marvan

Další Nolan a opět budí rozpaky. Snad se jednoho dne někomu podaří Nolanovi vysvětlit, že je výborný filmař, ale mizerný filosof. Ta jeho umanutost, s jakou se snaží přesvědčit svět o vlastní velikosti začíná připomínat jiného hollywoodského zoufalce, Aronofského.

Antiwestern původně vznikl jako zpochybnění žánrového kánonu. Je paradoxní, když vznikne antiwestern, který nepolemizuje s westernovým klišé, ale sám je dílem klišé, které kolem sebe žánr antiwesternu za dobu své existence vytvořil.

Druhá série konečně dovolí nahlédnout myšlenkové pozadí seriálu a je to pro mě zklamání. Ve výsledku za tím není nic víc než neinvenčně překlopená ideologie genderu: muži jsou tu vesměs zobrazeni jako neschopní slaboši, poslušně sekundující svým dominantním partnerkám, naopak ženy působí dosti neženským až odpudivým dojmem. Muži, kteří se nechovají jako slaboši se automaticky řadí rovnou mezi násilníky a zločince (sériový vrah, pedofilní kněz, agresivní nácek), jakýkoli pozitivní model sebevědomého mužství se nepřipouští. Nejsympatičtější (a nejsvobodnější) postavou je tak paradoxně sériový vrah. Už chápu, proč muži ve švédsku, země genderové ideoligii zaslíbené, působí tak zakřiknutým dojmem. Místo zamýšleného pohledu do nitra sériového vraha se tak nabízí jen pohled na neutěšený svět pokřivený genderovou idelogií. Nikde jinde není tahle plíživá nákaza kulturního marxismu tak zřejmá, jako právě ve filmové tvorbě.

Strhující asi jako reklama na vložky. Bez křidélek, s bodlinkami.

Největší slabinou filmu je, že se poměrně rovnoměrně věnuje všem svým aktérům, ačkoli takový idiot a buran Otto Bauer, stylizující se jako nonkonformní liberál, může svými názory stěží zaujmout na dobu delší několika sekund, protože v zápětí vám dojde, že tenhle chlapík jen cosi sám sobě nalhává a jeho primitivní macho figura začne rychle nudit. Nejpovedenější pasáže jsou ty, kde vystupuje Sasha Grey, která je schopná navzdory věku 18ti let takové sebereflexe, že ji to staví vysoko nad všechny další aktéry a je škoda, že nedostala větší prostor. Bohužel režisér není schopen rozlišit, kdy má smysl někomu věnovat pozornost a kdy už ne. Z dnešního pohledu jde navíc už o pohled historický, protože internet svět pornoprůmyslu podstatně změnil.

Mix melodramatu a parodie, který mě v Kick-Ass tak iritoval, působí v Kingsmanovi přirozeně. Jednak díky sarkasmu vlastnímu parodovaným bondovkám, jednak díky noblesnímu způsobu hraní britských matadorů Colina Firtha a Michaela Caina.

Je ironií, že film, který obviňuje ústy hlavního hrdiny zakladatele WikiLeaks z manipulativního chování, je sám veskrze manipulativní. Teze, kterou nám představuje, je jak z brožurky populární psychologie pro zaostalé: Assange má za sebou těžké dětství a z toho plyne, že se chová asociálně a bezohledně. A aby to bylo divákům zcela jasné, zobrazuje naopak americkou státní správu jako partu beznadějných dobráků, kteří se přeci pouze snaží sloužit své zemi v tomhle beznadějně komplikovaném světě. V souvislosti s cynickým videem zachycujícím brutální likvidaci civilistů si dokonce ústy sympaťáka Stanleyho Tucci sami vystaví generální pardon: "Jsou to počítačoví podivíni, kteří se dívají na válku uchem jehly." Assange zjistil, jak hluboko vede králičí nora, zatímco tvůrci filmu jen bezradně přešlapují u ní. I proto vyznívá jejich film spíš jako diskreditace systému nepohodlné osoby na objednávku z vyšších míst. O nějakém objektivním zhodnocení Assange nemůže být ani řeč.

Do půlky filmu jen zručně odvyprávěný příběh o cestě talentu k úspěchu, v půlce film z nalinkovaného klišé uhne a začne zpochybňovat pro Ameriku typické zbožnění absolutních výkonů. Jenže jedna věc je něco zpochybnit, druhá věc je nabídnout jiný a přesvědčivý pohled na věc. Tady Chazell jednoznačně selhává, marně se snaží předstírat, že nabízí něco víc než jen slušně zvládnutá pravidla žánru.

Wahlbergovo drsňáctví bylo vždycky především k smíchu. Zatímco podvědomě vysílá signály zakomplexovaného prcka, navenek se snaží stylizovat do podoby macho drsňáka. Ve výsledku pak působí jen jako zastydlý puberťák. Pro takovýhle film, jehož postava je načrtnuty poněkud komplikovaněji, se tím stává přítěží.

Pořád si myslím, že Iñárritu je hodně přeceňovaný pozér. Ani v Birdmanovi si neodpustí alespoň ocitovat ústy jedné z postav intelektuální ikonu Rolanda Barthese. Díky tomu, že tentokrát se zabývá jemu blízkými tématy a nepředstírá metafyzické hloubky, vysvítá, že Iñárritu Hollywoodu ani současnému světu vlastně příliš nerozumí. Právě díky té osobní rovině a skvělému řemeslu (celý film je natočený jakoby v jednom záběru) vytvořil nečekaně upřímný biják.