elCroCo

Pocta buď poctou, nabitý kvér nabitým kvérem, motorka-milenka motorkou-milenkou, krásné zadečky krásných slečen krásnými zadečky krásných slečen ... a prach prachem? Larry Bishop opravdu může být auteurem, což je vlastně spolu se stopáží jediné sympatické plus, ale oslavovat cokoliv nemusí nutně znamenat vykrádání a bezduchou syntézu. Hranice a meze exploitujících žánrů jsou v jiné výšce a dialogy jsou vyprázdňovány jinými slovy, proto snad jde jen těžko přežvýkat něco už tak dávno vyplivnutého jako je Hell Ride..

Prvni cast skladajici se ze dvou kapitol je tematicky v podstate uzavrena, a v mnoha ohledech je silnejsi podivanou, jejiz naplni je emocionalni vysetrovani okolnosti, ktere napomohly k rozsahlemu zpustoseni jedinecneho mesta. Na druhou stranu je v ni mnohem viditelnejsi pro Spike Leeho typicka socialne-rasova problematika (kterou vice ci mene stavi do popredi cele udalosti) a pro ty, kteri nejsou schpni tolerovat jeho apelativni montaz plnou vypovedi prevazne cernosske populace New Orleans, muze moralismus osidit pozitek z bravurniho dokumentu. Ve druhe casti se probiraji zejmena dusledky, nasledky, dopady a vubec celkove atmosfera platna delsimu casovemu odstupu od katastrofy a prinasi dojemne smele pokusy obyvatel o rekonstrukci , jakozto navratu ke staremu (ne)pokojnemu zivotu v Mississippi.

Sex,lži a politika. - Dokonalá parodie na zakomplexoveně pokřivené vnímání ideologických praktik zemí východního bloku západní společností. - Pseudodokumentární ráz s mnoha výpověďmi a dramatická čísla na pavlačích vytváří koláž jejímž úkolem je poslat květinovou atomovku na jednostranné despotické systémy.. - Po absolované přednášce na téma W.R. (rozuměj Wilhelm Reich) by se slušelo dodat, že téma je mnohem obšírnější a řekl bych "vícebarevné". Ale také velice, velice komplikované.

Tak tuhle pohádku ctěnému panu Mehrigemu opravdu nespolknu. Chápu, že se snažil vytvořit určitou variaci, či poodhalení Shrekova mýtu, ale zapracování věru skvělého podkladu do schémat banálního hollywoodského příběhu je zde zcela nepřehlédnutelné. Jelikož látka, ze které čerpá, není (podle mého názoru) široké veřejnosti natolik známá (ve státech určitě), pomáhá si režisér často topornými "vysvětlovacími" dialogy, patetickými promluvami a symbolickými pasážemi, takže zcela pohřbívá faktickou hodnotu snímku. Ne že bych se těšil vyloženě na dokumentární výpověď o jednom "velmi podivném natáčení" , ale nedokázal jsem se ubránit pocitu, že je to vše směšně trapné. Na druhou stranu jsem se doslova kochal rekonstrukcí některých záběrů F.W.Murnaua a vůbec sondováním dnes již přežitého avšak neskonale okouzlujícího způsobu výroby velkého-malého filmu. Ale to jsem si vzal spíše něco jiného než to co mi chtěl autor nabídnout..

John Ford točil pravé westerny ve státech, Harald Reinl poskytnul loviště statnému Vinnetouovi mezi pahorky nádherné scenérie jugoslávských Plitvických jezer, Oldřich Lipský dosáhl kompromisu, když nechal Limonádového Joea klusat při okrajích Velké Mořiny známé jako lom Amerika. Rozdíl je v tom, že „koňská opera“ boří mýtus archetypálního westernového hrdiny dokonalou parodiií pokřivených hodnot tolik vyhypované tradice divokého západu. Klasická zápletka stojí na absurdních motivech ( boj o Kolaloku vs. Alkoholický saloon, rodinná krev kolující v žilách kladných i záporných hrdinů, nešťastně zamilovaná šansoniérka v mistrovském podání Květy Fialové ). Ironie pak graduje na samém konci filmu. V dětství byl pro mě Joe absolutní modla, jen se tahdy k mému velkému zklamání těžce sháněla Kolalokova limonáda. Dooknce i žvatlavou angličtinu Kájy Gotta jsem zbaštil. Dnes si tuhle limonádičku vychutnám přinejmenším stejně dobře jako tehdy. Nejen proto jí po právu patří plné hodnocení.

Vzhledem k obecně známému hnutí Dogma 95 může divák od Tance v temnotách čekat neobvyklé zpracování. Tím mám na mysli pravidla, kterými Lars von Trier společně s několika evropskými režiséry protestuje proti břitké hollywoodské produkci bez špetky inovace. Používá handycam zásadně bez stativu, podpěry, ani se nesnaží záběry stabilizovat. Veškeré pohyby jsou zcela přirozené, bez vozíků a jiných zařízení používaných běžně pro „uhlazený“ záběr. Zvuky jsou původní, pořízené přímo na place, nedochází k dodatečným postsynchroním úpravám. Těchto regulí je samozřejmě víc. Celá tíha tak spočívá na bravurních hereckých výkonech ( zejména Björk ) a celkové stavbě syžetu. Těmito kroky se dobrovolně von Trier vrací prvopočátkům čisté, totální kinematografie a nutno dodat, že jeho snímkům neubraly nic z jejich působivosti. Jak už to bývá, nic není dokonalé a v tomto případě dochází k porušení přísných pravidel jejich mecenášem. Hudební a taneční – tedy muzikálová čísla se jim vymykají, ale působí jako snové sekvence, tudíž je jejich přítomnost opodstatnitelná. Osobně mi tyto intermezza příliš nesedly, trochu narušovaly rytmus smutného vyprávění ( hlavně ke konci, kdy se jejich množství značně zhušťovalo ), proto ubírám pátou hvězdu. Přesto mě Björk společně s Davidem Morsem a dašími rozpumpovali krevní oběh na maximum a zároveň ukázali cestu neomezených možností „alternativní“ filmové tvorby. Bravo!

Sergej Ejznštejn znamená pro filmové umění tolik co kari pro Davida Listera, pivo Duff pro Homera Simpsona, nebo snad pizza pro čtveřici želvích bojovníků Turtles. S trochou nadsázky lze tvrdit, že je jakýmsi kořením, spíše neoddělitelnou přísadou vývoje světové kinematografie. Svým přínosem doslova překopal zásady tehdejších filmařských postupů a ukázal mocnou sílu montáže. Stal se tak ikonou takzvané ruské školy montáže. Je skoro až neuvěřitelné jak působivě zasahuje jeho pečlivá práce ( Ezjnštejn ustanovil několik zásadních kroků, jež mají být nápomocny mladým režisérům při výstavbě patetického díla – viz. Kamerou, tužkou a perem ) naše emoce přes propastný rozdíl několika dekád. Precizně demonstrované pravidlo Zlatého řezu, dynamická střihová skladba, důkladně rámované záběry, strhující davové scény – to všechno doopravdy funguje! Přesto, že mi některé „bratrské“ motivy vyloudily spíše usměv na tváři, Křižník Potěmkin mi jako celek vyrazil dech. Po důkladné masáži filmových teoretiků a jejich bombastickému vynášení snímku do oblak, jsem propadl skeptické představě o klasickém, nudném, záslužném filmu a bral jsem ho spíše jako povinnost. Opak byl pravdou, odnesl jsem si více než plnohodnotný zážitek a s konečnou platností dávám za pravdu – Křižník Potěmkin JE mistrovské dílo, zároveň však i film pro obyčejné smrtelníky.

Příběh se snaží podat několik hodin ostrého konfliktu mezi speciálními jednotkami US army Rangers a Somálskými povstalci v hlavním městě Mogdisho. Vizuálně jde o velmi přitažlivou podívanou, která divákovi zprostředkuje silný zážitek válečného pekla. Vždyť ceny Am. filmové akademie v kategorii střih a zvuk jsou bezpochyby ve správných rukou. Tím však Ridley Scott naráží na bariéru reálna a zavaluje nás klasickou proamerickou agitkou. Charismatičtí příslušníci Rangers tak drtí anonymní fanatická zvířata (až na jakéhosi šéfa s černými brýlemi jsou tak stylizováni všichni odbojáři) tvořící v ulicích chátrající metropole nepřehledné mraveniště zákeřných padouchů. O to víc zabolí fakt, že se celá událost doopravdy odehrála. Přílišné zaměření tvůrců na hrdinství US jednotek nechává uvědomělého evropského diváka neustále v odstupu a požitek tak čerpá jen z brutální rychlosti pečlivě nasnímané akce. Ale válka, ta opravdová bitka takhle doopravdy nevypadá. Celkem vzato se pořád tento snímek řadí před válečné superhrdiny z Behind enemy lines, Údolí stínů a dokonce i Tenké červené linie.

Snaha režiséra Jeffa Schaffera o další teenagerskou road movie vyústila v řadu rádoby vtipných faux pais založených na bezmezné stupiditě hlavních postav ( „správňácký“ kluk se svým „dementním“ kamarádem přes obvyklou šablonu ). Celou taškařici zastřešuje poněkud povrchní příběh o cestě do Berlína sázející na spoře oděná těla zdejších dívek spíše než na krásy Evropy. Ze všeho plyne pouze jediné ponaučení : Velkým obloukem se vyhněte Bratislavě, zejména v zimě ;)

Kontroverzní snímek o trápení zbožné Viridiany z poloviny 50. let staví dnešního diváka do zvláštní pozice. Jako poctiví středoevropští ateisté získáváme jedinečný náhled na příběh o ztrátě iluzí, ideálů a představ sině věřícího člověka. Střet lehce naivní, dobrosrdečné krásky s nevyzpytatelností každodenní reality tak přijímáme jako fakt kategorie „zcela zřejmý“. Avšak ve své době byla situace jiná a společnost nedokázala přijmout prozíravou studii Luise Buňuela jako podobenství o ztrátě mocenského vlivu katolického Španělska po válce. Donutila jej dokonce vyklidit pole a uchýlit se do exilu, konkrétně Mexika.