sportovec

V době tuhé normalizace byl tento poněkud nevyrovnaný seriál vysílán nikoliv náhodou v pozdních nočních hodinách. Jako jeden z vůbec prvých si po temnu sedmdesátých let dovolil poukázat na to, že léta budování nebyla jen léty úspěchů a boje o nového člověka. Že naopak měla i svoji odvrácenou tvář. Říci, že to byl čin, by bylo obtížně obhajitelnou nadsázkou; konstatovat, že se jednalo o tehdy nevšední zážitek, platí v pamětnické rovině i dnes. Repríza s nezbytným komentářem by zřejmě byla vhodným obohacením také současného televizního programu či nabídky.

Ve své době odvážný a průrazný snímek, jdoucí velkoryse za hranice běžné a tehdy až dusivé v tomto případě katolické prudérie. Doba, kdy plnoletost nastávala ukončeným 21. rokem života, je dnes stejně nepředstavitelná jako potvrzení lékaře o nenarušeném panenství, vyžádaném místně příslušným biskupstvím. Brigitte Bardotová, zápolící se svou krásou a pubertou se dostává do soukolí, která znají jen tzv. krásné ženy. Oddává se své bouřlivé smyslnosti, ale zcela postrádá schopnost jejího spekulativního pekuniárního zhodnocení, ačkoliv ji v tehdy zapadlém Saint-Tropez má doslova na talíři. Že ve filmu zahajuje svou dráhu jiná mimořádná osobnost francouzské a světové kinematografie hraného filmu, Jean-Louis Trintignant, jakoby míjela všechny komentátory tohoto filmu. Mladík, který se rve o svůj cit, a postupně tak ke zralosti přivádí nejen sebe, ale i svou ženu, která mu tak trochu nečekaně spadla z nebes k nohám, si vede překvapivě zrale a mužně. Ano, i v této době se dospívalo ještě rychle, rozhodně dříve a rychleji než dnes. Závěrečná scéna, v níž vrací svou dívčí ženu do skutečnosti, je triviální jen zdánlivě. Ve skutečnosti je to vítězství mládí a zodpovědnosti nad plochou konvencí, kalkulujícím ideálem žití i nejstarším bratrem, který naopak v této situaci lidsky i rodinně fatálně selhal. Vadimův film je poprávu považován za jeden z důležitých kaménků laviny-vlny rodící se moderní kinematografie hraného filmu, vlny, která nás dělí od někdejšího sentimentalizujícího zvukového filmu třicátých a čtyřicátých let minulého století.

Každá doba potřebuje své hrdiny. Skutečné muže a opravdové ženy. Ty, kteří se neptají, zda, kudy a jak dál, co za to, ale prostě jdou. Ne každý může být hrdinou velkých dějinných okamžiků, ale každý, má-li vůli a houževnatost, může vítězit v tom druhém, pro každého dosažitelném hrdinství. Hrdinství všedního dne spočívajícím ve schopnosti zvládnout umění žít. Jiří Ježek svou parketu našel a vymezil slovy, že je rád za svou invaliditu, bez které by jen stěží objevil sám sebe. A dosáhl toho, čeho dosáhl.

"Provázkové" herectví nedokážu považovat za zanedbatelné. Liberecká rodačka dostala do života - lhostejno, jaké byly prvotní příčiny - poměrně slušnou nálož problémů. Své třinácté komnaty na rozdíl od jiných neřešila ani drogami, ani sebevraždami, ale svéráznou odpovědností, která je pro umělce typická. Jistota dvou - jak se zdá - dobře vychovaných dětí je asi nejlepší odpovědí na to, zda svůj bouřlivý život zvládá či nikoliv.

Nejen otcovská arogance, ale i přepjatá mateřská láska mohou vést k tragédiím i notně přezrálých dětí. Životní "sešup" vynikajícího mima a parodizéra, osudově závislého na matce-mateřské sani, by měla být pro všechny varováním. Milovat a starat se o své blízké, ale tak, aby láska k druhým nepřerostla postupně v nelásku k sobě samému. Čejkovi lze na jeho nesnadné a v mnohém opožděné životní cestě přát jen to nejlepší. Hlavně kuráž a nebojácnost.

Myslím, že v tomto případě se tvůrcúm podařilo dotvořit kus kontaktu se známou osobností televizní obrazovky a představit ji jako pozitivní příklad zvládnutých značných zdravotních potíží a vyhnout se výkřikům o křivdách, nepřízni osudu, faktické či osudové nepostradatelnosti drog apod. Retková je přirozená, svá, silná v ovládání a sympaticky spontánní v zranitelných okamžicích.

Neblaze proslulý tvůrce antisemitského paskvilu ŽID SÜ3 Veit Harlan, jeden z prominentních nacistických režisérů, se v tomto filmu na další zakázku Goebbelsova ministerstva rozhodl všestranně hanobit češství. Pomineme-li schematické pojetí českých postav (sedlák Pelikán, hospodyně Maruška, čeští pražští příbuzní nebohé Anušky), kteří se bez výjimky vyznačují mravní zvrhlostí, přízemní a zábran neznající ziskuchtivostí, která doslova šustí papírem, nelze si nevšimnout nezvládnuté barvy, syžetu i klíčových dějových linií. Dcera Anuška z bohatého pošumavského statku, zřejmě ze smíšeného manželství, podlehne proradné české intrice zprvu neutrální hospodyně, usilující o ruku jejího otce a spoléhající na to, že dcera venkova podlehne svodům babylónského velkoměsta na Vltavě a bude proto svým rozbolavělým otcem zcela vyděděna. Z filmu se zcela postupně vytrácí relativně pozitivní postava inženýra Leitweina (na jeho nabídku pomoci odpovídá Šumavanka ve své prekérní situaci mlčením). Těhotenství, tehdejší Kainovo znamení pro ženu-osamělou matku bez vdavek, se vznáší ve vzduchoprázdnu; týká se to nejen neurovnané podoby a uměleckých výkonů, podávaných herci, ale i závěru, v němž schematizace sebevraždy evidentně odpovídá 19. století, ne však příběhu z třicátých let minulého století (Vltavou pluje parník s názvem ANTONÍN ŠVEHLA). Vše korunuje závěr: proradná Češka Maruška musí zapomenout na své vdavky, doposud naivní otec náhle prohlédá nad mrtvolou své Anušky. Blata, která podvakrát zapříčinila neštěstí v rodině Jobstových, jsou konečně vysušena a smuteční kámen se v závěrečné scéně ztrácí v klasoví zlátnoucího obilí. Inženýr Leitwein, který nabízí pomoc přesně pro případ, který se přihodil naivní dceři šumavského malostatkáře, mizí odsouzen autorem k mlčení, jako budná dějová linie bez dalšího zdůvodnění. Mizerný herecký výkon Kristiny Söderbaumové korunuje destruktivní dojem ze zlatého města na dolní Vltavě. Vše korunuje zneužitá Smetanova hudba, znící ve ZLATÉM MĚSTĚ při každé více i méně vhodné situaci. Horší škvár nebyli s to ve stejné době natočit ani srovnatelní čeští tvůrci. Dá se říci, že film, který se svou kvalitou blíží dnešním latinskoamerickým "mýdlovým operám", zaostává kvalitou svého zpracování i za "budovatelskou" tvorbou padesátých let. Není divu, že v českém prostředí tento kýč nebyl promítán; heydrichiáda, tragédie Lidic, vraždění nevinných bylo až příliš silnou zátěží pro drtivou většinu českého obyvatelstva.

Snaha docílit humorného pohledu i na velmi temné věci života, mezi něž patří především válka, je-li vedena arogancí rozumu a spekulativního záměru, končívá zpravidla rozporuplně. Polské úsilí o vytvoření švejkovské adaptace dopadá ještě hůře než kdysi Vaňkovo dokončení Švejka. Pančovaný originál zůstane vždy více polotovarem než zralým uměleckým dílem. Pouť několika vojáků nazdařbůh nádražími a městy rakouskouherské monarchie navzdory času nemůže z uměleckého pohledu dopadnout dobře. Z haškovského nadhledu a zemitého humoru tu zůstávají jen vnějškové napodobeninové kulisy a vesměs hluchá snaha o gagy. Víno se mění v nepoužitelnou zplodinu. I tak však zbývá dost relativních kladů: slušná kresba prostředí, vcelku zdařilé postižení atmosféry první světové války, osobitosti polského pohledu na tuto tematiku, doutnající vzpoura ve vojenské mase ad. Sympatická je i vůle neupadat do schematických klišé v pojetí postav hlavních hrdinů. Tyto - i další, byť spíše pomíjivé - klady propůjčují DEZERTÉRŮM stále slušnou pověst a současně i solidní úroveň. Porovnáváme-li je však i se Steklého adaptací švejkovského tématu z poloviny padesátých let, činíme tak - bohužel - s vědomím, že srovnáváme nesrovnatelné.

Ač jsem původně nechtěl k tomuto pořadu psát žádný komentář, "povzbuzen" glosami k tomuto vynikajícímu propedeutickému televiznímu pořadu pro děti, jsem nedokázal "odolat", abych připsal něco - omlouvám se - mentorujících vět. Klasická hudba v hiphopové éře - a to nejen ta, která se vztahuje k romantické či novoromantické éře předminulého století, ale i ta století minulého, která je v něčem ještě méně pochopitelná a divácky "stravná" - vyžaduje popularizaci. Smyslem výuky je poskytnout dětem i dospělým, kteří si soustavně chtějí rozšiřovat své kulturní obzory, pokytnout základní vědomosti a fakta, bez nichž si dost dobře nemohou vybrat to, co je jim opravdu blízké. Způsob a hlavně kvalita úrovně, na které se o toto poslání snaží popisovaný cyklus, jsou mimořádné a navazuje cílevědomě na to nejlepší z televizní tvorby minulých dob. Diskuse o tom, proč Česká televize potřebuje či naopak nepotřebuje více programů, aby mohla pokud možno co nejplněji dostát svému poslání veřejné služby, je víc než náležitě zodpovídána právě skvělými pořady typu OPERY. Svobodná informace, která není podložena znalostmi a vlastními prožitky, je totiž k nepotřebě. Stejně jako člověk, který s ní neumí pracovat.

Svěží vyprávění o dětech, chlapci-bratrovi a dívce-sestře z vlastní vůle, kteří prokáží více rozumu a soudnosti než jejich sveřepí rodiče, aniž by proto přestaly být jejich milujícími potomky, je zarámováno do jedinečné krásy severské přírody. Svébytným prvkem nadpřirozeného světa, v němž děti žijí svůj příběh, jsou harpyje, ztělesněné do krkavčích-havraních ptačích těl a skřítci, pro něž lidé jsou neohrabanými motovidly, která jim bourají jejich pracně budovaná pařezová obydlí. Zejména strašidlácké reflexe lidí jsou v pohádkách tohoto typu nevídané a opravdu jedinečné. Kráse přírody odpovídá drsnost mravů, neotesaná chování, ale také hluboké city a neskrývaná utrpení dospělých i dětských postav. Je to v souladu s tím, co dnes víme o způsobech výchovy dětí v dřívejších dobách. RONJA je pohádkou pro všechny - děti i dospělé, pohádkou pro celou rodinu. Lepší vysvědčení pohádce s oprávněně nadčasovými aspiracemi ani dát nelze. Zdá se, že malé a střední evropské národy by se měly více a lépe znát i poznávat. Astrid Lindgrenová naznačuje, že by to bylo víc než prospěšné. A to nejen pro ty národy.