AloeB

Že skvělý Alan Moore nechtěl mít s touto impotentní adaptací nic společného, se nedivím, sám bych to zažaloval, kdybych byl uveden v titulcích. V tomto případě si ale troufám mít pochybnosti i o samotném původním Mooreově komiksu, neboť jakkoliv je jistě mnohonásobně lepší než tato definice braku, tak si stále nemyslím, že je s použitými postavami možné napsat příběh u kterého by se za hlavu nechytal kdokoliv, kdo o oněch postavách alespoň něco ví. Použít v jednom jednotném příběhu Jekylla, Hydea, kapitána Nema Doriana Graye, Toma Sawyera, Jamese Moriartiho a další klasické postavy je nápad stejně debilní jako bych se rozhodl napsat nějakou další Ligu extraordinárních, které by velel Jean Valjean, sekundoval by mu Chlestakov a pan Edgar H. Humbert (toho Edgara jsem mu tam přidal z hecu) a ženskou roli by zde zastupovala paní Bovaryová. Záporákem by byl kardinál Richelieu, který nahradil Mazarina v jeho úřadu poté, co se na to nemohl koukat. Úspěch by to mělo, protože nekompetentní teenageři, kteří kromě komiksů přečetli jen Kocoura Mikeše a to ještě jako audioknihu by jen slintali nad tím, jak si připomněli veškerou světovou literaturu, protože třeba u toho Chlestakova si z literatury pamatují, že ho napsal nějakej Oněgin, no ne? Mimochodem, kdo pozná i ostatní postavy mého nového superhrdinského týmu, má u mě zlatýho bludišťáka a stipendium ke studiu na VŠŽ. Pro ty, kteří se nechytají, se to pokusím přiblížit moderní popkultuře. Je to v podstatě to samé, jako bych napsal kvalitně napsaný komiks o týmu jménem Společenstvo prstenu s Harrym Potterem, Geraltem z Rivie, Indianou Jonesem a Mrakoplašem, kteří by byli povoláni na Thanned kvůli hrozící krizi zničení Tamrielu Hvězdou smrti. V podstatě tedy vytržení postav, které mají vlastní kvalitní (proměnlivě kvalitní) příběh a udělat si z nich týmovku nesouvisejících a mnohdy i labilních hrdinů, kteří jsou přece ti jediní, kteří mohou zachránit svět. Chápu autora, některé lidi to zaujme a on si nedá práci s vymýšlením postav, které už dávno napsal někdo jiný. Ale nechápu ty, kdo jsou ochotní tím pak ztrácet čas. Jsou jiné mnohem lepší věci, než tato recyklace. Třeba Watchmen. Nebo V jako Vendeta, že?

Po Contratiempu se José Coronado vrací do role jiného otce, který bere pomstu do vlastních rukou a když ne tak sofistikovaně jak před tím, tak alespoň se stejnou vervou a drsností. Zpočátku monotónní a trochu nudné drama nabírá na obrátek poté, co se truchlící Jimenéz rozhodne vzít spravedlnost do vlastních rukou a navzdory případným civilizovanějším řešením chce syna pomstít. Takto zní děj filmu poněkud slabě a lze dát za pravdu, tímto by mě Tu hijo nezaujal. Ale závěrečné odhalení dává najevo, že příběh tiene cojones a nic není tak jednostranné jak se může jevit. Závěrečná scéna pak dokonalým způsobem upevňuje nespravedlivé vyznění filmu.

Natočením filmu o spisovateli s největším vlivem na současný knižní průmysl (a taky literaturu) lze lehce dosáhnout úspěchu a ještě lehčeji kritického ohodnocení, pokud diváci s filmem nejsou spokojeni. Škoda ovšem, že se nad tímto neznámý režisér a scénárista s libovým irským jménem nezamýšleli, neboť několik ne vždy dobře fungujících a zvláštně pospojovaných epizodek z géniova života uspokojí maximálně toho, kdo si dá panáka po každém odkazu na Tolkienovu tvorbu (Sarehole). Ovšem ani toto notně nefunguje, když nám film tvrdí, že většina výjevů z knih pochází z hrůzných scenérií První světové války na úkor převažující inspirace anglosaskými a skandinávskými pověstmi (nejen). Tolkien není Ztracená generace, nebuďme pošetilý, Tolkien je svůj a jedinečný. Nic z toho nám ovšem film netvrdí, ostatně on netvrdí skoro nic. Vše je zkratkovité, neúplné, ve zmatené rozkouskovanosti nelze najít jakýkoliv vývoj. Ve srovnání s mnou viděnými filmovými životopisy jako jsou snímky o Wildeovi, Mandelovi, Rimbaudovi či Verlaineovi je toto slabé nic, jistě, tito muži měli pravděpodobně mnohem silnější příběhy, ale to neznamená, že Tolkienova životní cesta je nějaká druhořadá, naopak je stejně zajímavá, jen musí být pojata jinak a ne tak jinak, jak ji pojal mistr Dome Karukoski. V konečném důsledku se tak povedla hlavně vizuální stránka snímku, většina dialogů o jazycích, které byly skutečně zajímavé a také rozlučková scénka jejich literárního klubu, kde mířili do války. Jinak záblesk na balroga v ohni Velké války film neudělá.

Inspirované tím samým příběhem, kterým se Camus inspiroval ve své hře Nedorozumění a bohužel musím konstatovat, že zde Alžírsko (potažmo Francie, kde byla hra napsána) vítězí nad zemí původu. Brdečkovo zpracování obsahuje unikátní tísnivou až zlověstnou kresbu, je morbidní, krutá a Kopecký jako vypravěč vítězí, zároveň je však hyzdí příšerná animace (což je samozřejmě dáno dobou a zvoleným stylem, to ovšem neomlouvá nic na amatérské podobě). Za to Camus má Martu a Marii a taky Boha, který neodpovídá, že. Nebo "Ne!"

Nechápu poněkud kritičtější přijetí a zrušení pokračování, tato cyberpunková pecka o pokročilém prodeji orgánů je velmi sympatická a závěr jak jinak než k pokračování vybízí. Jistě, originality zde je naprosté minimum, to ale od žánrového filmu s robotické válečnici tak nějak čekám a raději si všímám toho, co žánr nabízí - jako například world-building, který je představen bravurně a vzbuzuje zájem o daný svět; nebo postavy, které ačkoliv nejsou nijak charakterní, tak neuráží, člověk je dovede pochopit a dokonce ani Alita netrpí typickými problémy ženských hrdinek nového věku. Také zde mají velké role třeba Waltz nebo Ali, což jsou špičkoví herci a v rámci několika scén je zde i Norton, naštěstí správného počtu scén aby nebyl nesnesitelný. Jistě, závěr se záchranou Huga je poněkud odfláknutý, drama nulové, což ostatně ale může být proto, aby fanoušci tolik nenadávali, až jej v pokračování oživí (což je očividné) a netvrdili, že to tak kazí dramatický závěr prvního dílu. V tomto kontextu se vynechání dramatu neukazuje tak špatně, že?

Po shlédnutí této zdánlivé blbosti jsem si musel nechal nějakou dobu na vstřebání toho, co jsem vlastně viděl. I divákovi, který v tom nevidí nic jiného než komedii, musí být minimálně po závěrečné scéně jasné, že pravý příběh asi nebude to, co právě viděl a že poněkud morbidní (a nekrofilní?) komedie o dvou šáhlých hrobnících je asi více nějakým nevysvětlitelným (a snad i existenciálním) dramatem. Což je sice krásné a odhalení si pravý příběh Franca, vraha v kómatu je sladkou tečkou na konci snímku, ale myslím, že stejně tak můžeme ocenit tu komediální stránku věci, ať už jde o cynické poznámky zdánlivého hlavního hrdiny Francesca, vztah Ghanghiho s hlavou mrtvé dívky, časté zjevení samotné smrti, či mnohdy až absurdní zabíjení rozličných zombíků - motorkář, tlupa skautů. Netřeba polemizovat nad tím, zda je lepší vážná, či komediální stránka, tak či onak, kombinací obou dvou lze dosáhnout vskutku lahodného díla, jak nám ostatně Dellamorte Dellamore (mimochodem, naprosto geniální slovní hříčka) dává najevo.

Přijde mi fascinující, že tento černobílý film obsahující exotické záběry, plavby lodí a monumentální námořní souboje byl natočen v roce 1935 kdy film sice už v plenkách nebyl, ale přesto nebylo obvyklé, že by zvládal něco, čeho se obávají i mnohá současná studia. Příběhově nejde o nic velkolepého, de facto je to jeden velký kýč, obsahující ovšem ty správné ingredience pravého pirátského dobrodružství po kterém ostatně nikdo nechce aby byl jako by napsán Joycem. Captain Blood má navíc přidanou hodnotu - Captaina Blooda. Tento antihrdina dokonale zahraný Errolem Flynnem je typickým rozhodným, chytrým a čestným hrdinou, což sice už dávno není v naší době pokřivených charakterů běžný standart, ale ve starším filmu to lze odpustit a mít z toho radost.

De facto to je jen jednoduchá gangsterka/krimi o jedný fakt zlý mámě a jejích povedených synáčcích, která zaujme hlavně zmrdstvím celé té rodiny, která se neštítí opravdu ničeho, na druhou stranu ne všechno je zde ukázáno tak jak by mohlo a některé scény jsou spíš nudné, než šokující či opovrženíhodné. Za nejlepší považuji loupež v bance, kdy si vzali důchodkyně jako rukojmí, a také únos pana bohatého papaláše a jejich interakce s ním. Za nejlepší považuji pochopitelně De Nirova Lloyda, i jeho potenciál však nebyl moc využitý. Závěrečná přestřelka nijak zajímavá není, neznám historické souvislosti, ale spíš mi zde přišla jako povinná část gangsterského filmu. Inu, není se moc čemu divit zdejšímu hodnocení.

Možná v tom hraje roli únava a možná je to také jen to, že žádnou jinou přidanou hodnotou než naturalistického popisu událostí v tomto filmu nevidím, těžko posoudit, tak či onak mě Garage Olimpo nemělo šanci tolik zaujmout. A dle toho se odvíjí i můj pocit z filmu.

Jedno Noému upřít nemůžeme a to je odvaha vkročit do vod, kam by si netroufli ani největší řezníci filmového plátna (ovšem neznám tvorbu Larse von Triera, takže kdo ví, kam až lze zajít). Jistě, stejně tak neznám možnosti filmu 90. let ve Francii, ale troufám si tvrdit, že za naturalisticky natočenou porážku koně a krvavý porod hned v úvodních scénách by mu citlivá americká společnost nejprve narvala řeznický nůž do úst a následně by jej vyndala zcela jiným otvorem. Obávám se však, že kontroverzní režisér, který se v jiném svém filmu nebál masturbovat na kameru, by si to s úšklebkem vychutnal. Provokace a určitá vizuální detabuizace jsou jeho silná témata. To ovšem nemění na tom, že film i přes své naturalistické vyobrazení, ponurou depresivní atmosféru a bezcitnost nenabízí nic moc velkého a postavy nejsou v krátkometrážním snímku nijak propracované, takže není moc jasné ani Řezníkova zbrklá reakce, kdy očividným omylem zavraždil zrovna toho dělníka, který jeho dceru neodpanil. Body tomu přidávají citu zbavené textové vstupy, kterým se daří umocnit atmosféru na maximum. Stále je ovšem patrné, že jde o počátky Noého tvorby a jeho pozdější snímky by měly být mnohem povedenější. Inu, čas přece všechno zničí a hádám, že je to lepší být zničen, než ztracen v propadlišti dějin.