AloeB

Největším hříchem tohoto filmu je, že mi neprodal Audrey Tautou! Já bych se mohl samozřejmě zamýšlet nad tím podivným gulášem vzniklým z nepravděpodobné situace, v níž se John Turturro nostalgicky vrací ke své (asi co já vím) nejznámější roli, kterou vsazuje do děje mých milovaných francouzských Buzíků s mladým Depardieum v hlavní roli. Ale to asi není problém, protože ostatně remaky, byť zbytečné, se dějí a těm kvalitním to nelze vytýkat. Ale toto naštěstí není kvalitní není, toto je spíš smutné, protože ostatně převádí již tak kontroverzní filmeček do mnohem sensitivnější doby a v konečném důsledku jej dělá ještě trošku růžovějším. Pochopitelně byly momenty které mě bavily, jmenovitě třeba dosažení orgasmu nebo karma v podobě krádeže poničeného auta, ale abych byl upřímný, protagonisté hranými dvěma slizkými důchodci mi volnomyšlenkářský zločinecký příběh neprodali natolik jako ti dva mlaďoši z francouzského originálu. Nehledě na to, že podhůří Alp mi přijde pro takovou blbost mnohem přirozenější prostředí než drsné (asi) americké hranice s Mexikem plné Mechikánců a Portorikánců - což mě jen v závěru vede k zamyšlení, že druhé jmenované prostředí mnohem víc pociťuji jako drsné vážné místo, a tak mi jde velmi náročně prodat útěk na kolech s ustřelenými koulemi nebo vhození holky do jezera, aby se z orgasmu schladila.

Jakkoliv jsem samozřejmě pyšný na svoji vlastní zemičku, kdy jsme ty komanče jemně a sametově vyklíčovali z Hradu, tak stejně se mnohem raději vracím k přístupu během Laulev revolutsioon, a to ze dvou důvodů - protože si tu svobodu jednoduše vyzpívali a protože lidský řetěz přes celé Pobaltí. V obou případech mi dokument nabídl to, co jsem chtěl. Možnost vidět, jak tyto až pohádkové řešení revoluce vypadaly ve skutečnosti. Ostatním bych nabídl to samé, protože je to poměrně inspirativní - minimálně vidíte, že se z hodin hudebky lze lehce prokvičet až třeba do prezidentského křesla. Kromě dlouhých pěveckých expozicí, které jsou naštěstí dostupné i se jmény jednotlivých skladeb na oficiální stránce filmu, o všem film nabízí i výpovědi pamětníků z mnoha různých sfér - partyzáni, politici, intelektuálové, novináři, první poslanci europarlamentu, první porevoluční estonský prezident Lennart Meri, první estonský porevoluční předseda Mart Laar, účastníci revoluce... Nejvíce zaujal asi Heinz Valk, samotný autor termínu Laulev revolutsioon a též citátu "Ükskord me võidame niikuinii!" (Jednoho dne stejně vyhrajeme), který inspirován a emocionálně zasažen událostmi o nich napsal článek a v dokumentu se vypovídal o nenásilném průběhu revolucí, bera v potaz, že revoluce minulých dní jiných zemí byly plné destrukce, násilí a chaosu. Proto si myslím, že na tu estonskou protisovětskou revoluci, kterou si ti naši vennad těžce vyzpívali, je dobré se aspoň jednou podívat.

Na filmu mě upřímně nejvíce pobavilo označení jako komedie. Ona totiž tato okázalá bunga bunga je spíš smutným příběhem o lidech, kteří neví, co s penězi. Silvio Berlusconi je jistě zajímavá postava a s nadsázkou lze prohlásit, že lepší filmový životopis by si snad nezasloužil, jelikož jde spíše o filmový medailonek než o skutečný film, který by reálně něco vyprávěl. Silvia Berlusconiho zde ukazuje jako výraznou osobu, snad excentrickou, snad i geniální, charismatickou, temperamentní... Toto krásně podtrhují dvě scény, které mě zaujaly. V prvních momentech, kdy se ve filmu objevuje, hovoří se svým vnukem, ten jej obviňuje z toho, že šlápl na hovno. Silvio toto tvrzení odmítá, prý nešlápl na hovno, urputně se toho drží a pak chlapci s klidem vysvětlí, že jde o zahradnické hnojivo, které svou strukturou exkrement připomíná. Chlapec tomuto uvěří, načež mu Silvio vysvětlí, že o tomto je politika - o tom mluvit i o hovně jako o zahradnickém hnojivu, až tomu posluchač uvěří. Dalším výrazným momentem je samozřejmě scéna, kdy Berlusconi volá náhodné ženě o prodeji domu - celý rozhovor je napsán silně charismaticky, ačkoliv je zřejmé, že se Berlusconi hrou na markeťáka pouze baví. Filmový obraz bývalého italského předsedy vlády a neskutečného boháče si mě tímto získává, přidáme-li k tomu ještě nejednoznačnost toho, zda je to fakt jen politik, nebo chce lidem opravdu pomoct, mi z filmu přijde jasná, podloženo e. g. rozhovorem se ženou o tom, že nikdy nechtěl Itálii pomoct, ale myslel jen na sebe, a následným jiným rozhovorem, kdy se přiznává, jak Itálii skutečně miluje. Třešničkou je pak samozřejmě moment, kdy je mu rozmlouváno, aby v projevem nevtipkoval - kdy se poměrně dost egoisticky odkazuje na Winstona Churchilla - což snad lze pokládat i o jakousi snahu o (snad excentrické) porovnání dvou zcela odlišných velikánů. Tyhle ingredience fungují skvěle a dělají z Berlusconiho postavu hodnou mého zájmu, bohužel však z filmu nedělají geniální dílo. Protože film, ač je napsaný dobře, tak lze pochybovat o tom, zda skutečně drží pohromadě. Film je uveden dlouhým prologem o nějakém Sergiovi, o němž nevím, proč mě má zajímat, kromě toho, že jej vzrušuje Berlusconiho tetování na ženském zadku - náhodnou asociací je to takový Luhrmannův The Great Gatsby, protože se zde o Berlusconim taky jen šeptá (to lui lui), dokud jen v pompě neuvedou. Mnohem expresivnější, sexuálnější a zdrogovanější Gatsby, skoro až wannabe Wolf of Wall Street, což by snad mohlo být fajn, protože ono je občas trochu sexu nebo koksu fajn, ale zde to člověka donutí přemýšlet spíše o tom, jestli není něco špatně v kinematografii, když se sexualizuje oduševnělé porno s božsky dokonalými těly skoro každých pár minutek. Sice jsem ten poslední, komu by snad občas nějaký oduševnělý sex s pěkným tělem vadil, ale též jsem zastáncem toho názoru, že láska je taky fajn (a vlastně mnohem víc fajn než náhodné one night standy, orgie a bunga bunga shitty) a láska v tomto filmu není, ačkoliv se to na konci ten film snaží křiklavě předstírat. Silvio Berlusconi byl politik a podnikatel a loro se v tomto filmu snaží z politika a podnikatele udělat člověka, což je vidět v naprosto směšné scéně o tom, že všechny jeho fidanzate presupueste vypadají jako jeho bývalá žena (jen abych to podtrhnul, ono to asi nebude o lásce, když pícháte vizuálně stejné ženy, jako byla vaše bejvalka). Přes tyto všechny očividné zlý nepěkná věc však musím přiznat, že jsem si sledování Loro užil i přes jeho délku a snad bych si i troufl tvrdit, že původní dvoudílná verze by mohla být ještě lepší a smysluplnější. Čestnou zmínku si zaslouží pochopitelně i Toni Servillo, který roli významného italského politika vznáší do nebes.