marvan

V mnoha ohledech podobné Arakiho nejúspěšnějšímu snímku, Mysterious skin. Shailene Woodley konečně dostala roli odpovídající jejímu talentu, na rozdíl od obvyklých sladkých holčiček tady rozehrála i temnější odstíny lidské povahy. Araki od časů Zkurvené generace dospěl k umírněnější formě, přesto mnou dokáže pokaždé zatřást.

Beru to spíš jako film Davida Nichollse, tím nechci nijak snižovat zásluhy režiséra. Ale i režijním pojetím se to hodně blíží filmovému hitu One day, natočeného podle Nichollsova bestselleru. Nicholls v The 7.39 pokračuje ve svých studiích různých podob lásky: po lásce romantické přichází na řadu vzplanutí středního věku. Příjemné podívání, hlavně v těch momentech bezradného sbližování. Nenapadá mě nic lepšího než klišé: jako ze života.

Underground by asi nikdy nenabyl takového významu, kdyby se nestal kolbištěm, na kterém se odehrál zápas s totalitou. Seriálu chybí nejenom koncepce, ale i nadhled. Vše se nahlíží optikou samotného androše, místy to vyznívá sebeoslavně a nekriticky. Seriál na mě působí tak nějak osvětově a výchovně. Což je v případě undergroundu opravdu hodně velký paradox.

Taky mi to připomnělo Malicka, jenže Carruth se podle mě v těch svých experimentech tak trochu ztrácí. Uvědomil jsem si to při jeho dialozích, hlavně v Primer, neumí napsat přesvědčivé dialogy nebo monology postav. Je to jakoby odposlechnuté zvnějšku, bez nápadu. Malick je nedostižný v kontrastu formální odtažitosti a zobrazovaných emocí a jeho dialogy jsou poezie svého druhu.

Meditace o podstatě zla posouvají film k filosofickým disputacím jako je Jarmuschův Dead Man, bohužel realizace pokulhává. Tohle mohla být jednoznačná kultovka, stejně jako komiks, škoda té zahozené šance. Každopádně pobídka zapátrat po komiksové předloze.

Z toho znesvěcení pravoslavného chrámu by se orosilo čelo i Pussy Riot. Scénář občas trpí příšernými oslími můstky, ale ve výsledku zábava, kterou mnozí netrpělivě vyhlíželi od legendárního Taken. Mamlasové všeho druhu, převážně s ruským akcentem, jsou koseni v choreografii, za kterou by se nemusel stydět ani balet Národního divadla. Všechno notně noir, včetně závěrečného zůčtování s padouchem, které vypadá jako opsané z románu D. Hammetta.

Velmi zábavné, ale pohromadě to drží jen díky rychlému střihu a optimální stopáži. Jinak ideově tak 30 let zpátky, zhruba do časů knižního vydání Gibsonova Neuromancera. Natočit tohle v 90. letech před Matrixem, měl by ten film i nějaké opodstatnění. Dnes stojí mimo proud, jen jako trochu zbytečný důkaz stále živého talentu francouzského onanisty.

Velmi špatná adaptace Waughova románu. Kouzlo vztahu mezi Charlesem a Sebastianem v knižní předloze spočívá v tom, že jde o hluboké přátelství, teprve později z náznaků vyplyne, že Sebastian byl zřejmě homosexuál. Tohle se například povedlo excelentně zachytit seriálu, kde je Sebastian vylíčený nikoli jako hysterická "vykroucená buzna", ale jako lehce dekadentní, inteligentní mladý muž, tragická oběť své odlišnosti. Jarroldovo pojetí odpovídá stupidním představám o homosexuálech z osvětové brožury.

Škoda, že hodnocení Odpad! nelze přiřadit i k samotným tvůrcům, paní Rudinské bych ho udělil bez váhání. Nejprve z historika Pavla Blažka vymámila kontakty na svědky a přestože mělo jít o spolupráci, následně natočila dokument, aniž by s Blažkem dále cokoli konzultovala. Zcela selektivně si pak vybrala pouze ta svědectví, která dokazují její předpoklady, nebo spíš drby a ještě má tu drzost tvářit se, jako by snad vlastní zásluhou objevila cosi, o čem doposud nikdo nevěděl. Umlácení disidenta bylo i na totalitu silné kafe a Stb se snažila věc zlehčit mimo jiné i tím, že na Pavla Wonku posmrtně vymýšlela různé pomluvy. Kdyby byla Rudinská alespoň důsledná při sběru těchhle drbů, pak by přišla na to, že se výpovědi členů Stb vyvíjely a měnily a často si i odporují. Rudinská tak fakticky nepřinesla jediný (!) důkaz pro svá vratká tvrzení, nemluvě o tom, že i z hlediska odborného místy předvádí naprosté nesmysly. Operuje s termíny jako např. "vědomá spolupráce" aniž by tušila co vlastně znamenají, mluví o policejním archivu, přestože žádný neexistoval (existoval pouze archiv Stb) a je tedy otázkou co tím vlastně myslí atd. Za jiných okolností bych to přešel, ale pokud člověk o Pavlu Wonkovi něco málo ví, respektive o tom, jakým brutálním a ponižujícím způsobem zemřel, pak se nemůžu ubránit pocitu znechucení nad chováním režisérky.

Autor scénáře a knižní předlohy Lawrence Block je opravdovým pokračovatelem drsné školy Chandlera a Hammetta a tahle adaptace se nadmíru povedla. Jednu z hlavních rolí hraje samotný Boston, špinavé bezútěšné uličky, ztracené existence a mezi nimi stárnoucí alkoholik Matt Scudder. Pro milovníka zmíněné drsné školy aspirant na nejlepší letošní krimi.