marvan

Soap opera, na níž je nejzajímavější prostředí, ve kterém se odehrává. Postavy jsou jen hrubě načrtnuté karikatury, jejichž jednání postrádá jakýkoli smysluplný motiv, je jen výsledkem scénáristické svévole. V současném nástupu promyšlených, propracovaných a poměrně ambiciózních seriálů představují Bomb Girls čirý anachronismus.

Vedle brilantního Stoppardova scénáře k o 14 let staršímu filmu Michaela Apteda je scénář k tomuhle filmu jen řemeslně odvedená rutina.

Heinlein nebyl nikdy tvůrcem propracovaných fikčních světů, zato byl skvělý vypravěč. Není divu, že i filmové zpracování jeho povídky o jedné časové smyčce po logické stránce notně kulhá na obě nohy. Film o poznání sebe sama, o smíření se svým stínem a o nekonvenční lásce.

Nejzajímavější na filmu není samotná Alicina nemoc, ale okolnosti a reakce blízkých. V době a v zemi primárně zaměřené na výkony přináší Alicina nemoc nejen trápení spojené se samotnou nemocí, ale především nemilosrdné vytěsnění ze sociálních vazeb. Paradoxně se Alice musí nakonec spolehnout na péči své beznadějně nepraktické dcery. Právě v tomto mi film přišel velmi depresivní a mám pocit, že se to dostalo do filmu tak nějak v druhém plánu, nezamýšleně. Potěšil a příjemně překvapil výkon Kristen Stewartové, která opustila škatulku vypruzelé holčičky a předvádí se jako nadějná charakterní herečka.

Snaha přenést atmosféru Fitzgeraldových knih se zdařila jen napůl. Přitom film je doslova vypiplaný, jen se tak nějak míjí s duchem doby. Dekadentní boháči Fitzgeraldových románů byly produktem své doby, přemístěni na začátek 21. století působí jako čirá fantazie.

Tradičně vystavěné soudní drama nejenže se zpracováním minulo dobou vzniku, takhle se točilo 20 let zpátky, ale selhává i v psychologii postav. Komplikované vztahy mezi hrdiny končí v nepřesvědčivém patosu, který před poctivým vypořádáním vztahů uhýbá do všeobjímajícího sentimentu. Film tak de facto rezignuje na to, co s definice svého žánru slibuje: žádné drama se zde doopravdy nekoná.

Kdysi dávno mě zaujala zmínka jednoho architekta o geniálním vizionáři, který postavil na Slovensku průhledný dům ze skla. Nyní jsem si k té zmínce konečně přiřadil nejen jméno, ale i pozoruhodný životní příběh. A souhlasím, David Kopecký byl nesporně génius.

Fury není ani tak válečný film jako spíš epická heroic fantasy. Místo magie a mečů, tanky, chlapské přátelství a mysteriózní atmosféra. Obzvlášť to vynikne při útoku SS, kamera celou dobu zabírá útočníky z povzdálí, působí jako temná anonymní masa Sauronových služebníků pekla. Hyperrealistické záběry tanků drtící kosti a lebky odkazují stylově spíš někam ke Hře o trůny nebo Pánu prstenů, než k reálnému obrazu války.

Škoda, s tímhle filmem jsem se trochu minul, nemohl jsem se přenést přes ten v mnoha ohledech nedotažený scénář.

Skvělá konverzačka a příjemné překvapení v osobě Radcliffa. Nic převratného, ale v rámci romantické komedie bezchybné a hravé ztvárnění žánrových klišé.