Bonniesgun

Javier Bardem prochází klidným krokem americkým západem. Jde pomalu, ale vytrvale a cíl jeho krvavé cesty - Josh Brolin - nemá šanci schovat se tak, aby ho zabiják s nezůčastněným pohledem a divnou věcičkou v rukách nenašel. Tahle země neni pro starý... ani pro holky... ani pro kluky se slabým žaludkem... Při titulkách jsem byla chytřejší o dvě věci: "Nikdy nebudu šahat na kufr, okolo kterého leží nějací mrtví lidé" a "Krávy na jatkách jsou zabíjeny fakt příšernou zbraní"

Na Babel jsem si vyhradila speciální večer. Myslela jsem, že budu mít hodně o čem přemýšlet (protože u filmů těchle autorů většinou myslím až do rána). Nakonec jsem se zbytek večera nudila a radši se podívala na jiný film. Ne, není to tak hrozné, ale když něco čekáte, většinou čekáte marně. Já čekala nějaké poselství či hlubokou myšlenku... A našla Brada Pitta jako strhaného čtyřicátníka, mexickou au-pair s mottem "pro dobrotu na žebrotu" a kluky, co si prostě jenom hrají. A poselství vlastně taky - "jiný kraj, jiný mrav"!

Joey bez přátel? Zdálo se mi to divné. A skutečně to divné je. Nazačátku pořád čekáte, kdy dveře rozrazí Chandler… nebo Ross… a ono nic. Respektive dveřmi stále někdo prochází, ale jsou to úplně jiní lidé. Časem vám to přestane vadit, koneckonců Joey a jeho „noví“ kamarádi jsou také zábavní – jinak, ale zábavní. Jenže kdo si zvyknul na humor zbytku party, nejspíš mu bude pořád NĚCO chybět. Že by Moničin byt na Manhattanu??? Zajímalo by mě, komu vlastně v Kalifornii Joey vyjídá ledničku…

IT Crowd či Ajťáci nebo Partička IT - chcete-li. Jak jim kdo říká závisí jen na tom, jestli na ně kouká na HBO, ČT2 nebo monitoru svého počítače… :o) Jak moc se jim kdo směje závisí na tom, jak moc komu připadá vtipná ta divná zelená placička s ještě podivnějšími navařenými věcmi. Nechci říkat trapné klišé (snad na to nikdo nemá copyright…), ale tvrzení, že „Kdo sám je ajťák, nebo nějakého ajťáka zná, zaručeně se bude bavit“ – je jednoduše dokonale pravdivé!!! A Jen není ujetá na boty - je to prostě jen ženská!

Jedna nejistá "žiju-si-šťastný-život,-ale-mám-pocit,-že-by-mohl-být-ještě-šťastnější" novomanželka se svým "nechápu-co-se-s-ní-děje" mužem. K tomu lesbická floristka a mažílkův "vím-že-sexy-a-všechny-holky-jsou-ze-mě-hotový" kamarád. Skončí to úplně jinak, než by všichni zúčastnění (snad kromě floristky) doufali a předpokládali. Cestou ke krásnému konci tam bude spoustu romantické atmosféry, spousta momentů rozhodnutí a spousta skvělých herců.

Opět je tu pár singl lidí, opět je tu New York a opět jsou tu vztahy - funguje to už léta a stále dobře! Hlavní hrdinka č. 1 je trochu jako rozumnější Bridget Jones a hrdinka č. 2 zase trošku jako tmavovlasá Samanta Jones ze Sexu ve městě. A tyhle dvě Jonesky to na čas dají tak nějak dohromady. Má to happyend, nebojte, ale ne takový ten prvoplánový. Je to půvabné, vtipné a je to o obyčejném životě (v rámci obyčejnosti života na Manhattanu...)

Andersonovi filmy mi vždy dokážou zvednout náladu. „Darjeelingu“ (jak mu přátelsky říkám) se to povedlo stoprocentně! Smála jsem se na podivných místech a podivným věcem a přesto, že jsem předem pročetla tolik recenzí, kolik jen šlo, nachytala jsem se na úvodní pařížský filmeček jako školačka… Pokud je venku hnusně, vztahy vám nevychází a nevíte co by – pusťte si tohle! Muži alespoň kvůli nahé Natalii Portman (i když je nechutně hubená a v ponožkách) a holky už jen pro sexy Adriena Brodyho v růžovoučkých trenýrkách… Mhmmm…

Hezká blondýnka z velkoměsta jede dát poslední sbohem své rodné hroudě, aby si uvědomila, že skutečně patří jen a jen tam. Nejkrásnější život bývá ten obyčejný a romantické filmy jsou přesně takové, jaké čekáte, že budou. Skvělí herci ani newyorské pozlátko ze Sweet Home Alabama neudělají víc, než je - pěkný romanťák na nedělní večer. Ale díky bohu, že takové filmy existují!!!!! Jinak bychom se museli po náročném týdnu trápit u dalšího intelektuálního snímku!

Jak už tady bylo mnohokrát řečeno - Mandragora je film se silným tématem a spoustou "much". Některé chyby mu ale dodávají jistou autentičnost (naivita herců, "civilní" kamera, nestylizované reálie... ), která v konečném důsledku pořádně zamrazí. Drsný a "naturální" (ať už v jakémkoliv slova smyslu) film, který vás strhne s sebou i při druhém shlédnutí.

Shooting Dogs jsem viděla jako první, rok na to Slzy slunce a nedávno Hotel Rwanda. Možná je to skutečně ono postižení „první je nejlepší“, ale spíš mi prostě tohle po vizuální stránce sedlo nejlépe. Žádná masírka dokonalých amerických vojáků (Slzy slunce) ani podivný, vždy-elegantní africký hoteliér (Hotel Rwanda). Shooting Dogs je prostě uvěřitelný film. Bohužel. Do „sbírky“ mi schází už jen film 100 dní, ale myslím, že si dám zase rok oddech od Rwandské genocidy. A je skutečně mrazivé, že jim nikdo žádný oddech nedal… Na podobné filmy se dá stěží koukat JEN jako na filmy… Alespoň já to nedokážu…