LucinkaMyska

Tento snímek je tak trochu "čistší" než zbylá filmová žumpa. Žádný genderový, ultrakorektní ani sexuální shitfest se nekonal, naopak zde dominuje silný smysl pro čest, který zahřeje u srdce. A ne, ani Jake, ani Dal nemají touhu jeden druhého ošukat (kolem toho se zeměkoule fakt netočí), jde o naprosto čistou bromance a čestné přátelství.

To je tak, když si ve svém životě přitahujete přesně ty věci, které řešíte a potřebujete. Jeden by si od toho všeho chtěl odpočinout u oddychového filmu, a nepřečte si hlupák popisek, o čem že ten film je. A je to tu. Témata, ve kterých se pitváte celý dny znovu a znovu. Jenže! Přeci jen je to k něčemu dobré. Film ukazuje, co přináší lpění. Ukazuje, co může vyvolat chamtivost a touha zůstávat na místě a topit se ve smyšleném bohatství. Obklopovat se falešnými pozlátky je tak opojné. Želbohu si stejně jednoho dne musíte přiznat, že tu něco nesedí. Ve finále to je tak, ,že to, co si neuděláte sami, to, co trpělivě nevypipláte, at už je to dítě od kolíbky nebo balík peněz, tak se při nejbližší příležitosti obrátí v prach. A ještě se vás to jen tak mimoděk pokusí zabít. Ale co nebo kdo je tu vlastně tím nepřítelem? Jo, jak lehké je ztratit se v labyrintu lží a sebeklamu...

Ještě teď se plahočím tím bahnem, kterým se protagonisté museli prošourat napříč šedivou krajinou obehnanou ostnatým drátem, zaplavenou zbytky svých bratrů a všudypřítomnými hlodavci.. Když u jednoho filmu zažijete dvě konstelace, máte hysterický záchvat a je vám, jako by vás někdo seřezal, tak tu něco kurevsky funguje. Bezútěšnost a nesmyslnost celého boje je tu vykreslena v takové syrovosti, že byste se nejraději na vše vyflákli a v nejbližším lese si to hodili. A tohle prostě žádný happyend nespraví. Protože tyhle sračky kvůli tomu, že si pár chlápků muselo egoisticky poměřovat své pindíky, se prostě staly.

Mě pomalé natahované záběry prostě k smrti nudí, vůbec to ve mně nebuduje napětí, spíš nasranost. Nicméně jako celek to funguje. Sice nejsem moc technologický typ, co miluje "scifi" a bylo by pro mě lepší, kdyby to bylo bez těch optických sarapatiček, ale ve finále jsem s výsledkem spokojena, protože Moss to prostě umí.

Toto divadelně pojaté dílo dokáže drnkat na nervy od začátku do konce. Chvilkama mi tekly nervy z onoho bizáru a neschopnosti pohnout se v ději z místa. Jeden jazykový kopanec za druhým. Nafackovala bych tam snad každé postavě, žel bohu jsme všichni takové lidi již ve svém životě potkali a jen dej bože, abychom se nestali stejnými...

Celkem příjemný akčňák ala kdo nestřílí první, ten zemře. Jako jo, trochu mě to neustálé pif paf uvádělo do úžasu, protože jsem nikdy neviděla, že by třeba své zbraně nabíjeli a ta jednoduchost střílení, kterou film prezentuje, je až omračující. Nicméně jinak je to příjemně koukatelné a na konci jste z toho až smutní, protože ti dva jsou tak neskuteční smolaři, kteří se během minuty dostanou do takového shitfestu, že se z toho ani dostat nejde. Protože chtě nechtě - takový je život.

Nechápu to relativně vysoké hodnocení. Nepřehledné, zmatené, o ničem. Člověk nakonec fandí těm "potvorám", protože za prvé postavy jsou tak otravné, že se jich rádi zbavíte, a za druhé, to že žije někde něco, co neznáme, neznamená, že je to hned zlé, jen to neznáme a uzurpujeme si právo ovládat i mořské dno. Kdyby raději natočili kvalitní film o mořském životě nebo i dobrodružný realistický film z přírody, tohle je waste of money, time and potencial a to dokonce i teď v karanténě.

Román Victora Huga se zde dočkal kvalitního zpracování, které v šesti epizodách má dostatek prostoru pro odkrytí své hloubky. Je to bezútěšné od začátku do konce. Honba za lepším životem, kdy se marně snažíme prchnout od své minulosti, která nás symbolicky v roli inspektora pronásleduje jako stín. A teprve tehdy, když se Jean Valjean postaví svému nepříteli a přesto mu odpustí, pak teprve minulost symbolizovaná Javertem ztratí svůj náboj a posedlost a odejde. Jako kdyby nám Hugo vtloukal do hlavy, že před minulostí nelze utéct, ale je potřeba se jí postavit dřív, než bude pozdě. Protože pro Valjeana skoro pozdě už je. Celý seriál mě postava Javerta vytáčela, a to, že ho hraje černoch (ač excelentně) ten pocit jen umocňuje. Ultrakorektně se tam napasoval a Hugo se musí v hrobě obracet. Neexistuje, aby na počátku devatenáctého století v Paříži poroučel černoch bělochům. To prostě nejde, není na tom nic rasistického ani xenofobního. Je to holý historický fakt. Nicméně čím déle nad tím přemýšlím, tím víc mi přijde, že tam byl nastrčen schválně, aby vykreslil onu grotesknost a nesmyslnost státní "spravedlivé bělošské" persekuce. Ta postava je sama o sobě provokativní, a to, že ji hraje člověk tmavé pleti, to ještě umocní a onu absurditu vygraduje na pokraj snesitelnosti. Je nezbytné vyzdvihnout poslední slova Jean Valjeana, kdy říká:"Milujte se..." a to i tehdy, když celá realita stojí za starou bačkoru...

Dokonalá ukázka toho, jak by to vypadalo, kdyby skutečně přišel nový Al-Masih. První půlku pořádáte myšlenkový hon na hlavního představitele spolu s FBI a snažíte se urputně zjistit, zda je skutečný nebo fake. Pak vám ale dojde, že je to úplně jedno. Protože lidé nejsou na nového Spasitele připraveni. Pokud skutečný je, lidé od něj vyžadují zázraky a důkazy, které by pak stejně strhly lidské ego k hrozným činům. A pokud ne, tak je to pro populaci terorista, jenž musí být zlikvidován, protože ohrožuje "mír" a "spravedlnost". Snímek brilantně vykresluje lidskou podstatu, debilitu a omezené názory, které formují lidstvo. Místo toho, aby začali u sebe, tak hážou vinu na ostatní a megalomansky se snaží možného Spasitele zaujmout. A když odmítne hrát v jejich šaškárně, tak přestanou věřit a protestně spálí kostel, protože vlastně vše jsou to jen výmysly, že ano. Kristus by dnes nebyl přibit na kříž, ale zavřen na psychiatrii, protože by mu stejně nikdo nevěřil. Ať už Al-Masih je nebo není mezi námi, poznají ho ti, kteří nepotřebují být středem pozornosti... v tom toto dílo přináší ohromné poselství - Al-Masih může být zcela obyčejným mužem, stejně jako kdokoliv z nás, když objeví své božství.

Naturalistický snímek o tom, jak se může v traumatizovaném jedinci střídat dynamika pachatele-oběti. Jednou si nechá nadávat a vlastně s ním soucítíte, protože jeho život je jedno trauma za druhým, nikdo ho nechce, nikdo ho nemiluje a pro každého je lúzou. Možná se snaží svou bolest utopit v alkoholu, ale ten místo zapomnění vytahuje na povrch roli pachatele, jenž se snaží svůj zmar na někom vybít. Možná není náhodou, že si vybírá ženy staršího věku, které mu mohou připomínat matku, která se mu vlastně nikdy nevěnovala. Pach rozkládajících se těl a nahá syrovost, kterou film ukazuje, na jednu stranu odpuzuje tu naši civilizovanou část, ale zaručeně přitahuje toho narušeného úchyláka, kterého každý z nás v sobě potlačuje. Jelikož každý z nás má v sobě Jekylla i Hyda. A kdo říká, že ne, ten lže jen sám sobě.