povzdechnutí veterána, ignorujte ho a berte to tak, že The Tigers stojí za to vidět, i když jste o tomhle filmu velmi pravděpodobně vůbec neslyšeli (ještě před třemi hodinami jsem na tom byl stejně ;). 70%