Marasuchus17

V dokumentu jsou jako odborný podklad během několika rozhovorů s vědci promítány krátké scény z jiných dokumentů, jež dříve režíroval právě Pierre de Lespinois. Jedná se o snímky Když se tu potulovali dinosauři (2000) a Planeta dinosaurů (2003), konkrétně epizody: White Tip’s Journey (2003) a Alpha’s Egg (2003).

Hlavní antagonista Ostrozub (Tyrannosaurus rex) je ve snímku vyobrazen s čelistmi překrytými rty. Obdobně jsou v dalších filmech z této animované série ztvárněni i jemu příbuzní jiní tyranosauridi, dále pak také srpodrápí raptoři i alosauroidi (teropodi se třemi prsty na rukou a „hřebenem“ na hlavě). Jiní, jako např. Spinosaurus, baryonoxové, yutyranové a Carnotaurus, jsou naproti tomu vyobrazeni se zuby vyčnívajícími vně rtů. Je to z důvodu dvou rozdílných vědeckých hypotéz: na základě první jsou dnešní krokodýli vzdálenými příbuznými dinosaurů a právě jim zuby vyčnívají z čelistí. Dle druhé (moderní) byly při podrobných výzkumech fosilních lebek mnoha teropodů objeveny drobné jamky pod kořeny zubů, které mají mj. současní ještěři a přidržují jim zde retní svaly. Tudíž je pravděpodobné, že tak tomu mohlo být i u neptačích masožravých dinosaurů

V první scéně s ohrommými pterosaury rodu Quetzalcoatlus je řečeno, že tito evoluční „bratranci“ dinosaurů byli v období pozdní křídy před 75–66 miliony let (stupně kampán a maastricht) vlivem konkurence s tehdy nově vyvinutými pravými ptáky posledními ze skupiny Pterosauria. Podle této vědecké hypotézy, publikované na konci 90. let 20. století britským paleontologem Michaelem Bentonem, byli pterosauři jako klad v posledních cca 30 milionech letech období křídy již na postupném evolučním ústupu (vymírali), jelikož údajně nedokázali držet krok s explozivně se diverzifikujícími ptáky (jakými byli zejména enantiorniti). Argumentem pro toto tvrzení byla absence fosilií pterosaurů o malých tělesných rozměrech ze severoamerických souvrství Dinosaur Park a Hell Creek a naopak bohaté počty zkamenělin praptáků (z pterosaurů pak mělo přežívat jen několik druhů velkých specializovaných azdarchidů). Nicméně v posledních letech (2018–2024) se čím dál více ukazuje, že skutečnost mohla být zcela odlišná po celé planetě. Učebnicovým příkladem je marocké souvrství Ouled Abdoun (z konce křídy – maastricht, před 72 až 66 miliony let), v němž bylo odkryto minimálně na 6 různých druhů pterosaurů (o 3 čeledích), a to včetně rodu Alcione, který nebyl větší než domácí kočka. Studie z roku 2021 zahrnující nové taxony pterosaurů jak z Maroka, tak Maďarska a jiných částí světa dokonce ukázala, že i na konci křídy byli i malí pterosauři schopni druhotně obsadit habitaty dříve ovládané ptáky. Tudíž pterosaurům (ale možná také neptačím dinosaurům a druhohorním mořským plazům) se zřejmě dařilo stále skvěle až do pádu asteroidu Chicxulub před 66 miliony let.

Originální verze dokumentu obsahuje mimo jiné také bonusové scény s americkým paleontologem Scottem Sampsonem, který v laboratorním zázemí Muzea přírodní historie v Utahu podává divákům menší odborné výklady o dinosaurech a jiných zvířatech představených v dokumentu (jako podklad užívá jejich fosilní vzorky ze samotného muzea) i o různých přírodních jevech v geologické historii (např. sopečná činnost, zemětřesení, tsunami aj.). Scott Sampson sloužil pro dokument jako přední odborný garant.

Ve scéně, v níž se poprvé objevuje smečka troodonů, je řečeno, že jestliže jsou ornitopodi rodu Orodromeus běžci, pak teropodi rodu Troodon jsou kojoti, a k tomu navíc i mazaní. V originále je Christian Slater označuje jako „Roadrunners” a „Coyote’s”. Jedná se o referenci na postavičky jménem Pták Uličník a Kojot Vilda ze známé animované série Looney Tunes. Ti jsou oba navíc proslavení zejména díky seriálu The Road Runner Show (od r. 1966).

Jednotlivé epizody se natáčely na těchto lokalitách: 1. Národní park Conguillío v Chile, 2. řeka Yukon v Národním parku a rezervaci Kluane a Provincionální park Tatshenshini-Alsek v Kanadě, 3. Rotorua (Redwood, Ohakuri, lesy Tikitere, vodopády Kakahi a jezero Rotokawau) na Novém Zélandu, 4. Národní park Chapada dos Veadeiros v Brazílii, 5. Státní park Jonathan Dickinson v jižní Floridě (zde užito i CGI), 6. moře a jezera na Fraserově ostrově v Austrálii. Samotný Prehistorický park pak v Jihoafrické republice (Crocworld Conservation Centre, Didima Camp and Cathedral Peak, Natal Lion Park, Hluhluwe – iMfolozi Park.

Příběh seriálu je stejně jako knižní předloha rozdělen na čtyři kapitoly: The Wonderful Wizard of Oz (1. až 17. epizoda), The Marvelous Land of Oz (18. až 30. epizoda), Ozma of Oz (31. až 41. epizoda) a The Emerald City of Oz (42. až 52. epizoda).

Ve scéně ze 38. epizody 1. série s názvem Ôsama no suki namono, kdy si Strašák při hledání zakletého prince ze země Ev mezi jednotlivými očarovanými ornamenty prohlíží sochu slona a přiběhne k němu lord Kaliko, je za nimi v pozadí vedle skupiny váz vidět i socha býložravého obrněného dinosaura rodu Stegosaurus. Důkazem toho, že jde o něj, jsou jeho deskovité pláty na hřbetě.

V seriálu se kromě fantasy zvířat a monster objevují také reálná zvířata ze současnosti i minulosti. Např. ve 12. epizodě 1. série s názvem Atarashi i ôsama je to především fauna lesa (jeleni, zajíci, veverky, makak, různí ptáci aj.) ohrožovaného obřím červeným pavoukem. Zastoupeni jsou zde však také vyhynulí živočichové. Mezi ně patří zejména létající plazi (hlavními protagonisty označovaní jako „ptáci“), kteří ve skutečnosti nejsou nic jiného než pterosauři – evoluční bratranci dinosaurů. Pterosauři se objevují ve 34. epizodě (Sabaku nomendori) a 35. epizodě (Ozu Nosai Hate) 1. série, kde Dorotku a její přátele napadnou ve skalním bludišti.

Výběh tyrannosauřice Rexy je tvořen ekosystémem pralesa sekvojí obrovských. Tyto lesy se v současnosti vyskytují v Kalifornii, kde jsou chráněny jako národní parky. Nicméně tyto jehličnaté porosty se na Zemi vyskytovaly již v období nejsvrchnější křídy (před 68–66 miliony let), a to i v paleoekosystémech souvrství Hell Creek. Studie navíc odhalily, že i přes prudce rostoucí biodiverzitu krytosemenných rostlin v té době si jehličnany a kapraďorosty až do vymírání na hranici K-Pg udržely převahu alespoň z hlediska podílu na celkové rostlinné biomase a počtu jedinců v populacích. Tudíž dinosauři jako T-Rex, Triceratops, Edmontosaurus, Pachycephalosaurus, Thescelosaurus, Dakotaraptor aj. tehdy ještě skutečně žili v těchto lesích.

Vyobrazení většiny pravěkých zvířat je založeno na vědeckých poznatcích, nicméně tvůrci jim chtěli dodat jistou míru osobitosti, a tak mnohým z nich dodali vyšší inteligenci, než jakou mohla doopravdy disponovat. Ta se projevuje např. uvažováním zvířat o tom, koho sežrat nejdříve. Mimo to též tvůrci chtěli, aby vyhlížela o něco děsivěji, a proto mnohým z nich přidali pár znaků navíc (např. v případě gorgonopsida větší tělesné rozměry a čtyři šavlovitě zahnuté zuby místo dvou). Nejextrémnější jsou v tomto ohledu živočichové z budoucnosti, z nichž je nejikoničtější predátor z budoucnosti – fiktivní nelétavý obří dravý netopýr se zakrnělým zrakem a mimořádně skvěle vyvinutou echolokací.

Scény z období pozdního permu, do něhož se otevře anomálie v epizodách Leapin' Lizards (2007) a Future Foe (2007), se natáčely na Kanárských ostrovech. Zdejší porosty borovice kanárské rostoucí na vulkanickém substrátu se podle mnohých studií skutečně podobají ekosystémům z tohoto období mladších prvohor, jelikož tehdy probíhala na severní polokouli rozsáhlá sopečná činnost a navíc se i poprvé celosvětově rozšířily jehličnany.

Mručivý obr (v originále Growleywog), který se objevuje ve všech epizodách od 45. do 52. epizody jako spojenec armády Krále skřítků, byl v seriálu na rozdíl od knižní předlohy ztvárněn jako mini napodobenina kaiju monstra (v tomto případě Godzilly). Znaky, které jej s touto fiktivní příšerou spojují, jsou zejména jeho kamenná odolnost (když mu Železňák zasadí několik úderů svými kovovými pěstmi do břicha, tak ho to jen lechtá), zavalitý vzhled, tmavá šupinatá kůže, ozubené čelisti, hluboký hlas, daleko se rozléhající dupot a jeho nezměrný apetit.

V seriálu se objevují kostry a modely dinosaurů, kteří jsou k vidění v mnoha LEGO adaptacích Jurského parku a Jurského světa. Mezi epizody, v nichž se objevují, patří epizoda Den, kdy se Ninjago zastavilo (2012), kde jsou v místnosti s malými kamennými bojovníky v Muzeu historie Ninjago jak modely velociraptorů a tyrannosaurů, tak kostry triceratopsů a stegosaurů (pravé kostry těchto dvou se dále objevují v jiné expozici v muzeu). Dále v epizodě Špehuj špeha (2015), kde jsou na policích v knihovně s Knihou kouzel k vidění kostry triceratopsů, a dále též v epizodě Křídla změny (2015), kde jsou v místnosti, v níž Morro napadne Lloyda, k vidění modely tyrannosaurů na polici.

Fiktivní masožravý dinosaurus, dromeosauridní teropod Grundalicus čili Grundal (v originále Grundle), se mimo tuto epizodu objevuje v seriálu ještě několikrát. Lze jej spatřit také v epizodě Duchařský příběh (2015), kde se ve Wuově flashbacku pokusil sežrat malého Morra, a v epizodě Mlčenlivá (2018), na jejímž začátku pronásleduje v džungli Harumi s Lloydem jeho zeleně zbarvený poddruh. Grundal se v seriálu dále objevuje v podobě mnoha motivů, např. na obálce komiksu o Grundalovi, který má Lloyd v pokoji na podlaze v epizodě Pozvání (2015), jako zmenšený model kostry v Chenově sbírce v epizodě Zapomenutý element (2015), nebo jako malba na plátně v Muzeu historie Ninjago.

První dvě série dokumentu jsou zaměřeny na druhohorní faunu stratigrafických stupňů maastricht (72–66 milionů let) a kampán (72–83 milionů let), z posledních dvou období pozdní křídy a celé éry druhohor. V této době dospěla evoluce neptačích dinosaurů, pterosaurů, většiny tehdejších mořských plazů (mosasaurů a plesiosaurů), amonitů a dalších pradávných živočichů k vrcholu. Jejich biodiverzita byla tehdy jednou z nejvyšších během celého času jejich existence. Tento fakt dokládá mimo jiné bohatý fosilní záznam v sedimentech z věků odhalených v mnoha světoznámých geologických souvrstvích. Z nich jsou nejvýznamnější zejména souvrství Dinosaur Park v Kanadě (s 49 druhy dinosaurů) a Hell Creek v USA (s 27 popsanými dinosauřími druhy).

Podle vokalizačních studií z let 2022–2023 neptačí dinosauři neuměli řvát ani vydávat většinu zvuků jako současní savci, jejichž hlasy byly v minulosti pro dinosaury hojně užívány. Dinosauři totiž narozdíl od savců postrádali hrtan (lyrinx). Avšak podle nově nalezených fosilií mnoho z nich (přinejmenším v případě obrněných ankylosaurů, jako jsou rody Anodontosaurus, Antarctopelta a Tarchia, objevujících se v tomto dokumentu) disponovalo syrinxem (zvukovým orgánem, jímž jsou opatřeni dnešní ptáci současní dinosauři), tudíž vydávali spíše zvuky podobné jejich moderním blízkým příbuzným – ptákům a krokodýlům. Nicméně i přesto se mnoho dinosauřích zvuků mohlo (byť vzdáleněji) podobat i těm od současných savců. Z vědeckého hlediska je však většina dinosauřích zvuků v tomto dokumentu na rozdíl od ostatních dosud nejblíže realitě nejen ze světa končícího období křídy.

V části zachycující dospělého tyrannosaura proti quetzalkoatlům v boji o mršinu alamosaura na pláži lze slyšet tyrannosaura vyluzovat zvuky podobné těm od současných krokodýlů a jiných plazů (trochu i ptáků), které byly použity již v předchozí sérii. V této scéně je však při dobrém poslechu možné sem tam zaslechnout také zvuky od tyrannosaura (Rexy) užité ve franšíze Jurský park (konkrétně krátkou verzi „řevu“). Když jeden z quetzalkoatlů bodne do tyrannosaura svým zobákem, tyrannosaurus vydá tygří řev. V případě zvukového efektu ze zmíněné franšízy se jedná o referenci právě na ni. Použití těchto „tyrannosauřích” zvuků v dokumentu se však setkalo s kritikou nejen z řad odborné veřejnosti.

Motýlům podobný hmyz, který se zjevuje na začátku snímku při líhnutí Zobky (rod Parasaurolophus) a jejích sourozenců, ve skutečnosti nenáleží do řádu Lepidoptera (motýli), nýbrž do vyhynulé čeledi nazývané Kalligrammatidae, která spadá do řádu Neuroptera (síťokřídlí). Důvodem vzájemné anatomické podobnosti křídel tohoto hmyzu s motýlími křídly je konvergentní evoluce (vývoj v podobném prostředí a vývoj podobných způsobů pohybu či příjmu potravy). Kalligrammatidae mají v sedimentech z období jury a rané křídy bohatý fosilní záznam, z jehož studií dokonce vyplývá skutečnost, že byli společně se srpicemi (Mecoptera) významnými specializovanými opylovači nahosemenných rostlin (jakými jsou jehličnany, cykasy, jinany, liánovce a možná také vyhynulé benetity).

Scéna, v níž Ostrozub skočí na záda Nožiččině matce a pokouše ji, byla původně plně viditelná, ale kvůli násilnosti a krutosti byla změněna na stín.